Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Další sádrový trpaslík

5. 5. 2023 8:00
Rubrika: Jen tak

Proč sádrový trpaslík? 

 

Možná to bude znít jako vtip, ale proč ne. Skutečně se udál a tu repliku si pamatuji z jedné školní návštěvy nějakého divadelního představení v zábřežském kulturáku, nevím třídu ani rok. 

 

Co se stane, když strčíš ruku, kam nemáš? Udělají ti z ruky sádrového trpaslíka - a ukázal pravou zasádrovanou ruku. 

 

Byl pravák a měl namalovat přes různé klikyháky obraz. Vypadalo to jako čmáranice, ale, když obraz otočil, všichni viděli pěknou scenérii, už taky nevím jakou.

 

Moc jsem tehdy neobdivoval, že to maloval druhou rukou, než byl zvyklý, spíše mě zaujal ten obraz. Tehdy ještě jsem se chlubil tím, že umím psát oběma rukama, protože na nižším stupni ZŠ jsme byli povinně praváci, než bylo řádně zjištěno, že jsem levák. Také, když v 5. třídě jsem byl na operaci s levou lopatkou a měl jsem obvazem celou levou ruku připoutanou k břichu, musel jsem ve škole psát pravou, jelikož úlevu jsem neměl.

 

Ovšem od té doby jsem pravou rukou téměř nic nepsal a teď, když mi v týdnu přišel důležitý dopis, neměl jsem onoho sádrového trpaslíka ještě ani 20 hodin, po téměř probdělé noci, protože malíček se chtěl pořád ještě oddělovat od ostatních prstů, jakoby to byl palec a sádra mu v tom bránila, tudíž protestoval po svém bolestí sobě vlastní, a měl jsem to podepsat vlastnoručně do vlastních rukou, došlo mi, že s tou sádrou to nepůjde a pravá už to neumí. 

 

Když jsem měl náboženství na sv. Jiří, to jsem měl tak bolavý prstík, že do třídní knihy zapisovaly děti a docela rády. Sádrového trpaslíka jsem tou dobou ještě neměl, myslel jsem si, že to bude dobrý.

 

Ano, už neumím počítat, přestože na základce i střední jsem byl mezi matematickými premianty. Zapomněl jsem už i to, že ruka má pět prstů a tak ten nejmenší, poslední se ohnul víc, než bylo zdrávo a mám teď ze své psací, tedy levé, ruky sádrového trpaslíka. Je to nezvyklé, protože velkou většinu sádrových trpaslíků jsem získal na pravou ruku, na levé je to třetí v pořadí.

 

Tak na první pohled je vidět, které přikázání z desatera jsem porušil, když jsem pátý prst levé ruky (počítání začínám zleva), neuchránil nebezpečí a pak polomrtvý bolestí přemýšlel o záchraně. 

 

Sbírku sádrových trpaslíků si nedělám, zahrada z nich by byla nevzhledná. Sbírku ortéz, obvazů a hliníkových dlah mám slušnou a čas od času nějakou použiji, abych zamezil zbytečným návštěvám lékaře. Někdy, i když měla návštěva být, přesto jsem si ji ušetřil.

 


Nedobré příklady

 

Tak už se mě i nejméně jednou stalo, že jsem tušil, že návštěva lékaře by být měla, když jsem si v r. 2017 při ministrantském putovním táboře někde u Máchova jezera převrátil levý kotník špatným došlapem a cosi mi tam zakřupalo. 

 

Taky to není dobrý příklad, když jsem to ani neoznámil zdravotníkovi, nebo vlastně jsem to vědomě zbagatelizoval, že to nic není a po probdělé poslední noci, po návratu z tábora jsem si nasadil ortézu ze své sbírky, vědom si toho, že kdybych navštívil lékaře, patrně bych odcestoval se sádrou a berlemi, zlomeninou jsem si byl téměř jist. 

 

A po dalších táborech které hned potom proběhly, kdy mezi tím jedna zdravotnice mi taky řekla, že bych s tím měl jít, ale neposlechl jsem ji, protože s tou ortézou to šlo vydržet, jsem navštívil lékaře až po třech týdnech s ukrutnou bolestí, že jsem už nemohl na nohu šlápnout ani přes ortézu a lékař jen konstatoval, že jsem utrpěl dvojitou zlomeninu -  2. a 4. zánártní kosti, dal mi berle a ortézu s tím, že čerstvá zlomenina již je prakticky srostlá, ale nejméně 6 týdnů nemám došlapovat a tak jsem tehdy začal nový školní rok o berlích sic jsem se "elegantně" vyhnul sádrovému trpaslíku. O tom svědčí i potáborové video (52. minuta):

 

Takových nelichotivých příkladů bylo asi ještě víc. Když k tomu přidám článek z blogu, který se vztahuje k začátku školního roku https://vvrh.signaly.cz/2209/vztahni-ruku a k tomu prozradím, že jsem s bolestí šel až po týdnu, vědom si toho, že při pádu se mi tam něco ozvalo, až v době, kdy jsem taky už nezvládal, bylo to kvůli kvůli novému kolu, co nejvíc jsem lékaře odkládal, byl bych tak v současné polovině lékařsky ošetřených zuberských úrazů a do toho lékařsky neošetřených, kdy to opravdu přebolelo taky několik bude, jen tak vzpomínám cca loni, když mě bolel levý prostředník, měl jsem na tom článku vyskočenou nějakou žilku barvy skoro fialové, příčinu tušil, ale neznal, ale dalo se s tím hýbat, nakonec jsem od ošetření uhnul, pár týdnů záhadná žilka ještě byla, ale už tak nebolela a následky nepociťuji, tak pak se vyznejte, kdy jít a kdy ne - ten prostředník jsem v tom místě měl kdysi naštíplý a dostal jsem tehdy na to hliníkovou dlahu, kterou jsem si na to přiložil a šlo to. 

 

Levý kotník s frekvencí 1x za čtvrt roku ani nepočítám, pokud do cca 5 dní přebolí, ale na to mám papír, jak bude popsáno níže.

Vždycky, když se mi něco stane, a to není dobrý příklad, navštěvuji doktora až v době, když už to neumím vydržet, protože tehdy jsem si jistý, že ta návštěva nebude zbytečná. Jinak bych byl u doktora moc často. 

 

Rekordně mezi sádrovými trpaslíky byl týden od sundání předchozího. Nejsem v tom úplný "rekordman", znám některé z nejmenovaných míst a časů, co si stihli pořídit jednu a (přes moje upozornění, že mají si dávat větší pozor), si ještě během sádry pořídili další na druhou končetinu či i také, kteří stihli dvě končetiny naráz, což si nedokážu představit, jedna je až moc.

 


Proč a jak, co jo a co ne?

 

Možná se dá říci, že možnou příčinou mohou být i stravovací návyky, nějaký nevyrovnaný životní styl, přemrštěná zátěž, že tělo se ozve, ale určitě i zdravotní dispozice, o čemž trochu níže.

 

Frekvence mých úrazů za rok se naštěstí snížila v posledních třech letech na 1-2 ročně, slovy 4 za 3 roky, před tím se pohybovala mezi 2 a 5, ještěže netrpím moc na nemoci jako chřipka a podobně. Nemám totiž rád, když nemůžu mezi lidi a musím ležet na lůžku. 

 

Ostatně, jak prožívám osamocení, to si lze udělat obrázek z toho, jak jsem prožíval koronavirus. "100x raději", když už to musí být, strpím nějaký ten úraz, než kdybych měl ležet s horečkou či být nějak internován, ani berle, byť hodně zamezují pohyb, mě tolik neva, jako, kdybych nesměl vůbec nic a byl sám mezi čtyřmi stěnami:https://vvrh.signaly.cz/2207/nakonec-jsem-fakt-tehotny

 

 

 

A taky "100x raději" ať mám úraz klidně já, než někdo jiný, nerad se dívám na cizí utrpení, ale když už se tak stane, snažím se si z toho ztropit trochu legrace a bližnímu citlivě pomáhat, neb sám vím, jak je mi nepříjemné, když mě někdo moc lituje či mi moc pomáhá. 

 

Na to, že jsem dítko úrazu jsem si svým způsobem zvykl, i když vždycky je to nečekané, zásadně nikdy schválně a většinou jde o nějakou mou nešikovnost, ale dá se s tím chodit mezi lidi, byť mě vůbec neba čelit otázkám typu: "Cos (zas) dělal?"

 

Ale byť jde o záležitost nepříjemnou, protože ono to fakt bolí, byť si z toho někteří tropí legraci či dokonce jsou tací, co by si sádrového trpaslíka přáli či ho závidí jinému, přece jen už si z toho dělám sám legraci a když má někdo jiný sádru, tropím si asi taky dost nejapný žertíky, třeba že se po mě opičí.

 

Když jsem byl u doktora teď, stalo se mi to krátce před svátkem sv. Vojtěcha, na Jaroslava už jsem to nevydržel a od lékaře a sester dostal řádně profesionálně spravedlivě vynadáno, obzvláště, když jsem s tím přišel koncem ordinační doby, kdy už pomalu začínala pohotovost.

 

Taky nemám rád, když musím užívat léky, možná tím více tady na Valašsku, protože s léky se pojí jistý řád a pravidelnost, to především, protože jsem neřád, ne tolik proto, že se s léky zpravidla nedá užívat alkohol, který stejně pravidelně neužívám. Jenže mám s těmi úrazy i tu smůlu, že dostanu k tomu i ty léky, které pravidelně užívat neumím, většinou proti bolesti, takže při svém způsobu užívání těch léků, se od bolesti moc neoprostím, jak se zpívá v jedné lidové písničce, která mě napadla a textem je dokonce aktuální, že takový mám zrovna pocit: "Ouvej, ouvej, toto bolí, snad se mi malíček nezahojí!"

 


 

No a protože píšu jako křesťan,...

 

 uvažuji často, co je psáno v Písmu a když čtu některé pasáže v Bibli při breviáři nebo při mši svaté, přijde na mě i lehký k sobě škodolibý úsměv. 

 

Tak třeba: "Ramena bezbožníků budou zpřerážena." To si pamatuju velmi živě, jako by to bylo dnes, že když jsem si 20.10. 2005 na elektrické koloběžce přerazil přeletěním přes řídítka levé rameno, hned na druhý den, kdy už jsem byl po malé operaci a ruku měl zafixovanou k břichu, četlo se to v žalmech v breviáři. Ano, asi jsem bezbožník, však mě znáte.

 

Jinde je psáno: "Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla." Z toho je vidět, že i pisatelé písma měli zkušenosti s úrazy." Taky nedávno jsem psal článek "Vztáhni ruku"https://vvrh.signaly.cz/2209/vztahni-ruku, což také je narážka na biblický odkaz. Je to jeden z důvodů, proč mám nejraději evangelium lékaře Lukáše, je tam spousta uzdravení.

 

Když naším vzorem je Ježíš, o něm je psáno tuším v žalmech a evangelia to připomínají: "Ani kost mu nebude zlomena!" Rozjímám-li nad tím v této souvislosti, musel pisatel vědět, co je to za ukrutnou bolest, když se zlomí kost. A naráz mám i soucit s lotry na kříži, kterým naráz zpřeráželi všechny kosti a přemýšlím, kolik si jich na své cestě životem ještě přerazím.

 

V jiném žalmu, který je pro mě příznačnější a čte se v pátek v breviáři, ostatně celý je to takový "bolestný žalm" se píše stav, ke kterému se možná blížím: "Není ve mně jediná kost celá" a v tom samém: "Rány mi hnisají a páchnou, že jsem jednal pošetile", takže se naznačuje i občasná příčina a následek jednání.

