Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Jak děti učím se modlit

10. 10. 2019 9:53
Rubrika: Deník katechety

Tento článek neberte jako metodiku o učení modlitby, ale spíš jen jako takové malé svědectví o hledání cesty, jak dětem přiblížit modlitbu, když se u nich běžně nemodlí.

Modlitby v náboženství je teoreticky naučit můžeme a asi bychom měli, ale potřeba je naučit vztahu k Bohu, teprve potom se dá lépe říct, že se opravdu modlí.

Není to pro mě jako katechetu jednoduchý předpoklad, když vím, že děti, které se mnou chodí do náboženství, nemají ani základ modlitby doma ani ve společenství v církvi. 

Mohu je sice naučit znamení kříže, ale vím, že přes prázdniny se někteří zapomenou i křižovat a ještě navíc je v tom rozdíl mezi praváky a leváky. 

Já mám tu nevýhodu, že jsem levák, ale všechno jsem se vždy učil od praváků. Teď se to ve škole také rozlišuje a leváci mají i své pomůcky, takže také mohou (nemohou) být zohledněni při znamení kříže? 

Sám mám občas tu nevýhodu, že taky nejen jako levák jsem nad statistiky víc zranitelný a docela často na pravou ruku, takže občas znamení kříže dělám levou rukou, když pravá musí povinně viset. Pak tím zohledňuji i sám sebe a znamení kříže levou rukou dělám zrcadlově, tedy pak zprava doleva. 

Ale o tomto jsem nechtěl psát. Modlitba je přece mnohem víc, než jen znamení kříže.

Velice rychle se děti naučí základní modlitby a to zvláště Otče náš a Pozdravení andělské. Avšak, když nejsou nijak k modlitbě vedeny, jsou to často pro ně básničky na začátku náboženství. 

Hodně jsem přemýšlel nad tím, jak dětem přiblížit modlitbu, aby se ji modlili a chtěli modlit i sami jako modlitbu. 

Moji druháčci kluci teď mají oblibu v modlitbě Zdrávas, Maria, ale jistě vím, že proto, že je kratší, než Otče náš a navíc i proto, že někteří přijali pozvánku na letošní májové a vědí, že modlit se je Izy (správně napsáno asi easi?).

A moji druháčci kluci také velmi rádi sportují, zvláště hrají fotbal a jsou velice rádi, když po náboženství je vezmu na hřiště a velice dobře si hrají fotbal a také podle možnosti mě do toho zapojí.

Letos to však moc nevycházelo, protože jsem byl "obdařen" od začátku náboženství "poutnickými holemi", se kterými si pak mohli hrát, a navíc v den náboženství kupodivu pršelo a byla zima. 

Jaký to naráz dar od Boha a mé vyhledávání příležitosti, jak kluky naučit se modlit, aby z toho měli sami radost.

Napadlo mě to tak při drakiádě, kterou jsme pořádali a které se účastnil jen jeden z nich, ostatní se mi pak v náboženství omlouvali, že nemohli. 

A mě napadlo tehdy s ním promluvit, aby se modlil za dobré počasí, protože po náboženství chtějí hrát fotbal. A jelikož právě jej znám už od miminka, živě si pamatuji jeho křest, věděl jsem, že se na jeho nadšení mohu spolehnout. 

Celé 4 dny jsem se pak těšil na výsledek a modlil se i sám, ovšem tak, jak by se měl modlit katecheta s odevzdáním do Božích rukou.

Toho dne ráno, tedy včera, to vůbec na dobré počasí nevypadalo a skoro to vypadalo tak, že to opravdu nevyjde, i předpověď počasí byla taková. 

Své berličky jsem však již mohl odložit a kluci si toho hned všimli, co mi chybí. Než jsme začali náboženství, hned se na mě kluci vrhli, jak si to nějak zvykli od začátku školního roku. 

Hned jsem se aktivně zeptal toho jediného, co byl na drakiádě, zda se za to modlil. Byl jsem připraven i na jeho negativní odpověď, protože kluci v tom věku ještě moc lhát neumějí. 

Kdyby mi řekl "ne", dal bych mu další otázku: "A přál sis to alespoň?" A na to by mi asi odpověděli všichni, ale on s nadšením řekl, že ano a trochu posmutněle, když viděl, že venku není tak úplně hezky.

Nicméně onen fotbal mají kluci za odměnu, tak jsem jim řekl, že budou-li hodní a uděláme-li, co máme udělat, půjdeme si zahrát fotbal. Venku sice lehce mrholí, ale je celkem teplo a oni nejsou z cukru. 

Byl jsem nastavený na to, že je na fotbal vezmu, i kdyby mě lehce zlobili, jakožto opravdu neumí být moc hodní, jsou to přece jen 4 sehraní kluci. I paní učitelce jsem říkal, že k nim chci být hodný, aby nezakoušeli zbytečnou tvrdost.

Jelikož se blíží misijní neděle, chtěl jsem je na ni moc pozvat a při hodině náboženství trošičku některé věci připravit na mši svatou a říci jim, že také děti mohou pomáhat dětem. 

Měl jsem s sebou mapu světa a dokola byly vlajky většiny států a protože ta neděle se prožívá na celém světě, chtěl jsem, aby si vybrali stát, kterému budou fandit a namalovali jeho vlajku a pak jsme ty vlajky odevzdali paní učitelce, která se stará o misijní neděli a řekněme jsme si tak založili malé misijní klubko.

Založení misijních klubek si správně přeje náš otec arcibiskup. 

A já jsem rád, že i díky tomu, že jsme měli tábor na téma misie (mimochodem ta drakiáda byla zároveň potáborovým setkáním) a také díky těm sestavám, které mám letos v náboženství, mám velikou radost, že v tom mohu vyhovět ve všech našich farnostech a patrně kolem misijní neděle začneme i misijní klubka. 

Přes jejich mnohá vyrušování, do kterého byla i obvyklá potřeba wc, se alespoň toto podařilo a zhodnotil jsem, že vynaložili dobré úsilí, abychom mohli jít na hřiště a rozumnou chvíli si zahrát fotbal, do kterého se zapojil také pan farář.

Při fotbale pak poslouchali daleko víc, což bude i tím, že fotbalu rozumějí víc, než náboženství. 

Dokonce, když jsem vyhlásil přestávku, jelikož jsem viděl, že někteří po 20 minutách už byli docela uřícení, sic neradi, ale přece hned poslechli a mohli hrát dalších 20 minut - pak už bylo nutné jít do školy.

Avšak nezapomnělo se ani na plnění jejich povinností, takže když měli dělat potom úkoly, které jim byly zadané, rozhodl jsem se i v té chvíli být s nimi a povzbuzovat je, aby si to, co musí opravdu pečlivě udělali. A s dalšími, kteří si mohli v družině hrát jsem byl také - tedy ve hře i učení.

Ano, vidím jako velmi důležité doprovázet je a být s nimi rád. 

A věřím, že tak je také naučím, aby se uměli lépe modlit a rozuměli fotbalu alespoň stejně jako náboženství.

Jak tedy děti naučit modlit, aby z toho také sami měli radost? 

Tuto otázku si pokládám v následujícím článku, ale její odpověď nemám stále hotovou a bude třeba ji stále také hledat.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio