Jediná moje Česká Antiochia - Chlumec 2003, v pořadí 8.

Na den sv. Benedikta jsem naplánoval další pokračování Antiošských příběhů. Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše, nechám mluvit staré vzpomínky.

Tentokrát nebudou žádné fotky, jen možná pohlednice, což je docela velká škoda. Jistě znáte bitvu u Chlumce. Tak ta byla právě tam.

A ještě přeci: Letos je Antiochia v Postoloprtech a zatím to vypadá, že nejkratší ze všech a velmi málo obsazená. Je to také v historii vůbec po prvé, kdy není Antiochia na Moravě: https://antiochia.cz/postoloprty-2022/

Mimochodem, Chlumec byla jediná moje severočeská Antiochie a sice jsem se moc s tím nesžil, ale vzpomínky nakonec mám dobré, i ponaučení.

Chlumec, turnus C (25.7. – 8.8.2003)

První a poslední Antiochie, kterou jsem prožil v české misijní provincii. Pro mě pobytem také nejkratší. Členové turnusu: Pavel Schwarz, dnes kněz ostravsko-opavské diecéze, Lukáš Sobek, též bohoslovec za ostravsko-opavskou diecézi, nevím, zda došel ke kněžství, Lucka, Alžběta Graubnerová, Zuzka, Káťa, Maruška, Tomáš Skrott, můj kmotřenec, přijel se mnou, Tomáš, Naďa, Pavel, Zdeněk a Vojta, tedy já. Sám za sebe musím říct, že to pro mě byla „krizová Antiochie“, jak ostatně svědčí také můj jediný zápis v kronice. Jak jsem však pročítal jednotlivé dny, které společenství prožilo, bylo toho hodně, kde Bůh opravdu žehnal a Antiochia se i zde prožívala velice živě. Ne všechno musí vyjít tak, jak jsem zvyklý. „Ne vůle má“ je také pro mě poučením z této Antiochie.

Jen tedy v rychlosti podle toho, co napsali ostatní z turnusu C: V den svého příjezdu v předvečer sv. Anny spolu s předchozím turnusem B přáli všem Annám a večer usedli k táboráku. Sobota v den výletu starého turnusu na Skřekov, byla dnem seznamovacím. Stále vládl starý turnus, měl ještě poslední bohoslužbu slova. V neděli tedy odjel starý turnus, byla mše svatá a odpoledne spolu s dětmi hra „Hloupý Honza“ a uklízela se fara. Také na týden se rozlosovali „Andělíčci“, hra tedy na Moravě ne neznámá, ale přímo zakázaná. Antiochia se má věnovat přece jen obci a já jsem to tehdy taky docela vnímal, když jsme přijeli, že se to moc nehodí. 

V pondělí byla mše sv. ráno u sestřiček. Evangelizace u dětí měla své téma. Předchozí turnus to měl zřejmě podobně a myslím, že toto zase má něco trochu do sebe, i když je to typičtější spíše pro Malou Antiochii, ale rozhodně to není na škodu. V turnusu C to tedy vypadalo na Mojžíše, o němž byla také úvodní scénka v kostele. I následujících her se účastnilo kolem 25 dětí. V úterý došlo k návštěvě místního domova důchodců. Odpoledne se hrála hra na hřišti „Policajti a pašeráci“ a večer táborák. Ve středu se vyráběly plakáty a já s Tomášem jsme konečně cestovali na Antiochii, kde už nás (-tedy mě, přihlášeného a Tomáše už vůbec) nikdo nečekal. Odpoledne jsme je tedy potkali na hřišti, kde pořádali pro děti hru na motiv deseti egyptských ran – podotýkám, že to vypisuji z kroniky, proto zde může být uvedena tato podrobnost, jinak to vypadalo podobně jako nějaký sportovní den, tedy stanoviště s úkoly. Večer pak byla mše svatá a posezení s P. Šimáčkem, správcem této farnosti a potom jsme se společně v noci vydali k rybníku za účelem koupání. 

Čtvrtek byl fotbalový, hrací a večer stezka odvahy za účasti 35 dětí a ještě nějaké místní omladiny. V pátek se trochu organizovalo a prospěšně pracovalo, např. u sestřiček v klášteře, o mě kronika píše, že jsem maloval plakáty a páteční odpoledne byl táborák v domově důchodců. Toho dne měla být bohoslužba u sestřiček, ale pro nemoc kněze se nekonala, vedoucí Pavel vymyslel u kaple Nejsvětější Trojice Lektio divinae a všem se to velice líbilo. Z pátku na sobotu byla celonoční adorace, na kterou mám doposud vzpomínky, když jsem se chtěl v nočních hodinách místo spánku modlit růženec a potkal jsem policejní hlídku. Radši jsem šel potom spát. Sobota začala mší svatou u sestřiček, jinak byla výletní, putovali jsme na Skřekov a dostali se až do Litoměřic. Pro mě to byla docela obětní pouť, ale s pomocí Boží jsem tu cestu zvládl. 

Pak už následuje můj dlouhý zápis. A to si představme, že není zdaleka nejdelší, co jsem do kronik psal. Nejdelší je z Maletína 96 a ten obsahuje 5 stran A4 čistého psacího textu, tento chlumecký je z těch delších a obsahuje jen 3,5 strany.

Předem se omlouvám za chybu, napsal jsem omylem datum, kdy jsem zápis skutečně psal, takže samozřejmě neplatí neděle 4. srpna 2003, ale 3. srpna. Nikdo mě neopravil. Zřejmě jsem to psal, ještě než jsem šel spát na pondělí, o čemž svědčí i časový zmatek včera – dnes.

Neděle 4. srpna, den Páně, 18. v mezidobí

Věřte, nevěřte, ale bylo to tak. Den jsme započali zakončením dne předchozího z autobusu do spacáku. Velice mě překvapil tento kraj tím, že tak pozdě v noci jsme se dostali autobusem do Chlumce. Moravští řidiči touhle dobou a ještě ze soboty na neděli už dávno spí. Vstoupili jsme tedy do spacáků a vystoupit jsme mohli libovolně kdy, jen, abychom stihli ranní chvály a případně se rozloučit se Zdeňkem a Pavlem. 

Běžné vstávání se tedy pohybovalo kolem 9. hodiny ranní, do toho nás málem budila některá místní děcka. Po 10. hodině jsme začali ranními chválami v kostele, do kterých se děti bezděčně zapojily také. Mše sv. pod vedením P. Šimáčka začala chvíli po 10.30 (až skoro k ¾ na 11) se vší slavnostností za účasti asi 20 místních věřících vč. dětí podchycených Antiochií, 1 místní ministrantky a nás 9 antiošáků. P. Šimáček byl úžasný svou všímavostí a velice pěkně promlouval v kázání k dětem, takže si myslím, že ti, co poslouchali o novém člověku, mohli si mnoho odnést pro život. Úžasné bylo i to, že to bylo stručné a jasné, takže nezvykle už v 11.30 bylo po mši a mohli jsme připravovat odpoledne pro rodiče a děti zvláště pečením buchet. Také na oběd – brambory s lančmítem a polívkou se myslelo také.

Před mší svatou mluvil P. Šimáček s Pavlem a Alžbětou o pouti ke sv. Anně někde blízko (dědinu si již nepamatuji). Pavlovi se to, pravda, moc nezdálo, že by měl někoho uvolňovat, ale přesto to dal do pléna a uvolnil mě a Tomáše na ministerku do té vesnice. Se zpěvem už to bylo horší, protože naše kytaristky byli více třeba na odpoledni pro rodiče a děti.

Krátce po začátku programu v kostele, během Pavlova výstupu na varhany, si nás P. Šimáček vyzvedl, cestou nám ukázal faru, kde by si příští rok představoval Antiochii (Libouchec) a záhy jsme byli na místě konání bohoslužby. 

Severočeské poutě se od moravských v mnohém liší. Už také tím, že svou patronku oslavili až dnes (tedy spíš včera). Na životě dědiny ani farnosti nebylo znát, že by nějaká pouť měla být. Farníků bylo něco kolem pěti, poutníků 2 nebo 3.

Před začátkem se mi málem podařilo zkazit pouť tím, že při chystání Misálu, jsem zavadil o konvičky a vylil víno i vodu, takže jen včasným zásahem P. Šimáčka nedošlo ke katastrofě, i když vína na proměňování zbylo skutečně celkem málo.

Mše svatá začala celkem v dobrém čase, kázání bylo tentokráte o rodinách a vztahu v nich, jaké mají správně být právě podle vzoru patronky. Přestože se mě zavíraly oči, celkem živě si to ještě pamatuji. Na konci mše si pozval dvě holčiny, které byly tam na prázdninách a pocházely někde od Mostu a očividně vůbec nevěděly, že existuje nějaký farář či kostel a tak jim otec trochu rozvedl kázání, které měl při mši a nás požádal, abychom jim též vydali nějaké svědectví. Tak jsme o sobě něco málo řekli a já jsem ze sebe vytáhl jen to, že modlitby u maturity fungujou, ale vzhledem k tomu, že to byly zakladačky, měl jsem pocit, že to asi nepochopily.

Krátce po mši svaté nás zavezl zpět na konec odpoledne. To končilo tradičně několika koly Městečka Palarma. Jinak co vím ještě o odpoledni, byli nějací významní hosté, z nichž jeden byl kněz a druhá Veronika někde z okolí. Účast byla něco kolem 15-20, většinou děcka, ale i někteří rodiče a dle slov zůstávajících to fungovalo, i když na tom konci, co jsem přijel, jsem měl takový pocit nedokončeného.

Chvíli jsme též strávili v chrámu Páně s děckama a tak trochu je provedli kostelem, přičemž prohlídka věže se ukázala věcí nerozumnou. 

Další část večera jsme věnovali na plánování superdne, malováním plakátů a dalším takovým technickým věcem. Během toho přijel bohoslovec Tomáš, se kterým jsme se seznámili. To ve mně trochu nabýval pocit, že pracujeme v den Páně, ale bylo třeba to všechno udělat. Spolupráce naštěstí fungovala a tak se to zvládlo i s lehkou večeří. 

Začínal jsem být trochu nervózní z toho, že zase půjdem pozdě spát, ale modlitba kompletáře začala krátce po půlnoci, což není zase tak strašné, i když při pomyšlení, že zítra, tedy vlastně dnes, protože to píši v pondělí o památce sv. Jana Maria Vianney, půjdeme na mši k sestřičkám a délka spánku nepřesáhne 5,5 hodiny, no potěš Pán Bůh. 

Musím říci a vlastně tím pádem i napsat, že Pán Bůh celý den těšil a Duch svatý hojně působil a mnoho nás naučil, tedy aspoň doufám, že nemluvím jenom sám za sebe. 

Tento den jsme se zaměřili na prožívání společenství také v rodině a i když rodičů se sešlo málo, věřím, že Bůh dá tomu smysl. Zárukou dobré rodiny je také světice, sv. Anna, její manžel Jáchym a jejich dcera Maria. Onu pouť, na kterou jsme s Tomášem jeli, jsem dal Pánu jako oběť za ten náš Chlumec. Také jsem cítil, jak veliká síla je při mši svaté a nyní vím, že naše působení zde není zbytečné, neboť Pán obdařil mnohými dary také místního pana faráře. 

Bohu díky za tento den, kterému Pán žehnal a věřím, že stále žehná.

Napsal jsem o tomto dni to, co cítím jako dobré a důležité. Je možné, že jsem něco přikreslil, že k něčemu jsem se stavil jednostranně. V nebi se však dozvíme úplnou pravdu. 

Pokračování turnusu

Pondělí tedy probíhaly různé přípravy superdne. Odpoledne vznikla za pomoci sava a předchozího nákupu triček za 35 Kč u větnamského prodejce trička našeho turnusu. Leč trochu potrhané, doposud ho mám, je to moje nejstarší dochované tričko Antiochia. Vzhledem k neustálemu zpožďování našeho turnusu, jsou místo rybiček na triku šneci. 

V úterý byl samotný superden. Naplánovaný byl, ale všechno nevyšlo, jak mělo. Ale děti nezklamaly a přišly, bylo jich kolem 40 ve vrcholu. Též se chystal a byl dobře připravený táborák.

Ve středu se v domově důchodců hrála hra Romeo a Julie v podání Antiošáků, já jsem nehrál a večer měl mši svatou P. Šimáček.

Čtvrtek byl již den rozlučkový, což se mě osobně vůbec nelíbilo, že bychom měli odjet už zítra autobusem v 6.30. Loučili jsme se tedy s domovem důchodců, sestřičkami, s dětmi. Byla poslední bohoslužba slova, večer mnozí nešli vůbec spát, já tedy jo, alespoň několik málo hodin.

Tak z těch tří let, kdy jsem nepsal prázdninový deník, jsem si vytvořil náhradu z kronik Antiochií a dobře si zavzpomínal. Zjistil jsem i to, že něco není úplně tak, jak si to pamatuji. Dopsal jsem tedy v den Stolce sv. Petra 2011, ale pokračujeme dál.

Tak alespoň pohled na "obydlenou zatáčku" (Libouchec), ve kterém jsem tam při poslední Antiochii strávil poslední noc Antiochie ještě s P. Pavlem Jagošem a před tím nepamatovaných několik minut, o kterých se zmiňuji ve svém zápise v kronice: https://eu.zonerama.com/Antiochia/Album/3588804