Výpisky k diplomce jako duchovní obnova podle Evangelii gaudium

V noci na včerejšek jsem měl sen. Nemám rád sny, to už víte. Zdálo se mi o Antiochii a také o mé diplomové práci. 

Možná to vypadá tak, že psát diplomku je jistý stres. Ano, asi je. Ale může to být i duchovní obnova, možná právě taková náhražka duchovní obnovy, po které docela volám. Ovšem na rozdíl od duchovní obnovy je to samostatná práce i samostatné rozjímání.

Tomuto všemu předcházela příprava, kdy jsem si celou tuto Františkovu práci přečetl a popodtrhával všechno to, co jsem vnímal, že mě oslovuje a co budu potřebovat pro diplomku.

Včerejší den jsem si tak neplánovaně toto papežovo dílo pořídil knižně, tedy ne z internetu a dnes jsem zcela neplánovaně strávil celé dopoledne a možná i den nad touto papežskou exhortací, z toho první dvě kapitoly, které zde jsou, jsem za tu dobu stihl sepsat, prorozjímat a naplnit se radostí nad misijním posláním.

Dnes, když vzpomínáme sv. Jindřicha a v tomto týdnu také Rozeslání apoštolů.
 

František – Evangelii gaudium – výpisky

Radost evangelia naplňuje srdce i celý život těch, kdo se setkávají s Ježíšem. Chci se obrátit k věřícím křesťanům a pozvat je k nové etapě evangelizace, která bude poznamenána touto radostí, a naznačit cesty, jimiž se má církev v nejbližších letech ubírat.[1]

Když církev vybízí k evangelizačnímu úsilí, nedělá nic jiného, než to, že ukazuje křesťanům pravou dynamiku osobní realizace: „Tady objevujeme další hlubokou zákonitost reality: život roste a zraje v míře, s jakou ho vydáváme za život druhých. Koneckonců, toto je misijní poslání.“ Evangelizátor by se proto neměl tvářit pořád jako na pohřbu.[2]

Obnovená zvěst nabízí věřícím – i těm vlažným či nepraktikujícím – novou radost ve víře a evangelizační plodnost. Její jádro a podstata je vskutku stále stejná: Bůh, jenž projevil svoji nezměrnou lásku v Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých.[3]

Nová evangelizace se týká všech a uskutečňuje se zásadně ve třech oblastech. Nejprve zmiňme oblast řádné pastorace, kterou „oživuje oheň Ducha, aby rozžíhala srdce věřících, kteří se shromažďují v den Páně, aby se živili jeho slovem a chlebem života. Do této oblasti je třeba zahrnout také věřící, kteří si uchovávají intenzivní a upřímnou katolickou víru a projevují ji různými způsoby, třebaže se často neúčastní bohoslužeb. Tato pastorace se zaměřuje na růst věřících, aby tak stále více a celým svým životem odpovídali na Boží lásku. Za druhé připomeňme skupinu „pokřtěných osob, které nežijí podle křestních požadavků, neprožívají bytostnou sounáležitost s církví a nezakoušejí útěchu víry. Církev se jako stále pozorná matka snaží, aby tito lidé prožili obrácení, které jim navrátí radost víry a oddat se evangeliu. A nakonec poznamenejme, že evangelizace je podstatně spojena s hlásáním evangelia těm, kdo neznají Ježíše Krista anebo jej vždy odmítali. Mnozí z nich hledají Boha ve skrytu, pohnuti steskem po jeho tváři, a to i v zemích se starodávnou křesťanskou tradicí. Všichni mají právo zaslechnout evangelium.[4]

Křesťané mají povinnost hlásat jej, aniž by někoho vylučovali – nikoli jako někdo, kdo ukládá nový závazek, nýbrž jako někdo, kdo sdílí radost, ukazuje krásné obzory a nabízí lákavou hostinu. Církev neroste proselytismem, nýbrž „přitažlivostí“.[5]

Jan Pavel II. nás vyzval, abychom uznali, že „se nesmí ztrácet síla k hlásání radostné zvěsti“ těm, kdo jsou daleko od Krista, protože je to „první úloha církve“. Misijní činnost „představuje i dnes pro církev velkou výzvu“ a „misijní zájmy musí stát na prvním místě“. … Latinskoameričtí biskupové: „již nemůžeme zůstat klidní a pasivně čekat v našich kostelích a je nezbytné přejít od pouhé konzervující pastorace k pastoraci rozhodně misijní“. Tato úloha je pro církev neustále zdrojem těch největších radostí: „Tak bude v nebi větší radost…(viz Lk 15,7)“[6]

1. Misijní proměna církve

Církev vycházející

V Božím slově se neustále objevuje dynamičnost „vycházení“, kterou chce Bůh vzbudit ve věřících.[7]

Dnes jsou v tomto Ježíšovu „jděte“ přítomny neustále nové scénáře a výzvy evangelizačního poslání církve a my všichni jsme povoláni k tomuto novému misionářskému „vyjití“.[8]

Tato radost je znamením, že evangelium bylo zvěstováno a přináší plody. Vždycky však vykazuje dynamiku exodu a daru, dynamiku vycházení ze sebe, dynamiku putování a opakovaného rozsévání, vždy dál a dál. Pán říká: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože k tomu jsem přišel“ (Mt 21,38) Když je setba na jednom místě zaseta, už se tam nezdržuje, aby dále vysvětloval nebo konal další znamení, ale Duch ho vede k tomu, aby se vydal k dalším vesnicím.[9]

Chápat se iniciativy, zapojovat se, provázet, přinášet plody a slavit

Dodejme si odvahu k větší iniciativě! Důsledkem toho bude, že se církev bude umět „zapojit“. … Evangelizující společenství vstupuje svými skutky a projevy do každodenního života druhých překovává vzdálenosti, ponižuje se až k pokoření, je -li to nutné, a přijímá lidský život, dotýkaje se trpícího Kristova těla v jeho lidu. Z evangelizátorů je cítit „pach ovcí“ a ony naslouchají jejich hlasu. Evangelizující společenství je tak připraveno „doprovázet“. Doprovází lidstvo na všech jeho cestách, jakkoli jsou obtížné a zdlouhavé. Zná dlouhé čekání a apoštolskou trpělivost. Evěrný Pánovu daru, umí také „přinášet plody“. … Nachází způsob, jak dosáhnout, aby se slovo vtělilo do konkrétní situace a přineslo plody nového života, byť jsou zdánlivě nedokonalé a nezralé.[10]

Neodkladná obnova církve

Farnost není zastaralá struktura. Právě proto, že má velkou pružnost, může nabývat velmi rozmanitých forem, které vyžadují otevřenost a misijní trpělivost pastýře i společenství. …Farnost představuje přítomnost církve na daném území, je prostředím, kde se naslouchá slovu a kde roste křesťanský život, dialog, hlásání, velkodušná láska, adorace a bohoslužba. Farnost prostřednictvím všech svých aktivit povzbuzuje a formuje své členy, aby byli aktéry evangelizace.[11]

Každá partikulární církev, část katolické církve pod vedením svého biskupa, je také povolána k misijní konverzi. … Její radost z toho, že zvěstuje Ježíše Krista, se vyjadřuje jak v její starosti o to, aby ho hlásala na jiných potřebných místech, tak i v neustálém vycházení na periferie vlastního území nebo do nových sociálně – kulturních oblastí. Snaží se být vždycky tam, kde nejvíce chybí světlo a život Zmrtvýchvstalého.[12]

Biskup musí ve své diecézní církvi vždy podporovat misijní společenství a usilovat tak o ideál prvních křesťanských společenství, v nichž věřící měli jedno srdce a jednu duši (srov. Sk 4,32)[13]

Misijně pojatá pastorace vyžaduje, abychom opustili pohodlné pastorační kritérium „vždycky to tak bylo“.[14]

Misijní poslání vtělené do lidských omezení

Víra si vždycky uchovává jistý rozměr kříže, určitou nejasnost, která však nic neubírá na pevnosti jejího souhlasu. Jsou věci, které lze pochopit a ocenit jedině na základě tohoto souhlasu víry, jenž je bratrem lásky nezávisle na jasnosti, s jakou člověk chápe její důvody a argumenty. Proto je třeba připomenout, že každé vyučování ve víře má být zároveň evangelizací, jež svou blízkostí, láskou a svědectvím vzbuzuje přilnutí srdce.[15]

Misionářské srdce si je vědomé těchto omezení a stává se „u slabých slabým… pro všechny vším“ (1Kor 9,22). Nikdy se neuzavírá, nikdy se neuchyluje do vlastního bezpečí, nikdy nevolí sebeobrannou strnulost. Ví, že samo musí růst v chápání evangelia a rozlišování cest Ducha, a proto se nezříká možného dobra, ale vystavuje se riziku, že se zašpiní blátem z cest.[16]

Matka s otevřeným srdcem

Církev, která „vychází“, je církví otevřených dveří. Vycházet ven k druhým a vydávat se na periferie lidstva neznamená bezhlavě a beze smyslu běžet do světa.[17]

Jedním z konkrétních znamení této otevřenosti jsou všude otevřené dveře kostelů, aby se někdo, kdo chce následovat hnutí Ducha a přiblížit se Bohu, nesetkal s chladem zamčených dveří.[18]

Vyjděme, vyjděme nabídnout všem život Ježíše Krista. Opakuji tady to, co jsem mnohokrát řekl kněžím i laikům v Buenos Aires: Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám.[19]

1. V krizi společenské angažovanosti

Proces sekularizace směřuje k vytěsňování víry a církve do soukromé a intimní sféry. Popírání veškeré transcendence navíc způsobilo narůstající etickou deformaci, oslabení smyslu pro osobní i sociální hřích a postupný nárůst relativismu, což dává prostor všeobecné desorientaci, zvláště ve fázi dospívání a mládí, které je tak citlivé na změny.[20]

Výzvy k inkulturaci víry

Křesťanský základ některých národů, zvláště západních, je živou skutečností. … Avšak právě lidová zbožnost je tím nejlepším východiskem k jejich uzdravení a osvobození.[21]

Nemůžeme také přehlížet, že v posledních desetiletích nastal u katolického lidu zlom v generačním předávání křesťanské víry. Je nepopiratelné, že mnozí cítí zklamání a přestávají se identifikovat s katolickou tradicí, že se zvyšuje počet rodičů, kteří nekřtí své děti a neučí je modlitbě, a že dochází k určitému exodu do jiných společenství víry.[22]

Výzvy městských kultur

Nový Jeruzalém, svaté město (srov. Zj 21, 2-4), je cílem, ke kterému se ubírá celé lidstvo. … Potřebujeme vnímat město kontemplativním pohledem, totiž pohledem víry, která objevuje Boha, jenž přebývá v jeho domech, na jeho ulicích a náměstích. … Bůh se neskrývá těm, kteří ho hledají upřímným srdcem, třebaže tak činí tápavě, nepřesně a zmateně.[23]

Ve městě je náboženský aspekt zprostředkován různými životními styly, zvyky, které se pojí k určitému vnímání času, prostoru a vztahů, jež je odlišné od stylů venkovských obyvatel.[24]

Nezbytnou se stává taková evangelizace, která bude vnášet světlo do nových forem vztahů k Bohu, k druhým a k životnímu prostředí a bude probouzet základní hodnoty. Je nutné být tam, kde se tvoří nové příběhy a paradigmata, přinášet Ježíšovo slovo do nejhlubších zákoutí duše města.[25]

„Ne…“, … „Ano…“, „Ne“ egoistické omrzelosti …

Problémem není vždycky přebytek aktivit… Dnešní úzkostná snaha o bezprostřední výsledky způsobuje, že pastorační pracovníci nedovedou snést nějaké protivenství, zdánlivý nezdar, kritiku či kříž.[26]

Vzhledem k tomu si dovolím naléhat: Nenechme si ukrást radost z evangelizace![27]

… „Ano“ novým vztahům, které ustavuje Ježíš Kristus…

Dnes, kdy sítě a nástroje lidské komunikace dosáhly neslýchaného rozvoje, vnímáme výzvu k tomu, abychom objevili a sdíleli „mystiku“ společného života, kdy se umíme smísit s ostatními, setkávat se s nimi, brát je do náruče, vzájemně se podepírat a být součástí toho poněkud chaotického davu, který se může proměnit na opravdovou zkušenost bratrství, na solidární karavanu, na svatou poušť.[28]

Právě v této době i tam, kde jsou věřící „malým stádcem“ (Lk 12,32), jsou Pánovi učedníci povoláni žít jako společenství… Nenechme si ukrást společenství![29]

„Ne“ duchovnímu zesvětštění

Duchovní zesvětštění, které se skrývá za zdáním religiozity a dokonce lásky k církvi spočívá v tom, že se namísto Pánovy slávy vyhledává lidská sláva a osobní blahobyt.[30]

Toto dusivé zesvětštění se uzdravuje nádechem čistého vzduchu Ducha svatého, který nás vysvobozuje z permanentní soustředěnosti na sebe samé a z úkrytu zdánlivé zbožnosti, v níž chybí Bůh. Nenechme si ukrást evangelium![31]

„Ne“ válce mezi námi

Kolik válek se vede uvnitř Božího lidu a v různých společenstvích![32]

Prosme Pána, aby nám dal pochopit zákon lásky. … Modlit se za člověka, na kterého se hněvám, je opravdovým krokem k lásce a je to úkon evangelizace. Učiňme to dnes! Nenechme si ukrást ideál bratrské lásky![33]

Další výzvy pro církev

Laici jsou prostě nezměrnou většinou Božího lidu. Slouží jim menšina vysvěcených služebníků. Vědomí identity a poslání laika v církvi vzrostlo. Máme četné laiky, byť to stále nestačí, kteří mají hluboký smysl pro společenství a obrovskou věrnost závazku k činorodé lásce, katechezi a slavení víry.[34]

Služebné kněžství je jedním z prostředků, které Ježíš užívá ke službě svému lidu, ale zásadní důstojnost plyne ze křtu, který je dostupný všem.[35]

Pastorace mládeže, jak jsme byli zvyklí ji rozvíjet, prošla nárazem sociálních proměn. Mladí lidé v obvyklých strukturách často nacházejí odpovědi na svůj neklid, potřeby, problémy a zranění. … Šíření a růst převážně mládežnických sdružení a hnutí lze interpretovat jako působení Ducha, který otevírá nové cesty v souladu s jejich očekáváními, touhou po hluboké spiritualitě a hledáním konkrétnějšího pocitu sounáležitosti.[36]

Třebaže není vždy snadné oslovit mladé lidi, ve dvou oblastech se dosáhlo pokroku: vzrostlo vědomí, že je evangelizuje a vychovává celé společenství, a klade se větší důraz na jejich vlastní angažovanost. … Někteří se podílejí na životě církve, zakládají pomocná sdružení a účastní se různých misijních iniciativ ve svých diecézích nebo jinde.[37]

Na mnoha místech je málo povolání ke kněžství a zasvěcenému životu. … Kde je život, horlivost a ochota nést Krista druhým, tam se rodí pravá povolání.[38]

Výzvy existují proto, aby se překonávaly. Buďme realisty, ale neztrácejme radost, odvahu a odevzdanost plnou naděje! Nenechme si ukrást misijní sílu![39]

[1] Evangelii gaudium, čl. 1

[2] Evangelii gaudium, čl. 10

[3] Evangelii gaudium, čl. 11

[4] Evangelii gaudium, čl. 14

[5] Tamtéž, Evangelii gaudium, čl. 14

[6] Evangelii gaudium, čl. 15

[7] Evangelii gaudium, čl. 20, viz Gn 12, 1-3; Ex 3,17; Jer 1,7

[8] Tamtéž, Evangelii gaudium, čl. 20

[9] Evangelii gaudium, čl. 21

[10] Evangelii gaudium, čl. 24

[11] Evangelii gaudium, čl. 28

[12] Evangelii gaudium, čl. 30

[13] Evangelii gaudium, čl. 31

[14] Evangelii gaudium, čl. 33

[15] Evangelii gaudium, čl. 42

[16] Evangelii gaudium, čl. 45

[17] Evangelii gaudium, čl. 46

[18] Evangelii gaudium, čl. 47

[19] Evangelii gaudium, čl. 49

[20] Evangelii gaudium, čl. 64

[21] Evangelii gaudium, čl. 69

[22] Evangelii gaudium, čl. 70

[23] Evangelii gaudium, čl. 71

[24] Evangelii gaudium, čl. 72

[25] Evangelii gaudium, čl. 74

[26] Evangelii gaudium, čl. 82

[27] Evangelii gaudium, čl. 83

[28] Evangelii gaudium, čl. 87

[29] Evangelii gaudium, čl. 92

[30] Evangelii gaudium, čl. 93

[31] Evangelii gaudium, čl. 97

[32] Evangelii gaudium, čl. 98

[33] Evangelii gaudium, čl. 101

[34] Evangelii gaudium, čl. 102

[35] Evangelii gaudium, čl. 104

[36] Evangelii gaudium, čl. 105

[37] Evangelii gaudium, čl. 106

[38] Evangelii gaudium, čl. 107

[39] Evangelii gaudium, čl. 109