Pro mě 10. ministrantský putovní tábor

Na ministrantském putovním táboru jsem po prvé spočinul v r. 2013 ve Štěkeni. Musel bych se podívat moc pečlivě, abych dal všechny ty "svoje" ročníky dohromady. To je zajímavé, že Antiochii rok po roce dám, kdybych byl probuzen kdykoliv a ministrantský putovní tábor musím někde vyhledat. Nebudu si však dávat teď tu práci, myslím, že každý rok jsem nějak na blog zachytil a tak rekapitulaci udělám později, tedy za čas na konci článku pod zveřejněnými videi.

Každopádně vždycky se těším do táborového autobusu s ministranty Olomoucké arcidiecéze. Více méně se skupinka ustaluje nejvíce kolem kněží, kteří tento tábor už tradičně pořádají a také kolem skvělého pana řidiče, který nás zaveze tam, kam organizátoři řeknou.

A tak letošní pouť vedla do Tetína, tedy za Prahu. Výchozí místo jako zatím nejtradičněji byl Hulín, avšak hulit jsme se dosud nenaučili, což je dobře. Musím říci, že kamkoli jede tato skupinka ministrantů, těší se obdivu i na místě, kde jsme, obzvláště, když je to v Čechách, kde když máme mši svatou, tak místní křesťané tvrdí, že tolik ministrantů pohromadě v jejich chrámech ještě neviděli.

Na tu letošní pouť jsem tedy po 3. vyjel ze Zubří s partou ministrantů, kteří se vyznačují také tím, že jsou skutečně sehraná parta u oltáře, což bylo vidět i při bohoslužbách. Nebyli jsme sice nejpočetnější skupinkou, tou byli ministranti ze Štípy, jich bylo 10, nás mělo být se mnou 11 a s panem farářem 12, nicméně na poslední chvíli se stala nehoda, že 2 naši spolubratři nemohli jet a tak jsme přišli o první místo v početnosti.

První zastávkou autobusu byl klášter v Želivi, dál už jsme pokračovali do Tetína, kde jsme byli ubytováni tentokrát v sokolovně. Naši pouť provázel také náš skvělý ministrant Matouš, protože vždycky, když autobus vyjížděl, otec František požádal o přímluvu sv. Matouše, jelikož je to patron proti pokutám a fakt je, že žádnou pokutu jsme neplatili. Navíc, vždycky, když se četlo evangelium po celý tábor, bylo od sv. Matouše.

Dále je třeba říci, že v Tetíně je kostel sv. Kateřiny, tedy ten menší, což je Zubří velmi blízké, neboť tuto patronku má ve veliké úctě. Žel žádná Kateřina s námi nejela, měla by jistě velkou radost, modlili jsme se u ní každý den.

V pastoračním centru sv. Ludmily jsme měli zázemí jídelní a také samozřejmě je v Tetíně kromě ještě kostela sv. Michaela, hlavně kostel sv. Ludmily, kde jsme měli poslední dvě mše svaté a měli jsme s sebou také Lidušku.

Po pondělní seznamovací hře byl čas k umývání a ukládání ke spánku. To ukládání ke spánku bylo den ode dne lepší, první den se moc nechtělo, otec Martin musel výrazně napomenout, druhý den jsem musel být trochu zlý a třetí den už to kluci dali úplně nádherně jako by se stal zázrak. Fakt je ten, že uspat 40 kluků v tělocvičně není žádná sranda, obzvlášť, když malí potřebují a velcí potřebují taky něco jinýho.

Nejčastějším jménem na táboře byl tentokrát Jan, na každý den jeden. Vojtěchové jsme byli jen dva, dva také Matějové, Jindřichové, Davidové, Štěpánové, Jakubové, Martinové, Pavlové tedy tři, Františkové taky tři, jinak Filip, Stanislav, Dáša, Petr, Nela a naši ministranti Tonda, Adam, Ondřej, Daniel, Šimon, zmíněný Matouš a všichni ostatní ministranti už jen po jednom. 

Jsem hrdý, že každého ministranta jsem znal jménem, obzvláště ministranty své skupinky "Josefíků", kterou tvořili 2 Zubřané, 3 ze Štípy a z Bojkovic jeden ze zmíněných. Skupinek bylo 6 - nejmenší Benjamínci, človíčka ze Zubří jsme měli i mezi Efrajimci a nejvíc zubřanů bylo v Judících, ostatní dvě - Daníci a Rubínci byli bez Zubřanů. Musím však přiznat, že i přes pondělní seznamovací hru jsem se sem tam musel podívat na cedulku, kterou kluci, stejně jako žluté kšiltky vzorně nosili, jen já jsem občas někde čepičku nechal, to víte, muži musí smekat a já už taky zapomínám. 

Ve Sv. Janu Pod Skalou, kde jsme měli výpravu na druhý den, když se slavil sv. Benedikt, tedy Janové, potažmo Ivanové (žel Ivan mezi námi nebyl), byli ve svém kostele, jsem si svou čepici označil zmrzinou, která mi na ni spadla po tom, co mi praskl v ruce kornoutek - nicméně ochotně mi zmrzlinář natočil zmrzlinu novou. Je trochu dražší, než máme na Moravě, o to víc si toho vážím.

Ve Sv. Janu Pod Skalou jsme měli také nachystaný na místním učilišti skvělý oběd a samozřejmě, jak jsme tam přišli, byla skvělá příležitost ke sv. zpovědi, k prohlídce jeskyně sv. Ivana, ke sv. růženci, který v pondělí se modlil v autobuse a ve čtvrtek taky a hlavně ke mši svaté ke cti sv. Benedikta, které předsedal otec Stanislav a Ivana s Benediktem spojil taky proto, že byli stejné řehole. 

Náš Štěpán ze skupiny Efraimců použil naše zuberské ministrantské tričko po prvé jako ministrantské oblečení. Tento tábor byl tedy prvním, kde jsme zuberší ministranti měli svoje tričko. Ten nápad s tričky v Zubří vznikl spíše přes fotbal o pohár sv. Zdislavy, nicméně hodí se pro veškerou reprezentaci i jako ministrantské oblečení, zalíbil se nejen Martinovy, kterého potom napadlo, že by vedoucí na další ministrantský putovní tábor měli svoje trička, ale i Lidušce, která všem pořádajícím kněžím zajistila bílá trička, na která se všichni ministranti kněžím podepsali na konci tábora. Na konci tábora také otec Pavel zajistil, aby byl našemu drahému biskupu Josefovi poslán dopis z ministrantského putovního tábora.

Když jsem po prvé v neděli před táborem přišel do kostela v našem novém, krásném, ministrantském tričku, které jsem ovšem brzy po mši svlékl, abych ho mohl druhý den použít a bylo čisté, řekl mi v sakristii náš pan kostelník: "Copak jdeš na házenou?" To je zcela pochopitelné, na nedělní mši přece nemohu jít oblečen stejně, jako bych hrál házenou, která je pro Zubří tak typická. Nicméně pro naše ministranty je stejně tak typický i fotbal, šachy či Valach. A fakt je, že naše ministrantské tričko má tak trochu vzhled sportovního dresu v limetkové barvě.

Následně naše túra pokračovala do skal, k výhledu a do lomu (Solvayovy lomy), kde kluci měli asi největší zážitek z projížďky úzkokolejným vláčkem. Po návratu už autobusem do Tetína byla příležitost k fotbalu, prohlídce Tetína a odpočinku, přičemž já jsem si zvolil odpočinek, neb nohy moje utahané a nejen ty. 

Večer pak byla společná adorace v kostele sv. Kateřiny, kterou vrcholil jako ostatně vždycky náš společný den, pak systematicky následovala sprcha a spacák. Počasí bylo příliš hezké, potil jsem se ve vlastní šťávě a proto jsem měl na každý den nový kraťasy, tričko i trenýrky, ale to sem asi nepatří.

Nohy se nešetřily ani předposledního dne, řekl bych, že plán byl zatížit je ještě více. Ranní mše svatá v kostele sv. Ludmily s kázáním otce Martina byla dříve, než snídaně, tak konečně naše drahá skupinka Josefíků, kterou sdílím s otcem Martinem, který má klíče od sokolovny, nebyla zdaleka skupinkou poslední u stolu, ale vždy jsme museli první vycházet. Byl jsem moc potěšen, když mě po ránu vždy čekalo nachystané kafe. 

Nicméně tentokrát se muselo spěchat a tak se stalo, že jeden kotník se vymknul, nikoli můj, takže byla operativně ustavena a postupně rozšířena skupinka těch, kteří nemůžou absolvovat tak náročný pochod a budou moci se po Koněpruských jeskyních, kam nás autobus zavezl, a všechna čest Honzíkovi, který s vyvrtnutým kotníkem dokázal absolvovat tolik schodů a já jsem tolik netrpěl, že nejsem sám, komu to moc dobře nechodí, ale Honzík to bral sportovně, když ještě den před tím hrál po večeři fotbal, o kterém jsem se zapomněl zmínit, jo a potom jsme měli jen zkrácený pohled na Velkou Ameriku.

Musím se také přiznat k pádu, když jsem cestou ke Sv. Janu Pod Skalou uklouzl při jednom klesání a narazil jsem na své zranitelné (pravé) zápěstí a taky na opačný zadek, který zabolel snad ještě víc a ještě týden po táboře nemůžu pořádně sedět, zápěstí jsem naštěstí během mše nějak srovnal, zůstal jen ten zadek. 

Fakt je, že už na tábor jsem dorazil poněkud bolavý, hlavně z toho dlouhého sezení v autobusu, takže jsem rád využil zdravotnických služeb našeho Filipa, kterýžto příští rok už bude skutečný doktor. Dal mi skvělé doporučení i léčivý prášek do pití.

Při mé slabé tělesné konstrukci to však nebylo nic dramatického ani nečekaného, prostě na svou nešikovnost jsem tak trochu zvyklý a mírné bolesti ke mě patří. Mám to asi jak náš třídní ze střední školy, když mu bylo 36 a my mladíci jsme to tenkrát nechápali: "Kdyby mě nic nebolelo, tak už asi budu mrtvý." Na ministrantském táboře se na mé bolístky myslí a jsem často ušetřen nadměrného pohybu.

Všichni ostatní tedy pokračovali dál směrem na Karlštejn, ovšem komentovanou prohlídku hradu neměli, neplánovala se, protože by musela být naplánována mnohem déle před tím. Operativní skupinka v počtu 6 mužů se tedy vrátila k autobusu, kde ještě cestou jsme si koupili vynikající limonádu a v autobuse nám pan řidič nabídnul, že si kluci mohou udělat čokoládu a pak až do zavolání, asi za 2 hodiny už se bavily po svém, utéct nikdo z nás nemohl ani nechtěl, bylo horko, ale v autobuse bylo dobře.

Večer pak v Tetíně už probíhal tradičně, byl jsem se podívat na fotbal a kluci šli celkem rychle spát. V chvíli času kromě podpisování triček a pohledu, nám také otec František povyprávěl o začátcích svého kněžství, ostatně pro naše kluky to bylo téma velmi zajímavé a podnětné a také jsme udělali společný video pozdrav otci Karlovi, který s námi nemohl jet a jehož také mnoho kluků roky s námi jezdících zná.

Posledního dne byla mše svatá v kostele sv. Ludmily ke cti sv. Jindřicha, který měl svátek, tedy i oběma Jindřichům jsme neopomněli popřát by následovali dobrý příklad svého křestního patrona, při mši svaté kázal náš otec Pavel, kterýžto měl v bývalé své farnosti Paseka, kostel sv. Kunhuty. Naše cesta po úklidu sokolovny směřovala do Lidic, kde jsme si pořádně prohlédli interaktivní památník nacisty vyhlazené obce.

Neměl bych zapomenout ještě na jednu důležitou věc, že náš ministrant Daniel po prvé byl slyšen, že se jeho ústy hlásá Boží Slovo a tak mu patří blahopřání ke službě lektora. Jak výše psáno, zuberští ministranti byli ve 4 skupinkách a jen 4 ze 6 skupinek měly tu čest být tak blízko oltáře, jak jsou zvyklí jako ministranti, ostatní seděli v lavicích. Tak v úterý za pokolení Efraimovo ministroval náš Štěpán, ve středu za Benjamínky Adam a ve čtvrtek za Josefíky Ondřej s Danielem. Jak říkal otec Martin, nemohla služba vyjít na všechny, ale jistě to Štěpánovi, Tondovi, Šimonovi a Matoušovi nebylo tolik líto.

Mohli jsme vidět, jak ministrují kluci v jiných farnostech a ze vzorku Zubří bylo snadno zpozorovatelné, že se umí u oltáře chovat týmově a že ministrantskou službu vykonávají důstojně, pozorně a zbožně, což však zajisté nemůžeme upřít ani kolegům z dalších farností - na všech bylo vidět, že jsou ministranty nejen u oltáře, o čemž svědčili i svou ukázněností.

Na cestě zpět naši zuberští ministranti zpívali v autobuse zuberskou hymnu, takže vznikl vynikající nápad, že kromě triček, budou mít i hymnu. Oběd a všechno další už bylo v autobuse, jen krátká zastávka na benzínce, cesta byla daleká a klimatizace naštěstí už opravená, takže se jelo pohodlně. V Zubří na nádraží nás už čekaly rodiče a na faru jsem nemusel pěšky.

Další den jsem šel do práce, pak na tábor do Stříteže a následně od soboty jsem byl doma a odpočíval až do úterý, než jsem ve středu šel opět do práce kustoda galerie a tak nějak od úterý se snažil dát dohromady video, které už v hromadě tedy mám, ale počítač z toho moudrý není, tak, až se ukázní, tak tu bude to video. 

Teď tedy jsou tu obrázky: https://www.signaly.cz/fotky/88045

Asi však nejprve zpracuji kratší verzi, která bude prosta kázání při mši svaté a některých dalších detailů, jinak stejně asi nebudu ani první, kdo o tomto táboře natočí první video, neboť první video už bylo posláno do skupiny, čímž pádem také děkuji ministrantům, že mě do skupiny přijaly, abychom měli rychlejší a účinnější komunikaci.

No, když všem tak nějak říkám, že nerad prohrávám, měl bych přiznat ještě jednu nepatrnou porážku. Určitě jsem mezi ministranty byl poslední sbalený, balil jsem se až ve 4:00 ráno dne odjezdu, vybalený nejsem dosud, tedy ani týden po táboře, který byl od 10. do 13.7. tohoto roku. Šachy jsem si s nikým zahrát nestihl a ráno, když jsem spěchal na vlak, abych byl jisto jistě první, tak mě to prvenství vzal Šimon a Matouš.

S Božím požehnáním tak prožili jsme nádherný ministrantský putovní tábor, který ještě po týdnu cítím v kostech.

Doufám, že někdo z ministrantů udělá nějaký skvělý článek do Zuberských novin, aby i obyvatelé města Zubří věděli, že město Zubří nejsou jen házená nebo gumárny, ale také skvělá farnost a vynikající ministranti. 

Článek zveřejním na sv. Marii Magdalenu, tedy v sobotu, v den, kdy náš skvělý zdravotník Filip se oddá své drahé polovičce a bude z nich před církví i před Bohem jedno tělo.

Tak Filip už se raduje s Kristýnou, kromě mě z tábora na svatbu dorazil ještě otec Martin. Při gratulaci jsem Filipa pozdravoval s tím, že na něj myslím, když si po ránu dávám turka (rozumějme druh kafe), tak teď budu myslet na ně.

Ostatní ministrantské putovní tábory dám jako nový článek, protože tento už je poněkud dlouhý, no, i když 10 položek navíc není zas tak moc, přesto: https://vvrh.signaly.cz/2307/10-ministrantskych-putovnich-taboru-kde-jsem-byl