Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Klukovská parta z Partutovic a týmová hra s barvami

Začínám naše drahé a milované olomoucké katechetické centrum podezírat,...

 

... že už nechtějí naše katechetické nápady a zrušili web katechetů, na který se jaksi nejde dostat nebo ho přestěhovali někam jinam a neřekli nám kam, aspoň tak to oznamuje ten odkaz: http://webkatechetu.cz/

 

Na tom webu byla spousta zajímavých nápadů (no mojich nezajímavostí taky pár bylo) a bylo to právě kvůli sbírání inspirací pro ostatní. Nicméně již dříve jsem měl tuto rubriku "deník katechety", kde teda sem tam nějakou tu blbůstku přidám.

 

Podle posledních příspěvků to vypadá, že chci katecheticky předělat celý první ročník "Jsem s tebou" od týmu autorek Muroňová, Baránková, metodiky vydané v r  2003, schválené pro všechny české a moravské diecéze ad experimentum na dobu 4 let, takže už to má "prošlou záruční lhůtu" (to samozřejmě nemyslím tak vážně).

 

Moc se omlouvám za to, že jejich nápady, které mají propracované svými zkušenostmi a řádně vydané, předělávám úplně jinak, ale přesto učím děti podle nich, minimálně podle jejich celkem dobře zpracovaných témat výuky. 

 

Děti však nejsou kus masa, který zpracujeme podle kuchařky a bude nám to chutnat. 

 

Máme je doprovázet na cestě jejich víry a střetáváme se přímo s nimi, s jejich potřebami a situací, které jsou vždy originální. 

 

Neumím učit podle jednoho metru, nepamatuji si, že bych měl někdy nějakou stejnou rovnou hodinu náboženství - ba dokonce jednu látku pro každou skupinku učím jinak, takže asi správně bych měl psát záznamy z každé hodiny.

 

V Drahotuších mám vesměs zbožné děti zbožných katolických rodin a tam to funguje celkem dobře, že mohu dělat co chci a děti to přijímají a mnohdy už sami vědí, o čem to bude. 

 

Můj nejzávažnější problém, který v Drahotuších řeším je, že vyučovací hodina trvá 45 minut, já ani sám nemám víc času a pravidelně mě ujíždí autobus na oběd, protože ani za 55 minut, které bych neměl mít, málem nehodláme končit a v podstatě jediným důvodem někdy násilně ukončené hodiny je to, že někteří rodiče si pro děti přicházejí a doprovázejí je na jejich následující program, který začíná některým už v době pozdního ukončení výuky, takže kvůli náboženství věčně chodí pozdě a mám velké štěstí, že si mě ještě nepodala paní učitelka z keramiky či ze ZUŠ, asi bych musel slíbit, že se to pokusím zkrátit, ale...

 

když ty děti to baví a jsou rády, ba dokonce pro některé je náboženství nejoblíbenější, což nechápu, protože...

 

nepokládám se za tak dobrého učitele. 

 

Nicméně jsem rád, že oni jsou taky rády a rád jim udělám, co jim na očích vidím a oni se snaží stejně tak dělat mě.

 

Pak mám děti v Potštátě, kde tvoří také velmi krásnou skupinku, ale víra je pro většinu z nich na okraji jakéhokoli zájmu, nikoli však hodina náboženství, ze které však nevím, kolik ve skutečnosti mají toho náboženského. 

 

Pro ně se snažím to trošičku až moc polidštit, no a dneska to píšu, v Drahotuších, když za 4 minuty má začít hodina. Ale je to proto, že rodiče mě děti omluvily kvůli škole, která v té době hodlá bruslit na ledě někde jinde a přijedou zpět Bůh ví kdy (teda Bůh to opravdu ví, pardon, to se tak často říká). Tak aspoň mohu napsat tento článek, který jsem stejně chtěl psát, ale asi ne tak dlouhý.

 

Tak protože to tak dopadlo, bude to jen o klucích z Partutovic, ale hodlám to zkusit i jinde, ale jindy. Takže teď to, co bylo v nadpisu...

 

Týmová hra s barvami

 

V Partutovicích od loňského roku mám jen samé kluky v počtu 6. Čtyři jsou druháci a 2 prvňáci. Je to skutečně parta, ale parta, která moc do kostela nechodí, víry moc nepobírá a nevydrží dlouho v pozornosti, ale když je fotbal... to si dovedete představit. Zásada však je držena po náboženství a za odměnu.

 

Tentokrát jsem přemýšlel, jak tuto partu dát dohromady tak, aby spolupracovali i v příběhu, který jim byl k vyložení o svatbě v Káně, z metodiky látka č. 16., ale dá se to využít na kteroukoliv jinou a je to docela zábava, hra a také systematická práce.

 

V Drahotuších jsem vzal do hodiny pouhý hrníček a ptal se dětí, co tomu hrníčku schází. Dlouho tipovali různé podnětné věci, až přišli na podstatnou, na kterou jsem chtěl narazit a odrazit od něj vyprávění: "Ten hrníček je prázdný!"

 

V Partutovicích by s tím asi brzo sekli, když by na to nepřišli do několika vteřin. Věděl jsem, že musím jinak. 

 

A když jsem si tak vymalovával obrázek z metodiky č. 20, napadla mě taková hra...

 

Když totiž maluji ony katechetické obrázky, vždycky si vyberu barvu a tou barvou vymaluji všechno v obrázku, co se podle mě hodí být tou barvou vymalováno.

 

Dal jsem tedy v sázku své drahé 50 barevné fixy a řekl jsem klukům přísná pravidla, aby mi zůstalo zachované i pořadí barev. Motivoval jsem je, že jsou jeden tým, který namaluje společnými silami dnešní obrázek.

 

Nejprve jsem zahrál na prvního dobrovolníka, tím byl Šimon. První dobrovolník musí být statečný, protože neví, co se bude po něm chtít. 

 

Jako první si mohl vybrat barvu a všem tou barvou vymalovat všechno, co chtěl a co mělo smysl, aby tou barvou vymalováno bylo. Pak si vybíral barvu další v pořadí a dělal totéž. Nemohl však vymalovávat to, co před ním vymaloval Šimon, musel si vybrat barvu jinou a tak do dělali všeci, nakonec jsem byl vyzván i já, tak jsem to taky tak udělal. 

 

Obrázek byl společnými silami vymalován docela rychle 6 barvami a zbytek jsem trochu dokrášlil, aby vznikl fakt pěkný obrázek z jejich spolupráce. Ta byla dobrá a účinná. 

 

Pak přišel na řadu příběh obohacený o jejich zkušenosti s tím, kdo jak a kdy byl na svatbě a nakonec jsme se pomodlili za svoje rodiče "Zdrávas, Maria" také spolu s jejich třídní učitelkou Aničkou. 

 

Ještě jsem jim dal dobrovolný domácí úkol, aby si s rodiči povykládali o jejich svatbě a případně do příští hodiny donesli nějakou fotku ze svatby či z rodinné oslavy (protože v dnešní době ne všichni rodiče, a to platí i o dětech z náboženství, mají svatbu).

 

No a po tomto všem jsem je doprovodil na hřiště, aby se chvíli proběhli a zahráli si fotbal. 

 

Ještě bych podotknul, že zcela mimořádně jsme hodinu náboženství nezačínali modlitbou, aby tím lépe a taky rádi se pomodlili za své rodiče.

 

No a ještě ten výtvor, který jim příště dám a konec.

 

 

Zobrazeno 140×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio