Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Jak odnaučit nudu v kostele

Milí rodičové,

 

nevím, co je to za virus, ale některé Vaše děti říkají, že se v kostele nudí.

 

Nalejme si čistého vína, ale nepodporujme alkoholismus. Jsme +/- stejně staří, že. A Vy se v kostele taky nudíte?

 

Já bych řekl, že jako malé dítě bych to někdy asi taky řekl. Je to věc jisté nálady a máme veliké štěstí, že nuda je věc nutně pomíjivá. Ona totiž skončí, když se něco začne dít. Řekl bych tak, že je to nejpomíjivější věc na světě, protože pořád se něco děje, co si vyžaduje naší pozornosti, takže striktně vzato nuda jako taková nemůže existovat, takže buďme klidní.

 

Tady na zemi ji zaženeme lehce, že začneme něco dělat, vlastně cokoliv, protože pak už to bude něco jiného, ale nikoli nuda. V nebi se děti nudit nebudou, protože tam je trvalá láska a kostel je přece předchuť nebe, místo, kde je přítomný Pán Ježíš a to tak, že opravdově.

 

Toto však není ta katecheze, která bude následovat zase v pátek v kostele, kde se mnohem věcněji budeme bavit o přítomnosti Krista v eucharistii a na tom místě také ta katecheze bude pro zopakování. Toto tu píšu úplně z jiného popudu a bude to o něčem jiném.

 

Mimochodem, v pekle se také nudit nebudeme, pokud se tam, nedej Bože, sami, nikoli vinou někoho jiného, ale opravdu sami a osamoceni, dostaneme. V pekle bude zosobněna jiná vlastnost a to nenávist bez možnosti změny. To nebude nuda, to bude mnohem horší, než nuda. A to je tato tvrdá řeč ještě řečí měkkou. Měla by následovat celá nečitelná kniha hrůz, kterou by se nikdo ani neodvážil číst. Nejsme ve středověku, ale peklo existuje.

 

A v každém případě je jisté, že ani v pomíjivém očistci nuda nebude, protože tam dostane své slovo očišťování a nakonec odpuštění a po tom všem určitém trápení věčná láska v nebi.

 

Kam má směřovat naše snažení ohledně katecheze dětí? No přece po cestách, které mají jasný cíl a tím cílem je nebe a prostředky jsou cestami, které nás tím směrem vedou a tou bezpečnou cestou nás vede církev.

 

A církev ani kostel není místem nudy a to ani takové nudy, jakou si děti pod tímto pojmem představují.

 

Opakem nudy však není zábava, ale činnost, nadšení, zapálení.

 

Nuda, kterou děti mohou zakoušet je spíše nechutí nebo nezájmem. Proto je třeba vzbudit chuť a zájem.

 

Vždycky mě strašně dlouho trvá, než se vymáčknu a napíšu tady to, proč to vlastně píšu, aby toto tu nebyla jen pošetilá slova přemoudřelého katechety.

 

První katecheze v kostele i první hodina náboženství ve škole v Zubří!

 

Po vlně jakési kritiky nudy musím zcela poctivě a radostně konstatovat, že z obou katechezí mám jako katecheta velikou radost, radost, kterou bych nenazval pouhým nadšením.

 

Není to žádné vyzdvihování sebe do výšin. Víte, co jsem udělal chyb? Však v kostele jste to, milí rodičové, vlastně i viděli, pokud jste tam byli. I já se mám co učit a rád se učím i od dětí, protože mě mají co naučit.

 

Já už jsem se zapomněl nudit v kostele a děti v obou skupinách, podotýkám jen některé, nikoli všechny a nikoli většina, mě upozornily na to, že se v kostele nudí. 

 

Ovšem za závažnější to považuji ve skupině, která má přistoupit k prvnímu svatému přijímání již za měsíc, protože mám poněkud velmi omezenou dobu, abych je tomu odnaučil a naučil těšit se, protože těšením a utěšením se nuda zahání dokonale. 

 

Tato práce, milí rodičové, není na katechetovi, ale na Vás a to v každém ohledu. Katecheta je zodpovědný za katechezi, ne výchovu. Mimochodem, pomoc při výchově Vám přece slíbil kmotr i shromáždění křesťanů při křtu. Můžete se na to spolehnout, ale ten největší díl opravdu patří Vám, kteří jste ve spolupráci s Bohem zplodili své děti.

 

To těšení a utěšení mě napadlo teď, zrovna, když jsem to napsal, a nejen proto, že jsem Vojtěch a mám těšit vojsko. I v tom svém jménu vidím poslání přinášet tu útěchu, ukázat i více slávy, protože druhým jménem jsem Václav a v neposlední řadě být radostný, protože můj biřmovací patron je sv. Radim, což znamená radostný a že jsem Hýbl, tak se i hýbat, ale to děti umějí mnohem víc, než já.

 

Z předchozího působení jsem byl mnohem zvyklejší na větší živost dětí a více si dobývat pozornosti. Tak musím moc zuberské děti (také videčské) pochválit, že jsou mnohem hodnější a trpělivě čekají, co z neznámého pana katechety vyleze.

 

Teda, někteří mě znají už z příměstského tábora, tak tak trochu tušili, co ze mě vylézti může, avšak i ti byli v očekávání, čím je zabavím a zda budu pro ně zábavný, ovšem nikoli jako herec či klaun, ale jako učitel náboženství.

 

Náboženství nutně nemá plodit zábavu, ale má se učit o tom, že Bůh nás má rád a to úplně všechny a přesně takové, jací jsme. Že s Bohem něco více zažijeme, to je dar a my bychom měli chtít ho více poznávat a více milovat a budeme-li to dělat, bude nás to bavit a nemusíme si na něco hrát, co by stejně za chvíli odešlo.

 

Velmi mě, tedy, potěšilo, ono očekávání dětí a jejich velmi dobrá kázeň, kdy jsem si nemusel připadat jako strůjce jejich zábavy. 

 

V kostele je přirozené, že děti budou hodné, protože je to místo pro hodnost vhodné.

 

Škola některé děti nebaví už ve 2. třídě, což je docela škoda, protože se ve škole mají co naučit. Co dělám já ve škole, když se jako student učím, to se raději neptejte, ale rozhodně se nenudím.

 

Ve škole, jde-li o tento nepovinný předmět, očekával jsem původně, že děti čekají zábavu, ale musím říci, že nevím, čím to je, ale tu v Zubří očekávali skutečně, že učitel je bude něco učit - prvňáčci zatím nevěděli moc co, ale zkušení třeťáci již nějaký směr výuky očekávali, takže jsem zcela jednoduše mohl říci, že pomůcky na náboženství budou učebnice a sešit. Učebnici jim již dám, sešit donesu příště.

 

Naznačil jsem zcela výrazně strukturu hodiny - modlitba, práce a hra. 

 

Pro první hodinu jsem kapitolu práce vynechal, trochu jsem jim o sobě něco málo řekl a pak jsem udělal na koberci oblíbené kolečko a řekli jsme si jména a oblíbená jídla, z nichž zvítězila pizza, takže milí rodičové, už zajisté víte, co máte dát dětem na večeři. Jednalo -li by se o vítěznou pizzu, doporučuji Diabolo či něco ještě ostřejšího.

 

Ona modlitba, práce a hra mě napadla také v souvislostí s tím, když jsme oslavovali v neděli s jednou farnicí 75 a skutečně jsme se bavili při obědě o věcech duchovním a mohl jsem zavzpomínat na arcibiskupa + Mons. Karla Otčenáška, kteréhož kázání tuším z orelské poutě na Sv. Hostýně si stále ještě pamatuji: "Nejen modli se a pracuj, ale také hrej si!" 

 

Abych děti však poznal více, zapomněl jsem si do kolečka vzít židli. Ovšem to není skleróza, ale záměr. U úvodního kolečka jsem, tedy, klečel, abych se i výškově dostal na úroveň dětí, nikoli pod ani nad. Dětem jsem také řekl, že jsem si nevzal židli a hned byly ochotné mi židli donést. Pro následující hru by mi židle překážela a kromě toho klečení pak prakticky využijí v kostele, nikoli však, a už vůbec ne v této moderní době, někde v trestném koutku na hrachu (pochopitelně je tak nebudu trestat ani v náboženství, ale v budoucnu si ukážeme, že klečet před Králem králů je pocta nikoli trest).

 

Hra, ve které chyběla jedna židle je známá seznamovací a já jsem si tak mohl děti lépe zapamatovat. Uprostřed stojící řekl jméno a kdo se vymění a snažil se získat nějakou židličku, aby zas někdo jiný byl uprostřed a musel vymýšlet podle čeho se budou vyměňovat - třeba všichni, kteří mají rádi náboženství! No, to nebyl zrovna dobrý příklad, protože jsem zaspal a zapomněl se vyměnit, tak jsem zrovna měl jít doprostřed a tu jiné dítě bylo ochotné jít doprostřed místo mě a poskytnout svoji židličku. To byla úleva, takže nakonec to nemohlo vyznět tak, že pan katecheta nemá rád náboženství.

 

Závěrečná hra, kdy jsem děti vrátil do lavic, ať si lehnou a jsou potichu dopadla taky velmi dobře. Sledoval jsem tím, jak se děti umí ztišit. Některým to ještě dělá problém, ale to se dopiluje.

 

A tak doufám, že za ten rok se naučíme nejen v kostele nenudit,...

...ale radovat se s Pánem!

 

Díky milým dětem za jejich pozornost a Vám, milým rodičům, za jejich laskavou péči o jejich duše, kterou jste jim, konec konců, a také církvi, slíbili při křtu svatém.

 

Mimochodem, tento článek také nebyl nudný, pokud jste ho dočetli až sem.

Zobrazeno 244×

Komentáře

Phillip

To je ta chyba, že my máme 367x za rok nějaký mariánský svátek, a 34 ze 12 apoštolů má hrob v Hispánii, atp., ale velice nám chybí Thanksgiving Day. Schválně, zkus si to, sednout si na hodinu, dvě, a můžeš i s někým jiným, třeba s Pavlem, nebo s kýmkoli jiným, pokud si to nezapamatuješ, vezmi sobě papír a tužku, a piš si to, no a snaž se přijít na co nejvíce věcí, za které jsi vděčný, lhostejno komu, lidem, Bohu, sám sobě, to je jedno.

Poněvadž u nás se rozlezl mor "nejde", a mor "na hovno". Furt to, v nějaké obdobě, slyším: to nejde, mě se nechce, já se nudím, šéf je blbec, v práci je to nahovno, přitom si velmi dlouho nepamatuju na situaci, kdy by to hodnocení bylo reálné, objektivní. A i kdyby bylo, tak tím, že se v tom budu patlat, hnípat, tak si nepomohu.

Ono je toho hodně, za co

Phillip

můžeme, a vlastně i máme, býti vděčni. Že máme normální bydlení, že máme dostatek a kvalitního jídla (jestli někdo žere sračky, tak proto, že je držgrešle, nebo je mu to jedno, ale rozhodně ne proto, že by na to neměl), dostatečné množství pitné vody. V 평양, což je na 조선민주주의 인민공화국 ještě hoodně nóbl, teče voda tak 2 - 3x týdně, a to ještě ne celý den. No, a v létě je tam opravdu horko, běžně 35°C, i víc, a vlhko, jako v celé Asii. A ti korejci potom tak zvláštně smrdí, poněvadž se moc neumyjou. A když voda teče, tak se napustí celá vana vody, a ta voda z vany se potom používá na mytí, na pití, vaření, všecko. A když tam je třeba v tom hicu dva týdny?

Děcka mohou být vděčné, že mají normální kulturní výchovu, zvdělání, korejci sice umí v deseti letech rozebrat kalashnikow do 8 minut a přesně

Phillip

ti odpoví, pokud se jich zeptáš, co dělal 김정일 v deseti letech, ale neznají žádné pohádky, nečtou prakticky žádnou západní literaturu (z naší je povolená Babička, ovšem to by museli studovat bohemistiku, aby si jí přečetli), a početní úlohy jsou ve stylu je sedm japonských imperialistů, 김일성 třem usekl hlavu, kolik bylo 호박. 호박, čti hoppak, je vůbec zvláštní slovo. Když to zkopíruješ do překladače, řekne ti, že je to dýně. No, ano, na jihu ano, ale na severu to znamená "useknutá hlava japonského imperialisty". A to je jedno z prvních slov, která stát děti naučí, anžto indoktrinace začíná v jednom roku.

Teďka všickni křesťané mohou být rádi, že máme kostely, kněze a můžeme se modlit, sloužit mše, dělat procesí, poutě, co chceme, bez obav z pronásledování. To není běžné ve světě, pořád není.

Phillip

Nejenom v lidově demokratických státech aka Korea, China, atp., ale i Saúdoarabské království, Quatar, spousta států Afrických, dneska umírá pro křesťanství nejvíce lidí v dějiných, všesvětově.

Pak, když bude člověk spíše vděčen za to, co má, než aby pyskowal na to, co nemá, nebo na to, co se mu subjektivně jeví, že nemá, ačkoli objektivně má, tak potom bude i rád, že za to může poděkovat Bohu, bude si vážit, že máme kostel, i když nám vlhne od nohou a je v něm houba a reservní oltář. A, možná, že pak slovo "nuda" vyřadí ze svého slovníku. Jako Korejci neznají pojem "lidská práva", nebo "zdravotní péče", já pojem "nuda" neznám, nedokážu si to vůbec představit, co to znamená, anžto jsem to nikdy nezažil.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Filipe, je dobře, že nezažíváš nudu. Zazpíváme si "Není nutno..." To je k tomu příhodná písnička.

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio