Jak jsem potřeboval odpočinek

Tak školní rok 2021/2022 už skončil. Trochu jsem bilancoval svou "katechetickou krizi." Doufám, že ta kapitola je už tak trochu za mnou, ale tím více vystupují mé slabosti, ke kterým se poctivě přiznávám.

Konec školního roku byl pro mě letos náročný a neskončil jen tak. Poslední náboženství jsem pozval druháky na zmrzlinu a prvňáky nerozmazloval, byť jsem měl pocit a taky mám něčeho nedokončeného. S o to větším těšením beru po prázdninovém odpočinku nový školní rok jako opravdovou výzvu k mnohému.

Ve svobodě rozhodnutí se rozhodla přerušit svou katechetickou činnost vynikající kolegyně Alena, se kterou jsem měl trochu kříž a musím přiznat, že také ona se mnou. Rozhodně mě to její rozhodnutí nenechalo chladným už i proto, že se cítím tak, jak je to uvedeno v rubrice, jako "nezdárný katecheta."

Každopádně jsem letos moc cítil, že potřebuji výdech. Otec Pavel byl s farníky ve Fatimě, já ještě tou dobou na faře, ale po táboráku s ministranty jsem se chystal, že si doma trochu odpočinu. Předsevzetí bylo, ale nenaplnilo se, jak jsem si tak nějak představoval.

Bojuji teď trochu s časem. A zcela paradoxně si ten čas stále přeplňuji, jako bych to potřeboval. Spíš jsem si však více uvědomil, že potřebuji udělat důležité změny.

Především to chce opravdu letos naplánovat duchovní obnovu, jinak duchovně vyprahnu ještě více. 

Dovolenou už jsem si tak nějak domluvil, uvidíme, co z toho bude a nebude to o prázdninách, ale na konci října a už se moc těším a kde komu vykládám, jak asi pojedu do Řecka po stopách sv. Cyrila a Metoděje, Ondřeje a Pavla. Jistě z toho bude hodně zážitků pro následující katecheze. Ostatně třeba Svaté zemi věnuji poctivě v každém ročníku hodinu ročně.

Nenechávají mě chladným ani mé studijní povinnosti, kterými se bráním četnou prokrastinací, což bych rozhodně neměl a měl bych s tím něco dělat. I to, co tu píši, je vlastně projev prokrastinace.

Už velice moc se těším na ministrantský putovní tábor. Co se, myslím, za uplynulý rok rozhodně podařilo, byla pastorace ministrantů. Ne, ovšem, že by nešlo dělat více. Ale osobně mám radost, že na začátku prázdnin jsem uvedl jednoho ministranta k ministrování a jeden budoucí prvňáček už se těší, že bude ministrovat. Tomu ještě dlužím sošku sv. Tadeáše za vynikající výlet na nové poutní místo u Púchova - Budkov. Je to velmi nádherné místo!

https://www.signaly.cz/fotky/85631

https://krizbutkov.sk/

Když jsem byl doma, byl jsem svědkem vysvědčení svých synovců a neteří. To mi bylo velkým potěšením, již dlouho jsem "neměl čas" na rodinu. Bohužel, tento čas nebyl vytouženým odpočinkem.

První den prázdnin jsem prožil v Polsku, kam jsem jel se synovcem vlakem a pak se do Mezilesí vrátil ještě s bráchou autem. Díky inflaci stali se z nás Poláci, jelikož tam mají podstatně levněji. 

Následný den jsem paradoxně byl po prvé na vodě, po Moravě k Velehradu. Když to o. Radomír pořádal ještě v Drahotuších, vždy jsem je do Rybář doprovodil na kole, ale vesel jsem se nikdy nedotkl. Tentokrát jsem poctivě pádloval až do Mohelnice. Následky pádlování cítím do teď, ale už je to snad po týdnu lepší. První noc potom jsem myslel, že neusnu, jak mě všechno bolelo. Teď ještě cítím výraznou slabost v rukou.

V nedělním odpočinku jsem odpoledne strávil na návštěvě, velmi příjemné, u staršího z mladších bratří a následně pondělní dopoledne jsem synovce Martinka doprovodil autobusem do Štítů, aby se do nové školy naučil jezdit dopravou. Odpoledne jsem pak zcela překvapivě byl dovezen až do Zubří. 

Takže odpočinek doma byl vyčerpávající a potřeboval jsem odpočinek další.

To zajistila videčská pouť k sv. Cyrilu a Metoději, kdy Pán naplánoval příhodné počasí, takže pršelo, což ušetřilo mnohá setkání. O té pouti jsem se tak nastartoval na nový odpočinek a novou činnost.

Státní svátek Mistra Jana Husa jsem strávil v nové brigádě, tedy jako loni v Kostnici. Byla velmi vyčerpávající a krásná, plná setkání, kterých jsem spočítal 42 za 6 hodin práce. Pak byla setkání další, tedy s farníky až někdy do celkem večerních hodin. Pro mě však to už byl nový náboj maje před sebou předsevzetí, že si odpočinu.

Na volný čtvrtek jsem se docela těšil, nicméně ten zabral krásný výlet do Budkova, jak bylo napsáno trochu výš a jak doloží i fotogalerie. Byl jsem moc rád, že jsem se rozhodl přijmout toto pozvání a po tom opět do večerních hodin jsem trávil časem setkání.

Pátek, tedy včerejšek, protože to píšu v sobotu a vydám to v neděli, jsem opět strávil v Kostnici, s farníky a s mládeží. Pořád mám jak naplňovat čas. Mám z toho radost, ale při tom myslím na to, že bych si potřeboval odpočinout.

Ten odpočinek, jakoby nic nedělání, mi vychází právě na den sobotní. To by měli židé radost. A neděli si taky užiju, protože tak to má být.

A strašně moc se těším na ministrantský putovní tábor, kdy s ministranty prožiji 4 dny po poutních místech Vysočiny. Do toho mám víc, než týden a nečeká mě nic zvláštního, jen to, co si naplánuji a kde jsem se pozval nebo i byl pozván. Takže zatím navštívit tábor ve Stříteži nad Bečvou a příměstský tábor v Drahotuších. Tak na to už se těším.

Ale taky jsem natěšen, že se v příštím týdnu připravím na ministrantský putovní tábor a snad se mi i podaří udělat kousek diplomové práce.

Každopádně k tomu odpočinku je potřeba odložit stres, tak ho teda odkládám.