 

A když Ježíš říká v evangeliu, "svádí-li tě tvá ruka nebo noha, usekni ji," rozhodně to nemůžu brát tak, že bych ji snad usek, že mě svádí či bolí, ale mám dělat vše proto, aby nesváděla a nebolela. Tak možná dojdu do Božího království zpřelámaný, jak lotr na kříži, neb mám jistotu, že velkou část svých kostí už mám zjizvených, ale je třeba se nenechat svádět k tomu, abych dělal něco špatného.

 

Mám rád svaté. V Teplicích nad Bečvou, v lázních, mají kapli sv. Pelegrina. Když jsem tam byl na mši svaté, nemohl jsem se dívat na oltářní obraz, nedělalo mi to dobře. Nemám rád krev ani namalované tekoucí a obvazované rány, i při zprávách mě to dělá problém. Nerad vidím pohled lidské utrpení, se kterým nemůžu nic dělat, ale vždy rád pomohu. Moje vlastní rány mi kupodivu nevadí.

 

Nemohl bych být jako sv. Ignác z Loyloly, který si znovu a znovu nechal lámat přeraženou nohu. Možná jsem "v roli" praotce Jákoba, kterému Bůh při zápasu zranil nohu tak, že do konce života kulhal. Já mám svou kostru kromě jiného i na dolních končetinách poznamenanou už od narození, o čemž níž.

 

Je vidět, že s tělesnými problémy pohybového charakteru počítá jak písmo, tak i život mnohých svatých, takže to patří k normálnímu životu - u někoho více, u někoho méně či někdo má od Boha dar dobrého tělesného zdraví.

 

Měl jsem touhu být mučedníkem, konec konců sv. Vojtěch je také mučedník, pádlem mu přerazili hlavu, takže utrpěl smrtelný úraz. Spousta mučedníků byla umučena různým způsobem týrání. 

 

Tak mi napadá i sv. Jan Sarkander, kterému vykloubili všechny končetiny. Při dnešní úrovni lékařské vědy by mu operacemi zachránili život a jeho utrpení by neskončilo tak bolestnou smrtí v bezmoci, i když breviář si obracel jazykem.

 

Spoustu svatých máme před očima v kostele jako sádrovou sošku, která má jistě lepší vizáž, než sádrový trpaslík na zahradě. Až budu svatý, doufám, že mě nebudou tak sochat a že mi jako atribut nedají sádru, ale něco podstatnějšího, s čímž směřuji životem tam, kde se mě úrazy stávat nebudou.

 


Jak to beru

 

I když vlastně nevím jakou ty úrazy, které zažívám, mají hodnotu pro věčnost, ale jsem si jist, že nějakou mají. Známe přece dobro i zlo, zdraví či nemoc a úraz je taky určitá nemoc (od slova něco nemohu), která mi také má něco říci a mohu zkoumat co teď, konkrétně.

 

Většinou čas, kdy musím nosit sádrového trpaslíka, je volání mého křehčího těla, že něco už trochu přeháním a že někde musím ubrat. A sádra i na ruce vždycky omezí na rychlosti a někdy ještě i rehabilitace nastaví čas odpočinku jako aktuální a nutný a já se tomu holt musím nějak přizpůsobit.

 

Strpět bolest je takové malé mučednictví. Ještě mě napadá příběh jednoho kluka z tábora, který hned na začátku tábora si převrátil palec na ruce, od paní doktorky dostal na ten prstík dlahu na 5 dní. Na táboře zůstal a po sundání dlažky (nikoli sádrové, ale z dřívka, co se dává na prohlídku krku ovázaného obvazem) se na bazéně natáhl a pořádně podřel, obětoval své trápení za duše v očistci a to mu bylo 6. Často si na tento příklad vzpomínám, ale nikdy ne ve smyslu, že bych vyhledával utrpení, abych ho mohl obětovat.

 

Pro někoho je možná pohodlné a vítané, že se sádrovým trpaslíkem je více středem pozornosti a je obletován. Taky někdy cítím, že při nošení sádry či ruky na šátku nebo o berlích, jsem víc centrem pozornosti. Ale já si nemohu stěžovat na to, že bych neměl kolem sebe lidi, pro které jsem nějaké komunikace hoden, takže tento druh pozornosti mi přijde spíše jako něco, co nutně tolik nepotřebuji.

 

A proto si raději třeba neobratně pohraji s příborem, než bych měl mít nějaké moc výhody, ale pomoc v nouzi přece jen uvítám. Když mám zafixovanou levačku, nejsem schopen pravou rukou ani si otevřít petku s kofolou.  

 

Jsem levák, toto ťukám pravou rukou a protože duben už dávno přesáhl své kapacity, připravuji to už jako 9. článek v květnu a vydám to v době, kdy můj nový sádrový trpaslík bude pravděpodobně už vyhozen, i když, jak mě to bolí, věřím tomu čím dál méně, ale květen má moc událostí, nicméně malíček potřebuje léčení a to by mělo být podle lékařského doporučení.

 


Aktuální "trpaslík"

 

No, tak nakonec ten malíček vůbec nepřebolel, tudíž doktor rozhodl, jak taky často stává, že se délka fixace prodlouží o týden. Tak další týden se nepodepíšu, obtížně budu koupat, budu muset být mnohem opatrnější a pomalejší, ale ruka bude v klidu a běžné potřeby i aktivity jsem schopný nějak zvládnout. 

 

Těším se zvlášť na návštěvy nemocných, i když vlastně teď jsem sám viditelně nemocný, onen sádrový trpaslík je nepřehlédnutelný, nicméně už jsem si za ty mnohé zkušenosti zvykl, že mě občas sádrový trpaslík obtěžuje - není to žádný kamarád, ale pořádná neplecha.

 

Při té návštěvě u lékaře, tedy vlastně aktuální kontroly po týdnu, jsem si dnes tak nějak šibalsky povšimnul, že je to asi nějaký trend, zraňovat si levý malíček. Dalších 5 mělo stejného sádrového trpaslíka a nejméně další dva zase na druhé ruce, napříč pacienty byly zafixovány všechny 4 končetiny, nejvíc po malíčcích kotníky. 

 

Moc jsem se necítil mezi asi 20 dalšími "sádrovými trpaslíky", co čekali přede mnou nebo po mě. Když jsem přišel před týdnem před koncem, byl jsem sám a rychle hotov - do půl hodiny i se sádrou, dnes jsem čekal asi hodinu, což není tak špatné - už před týdnem jsem počítal se třemi hodinami, což tak v jistých obdobích může i být, hlavně podle mých zkušeností pondělky.

 

Vždycky, když jdu s něčím k doktorovi, skoro se modlím, abych nepotkal někoho známého. Nemám rád, když druhý cítí bolest nebo, když mě lituje. Ve Valmezu jsem zatím jednou potkal nemocničního kaplana a vlastně před týdnem paní doktorku či jako ortoped tam pracuje známý lékař, ale ti jsou v jiném, profesionálním vztahu. 

 

Když tedy o týden později jsem opět dorazil, malíčku už bylo lépe. V tomto čase však jsou úrazy asi nakažlivé, protože jsem čekal ještě o něco déle a opět před ordinací čekalo docela hodně lidí, kteří aktuálně prožívali nějakou bolest, nejvíc bylo asi rukou. 

 

Běžná zkušenost je, že když se sádrový trpaslík sundá, zdá se často horší stav, než ten, který byl před jeho nasazením, ale jsem rád, že už ho nemám.

 

Po 14 dnech jsem tak schopný psát všemi deseti, i když to ještě není ono a musím dávat pozor, abych nezískal dalšího sádrového trpaslíka. V realitě však nebyl první a asi ani nebude poslední, ale rozhodně na sebe dávat pozor!

 

Fakt je, že když mě před týdnem po 14 dnech sundala paní doktorka dlahu, doporučila nezatěžovat. Jenže to se lehko řekne, když jsem levák. Sice tedy na počítači už mohu psát mnohem lépe, ale ještě moc ručně nepíšu ani po tom týdnu a kdo ví, jak ještě dlouho bude můj malíček citlivý.

 

Po měsíci a půl už jako necítím, že bych měl velký problém. To je dobře. Jenže když jsem začal ručně psát památky k prvnímu svatému přijímání dětí, po půlhodině psaní už se malíček ozval. Jo, vždycky, když se ta drobnost stane, ozývá se ještě hodně dlouho a předpovědí počasí přibývá.

 


Lepší zbožná soška, než sádrový trpaslík

 

Zahradní sádroví trpaslíci neoplývají ani příliš krásou ani uměním, je to taková ozdoba. Sošky svatých ze sádry také nejsou nějak umělecky ceněné, i když jsou podstatně pohlednější. V dnešní době se snad už ani koupit nedají, je jiný, kvalitnější, lehčí  a stejně neumělecký materiál, než sádra. 

 

Každopádně na sochu světce je lepší a krásnější pohled než na zahradního trpaslíka či jiné "levné umění". Nechat si udělat sádrového trpaslíka na končetinu není žádné umění, ale nešikovnost a pohled na výsledek je spíš lítostivý. Tento druh sádrového trpaslíka naštěstí nevydrží příliš dlouho a majitel se těší, jak se ho konečně bude moci zbavit. 

 

Zbožná soška upomíná, na koho bychom neměli zapomenout v modlitbě. Zahradní trpaslík, když už na zahradě překáží, tak se odstraní, jinak si ho nikdo nevšímá. Trpaslík od lékaře, když ztratí svou funkci, tak se sundá a vyhodí a to, co bylo pod ním se může konečně postupně rozhýbávat.  

 

Poučení z toho plyne, že sádrový trpaslík má mít jiný postup výroby, než vyvrácení části končetin a nutnou návštěvu RTG a chirurgického oddělení a posléze sádrovny.

 

Možná do té doby, ale spíš potom napíšu výčet svých zdravotních "trofejí", prostě jsem dítko úrazu a nedělám to schválně.

 

Taky docela vidím, že ten blog už má i docela dost mých "sádrových vyprávění", tak si možná ušetřím práci odkazy, rozhodně rubrika z toho nebude - možná to vezmu po končetinách nebo chronologicky - to zatím nevím - nebo, že bych to nechal na příští článek? - to asi ne.

 

Toto jsem zapsal o neděli Dobrého pastýře či vzpomínky na sv. Zikmunda, tedy poslední dubnový den. Nějaké ty myšlenky jsem sepsal ještě do sv. Atanáše a možná tu bude ještě ten vzpomínaný seznam. Vím, že už teď je to docela dlouhý, byť na začátku to vypadalo krátce. Vypadá to snad, že se to dokončí ještě i po vydání. 

 

Každopádně předpokládám, že se mě nikdo nebude ptát, co jsem zase dělal, obzvláště po tom, co si pozorně přečetl tento vědecký článek se všemi přílohami, který vlastně teď je teprve uprostřed, ale dál už to nebude tak zajímavé, jakož ani toto není nic moc zajímavého.

 


Spíš vzpomínky ranného dětství

 

Tak nevím přesně, odkud to začít, protože toho je skutečně hodně. Podle svých  lékařských odborných záznamů mě již v roce života byla nalezena tzv. Olierova nemoc. Ani mnohý ortoped už neví, co je to za nemoc, nicméně strýček Google ví,  - jen tak stručně, díky ní mám v jistých aspektech trochu odlišnou kostru oproti normálnímu člověku a tak RTG snímky občas nějakou tu jinakost zvýrazní, třeba teď o malíčku chirurg poznamenal, že ho mám křivý. Ano, mám, i ten pravý.

 

1. Z prahistorie, kterou mě provázelo celé moje dětství, si docela dobře pamatuji, že jsem měl zlomenou levou nohu v nártu asi na podzim 1983, což byla první moje sádra, nohou jsem narazil do studni při sjezdu na kárce. Sádru jsem měl asi docela dlouho, pamatuji se celkem živě, že mě ji i předělávali a že po sundání to bolelo víc, než při aktuální zlomenině, po které mě tatínek během probdělé noci, co mi dávali na nohu obklady, odvezl do šumperské nemocnice, a pak jsem dostal tu sádrovou botu. Příčinou zlomeniny však prý nebyl vlastní náraz do studny, ale projev zmíněné nemoci.

 

2. Asi rok na to jsem byl na operaci s pravou rukou, kde jsem měl od nemoci velký kostní výrůstek nad zápěstím. Nevím přesně v čem jsem měl tu ruku zafixovanou, zápěstím jsem hýbat nemohl a sádra to nebyla. 

 

Tehdy už jsem taky dětsky vytušil, že jsem levák, když mě to vůbec nijak neomezovalo a dosud fixace na pravé ruce, co mívám asi nejčastěji, mě téměř neomezuje, oproti tomu, když mám něco s levou rukou, u které mi nikdy nebylo žádné omezení uznáno, protože přece většina dětí jsou praváci a leváci prý umí i pravou, tak jsem se musel snažit umět. 

 

Takže, když jsem jisté roky zcela nerozumně (že by závist, že jiní spolužáci občas měli?) chtěl mít sádru na levé ruce, abych nemusel psát ve škole, brzy jsem pochopil, že za tímto účelem bych si musel zlomit obě ruky a to bych si rozhodně nepřál, neb nemám rád pocit bezmocnosti a potřebu obtěžovat někoho, aby mi pomohl. Po operaci se mohu chlubit jizvou, která má prvních 7 z víc, než 50 stehů, které po těle mám od lékařského šití.

 

Naraženiny a podobně jsem jistě nějaké měl, ale snažil jsem se být chlap a zbytečně tím nepoutat pozornost, takže během dětství spíš byly vidět operace, hlavně v druhé půli základky, kterých až tak moc nebylo, tedy mě to zas tak nepřišlo. Prostě, když už nějaký výrůstek byl moc velký, nastal čas operace. Kontroly u ortopeda byly co čtvrt roku, vítaná přestávka od školy.

 

3. Jedinkrát jsem se svezl v sanitce, v ještě staré dodávce, když jsme někdy v zimě, dříve, než jsem chodil do školy a myslím, že celkem krátce po zlomené noze, když jsme měli autonehodu, že nás traktor vytlačil ze silnice a auto skončilo ve stromě. Babička měla nějakou hlubší ránu na noze, byla vedle tatínka a já, jako neposedné dítě pověšené na tatínkovu sedačku, jsem se asi bolestivě narazil do žeber, na RTG naštěstí všechno bylo v pořádku, ale ten den to slušně bolelo, jen však tak, jak by mě teď nenapadlo s tou maličkostí obtěžovat doktora. 

 

Pak nějak kolem 3. třídy základky prostředníčku pravé nohy mě velmi špatně rostl nehet - to bylo někdy na prvním stupni ZŠ, příčinu nevím. Nehet mi byl strhnut a nejméně 3 měsíce trvalo, než mi narostl nový. Pamatuji si, že lékař měl velké obavy z toho, že pravděpodobně nenaroste dobře, nicméně narostl normálně, ale ten prst oproti ostatním prstům víc nerostl, takže na každé noze mám prsty trochu jinak, malíčky i zmíněný prst mám vykřivený.

 

4. Jediný úraz při tělocviku, který jsem z pochopitelných nešikovně pohybových pohybů (špatné motoriky) nesnášel, bylo roztržené obočí nad levým okem. Ta jizva a šití 1 stehu ze čtvrté třídy už asi není moc patrná. Rozsekl jsem si to při pádu v běhu o brýle, které jsem nedopatřením měl, ač jsem na podobné aktivity brýle odkládal. 

 

No pomalu aktuálně to začíná vypadat, že sádrových trpaslíků a jiných podobných "ozdob", kteří jsou možná patrni na RTG bude asi tolik, kolik mám stehů z operací či drobných úrazů, lehce nad 50. Jo, říkám si, že jizvy jsou ozdobou muže, ale nutně to nemusí být.

 


Jako starší školák a středoškolák

 

 

 

 

 

Zobrazeno 220×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio