Na koho, co myslím?

Jsem velmi rád ve službě církvi, v současné době asi nejvíc jako katecheta. Na konci školního roku se sluší dát dětem "1" z náboženství, tak se to musí také patřičně odůvodnit, aby to nebyla jen formální záležitost, ale o tom níže.

V každém případě bych měl na úvodní otázku z nadpisu, která je široce podána, v tomto prvním hledisku z pohledu katechety předeslat, že myslím na každého jednoho žáka, kterého jsem kdy učil v každodenní modlitbě a mnozí z nich, i těch současných, se mi vybavují zcela konkrétně a musím říci, že nejčastěji jsou to ti, kteří mě nejvíce za ten školní rok zlobili.

Ovšem tento článek neměl být podán pouze z tohoto hlediska, spíše mě napadlo na jáhenském svěcení, také napsat, co všechno mě napadlo, takže předesílám, že to jistě nebude nejkratší článek a že vyvstane několik i konkrétních odkazů, na které také v denní modlitbě myslím.

V neposlední řadě patřím do rodiny a také do různých společenství a to nejen společenství farních, takže za mnohé jsem slíbil svou denní modlitbu růžence, že na to budu myslet. Mám také i kmotřence, na které denně myslím v modlitbě.

A tak to výše i níže uvedené se stalo motivem napsání tohoto článku, tedy to, že čas od času si chci uvědomit, na co všechno rád v modlitbě myslím a vím, že Bůh mé myšlenky zná už předem, takže ač je těch věcí asi hodně, má modlitbě v zadávání úmyslů bývá zpravidla velmi krátká a při adoraci si mám s Bohem o čem povídat vždycky, takže mě celkem vyhovuje, když je adorace tichá.

To, proč píšu tento článek také odráží situace posledních dnů na faře v Zubří, kdy se zdá, že i na mě je toho velmi mnoho, že mnoho věcí nezvládám, v mnohém jsem negativní, že i farníci si toho všimli a všimli si i toho, že v poslední době nějak často utíkám pryč a že snad ani nevím, kde jsem.

Ano, potřebuji odpočinku, utíkám si někam odpočinout, jak o tom svědčí i povídání na blogu v poslední době.

Zda jsem byl negativní v případě školního výletu či výletu na jáhenské svěcení nebo k prožitému Božímu Tělu v Zubří (že se liturgie řídí podle předpovědi počasí i co do zbožnosti). Ano byl, protože prožívám určité těžkosti a někteří kolegové mi to rozhodně neulehčují, ba naopak, byli by nejradši, kdybych nebyl, ale já jsem a jsem v Zubří rád. Také to jsme si vypovídali s panem farářem i některými farníky.

Tak už bylo dost toho úvodního povídání, abych přešel ke konkrétnostem, které pro mě budou v mnohém i záležitostí emocí.

Článek vydám v den Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, které se letos kříží se Slavností Narození sv. Jana Křtitele, který byl přesunut o den dříve, aby se stihlo obojí.

O školním výletě napsáno bylo a není třeba psát víc. Velice mě potěšily všechny děti, které se zúčastnily a doufám, že i příští rok je budu rád potkávat v náboženství. Nebyl jsem pro ně vždy dobrým katechetou, ale získal jsem zkušenost a chci na tom dále pracovat. A denně, jak jsem psal výš, myslím na každého z nich v modlitbě.

K hlubokému zamyšlení mě přivedla farní pouť do Olomouce na jáhenské svěcení. Mám velikou radost, že bratr Martin se stal jáhnem a od doby přijímaček na trvalé jáhenství jsem na něj denně myslel v modlitbě a přál jsem mu, aby došel k tomuto povolání co nejpříznivěji. Když však se připravoval tento výlet farnosti, byl jsem hluboce zklamán tím, že měl jet jen jeden autobus. Ale řekněme si otevřeně: "Co by za to mnohé farnosti dali, když by mohli zorganizovat autobus poutníků!"

Martinovo jáhenské svěcení jsem prožíval z bezprostřední blízkosti a také hodně emotivně. Ministrantů moc nebylo a to nakonec ani ze Zubří, až se tomu i kněz, P. Jan Kupka, divil. V autobuse s námi byl jen malý Tomáš, který nakonec ministrantské oblečení svlékl, a dobře udělal, protože bylo horko, a na ono svěcení při své obratnosti se proplížil až k nám, takže celou tu scenérii měl přímo před očima.

Mě tenkrát vyvstala myšlenka, kterou jsem se snažil smést, ale nevím proč, nebylo to možné. 

Věděl jsem, že celou dobu, ani na jediný okamžik jinak, jsem si moc přál, aby Martin byl na jáhna vysvěcen a měl jsem radost i z toho, jak to prožíval jeho nejstarší syn, který v tatínkovi vidí vzor. 

Nějak jsem si uvědomoval až moc, že chybělo velmi málo a mohl jsem tam taky ležet.

Ó, jak bych si to přál, ale také jsem věděl a bylo mi a je jasné, že v Boží Prozřetelnosti ještě toto mé rozhodnutí a rozhodnutí církve vůči mě v tehdejší době bylo nezralé a po celou dobu studia dosud vím, že bylo dobře, že jsem nebyl přijat a že ani letos, když měli být přijímáni další kandidáti jsem se rozhodl do toho nejít už i také proto, že jsem věděl, že zcela jistě nebudu podpořen svým duchovním vůdcem, který původně toto mé rozhodnutí spolu s dalšími kněžími, jak ostatně je třeba, podporoval. 

Ano, docela mě to bolelo, ale přesto jsem prožíval velikou radost z Martinova svěcení. 

O tom tehdejším rozhodování píše tento blog na jiných místech a je to taky dost dlouhý a emotivní: 

https://vvrh.signaly.cz/1902/poslana-prihlaska

https://vvrh.signaly.cz/1904/do-seminare-se-nechystas

https://vvrh.signaly.cz/1903/boj-o-velke-rozhodnuti

https://vvrh.signaly.cz/1906/den-v-rukou-bozich

https://vvrh.signaly.cz/1906/ne-ci-ano

Tak jsem si po několika letech přečetl výše zmíněné odkazy. Budete-li to také číst, bude ten článek opravdu na dlouho, ale pro souvislosti si to jistě pročtěte.

Při onom Martinově a dalších 7 jáhnů svěcení mě také vyvstalo na mysl, i s tím, že jako farnost jsme to pojali výletově (další naše cesta pokračovala do Dolan a do Šternberka), jak jsem prožíval svěcení jáhna Jaroslava Strnadela z drahotušské farnosti, myslím, že v r. 2008 a tenkrát mi jeden z farníků z Partutovic řekl památnou větu, kterou mám od té doby na paměti, nicméně při přijímačkách jsem to neřekl a není to ani v těch článcích: "Těším se, až tam budeš ležet ty!"

Tehdy, když mi byla řečena tato věta, jsem po několik roků se bál chodit vůbec na jáhenská svěcení, protože to ve mě vyvolávalo otázky, na které se mě nechtělo odpovídat nebo spíše bál jsem se odpovědi na ně. Ale vynikajícímu farníkovi, který mi tuto větu řekl, jsem za to moc vděčný, protože mnohé ve mně rozhojnil a možná nebýt toho, asi bych i jinak odpověděl na výzvu o. Radomíra: "Do semináře se nechystáš."

Pamatuji si to také v souvislosti, že jáhenské svěcení je dvojího druhu, ono trvalé a také ke kněžství. Možná to, že jsem tam dosud neležel, mohl být signál, že Bůh mě chce jinde, že teď třeba rozmýšlím další cestu, kterou bych se mohl vydat, byť se najdou i ti, kteří zpochybňují cokoliv udělám a pro cokoliv se rozhodnu, což je vlastně také dobře, protože dobré rozhodnutí musí mít i své odpůrce. Možná dost mi leží v žaludku i to, že některým vůbec vadí, že se snažím být katechetou, ale to jsou emoce.

Vyvstal mě i dotaz mého vedoucího bakalářské práce ohledně trvalého jáhenství, které tehdy ještě pro mě nebylo v kurzu, i když už jsem uvažoval o tom, že někteří z mých tehdejších spolužáků měli termín svěcení a mé myšlenky stran trvalého jáhenství sic utajené se začaly formovat už v té době kolem r. 2016. 

Ale vedoucímu práce jsem tehdy řekl a myslel jsem to zcela vážně, sic jsem vědomě chtěl odbýt diskusi na toto téma, že jsem svobodný muž a mohl bych se připravovat ke kněžství.

Tyto myšlenky mě všechny procházely hlavou při Martinově svěcení a já jen Bohu děkoval, že povolal právě Martina a vyvolil ho ke službě vznešenější, než levitské, jak se zpívá v Exultetu. 

Po jáhenském svěcení odjel autobus poutníků do Šternberka. Tehdy, v tom roce 2088, jsme také jeli tou cestou různých povolání přes komunitu v Dolanech, kde ona věta zazněla, do Šternberka, ale nikoli na hrad, nýbrž do kláštera. Tehdy nás čas netlačil, tentokrát však tlačil hodně, protože jsme tam měli obědvat a pak jít na hrad. Navíc někteří farníci chtěli do kostela mnohem raději, že jsou katolíci a fakt je, že Šternberský kostel je opravdu nádherný, ale pokud bychom se zastavili na všech těch nádherách cestou, potřebovali bychom alespoň měsíční dovolenou, ne 1 den či vlastně 2 hodiny.

Byl jsem si zcela jist, že to ve mě vře a že jakékoli čekání mi neudělá dobře. Čas se ztrácel velmi rychle a nesmyslně a ze mě se vytratila veškerá radost z prožívání času, takže jednoznačně hodnotím, že šternberský hrad, ač velice krásný a pozornosti hodný, byl pro mě v té chvíli naprostou ztrátou užitečného času, protože jsem ho nemohl prožít a některé farníky jsem musel přesvědčovat o tom, že si máme prožít právě to. Vyjádřili nespokojenost, že nemáme čas stavit se v kostele. Ano, to opravdu nebylo dobře a ten čas jsem nakonec našel i já, že když už tedy se všechno tak zkomplikovalo, tak proč se tu ještě nestavit, možná bude trochu více klidu. Možná v tu chvíli bylo užitečnější, kdyby všichni mlčeli a nepřikládali do ohně, ale v tu chvíli asi nikdo pořádně nevěděl, co se mnou dělat. Všechno to bylo špatně. 

Jen Bohu díky za Martinovo svěcení. Z toho jsem se ten den těšil nejvíce a mohl jsem za to děkovat i tímto trápením, které jsem zcela neplánovaně sdílel.

Věděl jsem, že ve Slavíči i Drahotuších nás čekají lidé, se kterými jsem byl domluven, abychom šli po stopách P. Pozbyla, které jsem vypsal na blog i na farní stránky: 

https://vvrh.signaly.cz/2206/po-stopach-skryteho-svetce-boseho-poutnika-ve-farnosti-drahotuse

Nevěděl jsem, kdo všechno mě tam bude čekat, ale to nebylo to, co mě dělalo trápení - přece jsme byli domluveni, farníci v autobuse tolik nebrblali na to, že je jisté, že do Zubří přijedeme pozdě, jako spíš nemístně se ptali, ale nevěděli, že je to nemístné, proč se vlastně stavujeme ve Slavíči a v Drahotuších a při tom si podle mě v té chvíli nevážili farníků, kteří pro ně připravili pěkný program o svém knězi, kterého vlastně díky Zuberským objevili také a rozhodli se o něm a pak i o dalších kněžích obohatit program farního dne, který měli na druhý den od našeho příjezdu.

Nutno říci, že nakonec tato "černá kapitola" našeho farního výletu byla vybělena setkáním zuberských farníků s drahotušskými a slavíčskými a také mým setkáním s kluky, se kterými jsem trávil radostné chvíle v Drahotušcích vlastně celé jejich dětství.

V těch chvílích jsem si uvědomoval, že v Drahotuších mi bylo líp, ale není dobré "položit ruku na pluh a obrátit se zpět". Když si též zuberští farníci všimli mé nálady, věnovali mi čas po výletě, který jsem také já rád jim věnoval, a mohl jsem si "vylít srdce", když už před tím jsem si ho vylil panu faráři.

Setkání při farním výletu tak proběhlo krásně a na druhý den, kdy by mě zuberští farníci mohli zazlívat, že jsem s nimi neoslavoval Martinovo jáhenství, jsem všechno to vybělil do radosti ze smíření a tedy místo zuberské oslavy, která byla velkolepá a krásná, jak jsem o tom nejen slyšel, ale viděl i všechny ty přípravy a na druhý den následné dokončování.

Několik dní před tím jsem si byl zjišťovat své studijní výsledky v Olomouci a také jsem chtěl za to všechno moc Bohu poděkovat v modlitbě růžence, jak to mám ve zvyku. 

Také jsem si uvědomoval, že dá-li Pán, s Martinem budeme společně promovat a stanem se tak magistři teologie a že zajisté tento gradus využijeme pro službu v církvi svaté, tedy bude-li církev chtít, protože poslední dobou si nejsem jistý, zda opravdu chce, ale je to o hledání cesty a mnohé cesty naznačují, byť to může někdo oprávněně zpochybňovat, že jdu snad dobrým směrem a pokud ne, tak slepá cesta se také brzy ukáže.

Na tu neděli jsem byl zván již před několika měsíci na Boží Tělo do Potštátu, podobně, jako mě pozvali na první svatá přijímání do Partutovic a Potštátu a mohl jsem tak rekordně prožít v jednom roce slavnost prvního svatého přijímání ve 4 farnostech a prožít to též z těmi, které jsem měl tu čest učit jako katecheta.  

V Potštátě první svaté přijímání naštěstí bylo přeloženo, jinak bych nebyl na zuberském a videčském, protože potštátští a partutovští mě pozvali dřív a já už nějakou dobu jsem byl nepříznivě nabroušený ohledně katechetického směřování v Zubří a to i ze své strany. Zuberští a videčtí mě do té doby nepozvali, tudíž, byť jsem věděl termín, raději jsem se rozhodl přijmout pozvání od svých bývalých žáků. Dalo by se říci, že jsem si prošel svou katechetickou krizí, o které vlastně také na svém blogu píšu:

https://vvrh.signaly.cz/2205/obdobi-prvnich-svatych-prijimani

Při onom pozvání v Potštátě jsem také dostal pozvání na Boží Tělo v neděli 19.6., tedy tu neděli, a to jsem si moc dobře uvědomoval, kdy měl Martin první svoje jáhenské kázání a o tom termínu jsem věděl už tehdy při tom aktuálním pozvání. Pozvání od Martina jsem sice předpokládal, ale byl jsem v rozpoložení své katechetické krize, kdy jsem si sice uvědomoval, že jsem v Zubří, ale stejně jsem přemýšlel nad tím, jak Izraelci opouštějící Egypt, což se nedá takto srovnat, brečeli nad hrnci masa, které měli v Egyptě. 

Pro větší potřebnost jsem se od počátku rozhodl, že pozvání na Boží Tělo do Potštátu přijmu rád, i přes to, že farníci ze Zubří jistě budou počítat i s mou účastí. Martinovi jsem se za to moc omlouval, ale ten výběr byl pro mě náročný: buď celý den oslavovat v Zubří, nebo být v Potštátě a jak jsem se později dozvěděl, ještě navíc i na farním dnu v Drahotuších, který pro mě také byl příležitostí zase po kratší době se setkat s těmi, se kterými jsem sdílel zatím nejdelší čas svého života. 

Když už jsem si tedy takto vybral, moc jsem se těšil, že hned na druhý den od farního výletu se Zuberskými farníky, se opět setkám s Potštátskými, Partutovskými i Drahotušskými naráz v jednom dni.

Nemusel jsem ani tak brzo vstávat, ale moc jsem se těšil na setkání s nimi. Noc před tím byla krátká, po výletě jsme rozebírali s farníky Zuberskými ještě mou duši a tak jsem se hodně těšil a byl rozhodnutý přijmout svátost smíření, než se vydám s panem děkanem do poutního kostela Panny Marie v Potštátě, odkud měla začít slavnost Božího Těla.

Boží Tělo v Zubří nedopadlo podle mě moc dobře, jak jsem ostatně psal trochu výš. Moc nemile mě překvapilo, že při dnešních možnostech, farníci nespolehli na dobrou předpověď počasí a nepřišli slavit Boží Tělo venku u oltářů a s kapelou, jak bývá zvykem.

Předpoklady byly těžké, ale podle mé zkušenosti, nikdy se nestalo, aby průvod Božího Těla probíhal za špatného počasí. Bůh se vždycky postaral, aby to vyšlo alespoň mezi kapkami deště, což byl i případ letošního Božího Těla ve čtvrtek. 

Postoj zrušení kapely a následnou oslavu Božího Těla jen u oltářů v kostele jsem bral jako nevěru v Boží Prozřetelnost, i když farníci připravili Boží Tělo kvalitně i tak, ale přišlo jich nakonec jen tolik, že jsem mohl potštátské povzbudit, že v Zubří, když pršelo a bouřilo, sic během mše svaté se udělalo hezky, bylo stejně tolik farníků, jako při oslavách Božího Těla v Potštátě. 

Musím říci, že tato skutečnost byla pro Potštátské velkým povzbuzením a pro mě vyladěním a smířením se s tím, že ani v Zubří to nebylo špatný, byť to mohlo být lepší a krásnější.

V Zubří mě však moc potěšilo, že děti, které přistoupily před tím v neděli k prvnímu svatému přijímání, přišly i na druhý den, tedy pouze zuberští, přestože pršelo do táboráku a pak některé a ještě některé další družičky navíc přišly i na Boží Tělo a třeba Maruška měla v době Martinova jáhenského svěcení v jednom týdnu už 5 účastí na mši svaté i se svatým přijímáním.

Boží Tělo v Potštátě bylo pojato také jako vrchol Potštátských slavností a účastnili se ho i představitelé města, hasiči a také farníci Partutovští. 

Potom po slavnostním obědě mě otec František dovezl do Hranic a já jsem se cestou modlil růženec na poděkování za svá studia a jejich pokračování a přešel na farní den do Drahotuš.

Při farním dnu v Drahotuších jsem mohl promluvit o tom, jak se mám v Zubří a také o P. Pozbylovi a dalších kněžích, významných osobnostech Drahotuš. S panem farářem, o. Michalem, jsem se ani nestihl pozdravit, než jsem obešel všechny známé a s každým důkladně pohovořil a dozvěděl jsem se spoustu věcí. 

Farníkům jsem také řekl, že zuberští byli velice potěšeni návštěvou a já jsem byl potěšený také jejich překvapení, kterého se mi dostalo den předem, když jsem viděl na dveřích drahotušské fary pamětní nápis: "Zde působil v letech 2005 - 2020 Vojtěch Václav Hýbl, pastorační asistent, dramatik a spisovatel Infolistů".

V té chvíli jsem si uvědomil ještě více, co jsem pro některé znamenal. Vždyť u mnohých znám jejich kořeny, znal jsem je některé ještě dříve, než se narodili nebo i od peřinky, některé jako mládežníky a byl jim i na svatbě a tak podobně a vlastně jsem tak nějak i svou osobou formoval jejich životy, ovšem nejen já, ale také já, jako ostatně oni také ten můj, ovšem nejen oni, ale hodně oni a možná právě oni. 

To je možná také to, co mi v Zubří hodně chybí. Jsem tu neznám a pro mnohé těžko se se mnou pracuje.

Na tom farním dni jsem zůstal až do posledního člověka, takže do Zubří jsem se dostal až před půlnocí toho dne, vědom si toho, že den následující bude moc práce.

Když jsem tedy vyjádřil všechny své pocity a vylil svoje srdíčko, byl jsem si vědom, že ještě mnoho věcí je přede mnou. Z posledního měsíce a něco i o. Pavel musel přiznat, že toho bylo moc. Má skleslost a rozmrzelost byla způsobena i tím, že není moc výhled k tomu, že bych si mohl trochu odpočinout a načerpat sil. 

On své síly bude čerpat ve Fatimě, já na svou dovolenou však nárok nemám ani letos, ale jak jsem dnes někomu říkal, docela se mi to vyplatí, že mohu poklidněji studovat. K mému studiu mě rozhodně více povzbuzovali Drahotuští, v Zubří se o to nikdo nezajímá a některé dokonce nezajímám, což rozhodně nemohu nemít na paměti.

Tak v Potštátě při Božím Těle o. František ohlašoval, že bude organizovat zájezd po stopách apoštola Pavla a sv. Cyrila a Metoděje do Řecka. Rozhodl jsem se ho oslovit s tímto zájmem, protože také se sluší Bohu poděkovat za milost studia teologie. Původně jsem měl myšlenku vydat se s farníky také do Fatimy, ale ještě to spadalo do času, kdy jsem rozmýšlel, zda vlastně jsem pro Zubří užitečný, tak nakonec z tohoto motivu jsem se rozhodl raději nejet a vybrat něco jiného jsem chtěl pro příští rok, když se namane.

Také jsem si vědom, že bych měl podstoupit nějakou duchovní obnovu, protože moje duchovní skleslost může být způsobena i tím, že vlastně vyvstává tato potřeba již dříve nařízená otcem arcibiskupem a snad zůstane i za nového správce diecéze.

Den pondělní po Božím Těle jsem chtěl prožít trochu klidně a říkal si, že až v úterý předám dokumenty škole a také známkování dětí, což přerušil telefonát milé paní zástupkyně, takže jsem ji nakonec slíbil, že za 2 hodiny, tedy po krátké noci.

Čekalo mě dopisování obou třídních knih za celého půl roku. Také jsem musel rozhodnout vysvědčení žáků, svých milých 17 prvňáků a 14 druháků. Neměl jsem jedinou minutu času navíc, přesto však mnoho dalšího bylo požadováno. Tentokrát jsem byl rád i za to zdržování. Prostě potřeboval jsem uzavřít kapitolu a načíst další a potřeboval jsem to ten den, onen telefonát to jen dokládal.

Když jsem rozmýšlel tedy nad hodnocením svých žáků, rozhodl jsem se to též odůvodnit, aby to nebylo jen tak napsat "1".

V Zubří 20. června 2022 - Vysvědčení z předmětu Náboženství pro žáky 2. třídy ZŠ Zubří: 

"Žáci 2.A a 2.B ZŠ Zubří, kteří se přihlásili do nepovinného předmětu náboženství byli výborným kolektivem, který dobře naslouchal vyučované látce a aktivně se zapojoval i do dalších aktivit, takže při většině hodin se zvládla modlitba, práce i hra a v kolektivu panovala přátelská atmosféra. Jelikož jsme náboženské znalosti osvědčovali i testy, z níž každý má alespoň jednu 1 i v žákovské knížce a také při školním výletě jsme načerpali ještě i další dovednosti křesťanům blízké, z výše uvedených důvodů a pro povzbuzení k dalšímu prospěchu a pokračování vřele a s radostí doporučuji níže uvedeným žákům z předmětu náboženství udělit hodnocení 1. Děkuji. Bc. Vojtěch Hýbl, katecheta". Razítko farnosti a podpis vlastní rukou.

V Zubří 20. června 2022 - Vysvědčení z nepovinného předmětu náboženství pro žáky 1. třídy ZŠ Zubří:

"Žáci 1.A, 1.B i 1.C se učí být dobrým kolektivem, jsou živí a hraví. Ve svém učení dělají pokroky a učí se také vzájemně sdílet. Mnozí velmi dobře spolupracovali i v předmětu náboženství a snažili se ty chvíle smysluplně využít. V rámci dovedností, které by měl křesťan mít, jsme postupně docílili základů, které jsou stanoveny pro začátek poznávání. Všichni přihlášeni na školní výlet také ukázali, že dokáží vytvořit výborný kolektiv. Na cestě poznávání sebe i svého okolí a také toho, co znamenají křesťanské hodnoty pro dobrý život mají dobře nastartováno, proto doporučuji, i když byli někteří trochu zlobiví, neboť věřím, že se jistě polepší, všem níže uvedeným žákům z nepovinného předmětu náboženství udělit hodnocení 1. Děkuji. Bc. Vojtěch Hýbl, katecheta, podepsán vlastní rukou a razítko farnosti.

Při tom množství žáků jsem jim nepsal osobní, nýbrž kolektivní hodnocení a zároveň i sám pro sebe jsem si zhodnotil školní rok. Také při setkání s paní zástupkyní jsem povykládal všechno, co mě trápilo a co bychom mohli zlepšit v příštím školním roce. Byla ke mně velmi vstřícná, ukázala mi i oprávněně kritický postoj, za který jsem vděčný a ve všem mi vyhověla. Tak ještě pro děti 2. tříd mám domluveno, že to půjdeme oslavit při zmrzlině, prvňáky tím rozmazlovat zatím nebudu.

Večer pak měl jáhen Martin svou první všednodenní jáhenskou asistenci a ještě po mši svaté jsme společně s dalšími muži strávili několik chvil, načež druhý den odletěli Martin s manželkou Hankou, dalšími 2 páry, jedním knězem a otcem biskupem Josefem do Říma na Světové setkání rodin s papežem Františkem.

Druhého dne byla pouť za posvěcení kněží, na kterou jsem jel s o. Pavlem a dalšími farníky autem. V tuto dobu o. Pavel s autobusem poutníků jsou v letadle do Fatimy a já přemýšlím, za co všechno se ještě modlit a že dopoledne jsem vlastně chtěl dělat ještě něco jiného. 

Už se taky těším na chvíle, kdy si budu moci trochu odpočinout. Ještě chvíli však musím vydržet.

No a taky mě ještě čeká nějaká ta práce na diplomce, tak bych mohl zase trochu pokročit, ať mám i více klidu.

Dalo by se toho asi ještě hodně napsat, ale tady už to utnu.