Na "škaredou" středu ke světlu vzkříšení

O květné neděli jsem byl pozván na pohřeb do Potštátu...

Ten pohřeb byl na středu, které se lidově říká "škaredá" - pohřeb na "škaredou" středu, ve svatém týdnu, než začne "velikonoční šílenství". Na "škaredou středu" zemřel též o. Josef Červenka - zemřel na "škaredou středu", to není diagnóza, Pán si ho tak povolal.

Kam jedeš? Na pohřeb. Kde máš sako. Já oblékám ministrantské.

O květné neděli naposledy slavil mše svaté P. Josef Červenka. Už mu nebylo dobře. Večer šly zprávy, že je ochrnutý na půli těla... modlitba.

V úterý svatého týdne večer mi o. Pavel sděluje, že P. Josef byl zaopatřen svátostmi a uveden do umělého spánku... už se asi snad za půl roku vrátí, pořád je živ, modlitba za živého, ale už jinak.

Ve středu svatého týdne potkávám žáky 3.B na vlakové zastávce, ptají se mě, kam jedu, odpověď je výš. V Hranicích se dozvídám mezi prvními, že o. Josef šel oslavit svátek Ustanovení eucharistie do nebe. Aspoň tak by to řekl asi jeho předchůdce v úřadu soběchlebského faráře, již také u Boha, o. Antonín, kterého jsem poznal jako luhačovického faráře, sic v Soběchlebech prý byl nakonec nejdéle.

Ano, bude další pohřeb a Soběchleby dostanou nového faráře. Odkud? Na hranickém děkanství panuje viditelný smutek.

Vzpomínka paní účetní je jasná: 

"Otec Josef žil svůj život naplno." 

Ano, žil, to mohu potvrdit, měl jsem ho také velmi rád.

Hned, jak jsem se to dozvěděl, spočinul jsem v kostele na modlitbě posvátného růžence a pak na obědě se sešel s velkou částí osazenstva hranické fary. Ono pozvání na pohřeb muže, kterého jsem sice neznal, ale k farnosti Potštátské mám svůj krásný vztah, nepřišlo náhodou a já sem přijel rád a taky vlastně účelně.

Když jsem uvažoval o tom, kdy by mohl mít o. Josef pohřeb, docházelo mi, že to bude v čas oktávu velikonočního, nakonec v ten čas, který byl pro o. Josefa typický, měl velkou úctu k Božímu milosrdenství, zemřel 2 dny před novénou, která začíná o Velkém pátku a během dne byl stanovený čas jeho pohřbu ke cti sv. Vojtěcha (jako měla babička v mých 15 letech) nejprve v Soběchlebích, kde byl farářem a které jsou mě také blízké a pak ve svém rodišti v Újezdci u Luhačovic. 

Po dlouhé době zas, dá-li Pán, budu na pohřbu kněze.

Místo liturgické oslavy svého patrona, bude olomoucké kněžstvo doporučovat svého kněze Pánu, kterému jedinému můžeme dát celý svůj život, abychom prožili i věčnost v radosti věčné.

Zvěst o smrti P. Josefa se šířila jako lavina celkem rychle. Když jsem se vrátil do Zubří, také jsem neopomněl říci tuto zprávu členům chrámového sboru, který zkoušel na velikonoce.

V Potštátě jsem prožíval aktuální pohřeb s myšlenkami také na o. Josefa. Nebyl jsem mu v životě moc blízko, ale zakoušel jsem jeho vroucí lásku ke Kristu. Ta z něj sálala naplno vždycky, když jsem ho viděl. 

Ač zdál se povahy trochu prudší, mě ta jeho povaha velmi vyhovovala. Když jsem při jakékoliv přiležitosti ministroval s jeho účastí (lhostejno, zda celebroval či koncelebroval, vždy byla jeho přítomnost znát), věděl jsem, že musím naplno dělat to, co je mým úkolem a možná stejně dostanu vynadáno.

V Drahotuších, když měl o. Radomír 50 let a 15 kněžství, při příležitosti setkání jeho spolužáků s o. biskupem Mons. Pavlem Posádem, byl také a s ním jsem měl jistotu, že tato malá slavná mše se taky díky němu výrazně zapíše. 

Takových zážitků jsem s ním měl mnoho, ale ještě jeden dám k dobru, když bylo setkání Antiochie ve Šternberku, byl to on, který se nade mnou přimlouval a dosud si pamatuji, jak říkal tu přímluvu nade mnou a jak byla účinná a často jsem na to myslel, sic se se svou povahou potýkám doposud.

Život každého kněze se podepisuje na naší cestě ke spáse. 

Tak i podpis o. Josefa bude pro mě velmi výrazným. Když dnes ráno se slavila missa chrismatis v Olomouci, poslední dobou je při ní velmi dobrý zvyk při eucharistické modlitbě vzpomenout jména všech kněží, kteří od posledního zeleného čtvrtku odešli na věčnost. 

Jméno o. Josefa, který zemřel vlastně jen den před tím, tak zaznělo velmi výrazně a skutečně šel oslavit svátek kněží do nebe. Ještě vlastně zemřel 13. v měsíci, kdy se slaví "fatimské dny". Jeho smrt přišla tak nějak nečekaně rychle a velmi silně citelně zasáhla asi nejen mé srdce. Bude chybět nám, pozemským ovečkám, zůstane po něm volné místo.

Brzy však bude slavnost vzkříšení. Velmi mě zaujalo, jak při tom pohřbu v Potštátě o. Milan poukazoval na tuto naší podstatnou křesťanskou naději. Na slavnost vzkříšení v mnoha farnostech budou noví křesťané z čerstvého křestního pramene, "vstanou z mrtvých". 

Kéž také vzejde i mnoho nových kněží, vždyť bez kněží bychom neměli svátosti. Od křtu až po pohřeb, kéž nás kněží provázejí, kéž církev roste i z dobrých příkladů svatých kněží. Svati kněží nám ukazují pohled na Krista a o. Josef už na Krista hledí tváří v tvář.

Ještě pár poznámek nejen k o. Josefovi, abych se konečně dostal k pointě toho, co jsem vlastně chtěl napsat. Otec Josef velmi výrazně podporoval Antiochii mezi biřmovanci. Uvědomuji si to od Antiošáků ze Slavičína až po Antiošáky ze Soběchleb.

To, že pociťujeme stále více nedostatek kněží a že umírají kněží mladého věku, neb o. Josef byl také mladý (53), vidím v tom, že je stále méně rodin, které se modlí a mají větší množství dětí a také v perspektivě kněžských povinností, které se v dnešní době rozhodně nedají srovnat se situací první republiky a života A. C. Stojana, když kněží stále více jsou zavalováni úředními papíry v narůstajícím počtu farností. Každý kněz dostává slušný náklad, který si musí splnit málem, než začne sloužit jako kněz Kristův. 

Onu "škaredou" středu, při pohřbu farníka, jehož jsem moc neznal, jsem prožil mnoho rozhovorů a mnohé si též uvědomil.

Byl to den s myšlenkami hlavně nad tím, jak dál na cestě k nebi.

Nebylo to skutečně náhodné pozvání na pohřeb do kraje, který je mi vzácný, kde jsem svou službou, ať už si o ni myslí kdokoliv cokoliv, zanechal také velmi výrazné stopy. To jsem viděl na všech těch setkáních.

Denně myslím na ten kraj (hranického děkanátu) v modlitbě, denně, na každou osobu, s mnohými se potkávám a zdá se mi, že v Zubří nejsem moc doma. Otec Josef byl knězem děkanátu Hranice a skrze svou službu jsem přišel do kontaktu i s jeho farníky, ano, ten kraj se mi stal blízkým, i když ne rodným.

Z hranického děkanátu jsem vlastně nebyl pouze v Černotíně a Paršovicích, v tom novém jsem malý, nevýrazný, neznámý, ztracený, sic přes to všechno snad i trochu užitečný - tak si teď tak nějak otevřeně připadám. 

Není však správné pokládat ruku na pluh a ohlížet se zpět. Je třeba pro mě jít dopředu a uvědomit si znova, že "teď jsem tady!"

Když se tak setkávám velmi často, při každém přestupu v Hranicích vždy s někým, říkám si, že tu mám nějaké kořeny a mám se tu proč vracet, vždyť 15 let je 15 let, začínám si tak nějak říkat, že v Zubří to tak nebude, že se nebudu mít moc za kým a proč vracet a naráz mě došla také ta naděje, že vlastně jsem tu získal už nejméně 3 kmotřence za poslední rok, z čehož jeden bude teď o Vigilii pokřtěn, takže vlastně mám proč tu být a mohu vnímat, že jsem zde byl pozván, i když srdcem jsem tažen i na jinou stranu, chci mít srdce otevřené pro všechny - to si pamatuji i ze života o. Josefa, sic to někdy často dělal způsobem podivuhodným.

Přes všechny plodné rozhovory v Potštátě a přes všechna nádherná setkání i s těmi, které jsem jako první učil náboženství a dnes jsou dospělí na vysoké škole, či prostřední, kteří studují středně nebo i s těmi posledními, kteří letos přistoupí k prvnímu svatému přijímání a udělali mě velkou radost, že vytrvali všichni přes všechny nedostatky mého učení (či neučení) a vlastně onu "škaredou" středu jsem prožil krásně s výhledem na největší naději všech křesťanů, která spočívá v Kristově vzkříšení.