Evangelii gaudium - výpisky k diplomce - 2. část

V předchozích výpiscích byla první a druhá kapitola, kterou jsem z připraveného textu stihl během dopoledne, odpoledne jsem pak pokračoval dále do konce této exhortace papeže Františka, takže jsem tak naplnil zcela neplánovaně "studijní středu", sic jsem měl původně jiný program, ale to není středem zájmu. 

Zajímavější asi bude předchozí kapitola, aby to bylo v jednom celku.

https://vvrh.signaly.cz/2207/vypisky-k-diplomce-jako-duchovni-obnova-podle-evangelii-gaudium

1. Zvěst evangelia

Veškerý Boží lid zvěstuje evangelium

Je důležité vždycky vědět, že první slovo, pravá iniciativa, opravdová aktivita pocházejí od Boha a jedině zapojením se do této božské iniciativy, jedině vyprošováním si této božské iniciativy můžeme se také my – spolu s ním a v něm – stát evangelizátory.[1]

V křesťanských projevech evangelizovaného národa Duch svatý zkrášluje církev, ukazuje jí nové aspekty Zjevení a dává jí novou tvář. Skrze inkulturaci církev „vtěluje evangelium do různých kultur a současně přivádí národy s jejich kulturou do svého společenství“, protože „pozitivní hodnoty a formy“, které každá kultura nabízí, „mohou obhájit způsob, jakým je evangelium hlásáno, chápáno a žito.“[2]

Ve všech pokřtěných, od prvního do posledního, působí posvěcující moc Ducha, jenž podněcuje k evangelizaci. Boží lid je v důsledku tohoto pomazání, které ho činí neomylným „in credendo“ (v úkonu víry). To znamená, že když věří, nemýlí se, i když nenachází slova, jak svoji víru vyjádřit. Duch svatý ho vede v pravdě a přivádí ho ke spáse.[3]

Na základě přijatého křtu se každý člen Božího lidu stává učedníkem, kterému je svěřeno poslání (srov. Mt 28,19). Každý pokřtěný bez ohledu na svoji funkci v církvi či stupeň vzdělání své víry je aktivním subjektem evangelizace a bylo by náležité uvažovat o takovém přijetí evangelizace, kterou by uskutečňovali kvalifikovaní aktéři, přičemž zbytek věřícího lidu by byl pouze receptivní složkou jejich působení. Nová evangelizace musí implikovat novou angažovanost každého pokřtěného.[4]

V tomto smyslu musíme všichni dovolit druhým, aby nás neustále evangelizovali. Neznamená to ovšem, že se máme vzdát evangelizačního poslání, ale spíše máme hledat takový způsob hlásání Ježíše, který by odpovídal situaci, ve které se nacházíme.[5]

Od osoby k osobě

Když tedy církev touží prožít hlubokou misijní obnovu, existuje určitá forma kázání, která je každodenním úkolem každého z nás. Tímto úkolem je přinášet evangelium těm, s nimiž se všichni setkáváme, jak těm nejbližším, tak i neznámým. Je to neformální kázání, k němuž může docházet i během rozhovoru, a je to i kázání misionáře, když jde k někomu na návštěvu. Být učedníkem znamená mít stálou ochotu přinášet druhým Ježíšovu lásku a k tomu spontánně dochází kdekoliv – na cestě, na náměstí, v práci, na ulici.[6]

Liturgický kontext

Je třeba nyní připomenout, že „liturgické hlásání slova Božího, zvláště při eucharistickém shromáždění, není ani tak momentem rozjímání a katecheze jako dialog mezi Bohem a jeho lidem, dialog, v němž se zvěstují divy spásy a stále se obnovují požadavky Úmluvy“.[7]

Personalizace slova

I v této době lidé raději naslouchají svědkům: „hledají pravdu a upřímnost…, volají po hlasatelích evangelia, kteří by mluvili o Bohu, jehož by sami poznávali a s nímž by byli v důvěrném styku, jako by viděli Neviditelného.[8]

Naslouchat lidu

Pamatujme, že netřeba odpovídat na otázky, které si nikdo neklade; není ani na místě podávat aktuální zpravodajství za účelem vzbudit zájem, protože k tomu jsou televizní pořady.[9]

Kérygmatická a mystagogická katecheze

Znovu jsme objevili, že i v katechezi podstatnou roli sehrává prvotní hlásání čili „kérygma“, které má být v centru evangelizační činnosti a každé snahy o církevní obnovu. Kérygma je trojiční. Je to oheň Ducha, jenž se dává v podobě jazyků a vede nás k víře v Krista, který nám svou smrtí a zmrtvýchvstáním zjevuje a sděluje nekonečné milosrdenství Otce. V ústech katechety opakovaně zaznívá tato prvotní zvěst: „Ježíš Kristus tě miluje, dal svůj život, aby tě spasil, a nyní je denně živý po tvém boku, aby tě osvěcoval, posiloval a osvobozoval.“[10]

Spíše jako odborníky na apokalyptické diagnózy nebo obskurní soudce, kteří mají zalíbení ve vyhledávání všech rizik a úchylek, je dobré, aby nás lidé vnímali jako radostné hlasatele vznešených nabídek, jako strážce dobra a krásy, kteří se skví životem věrným evangeliu.[11]

Osobní doprovázení v procesech růstu

Naléhavě dnes potřebujeme muže a ženy, kteří z vlastní zkušenosti s doprovázením znají správný postup, jenž se vyznačuje rozvážností, schopností porozumět druhému, uměním čekat a poddajností Duchu, aby všichni společně chránili svěřené ovce před vlky, kteří se pokoušejí stádce rozehnat. Potřebujeme se cvičit nejen v umění slyšet, ale k tomu si navíc osvojit schopnost naslouchat.[12]

1. Sociální rozměr evangelizace

Vyznání víry a sociální angažovanost

Na základě evangelia rozpoznáváme vnitřní souvislost mezi evangelizací a lidským pokrokem, který se nutně musí projevovat a rozvíjet v celém evangelizačním působení. Přijetí prvotního hlásání, které vybízí člověka k tomu, aby se nechal Bohem milovat a aby ho miloval láskou, kterou nám dává on sám, vyvolává v životě člověka a jeho činech první a základní reakci: touží po dobru druhých, usiluje a pečuje o něj.[13]

Privilegované místo chudých v Božím lidu

V Božím srdci mají chudí natolik privilegované místo, že on sám se „stal chudým“ (srov. 2Kor 8,9). … Dostalo se nám této spásy skrze souhlas jedné pokorné dívky z nepatrné odlehlé vesnice na periferii velké říše.[14]

Inspirovaná touto preferencí si církev zvolila opci pro chudé, chápanou jako „specifická a prvořadá forma prokazování křesťanské lásky, o které svědčí celá církevní tradice.“ Tato opce – určil Benedikt XVI. – „je zahrnuta v christologické víře v onoho Boha, který se stal chudým pro nás, aby nás svojí chudobou obohatil. Proto si přeji církev chudou a pro chudé. … Nová evangelizace je pozváním uznat spasitelskou sílu jejich životů a postavit je do středu putující církve.[15]

Naše angažovanost nespočívá výlučně ve skutcích či podpůrných a asistenčních programech. Duch uvádí do pohybu nikoli vypjatý aktivismus, ale především pozornost obrácenou k druhému, „jehož považujeme za totožného k sobě samým.“[16]

Poněvadž je tato exhortace určena členům katolické církve, chci s bolestí poznamenat, že nejhorší diskriminací, kterou trpí chudí, je nedostatek duchovní pozornosti.[17]

Jako věřící se cítíme nablízku také těm, kteří se nepokládají za součást žádné náboženské tradice, upřímně však hledají pravdu, dobro a krásu, které podle nás mají své nejzazší vyjádření a svůj pramen v Bohu. Vnímáme je jako cenné spojence v úsilí o obranu lidské důstojnosti při vytváření mírumilovného soužití mezi národy a při ochraně stvoření.[18]

1. Duchem vedení hlasatelé evangelia

Ježíš chce evangelizátory, kteří hlásají dobrou zvěst nejenom slovy, ale především životem proměněným Boží přítomností.[19]

Motivace k novému misijnímu rozmachu

Evangelizátoři, kteří mají Ducha, jsou hlasatelé evangelia, kteří se modlí a pracují.[20]

Je prospěšné připomínat si první křesťany a četné bratry a sestry v dějinách, kteří byli plni radosti, oplývali odvahou, neustávali v hlásání evangelia a byli schopni aktivně jít proti proudu. … Neříkejme tedy, že dnes je to těžší – je to pouze jiné. Spíše se učme od svatých, kteří nás předešli a dovedli se vyrovnat s těžkostmi své doby.[21]

Duchovní radost z toho, že jsme lid

Boží slovo nás také vybízí k tomu, abychom uznali, že jsme lidem: „Kdysi jste nebyli jeho lid, teď však jste lid Boží (1 Petr 2,10). Chceme-li být autentickými hlasateli, musíme si též pěstovat duchovní radost z toho, že zůstáváme nablízku životu lidí, a to až do té míry, že se to stane zdrojem svrchované radosti. Misijní poslání je vášeň pro Ježíše, avšak současně i vášeň pro jeho lid.[22]

Misionář, jenž se plně oddává své práci, zároveň zakouší radost z toho, že je přetékajícím pramenem, který druhé oživuje. Misionářem může být jen ten, kdo se cítí dobře v úsilí o dobro bližního a touží po štěstí druhých.[23]

Tajemné působení Vzkříšeného a jeho Ducha

Ve druhé kapitole jsme uvažovali o nedostatku hluboké spirituality, který se projevuje pesimismem, fatalismem a nedůvěrou. Někteří lidé se nevěnují misijnímu poslání, protože jsou přesvědčeni, že se nemůže nic změnit, a proto je zbytečné se snažit.[24]

Někdy se nám zdá, že jsme svou námahou nedosáhli žádného výsledku, avšak poslání není obchod či podnikatelský projekt ani humanitární organizace, není to podívaná, abychom si pak spočítali, kolik lidí se jí účastnilo díky naší reklamě. Je něčím mnohem hlubším, co uniká každému měření. Možná Pán využije našeho vynaloženého úsilí, aby vylil své požehnání na jiném místě světa, kam se nikdy nedostaneme.[25]

Misijní síla přímluvy

Proto, když hlasatel evangelia povstává od modlitby, jeho srdce je ještě velkorysejší, je prosté individualismu a touží prokazovat dobro a sdílet život s ostatními.[26]

Maria, Matka evangelizace

Spolu s Duchem svatým je uprostřed lidu vždycky Maria. … Ona je Matkou evangelizující církve a bez ní nemůžeme plně pochopit ducha nové evangelizace.[1]

Hvězda nové evangelizace

Evangelizační působení církve má mariánský styl. … Prosme ji, ať nám svou mateřskou modlitbou pomáhá, aby se církev stávala domovem pro mnohé, matkou pro všechny národy a aby umožnila zrod nového světa. Sám Vzkříšený nám říká svou mocí, která nás naplňuje důvěrou a tou nejpevnější nadějí: „Hle – všechno tvořím nové!“ (Zj 21,5)[2]

[1]Evangelii gaudium, čl. 284 

[2]Evangelii gaudium, čl. 288 

[1] Evangelii gaudium, čl. 112

[2] Evangelii gaudium, čl. 118

[3] Evangelii gaudium, čl. 119

[4] Evangelii gaudium, čl. 120

[5] Evangelii gaudium, čl. 121

[6] Evangelii gaudium, čl. 127

[7] Evangelii gaudium, čl. 137

[8] Evangelii gaudium, čl. 150

[9] Evangelii gaudium, čl. 155

[10] Evangelii gaudium, čl. 164

[11] Evangelii gaudium, čl. 168

[12] Evangelii gaudium, čl. 171

[13] Evangelii gaudium, čl. 178

[14] Evangelii gaudium, čl. 197

[15] Evangelii gaudium, čl. 198

[16] Evangelii gaudium, čl. 199

[17] Evangelii gaudium, čl. 200

[18] Evangelii gaudium, čl. 257

[19] Evangelii gaudium, čl. 259

[20] Evangelii gaudium, čl. 262

[21] Evangelii gaudium, čl. 263

[22] Evangelii gaudium, čl. 268

[23] Evangelii gaudium, čl. 272

[24] Evangelii gaudium, čl. 275

[25] Evangelii gaudium, čl. 279

[26] Evangelii gaudium, čl. 282