Důvod dát 1

Za chvíli nastane čas odevzdání známek na vysvědčení a jako učitel náboženství budu vyzván k tomu, abych své žáky zhodnotil.

Kdyby se mělo náboženství hodnotit jako každý jiný školní předmět, bylo by velice těžké dát všem žákům příznivé hodnocení. Navíc si myslím, že hodnocení žáka je tak trochu i hodnocením učitele, co u žáka dokázal vydolat.

Mám nádherné třídy, vlastně 3 skupiny s celkovým počtem napsaných 30 dětí, což není tak špatné statisticky a od všech rodičů podepsané přihlášky s tím, že děti mají chodit a naprostá většina skutečně chodí, ale někdy ať chce nebo ne, prostě chodí.

U některých žáků tak vidím i limity své katecheze a také limity toho, jak jsou rodiče schopni spolupracovat s katechetou a rozhodně to není obrázek, jak rodiče spolupracují se školou. Dá se říci, že katecheta je poněkud jiný učitel, od kterého je chtěno, aby děti měly nutný kontakt s církví, které slíbili, že děti nábožensky vychovají.

Zdá se, že to píši jaksi stroze, ale realita je mnohem optimističtější. 

Děti v první třídě mám skutečně hodné a pozorné, takže nemusím dlouze hledat důvod, abych je ohodnotil známkou velmi příznivou, takovou tou známkou, na kterou se jistě moc těší a z hodiny známkování projeví opravdu radost. 

Až na spíše výjimky musím nutně řici, že rodiče s katechetou spolupracují velmi dobře a na sms zprávy reagují tak, že vidím, že si děti skutečně nosí pomůcky, zodpovědně předají, co jsem v sms vzkázal, plní i drobné domácí úkoly.

V tom nezaostávají o moc i děti druhé třídy, které jsou ovšem občas méně ukázněné, někdy až tak, že mám oprávněné pochybnosti, zda jsem vždy docílil cíle hodiny. Jelikož mé pochybnosti v té oblasti dosáhly velké vážnosti, slíbil jsem dětem písemku nikoli za trest, ale proto, abych měl skutečně důvod dát jim oblíbenou známku, kterou na vysvědčení rádi vidí.

Vysvědčením nechci děti nikterak stresovat, ale požadavek spravedlnosti se mě zdá také velmi důležitý, abychom si v náboženství uchovali i jisté vážnosti.

Zkoumal jsem tedy důsledně všechny důvody, proč mají děti získat 1 z náboženství, u druháků jsem jim dal i malou písemku. 

Pohlížel jsem na jejich běžné chování a zhodnotil, že u některých nemůžu být spokojen, kdybych řekl ano. 

Během oné hodiny známkování jsem všem prohlédl jejich učebnice, zda si vypracovávají, co vypracovat mají, jenže někteří jednotlivci (asi 3 druháci) si je zapomněli doma, ti za tuto aktivitu nemohli být příznivě zhodnoceni. 

Dále jsem také přemýšlel nad jejich farními aktivitami, takže ministranti a děti ze scholičky měli své jisté, ale by spravedlnosti bylo učiněno za dost, nedával jsem to najevo při písemce ani po ní. 

A nakonec druháci, jelikož všichni si rádi prověřili své vědomosti v průběhu celého pololetí v 7 klíčových otázkách, dbal jsem na to, aby to nebyla kolektivní práce a aby mě odevzdali pouze bezchybnou písemku, abych si mohl být jist, že jsme udělali velký pokrok. 

V běžně živější druhé třídě byla naráz kázeň, kterou jsem u nich moc neznal. Každému šlo o to, aby tu známku získal a co jiného, než radost jsem u nich mohl spatřit a sám jsem tu radost také měl.

Kdysi na setkání katechetů jsme byli motivováni, abychom nedávali jinou známku, než 1, ale aktuálně jsem viděl, že jim tu známku chci dát, ale potřebuji také důvod, aby to nedostali úplně zadarmo a měli z toho, jak já, tak i oni radost.

Radost v katechetické službě mě přináší také to, že mohu společně s nimi hledat cestičky, které k té radosti vedou a mají vést k radosti opravdové, k radosti, kterou nám dává víra.