Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Výpisky a krátká reflexe z politické obce

Z Kompendia Sociální nauky církve se jedná o 8. kapitolu v rozmezí článků 377 – 427. Tato kapitola má 6 podkapitol – Biblické aspekty, Základ a cíl politické obce, Politická autorita, Demokratický systém, Politická obec ve službách občanské společnosti a stát a náboženské komunity.

     Pohled na politickou obec v rámci SNC nám vyjasňuje naše postavení nejen jako věřících, ale také jako členů určitého daného společenství lidí a jejich vzájemných vztahů ve všech oblastech lidské činnosti, aby tyto vztahy společně ladily i ve všech rozdílnostech, které jsou mezi lidmi i jednotlivými skupinami.

     Pokud by se někomu zdálo, že křesťan by neměl s politikou mít nic společného, pak při četbě této kapitoly s velkou zřejmostí dojde k tomu, že je to právě naopak: křesťan by měl být člověk politicky aktivní a s jistou moudrostí, podle svých kompetencí do politiky vstupovat. Neměla by mu být politika lhostejná, protože v principu jde o dobro lidí. A usilování o společné dobro by mělo být dobrým ideálem každého křesťana.

    A tak začínáme od biblických aspektů, kdy od počátků víme, že izraelský lid neměl krále jako ostatní, protože uznával panování Hospodina. Až na žádost lidu byl nastolen král, přestože prorok Samuel upozorňoval Izraelity, jaké to pro ně bude mít důsledky, co všechno bude jejich panovník od nich požadovat. V posledku královská moc je darem od Boha. Proroci jen upozorňují na to, že králové neplní svou funkci náležitým způsobem. Vzorem vyvoleného krále je král David, od jehož pokolení vzejde Ježíš Kristus, pomazaný Hospodinem.[1]

     Ježíš sám na vlastním životě ukazuje, že máme respektovat politické autority, když vzpomeneme třeba: „Co je císařovo.“ A na druhé straně i sám Ježíš upomíná autoritu: „Neměl bys nade mnou vůbec žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shora.“

     Také první křesťanské komunity vyzývají k podřizování se právoplatné vládě a k tomu, abychom se za své vládce modlili. „Kvůli Pánu se podřizujte každému lidskému zřízení,“ vyzývá v listě apoštol Petr. Zároveň však také upozorňuje např. kniha Zjevení, že moc, která pronásleduje věřící, se stává šelmou.[2]

     Pro politickou moc je velmi důležité vědomí osoby, která je základem a cílem politického soužití. Lidská osoba je vybavena rozumností, je odpovědná za svá rozhodnutí a schopná uskutečňovat záměry, které dávají smysl jejímu životu. Bůh vložil do všech svých tvorů řád a tento řád má lidstvo postupně odhalovat a rozvíjet. Politická obec, která je pro lidské bytosti přirozená existuje proto, aby usilovala o co nejlepší růst každého z jejich příslušníků, kteří jsou povoláni ke spolupráci na společném dobru.[3]

     Určitý lid v první řadě charakterizuje sdílení života a hodnot, což je princip společenství na duchovní a mravní úrovni. Také vzniká otázka menšin, která v dějinách vyvolala nejeden konflikt. Menšiny představují skupinu se zvláštními právy a povinnostmi. Menšiny mají právo uchovávat svou vlastní kulturu i jazyk a náboženské představení, vč. slavení bohoslužby. Používání metod terorizmu je v každém případě neospravedlnitelné, a nakonec poškozuje věc toho, kdo by se takto chtěl bránit. Pohlížet na lidskou osobu jako na základ a cíl politické obce znamená zasazovat se především o uznávání a respektování její důstojnosti prostřednictvím ochrany základních lidských práv, ve kterých jsou soustředěny hlavní mravní a právní požadavky, které rozhodujícím způsobem ovlivňují utváření politické obce. Tam, kde veřejná moc selhává, se zvětšují ekonomické, sociální a kulturní nerovnosti mezi lidmi.[4] Spravedlnost vyžaduje, aby se každý mohl těšit ze svých statků i práv, a lze ji považovat za minimum lásky.[5] Aby se daly tyto zásady naplňovat, je zapotřebí politické autority.

     Církev se setkala s různými pojetími autority a vždy se snažila hájit a předkládat model založený na společenské přirozenosti člověka: „Bůh stvořil lidi jako bytosti od přirozenosti společenské, a protože žádná pospolitost nemůže existovat, aniž by v ní někdo stál v čele a všechny vedl k horlivému úsilí o společné dobro, je v občanském soužití nutná autorita, která by je řídila. Autorita se musí nechat vést mravním zákonem: veškerá jeho důstojnost závisí na tom, že vše koná podle mravního řádu, který má zase svůj počátek a cíl Boha. Základní lidské a mravní hodnoty jsou vrozené, vyrůstají z pravdy o člověku a vyjadřují a chrání důstojnost člověka.[6] Je zde také zakotveno právo výhrady svědomí, klást autoritě odpor a ukládání trestů, na což navazuje podkapitola o demokratickém systému.

     Církev si váží systému demokracie, protože zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje jim možnost volit a kontrolovat členy vlády a pokojnou cestou je vyměňovat, avšak jak prokazují dějiny, demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu. Učitelský úřad církve uznává princip, že ve státě mají být jednotlivé pravomoci rozděleny. V rámci svých kompetencí musí zvolení představitelé hledat a uskutečňovat to, co prospívá dobrému fungování občanského soužití v celé jeho šíři. Ti, kdo mají politickou odpovědnost, nesmějí zapomínat na morální rozměr výkonu své funkce ani ho podceňovat. Politická korupce představuje jednu z nejzávažnějších deformací demokratického systému. Veřejná správa na jakémkoli stupni má jakožto nástroj státu za cíl sloužit občanům. Politické strany mají za úkol rozšiřovat míru participace na veřejné odpovědnosti, aby byla přístupná pro všechny. Informace patří mezi hlavní nástroje demokratické spoluúčasti. Informace hromadných dopravních prostředků slouží společnému dobru. Společnost má právo na informaci zakládající se na pravdě, svobodě, spravedlnosti a solidaritě. V posledku je politická obec ve službách občanské společnosti.[7]

     Cílem občanské společnosti je společné dobro, na něž mají v odpovídající míře právo všichni jednotliví občané. Občanská společnost je charakterizována vlastní schopností mít určitý program, který směřuje k podpoře svobodnějšího a spravedlivějšího společenského života, v němž se různé skupiny občanů sdružují a aktivizují. Stát musí vytvořit takový právní rámec, který by odpovídal svobodné aktivitě společenských subjektů, v nezbytnosti musí být připraven zasáhnout a také musí respektovat zásadu subsidiarity. Spolupráce i ve svých méně strukturovaných podobách představuje mocnou protiváhu k mentalitě konfliktu a bezmezné konkurence. Vztahy které se vytvářejí v atmosféře spolupráce a solidarity překonávají ideologická rozdělení a vedou k hledání toho, co navzdory rozdělení zúčastněné spojuje.[8]

     Ve vztahu s náboženskými komunitami se připomíná náboženská svoboda jako jedno ze základních lidských práv. Politická obec má spolupracovat s církví. Církev má právo na právní uznání své vlastní identity. 

     Často se zde cituje z Katechismu Katolické církve, výroků a dokumentů papežů, kongregace pro nauku víry, papežské rady pro sdělovací prostředky a z II. vatikánského koncilu či sv. Tomáš Akvinský.

     Na závěr bych rád připomněl encykliku papeže Františka Laudato si, která vidí člověka zasazeného do tohoto světa jako inteligentní bytost, která má pečovat o stvoření a také o vztahy k sobě, druhým a přírodě. Člověk má od Boha dar svobody a důstojnosti Božího obrazu. Všechno je ve vztahu a všechny naše vztahy naboural hřích. Přesto člověk neztratil svou důstojnost a úkol pečovat o tyto své vztahy s vědomím, že země náleží Hospodinu. Máme-li budovat vztahy, je třeba, abychom využili své schopnosti pro dobro obce. Jako křesťanům nám ani politika nemůže být lhostejná, protože jejím úkolem je pečovat o dobro lidí i stvoření a k tomuto cíli jsme povoláni přiložit ruku k dílu.

   Člověk je, tedy tvor politický a péče o politické zřízení patří k základním projevům jeho svobody. Bůh nás povolal k aktivitě a také k tomu, abychom bližním prokazovali dobro a v bližních viděli Boží obraz. To se projevuje i tím, že máme zájem jeden o druhého a také o věci Boží. 


 


[1] KSNC 377-379

[2] KSNC 380

[3] KSNC 384

[4] KSNC 387-389

[5] KSNC 391

[6] KSNC 393 a 396-397

[7] KSNC 406-416

[8] KSNC 417-418 a 420

Zobrazeno 173×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Dneska proběhla výuka krásně. Bohu díky.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio