Koronavirové postřehy

Tak od času začátku třetí třetiny července ve mě koronavirus něco pekl tak, že jsem nic nevěděl, protože jsem netrpěl příliš žádnými příznaky, i když...

... nevím, kde jsem chytil virus, možná byl u některých zaměněn za příznaky nachlazení. Čas od času jsem slyšel výrazné zvuky kašle, až jsem z toho začal pokašlávat.

... jeden ze spolucestujících měl výraznou teplotu, na druhý den byl testován PSR, až třetího dne odpoledne došel negativní výsledek testu, na základě toho podezření i další si udělali testy.

... otec Pavel si všimnul, že mám nezvykle oteklá chodidla. Nevěnoval jsem tomu pozornost, přece jen jsem na klouby náchylný a po náročnější procházce jsem to považoval za normální stav.

...to bylo v úterý večer, od středy jsem trochu pokašlával. Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože před tím pokašlávali jiní.

... neuvědomoval jsem si, že je poněkud nezvyklé, že mohu chodit téměř výhradně jen bos, jinak to bylo bolestivější, než obvykle, přesto chodit se dalo a dá, ač náročně. 

...Také farníci si povšimnuli mých oteklých kotníků v době po návratu, kdy jsem netušil, že jsem nakažený a ještě neexistovalo ani podezření, že by tomu tak mohlo být. 

...zprávu, že si mám udělat test, jsem dostal ve vlaku. Už nelituji toho, že jsem si ho udělal hned, byť jsem měl pokušení, když už to musí být, udělat si ho až v pondělí, kdy nakonec tak rozhodla paní doktorka.

...ve chvíli, kdy jsem viděl po prvé v životě dvě čárky na testu, všem jsem to pokorně oznámil a stranil jsem se lidí, jak to šlo. 

...Požádal jsem o. Pavla, zda bych mohl karanténu strávit v Zubří, kde mám zázemí.

...Karanténu dodržuji tak, jak je předepsána v tomto období. Alibi mám velmi přísné, na faře se schází mnoho lidí, takže nesmím porušit a podcenit nic. 

...Nejvíce ze všeho se těším, až to skončí. 

...Nemám příznaky nemoci, jen pravděpodobně pohmožděný levý nárt, ale nemám příliš důvodů, vlastně žádný, chodit jinam, než tam a zpět po pokoji a i to mě trochu bolí, takže moc nechodím.

...Nejhorší pro mě je neustálá nuda, protože se cítím zdráv. Neustále musím něco vymyslet, abych se zaměstnal a nějak komunikoval. 

...To, co mám dělat, na to nemám příliš motivace, ani náladu, jen z útrpnosti píšu citace k diplomové práci, které tam budu používat.

...Ptám se po smyslu toho, když nemůžu být užitečný.

...Komunikace po telefonu, přes dveře nebo okno či po internetu, jsou jedinou možnou komunikací.

...Snažím se seč to jde, se z toho nezbláznit.

...Kupodivu mě to moc nepovzbuzuje ani v modlitbě. Mohl bych se modlit celou denní modlitbu církve a všechny růžence, ale nechce se mě do toho.

...napadá mě často, co všechno chci ještě udělat a co všechno nestíhám a nedoženu ani přes udělaný čas koronaviru.

...ani nevím, jak všechno ze sebe dostat. Potřeboval bych nějak ventilovat, ale nemám jak, nikam nemůžu jít, tak všechno ve mě vře a nevím, kdy a jak to bouchne.

...Jsem unavený z toho, že nic nedělám a leze mi to na mozek. 

...Zdá se, že po 6 dnech karantény jsem psychicky na dně. Chce se mi brečet, ale jsem chlap. Moldánky už jsem pár krát natáhl, ale o tom nesmí nikdo vědět, jsem chlap, nebrečím.

...nakonec to beru jako takovou nějakou zkušenost, kterou mi dál Pán do cesty, aby mě ukázal mé limity.

...Už vím, co udělám, až se dostanu z karantény: vydám se na pouť, abych potkal nepotkal mnoho lidí a Bohu poděkoval za tu zkušenost, i když pro mě byla nebolestivým křížem.

No a ještě jedno: v tom množství převolného času jsem si také občas něco maloval. V neděli máme (píšu to ještě v karanténě) přát jisté Martě, tak přáníčko pro Martu a dnes, v poslední den moji izolace, jsem maloval jen tak, až z toho vzniklo něco, co vypadá jako moje vlajka (patří to otočit Ježíšem nahoru):