9. Antiochie, v Zátoře, jediná Antiochie i s biskupem, první ostravsko-opavská

Povídání o 9. Antiochii plánuji na první den, kdy jsem vstoupil na půdu Antiochie a tím je den sv. Anny asi v 11:30, kdy jsem vystoupil z autobusu na zastávce Maletín, kravín a sídlili jsme v administrativní budově kravína.

Zátorská Antiochia také není ve fotogalerii webu, ale dosud mám dost fotografií, které vlastně tam jsme dostali po prvé na CD nosiči, takže fotky tu snad budou, takže už tu jsou:https://www.signaly.cz/fotky/85880

Deník Antiošáka Zátor 2004, turnus C 

(30.7. – 14.8.)

Prolog

Statistika nuda je, má však cenné údaje. Neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí. Tak trochu té statistiky.

Antiochia v pořadí 9., 8. na Moravském poli, 1.v ostravsko-opavské diecézi, 3. s vlakovou zastávkou, 1. s místním knězem a mši svatou tu mají snad i řádně 4x týdně. Dědina je to prý velká, ale nevypadá tak. Křesťanů je tu prý něco kolem 40, kostel v dost zanedbaném stavu zvenčí, uvnitř zase moc hezký, fara je zvenčí i uvnitř celkem hezká.

Jak jsem se dostal na Antiochii bylo letos trochu originální. Přihlašoval jsem se po internetu a přihláška nedošla. Až když jsem byl na kněžském svěcení (v Olomouci), byl jsem pozván právě do Zátoru. Prý, že už mohu i bez přihlášky. 

Přijetí bylo vřelé a opět v pořadí po 3. Jsem byl 1. příjezdoucí z turnusu. Průprava na Antiochii byla krátká, ve čtvrtek mší svatou ve Svébohově, kde málem nedošlo k proměňování, ale Boží Prozřetelnost je veliká (tedy jako správný ministrant jsem našel tu odvahu vstát z kleče a říci to knězi, když jsem viděl, že modlitbami se již řítí k Otče náš a ještě opravdu neproměňoval) a mše svatá byla velkou posilou. K balení došlo až v den odjezdu. 

Kdo si pročítá tento prolog, ten asi nebude číst dál. Po stránce literární to je úplné nic.

Pátek 30. července – den I. – příjezd

Začínám velice brzy z rána balením věcí. Ani nestíhám řádně posnídat a už letím na autobus a pak trpělivě čekám na vlak a modlím se ranní chvály. Ve vlaku do Olomouce dopisuji Deník malého táborníka a z Olomouce do Zátoru se modlím celý růženec a (z breviáře) uprostřed dne.

Asi hodinu před polednem jsem v Zátoru a to jako první člověk z turnusu. Dalším je vedoucí Vašek, který byl se mnou ve Zborově (tehdy budoucí bohoslovec, vedoucí tedy z toho titulu a biskupem pověřený spolu s Radimem k slavení bohoslužeb a podávání eucharistie, hlavní byl Martin Běhal, tehdy SDB, dnes tuším ještě svobodný). 

Po modlitbě Angelus Domini, obědě a hře jdu spolu s Luckou adorovat (Lucka končila turnus B, tehdy byla samozřejmě katolička, hledající, ještě nebyla u prvního sv. přijímání a už ji poslali samotnou na adoraci, doposud na ni vzpomíná dnes již i po biřmování a spolu jsme 2 roky spolupracovali na FarKA). Adorace byla v celku originální, neboť se málem zvrhla k rozhovoru s Luckou, což si myslím, že bylo dobré hlavně pro ni.

Pak už se všichni sjížděli shodou okolností před mší svatou. Z dřívějších známých dojel Luďa, který byl se mnou v Polkovicích. 

Mše svatá byla opravdu posilující a záhy potom jsem se dozvěděl, že breviář je liturgie, ne závody. (Upozornil mě na to Mirek Jáhně, vedoucí B, dnes kněz olomoucké arcidiecéze a upozornil správně, neboť já jsem v řeči rychlý a breviář má svůj daný rytmus).

Po večeři jsme se seznámili a řekli si spoustu technických věcí. Zítra mám psát kroniku, no nazdar.

Po doufám krátkém povídání a kompletáři snad nastane noc a jitro, den 2.

Sobota 31. července – den II. – Sv. Ignác, patron dne

Občas bývám i ranní ptáče a má první modlitba ve spacáku byla Uvedení do první modlitby dne a ranní chvály již v 5.11, mezi tím celý růženec a po 7. hodině jsem skončil modlitbou uprostřed dne. 

Po společném budíčku ve stanovený čas začala společná bohoslužba slova (tedy i se starým turnusem pod vedením Stanislava Zatloukala, dnes kněze arcidiecéze olomoucké).

Další jídlo bylo posilou pro náročnou práci v budování nového zázemí. Mezi tím nás průběžně opouštěl turnus B. 

Po dalším jídle nás Standa, poslední človíček starého turnusu, provedl vesnicí. Čistě teoreticky pokračovala práce v budování zázemí, prakticky to bylo mnohem volnější, takže došlo i na šipky či procházku.

Mezi tím nás navštívil otec Radek. Po společné večeři jsme se sešli, abychom si stanovili, jaký to tu bude mít řád a lehce naznačili cíle.

Modlitba v kostele byla celkem ve slušný čas a po ni jsem dostal do rukou klíče od kostela a službu antiošského kostelníka. Mimo jiné se mi podařilo stát se vrchním budičem, neboť čas 7.00 jako budíček jsem považoval za příliš pozdní.

Odpoledne jsem v kronice uvedl náš turnus nějakou tou kresbou a prologem, jehož znění hodlám opsat z druhé strany tohoto sešitu (kresba je na začátku i prolog zde bude také, až se bude opisovat druhá strana). Po kompletáři snad napíši kroniku a řádným spánkem se připravím na den Páně.

Neděle 1. srpna – den III. – slavíme 18. neděli v mezidobí

Zatím to vypadá dobře. Ještě párkrát a můžu vyhlásit tradici, že do budíčku se stihnu pomodlit růženec se všemi tajemstvími (tedy 3. den po sobě se mi podařilo se pomodlit všech 20 tajemství růžence, tedy 4 růže – radostná, světla, bolestná i slavná). Jako vrchní budič jsem si dnes vymyslel, jelikož se slaví vzkříšení, výkrop vodou.

Ráno jsme se společně pomodlili a nasnídali. Až do přípravy mše svaté jsem se věnoval kronice. Před polednem jsme řádně, jak každou neděli bývá zvykem, prožili mši svatou.

Po obědě jsem už spíš opisoval vlastní výtvory do tohoto deníku (zřejmě prolog z kroniky Antiochie) a pak mělo být agapé, o které však farníci moc zájmu neprojevili. Přišly jen ministrantky.

Martin vymyslel originál seznamovací hru. Holky si vylosovaly nějakého kluka a společně se měli o sobě co nejvíce dozvědět. Mě si vylosovala Terka a ptala se mě na několik věcí. Já, co jsem věděl o ni, bylo jen to, co jsem si na ni vydedukoval od pátku. 

Po vydatné večeři jsme se sešli, aby každý řekl své poznatky o tom druhém. Pak jsme řádně plánovali náš pobyt a vše ukončili společnou modlitbou, dobrovolnými nešporami a ještě dobrovolnějším kompletářem.

Z akcí vyšlo několik táboráků, sportovní den, divadlo, pouť, návštěva domova důchodců, adorační den, celonoční adorace a ještě některé drobnosti. Všechno vycházelo z diskuse v Duchu svatém.

Pondělí 2. srpna – den IV. – Portiumcule

O tomto františkánském svátku jsem se dozvěděl až na Antiochii v Hradci nad Svitavou. Je poměrně zapadlý a tak ho dnes naprosto nic nepřipomínalo. Modlili jsme se k Pánu v duchu všedního dne.

Růžencem jsem začal velmi brzy po ránu, ale tentokrát venku. Zátorka (místní minerálka) byla velice chutná (mě minerální prameny všeobecně velice chutnají). Ve výčtu statistik je Zátor 1. Antiochií s minerální vodou.

Po modlitbách a snídani jsme se společně rozešli do různých končin Zátoru. Já a Vašek jsme dobývali hradby Habeše (lidově nazvaná místní část obce). Ač jsme měli konkrétní cíle (zřejmě podle kroniky), nenašli jsme je, jen jsme pozdravili pár lidí, zjistili, že je tu mnoho dětí a opsali na své mobilní telefony čísla domů (mobil mám od r. 2002).

Před obědem jsem sepsal pořad bohoslužeb (aby se mohl vyvěsit alespoň na kostel) a odpoledne jsem už sám prošel další část Zátoru a před mší svatou jsem se lehce zapojil do fotbalu.

Po večeři přijel Radim, nebo jsme se s ním spíš seznámili, před tím však byl volný čas, který se trávil rozhovory a hrou na kytaru (na tu hráli samozřejmě odborníci).

Společným sdílením, tzv. kolečkem, a modlitbou byla ukončena společná část dne. Já už jsem jen dopsal tento deník a snad se ještě pomodlím kompletář.

Úterý 3. srpna – den V. – všední den

Dnešní den začal brzy z rána maratonem modliteb, vč. sv. růžence, který jsem se opět pomodlil celý. Po dopolední katechezi jsem opět spolu s Vaškem šel na Habeš a navštívili jsme jednoho starého nevěřícího pána. Povídání s ním bylo příjemné. Potom jsme si lehce promysleli, kde by mohla být zítřejší noční hra, po obědě jsem vymyslel, jak by mohla vypadat a pak spolu s Lídou jsme obhlíželi konkrétní terén.

Bohoslužbu měl Vašek (Fojtík), vedoucí bohoslovec, tedy ne ten Vašek (Štěpánek, Vašek³, protože dalším Vaškem jsem já), se kterým jsem byl ráno, a překvapil mě, že neměl promluvu. Po večeři pak bylo volno, kolečko a kompletář.

Středa 4. srpna – den VI. – Sv. Jan Maria Vianney, patron dne

Patrona kněží jsem začal slavit tak, jak se sluší, brzkou ranní modlitbou růžence. Antiocháky jsem dnes budil zvonkem a po nesmyslné ranní hádce o smyslu modlitby breviáře (kterou si náš turnus svobodně a jednoznačně odhlasoval a nikomu to do té doby nevadilo a potom už taky ne, když jsme si to vyjasnili), jsem s ostatními šel hrát fotbal. Tentokrát mi to docela šlo. Mé kraťasy však nevydrží všechno a tak bylo potřeba zašívat.

Hned po dobrém obědě jsem spěchal na poštu (pošta byla daleko, až na konci dědiny), zatímco ostatní si rozdělili role na noční hru. Trasu se podařilo připravit do mše svaté. Když jsme práci dokončili, píchla mě vosa do lýtka a mši svatou jsem odkulhal.

Při následujícím táboráku mě párky padaly buď proto, že přehořel klacek nebo se rozpadl párek (mám rád černoušky). Noční hra pro mě začala ještě za světla. Krátce po setmění dorazila děcka a už se jelo v plném proudu. U každého zpočátku panoval strach, který záhy vystřídalo nadšení. Bylo vidět, že se vyplatí za akci modlit. Skončilo to až před půlnocí, neboť dětí bylo mnoho. Ivu jsme pak ještě doprovodili domů.

Někteří Antiošáci se rozhodli spát pod širákem a tak se stalo, že jsem měl samostatnou kancelář a klíče i od fary. Záhy potom jsem si dopřál uzdravujícího spánku. Vosa už nebyla tolik cítit jako opoledne.

Čtvrtek 5. Srpna – den VII. – Posvěcení římské baziliky

Tento svátek jsem v duchu slavil jen v osobních modlitbách. Ráno jsem začal psaním tohoto deníku a následnou modlitbou růžence ve vlastním pokojíku. Budit jsem dnes nikoho nemusel.

Po snídani spolu s Terkou a Zuzkou jsme šli k jedné paní (bydlela v povodňovém domku – bytovce, postavené u řeky, co je v 97. roce, tuším, vyplavila) a povídali si většinou o povodních. Pak jsme na ulici potkali děcka a byli s nimi až do oběda. 

Následně se připravovala olympiáda a pak narychlo byla bohoslužba slova vedená Radimem. Po večeři pak bylo kolečko a Antiošáci šli na letní kino. Já a Jarka jsme zůstali na faře. Jarka se s námi zítra rozloučí a tak jsme povídali a umývali nádobí.

Pak jsem umyl své tělíčko po prvé ve sprše a duši kompletářem. Pak už jsem se jen svěřil svému deníku a sladkému odpočívání.

Post skriptum

Jedna skupina se v úterý vydala evangelizovat do Čakové. Byl jsem hodně proti tomu. Vedoucí Martin mě ujistil, že jde jen o zkoumání terénu, na který ho upozornila paní místostarostka. Tušil jsem, že nemůžu vážně brát toto ujištění, zvláště když si s nimi domluvili fotbal na následující den, kdy jsem potřeboval lidi na noční hru.

Vše se ale zvládlo a ve čtvrtek při olympiádě jsem poznal nějaká děcka. Byly právě z Čakové a byly docela komunikativní. 

Ve večerním kolečku jsem se kupodivu nestyděl přehodnotit svůj názor na naše působení (přesněji působení některých z nás) v Čakové jako zbytečného plýtvání našimi silami.

Duch svatý prostě působí a je zde vidět, že člověk se může mýlit a není žádná ostuda, když svůj omyl přizná. Nauka o poslušnosti má opravdu něco do sebe.

Pátek 6. srpna – den VIII. – 

Proměnění Páně

V tomto dni jsem se rozhodl odbýt si službu modlitebníka a v rámci dne zopakovat postupně všechny společné modlitby. Brzy z rána jsem se rozloučil s Jarkou a prošel celým Zátorem za modlitby růžence. Bylo to velmi dobré a růženec jsem stihl na délku vesnice i porozjímat. 

Budíček jsem na Honzovu žádost svěřil jemu. Byl originální jako každý na této Antiochii. Po breviáři a kratičké ranní modlitbě z kancionálu následovala snídaně za modlitby „Pod ochranu tvou.“ Závěrečnou modlitbou snídaně bylo „Věřím v Boha“. Cestou na následující adoraci jsem ujistil službu, že mi nejde o zpochybnění jejich kuchařské dovednosti, ale o zopakování modliteb, jak jsem již psal. Tento den byl den adorační a den odpočinku od předchozího shonu.

Dopoledne jsem se spolu s Luďou vrátil na místo konánií noční hry pro provázek a cestou jsem potkal strařečka s stařenku a pokusil se jim dát osobní svědectví.

Modlitbu před jídlem jsem začal „Angelus Domini“ a po jídle pak Anděle Boží. Byl smažený sýr a tak jsem dorazil lehce později na svou adoraci od 13.30.

Ráno jsem kupoval ještě pohled pro Marcela a tak po adoraci jsem šel na poštu. Adorace měla být ukončena kadidlem, bylo třeba vše nachystat a tak jsem také zavčasu učinil. Měl jsem potom i hodně času a tak jsem rozjímal na schodech sakristie (nechtělo se mi rušit odoranty).

Mše svatá byla slavnostní ke cti a chvále Boží. Pak už se to trochu zvrhlo, neboť jsem čekal nešpory a ono nic. (Tehdy jsem asi nebyl zvyklý na překvapení, že to může dopadnout jinak, než to bývá či než předpokládám, ale proč zrovna, když mám službu na modlitbu). Rozhodl jsem se tedy pomodlit sám, ale trochu to nabrousilo mou náladu.

Antiošáci ještě nějakou dobu zpívali před farou, ale když jsem dokončil kompletář, už byl klid a oni večeřeli i beze mě, ale někdo se prý něco pomodlil. Zakončil jsem to pak modlitbou Anděle Boží.V tom případě ale nevím, jak jsem dokončoval oběd.

Pak byly nějaké hry. V 9 mělo být kolečko, ale bylo asi o 15-20 min posunuté, což ještě více nabrousilo mou náladu (zřejmě jsem byl docela unavený), takže než jsem začal mluvit, říkal jsem si, že neřeknu nic, nakonec jsem však řekl i to proč jsem nabroušený a bylo to dobře.

Večerní modlitba byla hned potom a ta úplně uzdravila můj hněv. Nechal jsem kolovat svíčku a všem se to líbilo. Pomodlili jsme se zbytek základních modliteb, tj. Otče náš, Zdrávas Královno a Sláva Otci.

Honza mě pak přemluvil, abychom společně spali pod širým nebem a bylo to dobré. Dříve před tím jsme hráli nějaké hry a spát jsme šli dřív, než odbila půlnoc.

Sobota 7. srpna – den IX. – sobotní památka Panny Marie

Probudil jsem se pod širým nebem. Bylo moc hezky. U hrobu kněží jsem se pomodlil růženec a pak šel na faru. Překvapením bylo, že mi neotevřeli, neboť klíče jsme měli my a ani jsem to nevěděl. S mírným zpožděním byla bohoslužba slova s ranními chválami. Pak bylo čistě teoreticky volno, tak jsem psal zápisky, na které jsem v pátek neměl náladu. 

Mariánský den jsme pak všichni společně prožili poutí na Cvilín. Cestou jsme potkali Famili frost a Martin všem koupil zmrzlinu. Dříve před tím jsem se pomodlil zbytek růžencových tajemství. Cesta byla namáhavá. Ještě že zpět jsme jeli zdarma vlakem. Pak jsem s Honzou, Luďkem a Lídou vyprovodil Ivu a cestou nazpět jsme obhlídli místní hospodu. Byl jsem však tak zmožen, že jsem si zapomněl objednat bílé víno a místo toho jsem měl kofolu. Kolečkem pak skončila společná část dne. Již jsem jen zamknul kostel a ještě se pomodlím kompletář, abych měl i úplnou denní modlitbu církve (tedy bez modlitby se čtením neb kněžský breviář jsem tehdy neměl a i když měl – od r. 2009 k 31. Narozeninám od P. Martina Vévody, který jej sehnal v kněžském semináři, tak jsem vozil svůj breviář od maturity, tj. z 2. Antiochie v Maletíně).

Málem jsem zapomněl, že v chrámu na Cvilíně jsme se modlili a zpívali. Těsně před tím jsem prohlásil, že se nemusíme pořád jen modlit. Na hlodník to nikdo nenapsal, protože se na to zapomnělo. Byl to opravdu jen hlod, který vycházel z Martinových a jiných antiošských provokací. Martinovi se třeba povedl hlod na hlodníku uvedený: „To je Bible, to nechci.“ Modlím se tu asi ze všech nejvíce nebo aspoň nejvíce viditelně. Přece jen malá večeře před kostelem mi byla v danou chvíli přednější. Musí se občas myslet i na tělíčko.

Zítra mám nuceně službu v kuchyni. Všichni už měli, tak ani mě to nemine. Spolupracovat se mnou bude Pavla a doufám, že i Duch svatý, aby jídlo v den Páně taky nějak vypadalo.

Neděle 8. srpna – den X. – slavíme 19. neděli v mezidobí

Církev dnes neslaví sv. Dominika, protože je neděle. A tak i já vzpomínám jen v řádcích tohoto deníku. 

Ráno vstávám opět brzy a začínám kontrolou kuchyně a růžencem. Pak jsem šel do obchodu. Nákup byl humorný. Mezi tím Pavla nachystala snídani a společně jsme se pomodlili ranní chvály. Příprava kuřete dala lehce zabrat, ale mši svatou jsem krásně stihnul. Ještě před tím mě Honza ošetřil bolavý kotník namožený ze včerejšího výletu. Byl jsem tedy schopný ministrovat. 

Mše svatá byla skoro jak v katedrále. Aspoň jsem to tak cítil – 6 ministrantů, 7 ministrantek, 4 žalmisté, vzorný zpěv s varhanami, evangelium, kázání…

Následná příprava oběda se protáhla tím, že přes mši svatou došel plyn. Děcka, která měl tento týden otec Marcel na faře, si pro nás připravila divadlo. Bylo to moc hezké. Martin připravil bibliodrama. Při mé dnešní veselé náladě mě napadlo všelicos možné, co se do tohoto deníku sice hodí, ale nebudu to zmiňovat, jelikož bych musel rozepsat i souvislosti (co si pamatuju, tak občas mi napadlo něco, co se moc nepatřilo). Tato práce Písmem svatým je velice dobrá, ale těžko bych to bez studia moderoval. Zažili jsme totiž jen takovou předchuť.

Příprava večeře už byla krátká a záhy po jsme se vydali do hospody zvané „Kanál“, kde byl opilý hospodský. Po návratu jsem se pomodlil nešpory, až po půlnoci zvládnu kompletář, jelikož mezi tím píšu tento deník. Ještě jedna zajímavá informace: nevím kde, ale chytil jsem 3. životního klišťáka. Honza mi ho vytáhl. 

Pondělí 9. srpna – den XI. – Sv. Edita Stein

Po denní modlitbě růžence, breviáře a snídani byla dnes katecheze otce Marcela o církevním právu. Bylo to téma pro nás velice zajímavé.

Dnešní práce byla společná ve škole. Přenášeli jsme lavice ještě i po obědě. Odměnou nám byla chvíle na školním internetu, což je (pro mě) po 1. na Antiochii (totiž když jsme práci dokončili, spustila se bouřka). Tato Antiochia láme mnohá prvenství.

Pak už byla příprava mše svaté, kterou jsem (organizačně) trochu nevychytal, ale prožil jsem ji, což je velice dobré. Myslím, že tato farnost láme rekordy i v počtu lidí u oltáře. Při mši svaté nás bylo 11 vč. kněze, tedy asi tolik, kolik bylo apoštolů, když mezi nimi nebyl Tomáš (a Ježíš přišel mezi ně).

Po večeři a kolečku jsme se sešli ke společné adoraci, která pak na střídačku trvala celou noc. Na mě připadla modlitba od 0.15 do 1.00 a rozjímal jsem kompletář. Při noční adoraci je to velice posilující. Více jsem proniknul do antifony, kde se říká: „Opatruj nás, Bože, když bdíme a buď s námi, když spíme, ať bdíme s Kristem a odpočíváme v pokoji.“ Měl jsem sice na mysli, že se pomodím celý růženec dalšího dne, ale rozum mi říkal: „Jdi spát.“

Mimochodem, rekordy v počtu ministrantů se lámou, protože náš turnus i otec Marcel má oblibu v ministrování a ministrují i Antiošačky, což mě tolik nevadí, protože v této farnosti jsou zvykem ministrantky. Z Antiochií to bylo jen v Počenicích a v Chlumci, z toho v Chlumci ministrovali i Antiošačky. 

Úterý 10. srpna – den XII. – Sv. Vavřinec

Začínáme krásně. Sice ne růžencem, ale po přípravě snídaně jdeme společně uzavřít adoraci a modlíme se při tom ranní chvály. 

Po snídani jdeme pomoci jednomu starému pánovi se dřevem. Je to nádherná práce, ale trvá trochu přes oběd, to mi však nijak nevadí. Před touto pomocí je, jak občas bývá, katecheze, kterou pokračuje otec Marcel o církevním právu, zvláště v otázkách křtu a manželství, které nás zajímají. 

Při obědě se Antiošáci domlouvají na divadle. Mám tam nějakou tu roličku, ale ještě se s tím nechci zabývat, má to čas. Je třeba, abych očistil svou duši a otec Marcel si na mě udělal čas a já na něj. Moc mi pomohl, i když následně to tak moc nevypadalo.

Další očista je třeba, abych se měl do čeho obléci. A tak v umyvadle končí skoro všechny mé ponožky, trička, trenky i gatě. Záhy potom přijíždí biskup František Václav Lobkovicz, biskup místní diecéze, aby si s námi popovídal, seznámil se a ukázal se nám i ve své lidské stránce. Za jeho návštěvy jsem se stihl pomodlit růženec latinsky a při tom jsem i poslouchal, co nám říká. 

Tato Antiochie má pro mě i prvenství v návštěvě biskupa. Tato návštěva však měla jednu svízel: Zrušila se kvůli tomu bohoslužba se svatým přijímáním. I když jsem Martina přemlouval, aby byla alespoň později, nepodařilo se mi to a tak jsem byl naštvaný a udělal kvůli tomu veliké dusno na kolečku. Vždyť za celý den jsme tak Pánu věnovali společně sotva 30 minut.

Uklidnil mě trochu při kolečku až Honza, který se snažil nepřidávat polínko do ohně a pochopit mě. Nebyl jsem jediný, komu vadilo, že nebyla bohoslužba, ale byl jsem jediný, který to bral jako tragédii, že jsme eucharistii vyhodili jako papír do koše (až tak jsem to napsal; byl jsem tím hodně naštvaný). Vždyť svátek svatého Vavřince jsme společně vzpomněli jen v ranních chválách.

Po společné modlitbě jsme doprovodili Ivu a cestou si vyřídili nějaké věci mezi sebou. Chtěl jsem den završit v chrámu Páně sám nad modlitbou kompletáře, ale předběhl mě Radim. Kompletář jsem se sice pomodlil sám, ale Radim byl přítomen, tak jsem nemohl uvolnit svoji ještě stávající zaseklost a šel jsem spát.

Středa 11. srpna – den XIII. – Sv. Klára

Začínám s pocity ze včerejška. Chce se mi brečet. Zrána se modlím růženec a po společných modlitbách jsem v kostele sám, konečně.

Se snídaní na mě kupodivu čekají, ale nejsem sám, neboť Petr někde ztratil nějaký důležitý papír a snaží se ho najít. Nálada už je v pořádku až moc. Zuzana má dnes svátek, tak to je důvod k lehkému škádlení. Během dopoledne píši tento deník a seznamuji se s průběhem večerního divadla, učím se své role.

Odpoledne jsme se rozloučili s těmi, co odjížděli pomáhat s organizací diecézního setkání mládeže a mezi tím jsme cvičili divadlo. Stále ještě jsem nevěděl, ani neměl dost inspirace, co budeme dělat v teleshoppingu. 

Generálka divadla vypadala přirozeně katastrofálně, neboť ti první to začali cvičit včerejšího dne a já s Vaškem (Štěpánkem) jsme teprve chvíli věděli, co máme dělat.

Potom byla bohoslužba slova a hned následovalo divadlo, o kterém jsem i ze zkušenosti z ostatních Antiochií i v důvěře Boží pomoci věděl, že dopadne velice dobře a Duch svatý působil mezi námi, i když se mnohým zdála bohoslužba odbytá.

Při bohoslužbě však Bůh činil své zázraky (příčiny byly přirozené, ale načasované to bylo dobře, alespoň já jsem to tak prožíval). Z časových důvodů jsme nezpívali a tak si Pán pohrál se světlem. Začal pípat alarm, protože ve vesnici vypnuli elektřinu a byl napojen na náhradní zdroj. Na začátku bohoslužby jsem zapomněl rožnout svíčky a tak jsem je rožnul po úkonu kajícnosti. Ve chvíli, než Vašek začal číst evangelium, opět nahodili proud a přestal pípat alarm, takže evangelium četl v klidu. Když pak donesl eucharistii, rožnul jsem světla v celém kostele.

Večerní divadlo bylo pojaté jako pirátské vysílání, parodie na Tele tele, nazvali jsme to Sele sele. Začínalo to pohádkou o broučcích, ve které jsem hrál maminku. Pak byla reklama a soutěž Hodina pravdy, náš teleshopping, ve kterém nám samozřejmě žádný vynález nevyšel a soutěž Nejslabší máte padáka, kterou jsem po přihlášení absolvoval a vyhrál a o odměnu se podělil s polovinou dětí. S tou druhou polovinou se podělila paní místostarostka, která vyhrála také. Reklama byla na reklamu moc dlouhá, ale velice úspěšná. Bezdomovci se snažili líčit vším možným, zatímco krásná dáma Oriflainem. Následovala pak argentinská telenovela, která všechno ukončila. To vše bylo prokládáno písničkami a ukazovačkami, takže se hýbalo i těch zhruba 25 diváků a celé to trvalo asi hodinu a půl.

Radim pak nachystal večeři, mezi tím jsem se domodlil modlitby a volal mi otec Pavel (Jagoš), pak už bylo kolečko a šli jsme všichni do hajan. 

Během Antiochie se vyvinulo heslo: „Každý den něco po prvé“ a tak jako dnešní prvenství si uvědomuji, že je to sice 2. Antiochie, na které mám mobilní telefon, ale 1., kde mi volá během Antiochie spousta lidí. Vzpomněl si i Marcel a Tonda a dnešní telefonát byl už 6. za celou Antiochii, což je víc, než běžný můj průměr hovorů. Je třeba podotknout, že volající mi zatím vždy volali v nevhodnou dobu, ale kdy je na Antiochii vhodná doba na volání? Začínám mít obavu, že mě nepostačí tento deník. Moc píšu.

Čtvrtek 12. srpna – den XIV. – oslavy

Ráno místo růžence píši deník a po snídani jdu do lesa modlit se celý růženec. Po obědě jsem maloval do památníku, což je po prvé na Antiochii, kdy po mně někdo něco takového chce. Pak jdem na hřiště, následuje adorace a bohoslužba. Výtvor 151. žalmu dělám po fotbale.

Bohoslužba i večeře je slavnostní. Pijeme i víno, což na Antiochii bývá zřídka, snad pouze v hospodě. Oslavy přerušuje už jen kolečko, po kterém už jdu brzy spát. Ostatní to táhnou až do rána, někteří spát ani nejdou.

Tento den mám zapsat do kroniky, tak je to z druhé strany (v tomto deníku tedy kousek dál; možná proto je zápis tohoto dne tak krátký). Deník tak už dochází, proto pátek, sobota i neděle a epilog budu psát do Deníku malého táborníka – Písařov 2004 (Sešitek V.).

Sešitek V.

Pátek 13. srpna – Den XV. – odjezdový 

Dnes jsem opravdu zaspal. Chtěl jsem vyprovodit Lídu, Jirku a Vaška. Když jsem se vzbudil, bylo 5.08 a 5.25 to mělo jet. Rychle jsem se tedy oblékl a běžel k zastávce autobusu, která je normálně vzdálena půl hodiny cesty. Udělal jsem to na pokraji sil asi za 8 minut. Stihl jsem je, jen jsem lehce namokl. Růženec jsem se dnes pomodlil celý latinsky a pak byly ranní chvály. Vzal jsem si službu modlitby. 

Po posilující snídani jsme pak vyprovodili Martina a záhy šli s kytarou poděkovat na obec, truhlářovi a do obchodu a už se loučili s Petrem. Mezi tím vším jsem dělal památníky a kroniku a tyhle zápisky ještě do starého deníku a před ranními chválami, resp. po nich, jsem se opět vydal do obchodu koupit deník a nějakou lehkou svačinku před snídaní (tak z toho opravdu nejsem moudrý, ale časové souvislosti jsou tady nepodstatné). V podstatě výše popsané jsem dělal do bohoslužby a ještě i krátce po ni.

Od posvátné 3. hodiny odpolední do ½ 6. byla adorace. Nejprve společná a od 17.00 osobní ještě s Vaškem. Během dne se scházel nový turnus. Martin (Kudla, dnes kněz diecéze Ostravsko-opavské) přijel jako já, Jirka (Janoušek, dnes kněz diecéze brněnské) během adorace, Verča se otočila před večeří, ale záhy odjela a Helča po večeři. Dnešní den končíme pak předáváním zkušeností a společnými hovory. Při prohlídce hřbitova jsem zjistil, že u každého 3. pomníku je pohřbený pod 50 let dožitého věku bez ohledu na to, zda to byla válečná léta. 

Píšu-li prvenství této Antiochie, je třeba zmínit také v tom, že nás turnusem provázelo 5 bohoslovců seminaristů, což nemá obdoby, maximálně byly dva, 1 bohoslovec laik a 1 budoucí učitelka křesťanské výchovy. Sešel se opravdu perfektní spolek lidí a zjistil jsem, že se dá Antiochia zvládat i o berlích, aniž bych si osobně já nebo kdokoli jiný během Antiochie udělal něco s nohama a že se tak dá i hrát fotbal (byla to Terka, která má berle už od dětství a umí s nimi pěkné kousky). Když bych měl vše psát až v epilogu, na mnoho by se zapomnělo.

Sobota 14. srpna – den XVI. – Maxmilián M. Kolbe

Probouzím se do posledního rána v Zátoru, jak už bývá zvykem celkem brzy. Dříve, než začínám modlitbu v kostele, jdu se podívat k varhanám a do věže na zvony. Za celou Antiochii jsem si na toto neudělal čas (což je smutné prvenství). Pak se modlím celý růženec a stíhám při tom ještě budit děcka budíkem, balit věci na cestu a skočit pro lahev Zátorky a pak už rychle na ranní liturgii slova.

Po snídani je to už celkem poklidné v duchu rozhovorů a v 11.30 už většina z nás zvedá kotvy a z našeho turnusu zbývá už jen Radim a Petra. Cesta vlakem ubíhá velice rychle. V Olomouci se loučíme hymnou Antiochie a já, Pavla a Zuzka jdeme ještě svěřit Antiochii do katedrály sv. Václava, což je také jisté prvenství.

V Zábřeze v kostele pak zakončují denní modlitbu církve a jedu domů si odpočinout na následující svébohovskou pouť, kterou chci obětovat za Antiochii.

Neděle 15. srpna – Nanebevzetí Panny Marie – Pouť za Antiochii

Vstávám opět do brzkého rána a vypravuji se do chrámu Páně. Na kole stíhám první bohoslužbu, pak začínám denní modlitbu církve i růženec, což přerušuje 2. mše svatá. Odpoledne je pak ještě požehnání a na noc jdu spát pod širé nebe, kde trávím následující dny jako poustevník (ne sám, ale s Lukášem a dalšími kamarády ze Svébohova). Civilizaci navštěvuji jen 1x za den. Je moc krásně a Pán žehná.

Zatím každou srpnovou neděli jsem se modlil celý růženec a tento a následující dny mě, doufám, utvrdí v modlitbě, která je mimo Antiochii tak nepravidelná.

Epilog

Na Antiochii v Zátoře jsem se mnoho modlil, i jsme se mnoho modlili společně, i když proti první Antiochii to bylo málo. Každopádně od prvního dne Antiochie až do posledního jsem nevynechal jedinou část modlitby laického breviáře ani růžence(takže soukromně jsem se modlil asi nejvíc, přirovnat se to dá později k pouti do Svaté Země). 

Modlitbě růžence jsem věnoval tolik, že kromě 6 dnů jsem se pomodlil všechny desátky a v těch šesti dnech jsem se pomodlil 6 desátků denně. Až na 2 výjimky jsem se modlil ráno před budíčkem různě od spacáku přes vesnici a les až k chrámu Páně. 

Společně jsme se modlili u jídla, ráno v kostele a večer většinou na faře. Byl adorační den i adorační noc a závěr našeho turnusu (stejně jako začátek provázela adorace). Měli jsme občas i katecheze, téměř denně kolečko a bibliodrama.

Dělali jsme i akce pro vesnici s různou účastí místního lidu. Nejslavnější byl táborák a noční hra, zahráli jsme divadlo i fotbal a lesní golf, i sportovní den patřil do programu stejně jako Agapé hned na začátku turnusu. 

Byl i společný výlet, tedy pouť a krásná návštěva otce biskupa. Až na jedinou výjimku nás provázel Kristus v Eucharistii v podobě mše svaté nebo bohoslužby slova.

Pomohli jsme i lidem, zvláště místním školákům a s některými jsme si popovídali. Nezapomněli jsme ani na hospodu, stejně jako obyvatelé místní obce, ale byli jsme slušní. Nejvíce jsme však komunikovali s ministrantkama a množili zástupy u oltáře. 

Kdo čte tento epilog, dozví se ve stručnosti, co jsem psal v celém tomto deníku o Božím působení na Antiochii. I když se někdy zdá, že něco je špatné, je to tím, že jsme lidé a děláme své lidské chyby, které Pán pomůže proměnit a jistě i promění v požehnání.

Tato Antiochia má také prvenství, za které se celá farnost modlí a tím je hned po Antiochii Voluntariát (dobrovolníci, kteří pomáhají duchovnímu správci pouze za kapesné, ale do důchodu se jim to počítá – víc toho moc nevím, nemám konkrétní zkušenosti s volontéry, ale jistě jsou dobří, alespoň jak jsem měl možnost v krátkosti vidět také v Ústí nad Labem). Je tedy zajištěno i pokračování v započatém díle.

Kéž tomu Pán žehná jako Antiochii tak, jak se za to modlí celá farnost ústy otce Marcela v přímluvách.

Sešitek VI.- 2. strana sešitu

První zápisy v kronice Antiochie

Prolog 

aneb jak jsme se všichni sešli

I řekl Bůh: „Buď světlo!“ a bylo světlo (Gn 1,3)

Turnus C se tedy začal sjíždět za světla pátečního dne.

Když nastala hodina, usedl (Ježíš) ke stolu a apoštolové s ním. (Lk 22,14)

O hodině šesté začala pro všechny posvátná liturgie mše svaté, při které byla už většina turnusu C.

Chce-li někdo z vás stavět, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby. (Lk 14,28)

A to mohli všichni při mši svaté slyšet.

Nařídil tedy zástupu usednout na zem, vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal, dával svým učedníkům, aby je předkládali; oni je předložili zástupu. (Mk 8,6)

Pravda, po duchovním pokrmu jsme neusedli na zem, ale ke stolu a společně pojedli to, co tam bylo.

„Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ (srov. Mk 10,14) Potom jsme se pokusili seznámit s příchozími dětmi i mezi sebou seznamovací hrou.

Proto smíme říkat s důvěrou: „Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk“? (Žid 13,6)

Šli jsme do chrámu Páně pomodlit se večerní modlitbu a Pán byl s námi se všemi a my jsme mu předložili mnoho věcí.

Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: „Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně: …“ (Sk 2,14) Tak jsme se konečně sešli jako turnus. Nevystoupil však Petr, ale Martin a řekl nám spoustu technických věcí a společně jsme se blízce seznámili.

Když nastal den, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které nazval apoštoly. (Lk 6,13)

Nás je 13. Ježíše by mohl představovat Martin, který je našim generálním představeným a tak je nás skoro jako apoštolů, akorát jsou mezi námi i ženy. Ze jmen učedníků tu máme jen Petra a Jana. Je tu taky jedna Petra, jinak Vašek ve dvou osobách a já, kterýžto jsem Vašek druhým jménem. Pak je tu Jirka, Jarka, Terka, Lída, Zuzka, Luděk a ze jmen apoštolů se tu najde ještě Pavla. Nejsme prý ještě všichni, někteří další dojedou.

Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. (Gn 1,5)

Sobota 31. července – Sv. Ignác z Loyoly

O budíček se nám postaral Vašek. Bylo to celkem pozdě z rána, nicméně mnozí reagovali podstatně později, ale ne společnou bohoslužbu slova, kterou vedl Standa (z turnusu B) dorazili všichni včas.

„Mniši jsou tiší a do kroniky píší…“, to se zpívá v jedné písni z Lotranda a Zubejdy. Sv. Ignác byl řeholník a bohoslužba byla tichá, ale hluboká a byla velkým povzbuzením pro následující práci.

Turnus A a B měli zlaté zázemí, my jsme museli začít od znova a všechno udělat během dopoledne pokud možno. Líčila se koupelka, budovala kuchyně, upravoval se sál a mnoho dalšího důležitého se dělalo.

Jarka s Petrou se postaraly o vzorný oběd, po kterém nás Standa provedl po vesnici a ukázal nám zajímavosti, o kterých naši předchůdci v této kronice již napsali. Cestou zpět jsme se stavili na vyšně, ale nikdo nás při tom nechytil.

Po návratu z vycházky se dodělávalo zázemí i lehce odpočívalo. Krátce nás navštívili i otec Radomír Šidleja. 

Od toho všeho si řádně odpočal Petr, který z rána zjistil, že je na Antiochii nedostatečně vybaven a tak se odjel dovybavit. Příště by uvítal víc informací o Antiochii.

Když jsme dokončili večeři, ze které plynulo, jak jsme žraví, neboť se musela ještě dvakrát dodělávat a to večeři předcházela svačina, které se však neúčastnil Vašek a Honza, kteří se před večeří šli koupat, a pak dorazit Petr zpátky, přišli místní holky, tuším, že Iva a Pavla a mezi tím dorazila Verča, která pak bude na turnusu D. Začali jsme probírat, co tu na Antiochii vlastně budeme dělat a rozdělili jsme si služby a lehce navrhli nějaké ty akce, mezi kterými bylo v podstatě jen zítřejší Agapé, které má být odpoledne a nácvik liturgie.

Večerní modlitba nešpor v kostele končila naši společnou část dne. Den jsme tedy zasvětili Pánu a Pán jistě žehnal naši práci. Zítřejší den je mu zasvěcený a tak věřme tomu, že Pán žehná stále víc a jsme blíž k nebi, proto musíme konat dle příkladu sv. Ignáce vše ke cti a chvále Boží.

Dějiny tohoto dne mimo svůj zvyk ve vší stručnosti zde uvedl Vojta.

Užitečné zápisky

Noční stezka

1. Fara – 1 člověk

Od fary všichni společně za světýlkem

1. Bludička – 1 člověk

Světýlko se zhasne na tomto stanovišti a schová se. Po chvíli se opět rozsvítí na chvíli a všichni se snaží světýlko chytit. Vyhrává ten, kdo ho chytí. Od bludičky jdou skupiny po dvou či jednotlivci. Cestou je vede natažený provázek.

1. Peníze – 1 člověk + 3

Na tomto stanovišti jsou připraveny pro každého 3 penízky, které se musí najít v časovém limitu 1 minuta. Dále cestu značí 3 strašidýlka. Střašidýlko hráče označí, pokud mu nedá peníz.

1. Zvuky – 1 člověk

Tady se vyzkouší noční paměť. Osůbka na stanovišti má několik předmětů a lžíci. Poklepe lžíci na každý předmět a řekne, co to je. Zaváže kandidátovi oči, poklepe na jeden z předmětů a kandidát má říci, na co bylo poklepáno. Pokud se zmýlí, je označen. Dále pak jde po svíčkách.

1. Osoba – 1 člověk

Na stanovišti sedí osůbka, kterou všichni znají z táboráku. Kandidátovi jsou zavázány oči pokud možno dříve, než si stihne osoby všimnout. Úkolem je, aby hráč osobu nějakým způsobem poznal, třeba po hmatu či hlasu. Pokud nepozná, je označen.

1. Kreslení – 1 člověk

Poslední stanoviště, kde kandidát po tmě namaluje človíčka. Pak se z toho může udělat výstavka.

Žalm 151. – předaný

Bůh mě všemu učí, proto ho chválím.

1. Chci chválit svého Pána.
2. Dává mi mnoho milostí a lásky.
3. Volá mě, abych mu sloužil, počítá se mnou,
4. abych ho chválil na věky modlitbou a službou.
5. Můj život má cenu jen s Ním.
6. Vše, co dělám je pro Něj.
7. Nic nechci dělat proti němu,
8. vždyť On je Pán.
9. Chci o Něm povídat každému,
10. ale nemohu bez Něj.
11. On mi dal spásu, zahrnul mě svou láskou.
12. Já nemohu jinak, než žít v jeho lásce a lásku rozdávat.
13. Jeho chválu nikdy nevystihnu,
14. proto ho chci chválit navěky.
15. Bůh mě všemu učí a dává mi sílu, proto ho chválím.

Žalm 151. – darovaný Jirkou (Bůžkem, dnes novoknězem diecéze Brno)

Díky Tobě, Lásko,

za to, že jsi uprostřed nás,

že záříš stále stejným světlem.

To jen my, hloupí a slabí,

vyhledáváme stín, 

neboť máme strach z tvého žáru.

Bojíme se, že nás přetaví a už to nebudeme my.

Bojíme se, že nám spálí naše oblíbené, maličké a falešné štěstí.

Bojíme se, že Tě uvidíme a zemřeme.

Ale Ty, Lásko, záříš dál, trpělivá a pokorná,

a hledáš skuliny v našich zastíněních,

protože v tvém světle vidíme správně a už se nebojíme.

Protože teprve pak to budeme my,

teprve pak poznáme pravé štěstí, 

teprve pak získáme život.

Můj poslední zápis v kronice Antiochie Zátor

Čtvrtek 12. srpna – náš poslední celý společný den

Zpráva o působení Boží milosti na Antiochii v Zátoru pro dnešní den, v pořadí 14.

Bůh nám dal dočkat se nového rána, za to mu patří chvála, kterou mu vzdává celá církev. On je přítomný ve svém Slově, nad kterým společně rozjímáme. Dnes nás vyzývá, abychom si odpouštěli, a určitě bude, co si odpouštět.

Stará se o nás dnes prostřednictvím Martina a Zuzany, kteří nám pořídili v pekárně rohlíky a k tomu všechno možné.

Dává nám Ducha svatého a doufám, že v tomto duchu jsme se sdíleli nad tím, jak by mohla dnes vypadat naše děkovná bohoslužba, jakou by měla mít formu a kdy ji chceme udělat k Boží cti a chvále.

Po vyhnání z Ráje musel člověk pracovat v potu tváře. Jelikož počasí bylo teplé, mnozí se určitě i zapotili. Bylo třeba udělat trička, vařit, kreslit památníky, možná i navštívit mnohé bližní, děcka a případně se i modlit. Mnohé práce pokračovaly ještě i po obědě.

Člověk z Božího vnuknutí vynalezl také míč a tak někteří z nás ho šli vyzkoušet na hřiště. Z počátku vypadalo, že je s nimi jen Bůh, ale časem se postupně scházela skupinka mladých mládežníků, které jsme oslovili a z nich asi 15letý Laďa a desetiletý Mirek si dali říci. Hra nebyla sice moc kvalitní, jelikož pořádně v mezi slušnosti to umělo jen několik málo z nás.

Ježíš naučil své učedníky modlit se a často se modlil i sám. My jsme to měli dnes soukromně. Na našem soukromí nic nenarušila Venda s Liborem, ale naopak nás obohatili. Začali jsme společně v 17.30 výstavem Nejsvětější svátosti, kde jsme měli rozjímat nad 151. žalmem, což někteří nepochopili. Po hodině začala naše slavná poslední společná bohoslužba, kterou vedl Radim a nezapomněl na Gloria. Texty byly „Za vyprošení lásky“. Po krátké přestávce byla opět adorace, kde jsme se měli modlit 151. žalm, ale mnozí ho ještě neporozjímali, proto ho šli rozjímat.

Bůh nám dal k jídlu plody země. My jsme si k tomu něco přidali, spoustu věcí, a oslavili Zuzanu a Honzu a oslavy šly až do pátečního dne, ale to už bude na někom jiném. 

Bůh nás učinil tvory společenskými a tak po 10. hodině bylo naše společné kolečko, kde jsme si mimo jiné vyměnili 151. žalm.

A Pán žehnal tomuto dni. Bylo ho vidět na každém kroku a provázel nás tady po celou dobu. Jsme stále naplňováni Boží láskou. Kéž Bůh náš a Pán naplňuje celou tuto obec