Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

...Vždyť neznáš žádnou súru! ... aneb 24 hodiny a 40 minut v partutovické farnosti

6. 12. 2018 10:05
Rubrika: Deník katechety

Tak hned od začátku upozorním, že nadpis shora je velmi potřebný, nicméně neodpovídá tomu, co se možná chystáte číst. Islám se k nám do farností sice blíží, ale do muslimské země máme ještě patřičně daleko. Nicméně farnost Partutovice mnohými sňatky je skutečně světovou obcí. Sňatků mezi národy je zde podle mého názoru více, než je obvyklé na běžnou vesnici v Česku. Mám tuto farnost velice rád, ale o tom, co jsem dosud napsal, nebude tento článek.

Před měsícem a něco jsme začali nacvičovat divadlo na Mikulášskou scénku. V Partutovicích je totiž kostel sv. Mikuláše a maminky s biřmovanci ve spolupráci s obcí chtěli všem dětem uspořádat mikulášskou nadílku.

Mimochodem tímto Vás mohu pozvat na hody, které se budou slavit v neděli 9.12. mší sv. v 9:35 v tamním kostele, kterou bude celebrovat o. Radomír Šidleja jakožto správce farnosti, hudební doprovod obstará Partutovjanka a místní schola a doufám, že s ministranty ovoníme kostel vynikajícím kadidlem.

Na mikuláškou nadílku jsme tedy s dětmi začali nacvičovat divadelní scénku Bonifác. K této scénce, kterou si můžete na internetu určitě najít mám svůj osobní vztah, roli Bonifáce jsem si několikrát zahrál a tak jsem moc rád, že hlavní roli přijal ten, kterého jsem k tomu doporučil a k překvapení všech v obci se to zcela vzorně naučil, že nejen hrál hlavní roli, ale dokázal napovídat i těm, kteří se to tak dokonale nenaučili. 

Také všichni ostatní herci byli dobří a překvapili mnohé. Měl jsem radost z toho, že jsme je vytipovali úplně přesně do rolí, které měl kdo hrát. Koledníky hráli moji prňáčci, čtvrtý z nich hrál chlapce. Ač číst ještě neumějí, byli z těch, kteří uměli své role nejdokonaleji. 

Nejvíc se musím stydět já, který jsem nechtěl v tom divadle nic hrát, protože přece nejsem dítě a tak jsem se podle toho učil i roli otce. Věnoval jsem ji úctyhodných 15 minut učení, takže jsem se ji naučil tak, že nápověda pro mě byla zcela praktická věc, naštěstí byla vynikající. Ještě před představením jsem se snažil svou roli nabídnout kde komu, třeba i holkám. Činil jsem tak spíše z provokace, abych vyprovokoval komunikaci. Čím víc se blížil termín představení, tím více mě děti říkali, že to zvládnu a zvláště holky, že na to nejsou vhodné.

A tak se na sv. Barboru večer naplnil partutovský kostel. Človíček, kterého jsem měl vážně vytipovaného na roli otce to z jistých důvodů hrát nesměl, tatínek nám to dobře vysvětlil, takže když přišlo na téma divadlo, byl jediný, který věděl, že ho tím nebudu provokovat, ba naopak jsem mu vždy řekl: Byl bys dobrý, ale škoda, že nemůžeš. Říkal jsem mu to vždycky, abych si udržel jeho zájem a možnost, že přijde alespoň na nadílku, ač to bylo velmi nepravděpodobné. Ač popravdě řečeno, o jeho zájem se bát nemusím, komunikujeme spolu mimo náboženství už od jeho první třídy a on stejně provokuje i nás (kdo ho to taky naučil, že?)

Děti tu hru zahráli skvěle a pak přišel i Mikuláš s andělem, čerty a dárky. Čerti mě do kostela moc nepasovali, zvláště, když některé děti (sešlo se jich nejméně k padesáti) se bály a tak, když už jsem to setkání měl nějakým způsobem moderovat, měl jsem potřebu promluvit něco i o čertech, aby děti neměly strach. Do kostela přece děti chodí za Pánem Ježíšem a ten nám dává vždycky dobro. A kdo má čisté svědomí, nemusí se bát čerta.

Chcete-li, podívejte se na fotky: Bonifác a Mikuláš v Partutovicích 

Na druhý den po noci na místní faře, kterou jsem vytopil v krbových kamnech pro ten účel na minimálně 28 Cel. (pak se od 3:15 už nedalo spát)  jsme pro děti měli roráty, na které jsme je pozvali také na tom setkání. Oni se na to moc těšili a svým klukům, co přišli, jsem rád nabídnul ministrování a oni chtěli. Dětí přišlo více, než třetina školy a po světelném průvodu a krátké mši sv., kdy jim o. Radomír představil sv. Barboru, jsme šli na faru na snídani, kterou farníci dobře připravili. Jídla bylo do sytosti sladké i slané, čaj i kafe.

Do školy jsem je musel pustit, ale řekl jsem jim, že se mi bude stýskat. A oni na to: však se uvidíme odpoledne v náboženství. Netušili však, že to bude o pár chvil dříve, ani já jsem to tou dobou ještě nevěděl.

Měli jsme pak posezení pro všechy, kteří po rorátech zůstali. Otec Radomír promítl své letní putování po Korzice, kam děti mají při adventní hře připravené olomouckými katechety, doplout na 1. neděli adventní. Já jsem si pak ještě chystal vánoční vstupy do škol a v další části dopoledne připravil náboženství a faru na náš příští pobyt za týden, neboť na malé partutovské faře do dvou místností jsem spotřebovat tolik dřeva, jako o. Radomír na vekou faru v Drahotuších na celý objekt za dva dny topení. Následně jsem navštívil pana starostu, abych s ním domluvil podrobnosti k adventnímu koncertu příští týden a slíbil jsem mu plagát, což mi připomíná, že už před hodinou ho měl mít, takže budu muset to povídání urychlit.

Po poledni se škola vracela z plavání, tak jsme s o. Radomírem šli do školní jídelny nikoli obědvat, ale odměňovat herce za jejich divadelní výkony. Měl jsem v úmyslu počkat v chodbě jídelny příchodu o. Radomíra, ale jaksi jsem byl dříve povšimnut, tak jsem byl zatažen do komunikace při společném obědě. Oběd jsem jim mohl závidět, ale nedal jsem si, nechal jsem své těšení na čas, kdy budeme objedvat někde jinde něco jiného.

Tak jsem je všechny pochválil za včerejší účast na Mikulášovi, pozval je na hody, v podstatě v neděli do kostela a tak v podstatě došlo k nadpisu tohoto článku, kterými cituji reakci právě klučíka, který s námi divadlo hrát nemohl: Chodit každou neděli do kostela je blbý.

Řekl to patřičně provokačně, načež jsem reagoval: však ty chodíš každý pátek. Ano, to je lepší. Já s upřímným zájmem, že někdy bych se taky rád podíval a on na to řekl to, co už víte: vždyť neznáš žádnou súru. Řekl to s velkou vážností a zaujetím, jaké bych někdy rád viděl u dětí, které učíme náboženství. Následně se pochlubil, že už umí 2 súry a jednu bezchybně odříkal.

Při duchovní obnově, kterou jsem prožil o prázdninách byl pro mě jeden ze sporných bodů, že katolický katechismus nám zakazuje mít zalíbení v účasti na jinověreckých shromážděních. Dneska už mám vytříbenou odpověď na svou účast na těchto shromážděních, vč. jinonáboženských. Na otázku "Co tam děláte?" bych dnes asi odpověděl: Modlit se s nimi sice nemohu, ale mohu mít s nimi účast a mít je rád takové, jací jsou. Mohu se také v tichosti modlit za ně. Snad v Boží Prozřetelnosti dojdou do správného cíle, i když jsou zatím na nesprávné cestě podle mého poznání. 

Pak přišel o. Radomír a zval ho na náboženství, že probírají Abrahama - toho s nimi probírat může. Bylo to veselé. Pak už bylo náboženství a další naše mise vedla pomalu zpět do Drahotuš přes oběd a nemocné v nemocnici.

Zobrazeno 170×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio