Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Den v rukou Božích

Prožil jsem den plný náhod, ale přece nic z toho, co jsem dělal, s kým jsem se setkal, jaké byly situace a okolnosti, nic z toho nebylo věcí náhody a pevně věřím, že to bylo v Božích rukou.

Den byl podobný těm, které jsem prožíval ještě na fakultě, když jsem dělal nějakou zkoušku. Byl naplněný modlitbou a odevzdáním se do nejbezpečnějších rukou Božích.

Chtěl jsem tak začít hned od rána. Tohoto dne církev mohla slavit sv. Norberta, byl první čtvrtek v měsíci, kdy máme pamatovat na duchovní povolání a také z těch dní, kdy se církev připravuje na slavnost Seslání Ducha Svatého.

Mnoho chvil toho dne nebylo dokonalých ani z mé strany, ale všechny jsem chtěl mít odevzdané Pánu. Byl jsem nastartovaný na brzké ráno, abych si zařídil vše potřebné - koupel, holení, oblečení, papíry a další a v 6:30 mohl otevřít kostel a spolu s panem farářem začít společnou denní modlitbou církve.

Už, když se blížil datum 6.6., den, který byl vyhrazen pro přijímací řízení k formaci trvalého jáhenství, velmi jsem se na něj těšil. 

Nebyla náhoda ani ta, že jsem měl zvrtnuté zápěstí a šel jsem k lékaři 17 dní před tímto dnem s tím, že je tak akorát na čase s tím něco dělat, abych mohl členům komise podat pravici. 

Když jsem se dozvěděl diagnozu a od sestřičky, že mě čeká sádra, nechtěl jsem ji věřit, ale ona měla pravdu. Pomalu jsem se s tím smiřoval, když lékař na kontrole naplánoval sundání sádry právě na ten den. Děti mi to za těch 10 dnů stihly pěkně pomalovat. 

A tak jsem ještě po ránu se koupal se zasádrovanou rukou, přičemž holení bylo ještě zajímavější a pak po modlitbě jsem šel k doktorovi a kupodivu to proběhlo velmi rychle a ruku mi nechal bez dalších příkras s tím, že si ju mám mazat, načež v lékárně mě sdělili, že s tím nesmím na sluníčko (tak vzhledem k počasí jsem radši vydržel bolest). 

Ač bylo brzy ráno, rozhodl jsem se po návštěvě obchodu a snídani jet do Olomouce nejbližším vlakem, abych vše svěřil Kristu a Marii v modlitbě, zvláště růžence, jak jsem se to naučil už v čase studií. Když už má člověk úmysl se modlit, může si být jist, že zažije spoustu Božích doteků během celé té cesty.

Kafe jsem nestihl, tak cestu vlakem jsem prospal. Původně jsem si říkal, že si koupím lístek na tramvaj na celý den, ale nakonec jsem využil vlastní nohy a bylo to mnohem lepší. 

Zastavil jsem se v katedrále, kde jsem s odevzdáním začal modlitbu růžence. Během ní mi došlo, že ve 13:00 je ve studentském kostele mše svatá a před pohovorem bych se jí mohl zúčastnit. Po radostném růženci jsem šel tedy na oběd s tím, že si dám ono kafe po obědě, abych nebyl unavený a chtěl jsem navštívit Kristýna, ale tam bylo plno, proto jsem šel jinam a kafe si nedal. I to bylo dobře. 

Dále mě vedly kroky do studentského kostela, kde jsem potkal hranického farníka a po mši svaté také farnici ze stejného města, kterým jsem opatrně řekl účel své návštěvy Olomouce, protože ač už jsem o tom na Signálech psal, nevytrubuju to na každém rohu, že se hodlám ucházet o trvalé jáhenství, takže to není obecně známá věc. Oba mě velmi povzbudili, Josefka ještě k zastavení v modlitbě, kterého jsem rád uposlechl, ale v jiné kapli, než mi doporučovala.

Odtamtud jsem šel tedy k modlitbě do kostela sv. Michala, který je tohoto času v opravě, takže jsem se zastavil v kapli sv. Alexeje, kde právě byla vystavena Nejsvětější svátost oltářní. Čas už pomalu kvapil, ale na modlitbu ho bylo ještě dost. S velkým překvapením jsem vycházel až čtyři minuty před druhou, seminář je však naštěstí vedle a čas mého pohovoru byl stanoven na 14:20. 

Chtěl jsem stihnout ještě svého předchůdce, který měl čas na 14:00, tak jsem si říkal, že 13:45 bych tam mohl už být. A opět nebylo náhodou, že když jsem přišel, ještě jsem se s ním setkal. Pozdravili jsme se se slovy: "Vím, že ty taky." Ano, i on o mě věděl, že přijdu. Moc let už jsme se neviděli, přece jsme se poznali a povzbudili se.Bylo nám dopřáno asi 5 minut času, než si pro něj přišel vedoucí trvalých jáhnů. 

Načal jsem tedy další růženec, ale ten už jsem nestihl dokončit. Počítal jsem, že tam bude 20 minut a pak půjdu na řadu. Bratr Martin se vrátil celkem rychle a na řadu jsem šel již po třetím desátku bolestného růžence - ze čtvrtého jsem měl tři zdrávasy. 

Když si jáhen Jiří pro mě přišel, klepaly se mě kolena a měl jsem trému, ale takovou klidnou, jakou mám u zkoušek, (tedy podezřele moc klidnou před světem okolo, ale ve skutečnosti to ve mě vře). Konec konců, tak jsem se cítil čím dál tím víc, co se blížila budova semináře. 

Můj projev nebyl úplně plynulý, profesionální, bez chyb. Chyby tam byly všechny možné, okna nevyjímaje, (na některé jsem přišel až po tom - třeba jak jsem byl oholen ne úplně rovně nebo pravděpodobně "že mi ujely rodiče"). Znal jsem všechny členy komise, kteří tam byli, jen jáhna Jiřího Kočendu jsem odvodil, že je to logicky on. Na výzvy jsem se snažil odpovídat, byl jsem na ně trochu připravenější, než když jsem odevzdával přihlášku.

Doba, kterou jsem tam strávil mi připadala dlouhá, ale když jsem se podíval na hodiny odchodu, nebylo ještě 14:30, ale nahoru jsem šel už ve 14:15. Pocitová doba byla tak půl hodiny. 

Co se týče úspěchu nebo neúspěchu, to je v rukou komise, a během týdne mi to sdělí, a jejich rozhodnutí je v rukou Božích. Tak či onak se mi otevře cesta, kterou mi církev doporučí. 

Už jen to, že jsem se vydal na to nějak se rozhodnout, vidím jako velikou Boží pomoc. Až k tomuto kroku jsem dosud neměl velkou odvahu a mám velkou radost, že jsem ho mohl učinit.

Paní, která nás pouštěla dovnitř i ven semináře, byla velmi příjemná, věděla o nás, divila se tomu, jak to rychle jde, navozovala velmi příjemnou atmosféru po celou dobu.

S odchodem ze semináře, kde jsem za posledních 5 týdnů byl již po třetí, jsem se domodlil napočaté modlitby a hodlal splnit slib o. Radomírovi, že se vrátím na večerní mši sv. na Potštát. 

Podle času jsem mohl jít na autobusové nádraží opět pěšky. I to je velká milost, protože na dlouhou chůzi jsou moje klouby alergické a v dalších dnech i dost bolestivé. V autobuse jsem se chtěl domodlit také denní modlitbu církve a v čase potštátské mše sv. již jsem měl pomodlenou i modlitbu před spaním. 

Kafe jsem žádné nestihl, ale ten den mi to vůbec nevadilo. Den plynul dále klidně sic jsem se dopustil ještě několika nedokonalostí, které je třeba odevzdat do rukou Božích. On, ať promění všechny moje hříchy a naplní mě radostí.

Kéž bych dokázal každý den tak vědomě a dobrovolně odevzdávat. Odevzdávat se do rukou Božích bychom měli pořád, ale neměla by to být rutina.

Zobrazeno 1135×

Komentáře

vasekpetru

Aha diky za info. A trvaly jahen, ktery se rozhodne pro kandidaturu za svobodna a tim padem pro celibat, je zajisteny hmotne cirkvi jako knez? (Narok bydlet na fare atd)

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Já jsem momentálně pastorační asistent a na faře, ale to neznamená pro biskupa povinnost platit jáhna. Jako možnost to sice je podle kanonického práva, ale je možné být zaměstnání jinak. Vzhledem k restitucim nevím, zda by bylo dobré si dělat velké nároky.

Zobrazit 9 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio