Dám si prázdniny od hodiny

Dnes, když to píšu o památce sv. Cyrila, prý v povaze cholerického, je vlastně poslední školní den. Evangelium toho dne z Matouše vedlo k úvaze o domu na skále a domu na Písku a v tu hodinu, kdy to otec Jiří četl v kostele sv. Martina ve Veselé "přišla bouře a obořila se na ten dům" a ono skutečně zahřmělo, napadlo mě, že v církvi jsme jako v tom domě na skále. Bouře se strhla, všichni jsme ji přečkali v modlitbě a po modlitbě už nebyla. "Kdo tato má slova slyší a jedná podle nich, podobá se domu na skále...". 

Ano, Boží Slovo mi dnes bylo lékem, slyšel jsem, co jsem potřeboval slyšet a byl jsem rád tam, kde jsem zrovna byl, ve společenství věřících při bohoslužbě. 

Otec Jiří kázal o světci dnešního dne s odkazem, že každý musíme bojovat se svou povahou. Sv. Cyril byl cholerik a bojoval s tím po celý život. Já možná mnohé provokuji svým klidem, dokonce i pana faráře. A tak jsem si dnes rozjímal, a vlastně uvažuji o tom už dlouho, že bych si taky zasloužil prázdniny, když už nemám žádný nárok na dovolenou.

V jistých okolnostech jsem vlastně tento školní rok sledoval, že nejméně hodinu denně se věnuji práci pro farnost, i když vidím, že to mnozí nevidí a vlastně bylo mnoho dní, kdy jsem při službě věřícím pro farnost byl k dispozici i celý den, hlavně každé pondělí, když bylo náboženství, ale i mnohé další dny v týdnu, v neděli občas s odpoledním odpočinkem, a jsem rád, že jsem mohl cokoli dobrého udělat. Za žádnou cenu nechci být farnosti na obtíž. 

Asi není dobré dbát na nehezké řeči či drobné spory. Prostě někdy to bývá i ostré, ale je dobře, když je to v lásce. To je ten správný základ pro dům.

A když jsou tedy ty prázdniny a když už jsem neměl 4 roky žádnou dovolenou.  Jediný čas, který jsem prázdninově trávil byl ministrantský putovní tábor a loni ještě s tatínky a dětmi a letošní prázdniny jsou v tom zatím podobné. 

Dovolím si již nedbat na hodinu pro farnost (ne že bych nechtěl dělat nebo nemohl, rád udělám, když bude třeba), je zde však dost lidí, kteří mohou dát ruku k dílu, avšak i moje pravačka se uzdravuje. Neznamená to, že se nebudu do ničeho zapojovat, ale nebudu se vázat tím, že budu pro farnost prospěšný alespoň hodinu denně. 

Prostě někdy někam vypadnu a  budu vědět, že si to mohu s čistým svědomím dovolit, abych nebyl na obtíž a nebyly kladeny zbytečné otázky, které nepřísluší.

Toto nemá být ztěžování si, i když přiznávám, že co tu píši, vypadá jako nějaká bouře, která ve mě vře. Bylo i mnohem hůř a vždy potom bylo také mnohem lépe. 

Když jsem loni vnímal katechetickou krizi, ta mě opustila a jsem moc rád, že letos se mi v katechezi dařilo mnohem lépe a že vnímám dobré ovoce. Nakolik je však skutečně dobré, není záležitostí mého posouzení. A nakolik mám čisté svědomí, to není předmětem psaného textu, ale čistého srdce. 

Snad již brzy zakončím své teologické vzdělání a čekám nějaký vhodný impulz, který mě povede dál v laické službě. 

A když se mě někdo významný ptal, zda nemám "zaječí úmysly", odpověděl jsem s čistým svědomím, že nemám. 

Ale kam mě Pán povede, to ještě nevím. Jen chci, aby ta stavba mého žití stála na skále a ne na písku.