Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Směrem k věčnosti

Jako ministrant jsem zažil spoustu pohřbů, každý byl jiný. 

Nejčastěji byl pohřeb katolický se mší svatou, ale i katolický s bohoslužbou slova jen v obřadní síni, kterých však bylo podstatně méně.

Nebudu psát o všech, vyzdvihnu jen některé.

Civilní obřad jsem prožil jednou v Luhačovicích, když zemřel pan učitel Bohuslav Semela, který nás měl na Latinu a kterého jsme měli moc rádi. Obřadní síň v Luhačovicích hodně připomíná člověka a jeho pomíjivost, nicméně není moc velká, tak jsme se tam tehdy ani nevešli. Velká škoda, že tento náš učitel neměl katolický pohřeb, byť katolíkem zcela jistě byl a já jsem byl jeho oblíbencem právě proto, že jsem byl ministrant, ale dobrovolný domácí úkol naučit se latinsky Otče náš vykonali jiní spolužáci, ne já, což mě dosud na mě trochu mrzí.

Katolické pohřby jsou většinou docela velké a ty kostely na to také - zprav. bývají větší, než běžné obřadní síně. Velmi mě těší, když při pohřbu se dá člověka skoro svatořečit a dosvědčují to i ti, kteří se pohřbu zúčastní. Ale není to, bohužel, pravidlo, stále více se stává, že rodina zajišťuje pohřeb a nábožensky toho už moc nevědí. Je to problém našeho předávání víry v rodinách. A tak ministrant občas bývá spolu se sborem, který zpívá, jediným, kdo komunikuje s knězem.

Teď nedávno, minulý týden, jsme vyprovázeli na věčnost tchyni kazatele církve Bratrské. Spolu s manželkou týden před tím měli oslavovat 40 let svého katolického manželství a místo toho vypravili katolický pohřeb. Nicméně přání k manželským čtyřicetinám od nás dostali: "Křesťanské soužití manželství svědčí, společná láska je pak o to větší. Kéž společnou cestu hledají stále, neváhaj pozvednout své ruce k chvále. Že mají církev jinou, to tolik nevadí, však Boží láska si i s tímto poradí." A to, že Boží láska si s jinou církví poradí dosvědčuje i respekt, jaký měli, když se slavila mše svatá. Běžně si totiž pozůstalí na proměňování sedají, kazatel a členové jeho církve zůstali stát, aby zachovali úctu tomu, který přichází mezi nás podle naší víry. 

Některé pohřby jsem sledoval přes televizní obrazovku, třeba pohřeb + prezidenta Václava Havla nebo také dnes se chystám, že se podívám na pohřeb se státními poctami + Karla Gotta, přes internet jsem sledoval pohřeb biskupa + Mons. Jiřího Paďoura. To jsou všechno katolické pohřby, na jejich průběh jsem zvyklý, konec konců jsem o tom psal bakalářskou práci.

Při pohřbu člověk stejně nemůže nic jiného dělat, než zemřelého odevzdat Boží milosrdné lásce s nadějí na vzkříšení.

Přiznám se, že jeden pohřeb přes televizní obrazovku se mi moc nelíbil. Byl to pohřeb + prezidenta Georga Bushe. Ani by mi tolik nevadilo, že nebyl katolický, ale jeho průběh mi po stránce průběhu obřadu přišel velmi neuspořádaný.

Zatím jsem neviděl žádný pohřeb ve východním obřadu, ale vzhledem k východní liturgii si dovedu představit jeho krásu.

2x jsem prožil rozloučení se zemřelým v podání církve Bratrské, o jednom jsem již napsal příspěvek na tento blog. 1x jsem se zúčastnil pohřbu u evangelíků, o tomto také tento blog vydal svědectví.

Loni byl pohřeb paní kostelnice Husova sboru v Drahotuších. Byla již poslední, která z Drahotuš chodila do tohoto kostela, který už je v podstatě zavřený a jen v případě pohřbu nebo oprav modlitebny v Hranicích či na společnou ekumenickou bohoslužbu se otvírá. Na tento pohřeb se chystali i mnozí katolíci, protože paní byla původně a také srdcem zůstala katoličkou. Těšil jsem se na obřad církve Československé husitské, ale skoro marně, protože bratr farář si byl vědom její katolicity a vzal jako spolehlivý náš římský obřad, takže paní kostelnice měla římský obřad s husitským duchovním. Také velká škoda, že se jí nikdo nepostaral o řádný katolický pohřeb nebo alespoň o zádušní mši svatou.

Velké množství lidí každý den přichází zpět na věčnost a mnoho jich také přichází k životu. Pro křesťana je smrt přechodem k věčnosti a nadějí na očekávané vzkříšení z mrtvých.

Nevím, kolik lidí jsem doprovázel na tuto cestu jako ministrant, nevedu si žádné statistiky, ač v srdci mám každého jednotlivce, za každého zemřelého se nejméně při pohřbu modlím, ač občas se stávalo, že před pohřbem jsem ani nevěděl, zda bude pohřben muž nebo žena. Ale v každém případě církev doporučuje duši zemřelého Bohu.

Dnes (12.10.) začíná na Sv. Hostýně dušičková pouť, která uzavírá letní poutní sezónu. Dnes bude pohřben + Karel Gott a jeho duše odevzdána milosrdnému Bohu. 

A dnes je také možná památka sv. Radima, biskupa, který viděl mučednickou smrt svého bratra sv. Vojtěcha a přenesl jeho ostatky do Gnězdna, kde budu v pondělí a úterý putovat.

A aby toho nebylo málo, také dnes se vydají na pouť za obnovu rodin a kněžská a řeholní povolání poutníci z děkanátů Hranice a Šternberk do Olomouce. Abychom měli svaté pohřby, potřebujeme mít svaté rodiny i kněze.

Je totiž třeba předávat a žít víru svou, v rodinách, ve farnostech i v diecézi, abychom byli dobře připraveni na cestu k věčnosti a mohli se radovat věčně, nejen časně na zemi. K tomu nám dopomáhej Bůh!

 

Zobrazeno 117×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio