Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Být dárný jako sv. Mikuláš v Partutovicích - farní tábor 2019

28. 8. 2019 19:09
Rubrika: Tábory a akce

Čekejte, že to bude dlouhé, možná nejdelší článek tohoto blogu.

To jsem asi neměl psát, neboť to nikdo nebude číst, ale už se stalo, tak kdo chcete, čtěte.

Takže nejprve stručná zpráva napsaná hned po táboře do našeho Infolistu pro farnosti Drahotuše, Partutovice a Potštát na NE 25.8. (ta je velmi kratičká): 

K farnímu táboru

V rámci táborové hry jsme po celý týden budovali zázemí pro misie ve světě a snažili jsme se být štědří k chudým národům, kterým máme také zvěstovat evangelium. Díky moc za zázemí fary, také všem vedoucím i dětem a též o. Radomírovi, který se staral o všechny svěřené a Petru Juřicovi za všechny kuchyňské dobroty. Vzniknul také nápad obnovit misijní klubko v Partutovicích. 

ÚVOD

Téma tábora se formovalo dlouho a nakonec jsem čerpal inspiraci z papežských misijních děl. Je přece jen misijní rok. Každá skupinka měla zařídit misijní stanici a přispívat na misie pro potřebnou zemi. Měli jsme 16 dětí ve 4 skupinkách, každá zastupovala nějakou zemi, podle ni měla vlajku i hymnu na nápěv "Děti v Africe", která se tak stala oficiální hymnou tábora. Každá skupinka dostala na svou misijní práci 1000 dolarů a z těchto prostředků uvolňovala podle vítězství v denních hrách na svou či cizí misijní stanici. 

Byla vždy dána maximální částka investice, kterou mohla uvolnit skupinka, která zvítězila, ostatní skupinky této přispěli část jejich investice, nejvíce ti poslední ve výši cca 1/3 investice, třetí 1/5 a druzí 1/10 (tedy konkrétně při první hře vítězové investovali dovolených 200 dolarů, 4. jim přispěli na jejich misijní stanici 60 dolarů, třetí 40 a druzí 20 - zisk pro první skupinku, což byla skupina za Malawi na jejich misijní stanici byl 320 dolarů a získali tím prostředky na obživu a očkování)

Účelem hry bylo, aby každá skupinka za národ, na který přispívá vybudovala zázemí pro svou misijní stanici. Nejdůležitější je evangelizace, na něž dostanou prostředky ve výši 1000 dolarů. Potřeba zajistit obživu je ve výši 150 dolarů, dalších 150 na obživu, na očkování a studnu. Je třeba vystavět kostel, školu, nemocnici a seminář. Tyto motivy pochází ze strategické misijní hry, kterou měl kdysi před lety v prázdninovém čísle časopis Tarzicius. 

Velmi praktická pro nás byla mapa světa a kolem ní vlajky jednotlivých světových zemích. O misijních zemích, které zastupovaly skupinky je potřeba mít věrohodné informace, aby si děti mohly představit situaci dětí v těch zemích, za které virtuálně staví své misijní stanice.

Pro skupinky jsme vybrali Bangladéš v Asii, Guanu v Americe a Malawi a Tanzanii v Africe.

Aby to nebylo jen fádní povídání, podívejte se na fotky: https://www.signaly.cz/fotky/76000

NEDĚLE 18.8. - Přijetí misie

Ráno bylo mnoho z nás na mši svaté a mnohé mše svaté byly ke cti Nanebevzetí Panny Marie. Také v Potštátě v kostele Panny Marie slavili tuto pouť při které mě pomáhal s kadidlem Vojta ze skupinky Guyana a prožili jsme krásnou mši svatou, i když o. Radomírovi se podařilo zamotat kadidelnici a uhlíky spadaly naštěstí na kamennou dlažbu kostela. 

Po tom, co se sejde tábor a zahraje seznamovací hra, seznámili se děti a nastavila pravidla fungování, vč. ubytování, je čas zahrát hru Jan 3,16

Děti jsme odvedli do pole s obrázkem Panny Marie. Legenda je jednoduchá: "Je třeba naučit se větu misionáře." Děti mají Bibli, větu si najdou a nejméně polovina skupinky se musí větu naučit zpaměti. Ten, kdo přednáší legendu potom okamžitě odchází, aby čekal na první skupinku, která bude vypuštěna s tím, že tuto větu umí. Tím bylo dáno i první pořadí a první skupinka si mohla zajistit potřebné záležitosti pro misijní vesnici. Ráno pak dostali patřičná pověření jménem vedení misií.

Večer v rámci večerní modlitby byly promítnuty klipy misijní hymny "Pošli mě, půjdu já!" a "Děti v Africe"

PONDĚLÍ 19.8. - Prozkoumání misie

Zde bych rád upozornil na to, že v pondělí některé památky nefungují, nefungoval ani partutovický mlýn, kde měla být hlavní hra, ale nakonec to nedopadlo špatně.

Na táboře jsme měli Ludvíka. Je třeba myslet i na svátky a narozeniny. Krom toho měl narozeniny náš kuchař Petr a pár dní před tím naše milá zdravotnice Anička. Některé skupinky velmi rády přemýšlely, co jim pěkného provedou, protože za to mohly několik dolarů, nejméně 5, ale max. 20, poskytnout pro svou misijní stanici. Rozpětí odměn je dáno tak proto, aby nebyla příliš ovlivněna strategie hry. Podobně se vydávaly občas i pokuty, ty však se berou z rozpočtu skupinky (nikoli misijní stanice). 

Každá skupinka má ustanoveného pokladníka, který eviduje příjmy a výdaje jak pro skupinku, tak příjmy pro misijní stanici. Tohoto človíčka je zapotřebí, aby  vedení mělo rychlejší přehled o finančním stavu skupinek a mohli jim vystavovat patřičná potvrzení. Za špatné vedení účtu jsme nemuseli udělovat pokuty, jen ke konci hry byly pokladníci odměnění podle své pečlivosti, ale k tomu hra ještě dojde.

Ráno bylo potřeba, aby každá skupinka si z brambor podle státní vlajky udělala razítka, kterými označovali všechny své výrobky a také účty každého dne. Dále si každý člen skupinky vyrobil malou vlaječku, kterou nesl přilepenou oboustrannou lepící páskou na oblečení. Také si vyrobili velkou státní vlajku, takovou tu na fandění z papíru A4, avšak vlajky mohou být i větší, lze použít barevných krepáků a podobně.

Ve vším volném čase, kterého není moc, si každá skupinka vytvořila hymnu na "Děti v Africe". Ta je bude provázet po celý tábor, dokonce i při modlitbách či bohoslužbách.

Guyanu doplním, pokud ji někde najdu. Měli hymnu nejdelší, která do nápěvu nešla, ale udělali si vlastní nápěv podobný originálu, takže i jejich sloka se mohla zpívat. Obsahově se dá říct, že odrážela vztah českých dětí ke škole, ale byla originální a hezká.

"Děti v Malawi trpí velkou bídou, chodí do školy a mluví Čičevštinou. Ale když se sejdou v neděli, tak se veselí. Aleluja, hosana, tancujem, Ježíše, Pána, milujem. Aleluja, hosana, tancujem, Ježíše, Pána, milujem."

"Děti z Tanzanky v Krista pevně věří, lásku cítíte už od jejich dveří. Ale když se sejdou v neděli..."

"Bengálské děti jsou velice chudé, nemaj na boty a proto chodí bosé..."

Aby toho nebylo málo, ještě si museli připravit na odpoledne benefiční přednášku, která by zaujala co nejvíce diváků (a jeden opravdový divák opravdu se nechal nalákat na plakát). Vše tedy hodně záleželo na jejich tvořivosti. A tak vymysleli reportáž či reklamu cestovní kanceláře, ale i prostou cestopisnou přednášku.

Cestu k mlýnu jsme si zkrátili přes pole - to nebylo dobře a jsem vděčný majitelům pozemku, že nás na to laskavě upozornili - příště fakt dokola, ale v tu chvíli už se nám nechtělo vracet celý tábor zpět. Také jsem rád, že nám to řekli s úctou přímo do očí a hned po mši svaté. 

V odpolední části byly přichystány lanové aktivity a večer mše svatá. 

Na mši svatou je třeba se řádně nachystat s ministrováním i zpěvy. Mše svatá zároveň byla i pro farnost. Je též důležité poukázat na vzácnost mše svaté.

Na ty lanové aktivity se klidně podívejte, ať máte přestávku od čtení:

Při hodnocení se zvlášť hodnotily ranní úkoly, které tuším kupodivu bodově dopadly pro všechny stejně, i když v každé oblasti bylo různé pořadí: vlajka - hymna - přednes - spolupráce...4 body vítěz, 1 bod poslední a součet bodů dává vítězství. Bylo rozhodnuto, že každá skupinka může dát až 200 dolarů na svou misijní stanici, prozatím vítězná Malawi taktizovala a investovala jen 150 dolarů, protože v případě vítězství všech každá přispívá na svoje a od ostatních skupinek příspěvky nedojdou. V případě dvou vítězů darují jisté misijní stanici ti, kteří byli na 3. a 4. místě, každý jedné stanici ve výši max. 1/3 vkladu. 

Lanové aktivity byly další velkou soutěží, která již měla jisté pořadí, vyhrála Bangladéš, prohrála Guayana, která později na konci tábora pak byla oceněna jako největší dárce a jejich misijní skupince za to došly tučné dolary. Malawi a Bangladéš jsou zatím nejdál, kostel však stavět ještě nemohou. 

Odměny se rozdávají většinou  přímo do pokladny budované misijní stanice, avšak udělují se do výše max. 20 dolarů, aby nebyla příliš ovlivněna soutěž. Na poradě vedení jsme se pak rozhodli nazítří ráno do pokladen skupinek přidat 100 dolarů každé skupince pro větší motivaci, avšak ještě večer padaly pokuty za nevhodná slova či později na ranní rozcvičce, že zapomněli na některé své členy, klidně je nechali na faře, nepostrádali zbytek skupiny. Je třeba motivovat i spolupráci.

Guayna přichází o člena, který má večer teploty ke 40 stupňům, máme důvod myslet na nemocné. Vzhledem k tomu, že je z Partutovic, je to dobrý důvod ho navštívit potom, až mu bude lépe, avšak není -li nakažlivý.

Místní farníci jsou vynikající. O prázdninách se rozhodli zkulturnit faru a pokračovali s tím i přes tábor s radostí a humorem, takže děti měly dobrý příklad toho, jak se lidé starají o faru a opečovávají to, co nám připomíná přítomnost Boha mezi námi. Bylo to vidět i u Božích muk, která jsou opravdu udržovaná. 

ÚTERÝ 20.8. - Začátek misijního projektu a pouť za misie

Počasí ráno se ukazuje jako velmi nejisté. V případě špatného počasí a deště je varianta jet na koupaliště do Hranic. Avšak internet potvrzuje, že jde o dočasný stav a nic nebrání tomu vykonat pouť za misie. 

Autobus jede před půl jedenáctou, do té doby mohou skupinky začít vytvářet model své misijní stanice, udělat misijní vesnici. Jde však o práci, která potrvá nejméně jednu denní dobu, proto půjde pouze o začátek. Rozdají se tvrdé a měkké papíry, barevné tvrdé papíry a modelovací hmota.

Trasa  pouti nebyla stanovena náhodně. Autobusová doprava za Babyšovy vlády je velmi levná, avšak spoje mezi Partutovicemi a Potštátem prakticky neexistují. Proto byl vynechán nádherný kostel Panny Marie v Potštátě a jeho návštěva se odsunula o dva dny pro některé členy skupinek. 

Onen autobus směřuje do Lipné, kde je dřevěný kostel sv. Jana Křtitele. Před tím tam jedu na kole, protože mě zdraví nedovoluje jít cestu pěšky a řízeným krokem kolem 10 km, s tímto jsem seznámil spoluvedoucí hned ještě na poradě. Zbytek tábora jede autobusem a pěšky.

Kostel sv. Jana Křtitele v Lipné je dřevěný, v r. 1408 měl dokonce i kněze, byla to rozvinutá obec, dnes již málo lidí kostel navštěvuje a je potřeba znova zde hlásat evangelium. Bez Krista mají život těžší. Kněz v chudých zemích ve své misii zajišťuje veškerý chod obce, je jím knězem, starostou i lékařem.

Po cestě do Luboměře se modlí a zastavují u všech Božích muk. Hrají se hry po cestě, hlavně na to, aby si děti všímaly přírody kolem sebe. V Luboměři byla pauza na oběd a čekalo se na autobus směr Spálov. 

Já jsem pokračoval na kole z Lipné ke kostelu ve Spálově, kde jsem kolo zanechal a s modlitbou na rtech šel pěšky pomalu z prudkého kopce dolů k poutnímu místu Panny Marie ve Skále. Ač jsem šel po silniční cestě, mé slabé kotníky s tím měly co dělat a moc jsem se netěšil na cestu nahoru, ale bylo to bezpečnější, než jet tím srázem na kole a potom do prudkého srázu vést krom sebe i kolo. Navíc času jsem měl dost, stihl jsem v restauraci i kvalitně poobědvat.

Když přišly děti k poutnímu místu, pomodlili jsme se desátek růžence za misie jako vrchol misijní pouti. Řekl jsem jim krátce historii poutního místa a také zde proběhla hra skupinek na čas a všímavost a také hra na poutním místě, o kterém je krátká reportáž, na kterou se můžete podívat.

Vše bylo táborově hodnoceno a vyhodnoceno, jak přesně, o tom svědčí pokladní kniha vedení, která zatím ještě sedí ve všech zůstatcích, není žádný číselný zmatek, ale ten přijde. Vedoucí, který dělá toto táborové hodnocení by měl být nejlépe účetní (zdaleka není lehké a ještě to musí pochopit i starší děti ve skupince, kterým byla pokladna svěřena - ti to celkem chápali a bavilo je to). Účty jsem však naposledy dělal loni táborové a ekonomiku studoval na střední škole coby teoreticky budoucí knihkupec.

Po dalším hodnocení se pomalu chystá stavba kostela v Bangladéši, ale na to je ještě čas. 

Po návratu z pouti autobusem ze Spálova, na který musí poslední soutěžící skupinka dobíhat (a já čekám, až odejdou, abych je svou pomalou chůzí do kopce nezdržoval) začíná turnaj v Gorodkách, který nám přeruší místní tenisté mezi řečmi stěžující si na to, že jsme jim sklidili a nenachystali hřiště. 

Nutno říci, že toto je čistá pomluva, nezakládající se na pravdě. Máme doloženo, že hřiště před naším používáním hned od rána nebylo přichystáno na tenis, přestože vždy odpoledne předchozího dne se tenis hrál. Hřiště jsme jim nesklízeli a i kdyby, jedná se o víceúčelové hřiště, takže každý, kdo skončí hru má dát hřiště do původního stavu, což rozhodně není nachystaná síť na tenis, byť probíhá turnaj, ledaže by bylo napsáno jinak, jelikož jako ne místní toto vědět nemusíme. Bránil jsem se proto těmto "jedovatým" slůvkům, i s tím, že stejně místní hrávali fotbal až přes 22:00, kdy my jsme už pochopitelně na hřišti nebyli a tenistům nic nechystali. 

Přesto tato nelibá zpráva se dostala v pátek až ke starostovi obce a bylo nám to neoprávněně vyčteno.

Partutovjáky mám opravdu rád, tím více mě překvapilo, jakým způsobem řešili tyto záležitosti. Čekal jsem spíše, že někdo za námi přijde a vlídně nám vytkne, by uvítali pro příště nachystané hřiště a ne, že si budou ztěžovat na něco, co není našim přičiněním. To ostatní, co pan starosta říkal zcela oprávněně, také mohli přijít a říct, že si ty věci máme více hlídat. Myslím, že i panu starostovi i nám by ušetřili starostí. Když se to týden trpí a pak se vyříká i to, co není pravda, není to dobře.

Avšak poctivě musím říci, že jsme vždy správně neuhlídali kázeň na dětském hřišti s posilovacími stroji, pískovištěm a s houpačkami a toto si poctivě musíme červeně podtrhnout, abychom více hlídali kázeň i u pomníku ke 100. výročí republiky. 

To vše je kolem partutovské fary a je třeba se k tomu chovat skutečně slušně a ohleduplně.

To nám pan starosta před pokladovou hrou řekl naprosto správně a skutečně velmi vlídně a s velkým respektem: "Beru to tak, že jste mi to slíbili". 

Vybral si čas přímo vhodný, přijít o 10 min. dřív, nebyly děti pohromadě, o 10 min. později už byly na pokladové hře. Takto dostaly správně za vyučenou a byly do konce tábora mnohem ukázněnější, ač nedalo se říci, že by byly neukázněné. 

Byl jsem rád za jeho páteční návštěvu a tak, jak to píšu, tak jsem mu to i vysvětlil a omluvil se za nesrovnalosti. Tuto věc rozhodně beru vážně a když jsme byli napomenuti, tak pouze v tom, co jsme skutečně opomenuli. Ale musím říci, že jsme měli děti živé a poslouchali nás velmi dobře, panovaly mezi námi dobré táborové vztahy.

Většinu turnajů v Gorodkách se pak odehrálo na zahradě, ale na žádné fotce to nenajdete, stihl jsem fotit jen některé.

Když jsem po návratu ze Spálova, což bylo asi za 2 a něco hodiny od odjezdu autobusu, přijel, byl jsem velmi vítaný, nikoli však nepostradatelný, to mě po celý tábor velmi těšilo. Spousta věcí se mohla odehrát beze mne, jinak bych byl ještě zničenější. 

Na mě visela pouze legenda tábora a její potřeby a taky evidence darů, většina her byla bez mé účasti, to nachystali vynikající spoluvedoucí. S dětmi jsem se bavil hodně a rád, snad až moc často, že ke konci byl malý výbuch, za který jsem se veřejně i omluvil. Když se vedoucí dokáže omluvit, neztratí čest.

Fara v Partutovicích je celkem malá, pro nás byla co do prostoru tak akorát, více dětí už jsme si nemohly moc dovolit i kvůli sprchám, trvalo by to pak moc dlouho. 

Další nevýhodou bylo, že příprava programu probíhala v podmínkách celkem stísněných a bylo těžké najít klidné místo, kde by se v klidu daly počítat výsledky tábora. Na přesnost v účtování je klid nevyhnutelně potřeba, to vám řekne každý slušný účetní.

STŘEDA 21.8. - Budování misijní stanice

Ráno ještě bylo studené, Martin z Guyany se s rodiči stavili na faře cestou od lékaře. Tato skupinka tak téměř do konce přišla o jednoho svého člena, na kterého od té doby se myslelo každou modlitbu. Od úterý má na starost modlitbu vždy jedna ze skupinek, v rámci vyhodnocení dostanou slovní hodnocení modlitebního úsilí a 10 dolarů pro svou misijní stanici. Guyana je zatím nejslabší v soutěžích, dostává 50 dolarů v uspořádané sbírce z neznámé země. Do budoucna víme, že tato skupinka konkrétně si ještě hodně vytrpí, neboť ztratí ještě jednoho člena, který pak bude navštíven až po táboře - tohoto dne je ještě zdráv.

Jelikož je zima, skupinky budují modely svých misijních vesnic. Spolupracují na tom různě, konec konců jejich spolupráce se hodnotí také, krom toho ještě vizáž a povinné prvky, které musí mít misijní vesnice naplánovány. U všech skupinek znatelně vyniká kostel. Nejlepší model dle poroty všech vedoucích i našeho pana kuchaře má jednoznačně konečně Guyana, která si zapisuje první vítězství, avšak jako poslední má konečně alespoň na očkování, zatímco Bangladéš a Malawi už brzy budou mít pověření k uspořádání sbírky na kostel, avšak většinou teprve staví studnu, jelikož ke kostelu přijdou až po 750 dolarech. V rámci závěrečného vyhodnocení však dochází k tomu, že Bangladéši díky pokutě chybí pouhých 5 dolarů, což asi naštve. 

Ukázala se i spolupráce mezi skupinkami, což bylo oceněno 10 dolary ve prospěch skupinky, která pomáhala jiné skupince.

Odpoledne, když se vyčasilo, zahrála se hra na motivy pašeráků. Každá skupinka měla vylosovaného evangelistu, ze kterého psala odkazy (kniha - kapitola - verš). Tyto odkazy pak musela přenést jiné skupince, avšak jedna skupinka bránila přenášení a trhala jim odkazy, takže je nepřenesly. Jelikož se na tom střídaly, hra proběhla 4x po 15 min. a výsledky byly velmi těsné, přesto jasné. Pokud odkaz neexistoval, což si museli ověřit biblicky a vedoucí si odkazy ověřoval též podle Bible, byl přenesený lístek neplatný. Na tom nejméně 1 skupinka si pohoršila v hodnocení, neboť 2x zapomněla na verš a jiná nebo ta samá evangelistu označila Ma, což může být Matouš nebo Marek a jelikož šlo o neplatnou zkratku, byl i tento lístek neplatný.

Potom byla dobrovolná účast na mši svaté, která byla však oceněna ve výši 5 dolarů za 1 člena skupinky a následoval turnaj v Gorodkách, který ani potom nebyl ještě hotový. 

Existovala možnost noční hry, ale v programu jsem s tím pro dnešek ještě nepočítal, tím spíše, že stejně nebylo nic připraveno. V rámci noční hry měl být unesen misionář.

Zatím se podívejte, jak mě děcka unesly už v pondělí, byť jsem jim říkal, že nemůžu tu trasu absolvovat a chtěl jsem si získat alibi u vedoucích, ale znáte to - začlo skandování: "Vojta, Vojta..." a vedoucí se do toho kupodivu zapojili taky. Nicméně vyšel jsem z toho ve zdraví a k obveselení celého tábora. Inu, chtěl jsem to skandování obrátit, protože na táboře byl ještě jeden Vojta, ale by byla sranda. Však jsem si za to sám mohl, jak uslyšíte ve videu: "To je pohodovka."

Přestávka bude trvat přes 16 minut, natáčel to Filip z Bangladéše.

ČTVRTEK 22.8. - Panna Maria Královna - Život v misijní vesnici

To šlo vyhlásit i den nemocných, neboť nemocnost na táboře se silně zvýšila a to zrovna dneska. Za každého jsme se poctivě modlili, aby se uzdravil. 

V ranní a  večerní modlitbě naprosto všech  skupinek zřetelně zněla prosba: "Aby se nám nic nestalo." A Pán Bůh jako by tu prosbu neslyšel spíše proto, že děti nevěděly za co více prosit, než za zdraví, aby se nic nestalo a přitom se stávalo víc a více. Proto jsem jim také vysvětlil, když už mě samotnému ta prosba lezla na nervy, že na tábor nejezdíme proto, aby se nám nic nestalo, ale naopak, aby se s námi něco dobrého stalo. Ale stejně i poslední skupinka druhý den se z mého krátkého proslovu před dnešní večerní modlitbou to nevzala moc k srdci a stejná prosba zazněla i v pátek.

Již z rozcvičky jsem vyloučil Vojtu ze skupiny Guyana, takže tato skupinka byla už jen ve dvou a stala se jednoznačně nejnemocnější skupinkou, což jsme zapomněli v táborovém hodnocení zohlednit. V tuto chvíli již byla ve dvou osobách a 4 nohách, později skončila jen o jedné jediné zdravé jen levé noze, než se vrátil Martin, ale to moc předbíhám událostem.

V rámci programu jsme děti ocenily za různé zásluhy a tak skupinka Malawi již mohla vyhlásit sbírku na svůj kostel. Rádi jim přispěla skupinka Bangladéše, která našla oznámení o sbírce a za příspěvek na kostel v Malawi mohli sami začít se sbírkou na svůj kostel. Tyto skupinky mezi sebou soutěžily nejvíce po celý tábor. Tanzanie jim byla v patách, avšak ke stavbě kostela se dostala až druhý den ráno. 

Program dopoledne skýtal návštěvu nemocného Martina (z každé skupinky jeden zástupce s tím, že speciální odměnu 5 dolarů dostaly skupinky, jejichž člena napadlo vzít nemocnému i nějaký malý dárek), ostatní mohli si hrát na hřišti fotbal či jakoukoli nebodovanou hru, aby se trochu odpočinulo od bodování a mohli se všichni radovat ze života misie. 

Volnost her přijaly s povděkem táborníci, nicméně zdravotnice měla naráz spoustu práce s přišlápnutými a namoženými kotníky převážně u holek - dva pravé kotníky ze skupinky Guyana, přičemž Vojta ležel na pokoji a při pozdější kontrole hořel horečkou, takže nemohl na nohy vstávat vůbec, jeden holčičí levý kotník ze skupiny Tanzanie, jeden levý ze skupiny Malawi, ve všech skupinách nic vážného - některým však bylo zakázáno jistou dobu běhat k odpočinku namožených končetin. 

Avšak houpačka ve skupince Malawi skončila vyvrtnutým levým kotníkem, na který již do konce tábora nebylo možno stoupnout a tak hodinu a půl od události dostala do výbavy berličky, které ji mnozí táborníci záviděli a všichni k ní byli ohleduplní a rádi pomáhali a po zbytek tábora měla celodenní rozcvičku s berlemi. By toho nebylo málo si ze skupiny Guyana kapitánka stihla udělat krom pravého kotníku i levé koleno, hotový lazaret. 

Pro Vojtu si pak večer přijely rodiče a druhý den mu byla diagnostikována hnisavá angína, takže se mezi táborníky už vrátit nemohl a co hůř, nemohl spolupracovat s Centrem pro rodinu Jitřenka Hranice ani na stvoření světa v Ústí, kde měl jet na příměstský tábor.

Jen tak mimochodem, když probíráme nemocnost, také naše zdravotnice začala pociťovat nachlazení asi z úterý a svůj levý kotník jsem si po úterním výstupu na Spálovský vrch také raději stahoval, abych si později nemusel shánět nějaké berle k vlastní chůzi, slabost v kotníku cítím do teď ještě dnes, když píšu tento elaborát.

Aby Jobových zvěstí nebylo málo, bude ještě další, ale nepředbíhejme, aby po těchto odstavcích chtěl na farní tábor ještě někdo jet. Proto raději pasáže kurzívou a přeškrtnuté nečtěte, anebo čtěte, jestli chcete a jestli to rozluštíte.

Nebodované disciplíny dopoledne byly přípravou na bodovaný sportovní den v misijní vesnici. Vedoucí se museli ohlížet i na momentální nemocnost některých, ale zároveň tyto naražené a zhmožděné příliš neomezovat ve společeské zábavě, takže i Anetka o berličkách mohla nejen fandit, ale i některé disciplíny vyzkoušet. No a protože s berlema mám občas i své zkušenosti, raději jsem na ni dohlížel, aby nikde moc nespěchala a silnější vedoucí ji občas vzali na koně.

Po sportovních zábavách na hřišti u fary jsme se přesunuli na  Novačku, kde proběhl závod v koloběžkách, protože některé děti to mají daleko do školy a tak ti, co se dopravují na kole nebo na koloběžce musí dojet do školy včas. Skupinka Guyana byla posilněna o nového člena z Bangladéše, aby mohli plnit své misijní úkoly, nicméně se jim podařilo projet cílem a neotočit se zpět.

Večer pak byla mše svatá v Potštátě v kostele Panny Marie, kde byl z každé skupinky vyslán jeden, aby potom při večerní modlitbě svědčil o tom, co při mši svaté zažil. Musím říci, že jsou opravdu všímaví, neunikla jim ani moje únava, kterou musím poctivě přiznat. 

Když jsem nebyl u Anetky, byl jsem se zdravotnicí u Vojty (dosud si pamatuji, jak hořel), ráno u nemocného Martina, mezi tím evidence bodování, účast na soutěžích a tak, ani druhé kafe po pouhých 4 hodinách spánku denně jsem si nestihl dát, ale všichni byli ohleduplní i ke mně, že mám dost jiné práce.

Ani o. Radomír to neměl zrovna jednoduché, když se včerejší noc vrátil na drahotušskou faru, aby udělal ráno kontrolní den a pak po návratu do Partutovic jel zase s čerstvě zraněnou Anetkou k lékaři a pak chystal některé hry a také noční hru.

Při večerním setkání s pokladníky skupinek jsem zjistil, že pouze v Bangladéši mi sedí přesně všechno, protože Tobík na mně často naléhal, abychom si srovnali účty, ve všech ostatních mi nějaké ty desítky a stovky někde vyseli ve vzduchu a Tanzanie se ani nedostavila. 

Vzhledem k plánované pokladové hře bylo třeba, aby evidence prostředků na misie byla co nejjednodušší, rozhodl jsem se na poslední den vyhlásit finanční zmatek. Jisté byly pouze stavy na budování misijních stanic a také to, že práce na misiích musí fungovat i při finanční nejistotě.

Pro  hru bylo vytištěno celkem 6000 fiktivních dolarů, z nichž každá skupinka dostala po tisíci, tj. vedoucím zbyla rezerva 2000 dolarů. Prostředky tedy byly kryté, ale schodek rozpočtu nakonec byl ve hře cca 500 dolarů. 

Tanzánii sice chyběly nějaké prostředky na stavbu kostela, ale vzhledem k finančním nejistotám jim bylo doručeno pověření ke stavbě kostela předčasně, na druhý den po pokladové hře Bangladéš a Malawi mohly zbudovat seminář, protože překročily 1500 dolarů a Tanzanii zase 5 dolarů chybělo ke stavbě semináře. Guyana byla povzbuzena, že k vybudování misijní vesnice jim stačí nemocnice, k čemuž jistě dojdou, protože onen pátek bude jako jedna velká misijní neděle, kdy se bude sbírat a rozdávat, ale nic zadarmo.

Plánovaná byla i noční hra formou prodlužování večerky, kdy mezi tím byla unesena Anetka ze skupiny Malawi zcela záměrně, aby i ona si mohla noční hru zahrát - byla dovezena k jejímu vrcholu. 

Příprava vedoucích byla velmi pečlivá, ale realizace mnohem náročnější. Auto nedojelo svého cíle, protože v noci ne všechny cesty jsou přehledně vidět a cesta byla zaměněna za jinou polní cestu, hlubokou, že auto narazilo a bylo tak v poli neznámo kde a nedovolatelně, takže velký noční zážitek pro Anetku, která nakonec byla bezpečně přepravena na faru náhradním vozidlem a pouze Štěpán vyšel na trasu, ze které pak byl vrácen. Mě, který vypouštěl pak bylo vedoucími sděleno, že "noční hra se odsunuje, ne-li ruší," takže jsem počkal na domnělého únosce o. Radomíra, který potvrdil zrušení noční hry a poslali jsme děti spát s tím, že o čas spánku nepřijdou.

Noční porada nebyla úplně krátká, nicméně jasná a účtování mi také ještě trvalo do pozdní noci a brzkého rána, abych vymyslel strategii, jak to bude fungovat, by ke všem výkonům v misiích došli všichni poctivě, rychle a rázně, prostě i podle legendy velká misijní neděle. 

V Partutovicích pravidelně misijní neděli slaví, však se na jednu podívejte:

PÁTEK 23.8. - Velký misijní den

Poslední den tábora bývá zpravidla velká pokladová hra. Tu není, na rozdíl od noční hry, potřeba tajit. Avšak rozhodli jsme se, že ani o noční hru děti nepřijdou a tak byla stanovena na sobotu ve 4:00 za co nejlehčích podmínek. Všechno má své výhody, i takto stanovená noční hra, která se tak lehce může proměnit v ranní.

Na pokladovou hru se děti měly připravit výrobou vlajek různých států, které pak měly po sobě hádat. Misijní práce přece je po celém světě a to měly znázorňovat právě ty vlajky. Jelikož světadílů je 6, každá skupinka si vybrala 6 libovolných nepoužitých vlajek, ve výběru měla přednost Guyana jako dosud nejkolektivnější, ale nejméně výkonná skupinka, jejichž finanční prostředky byly navýšeny oceněním nejlepšího dárce. 

Také pokladníci byli propuštěni za situace finančního zmatku, takže jsem měl volnou ruku udělat co nejjednodušší spravedlivé hodnocení, které jsem také musel řádně spočítat, abych příliš neovlivnil strategii misijní hry. Za svou práci byli všichni odměněni, ten nejlepší z Bangladéše částkou 50 dolarů. Bangladéš se tak spravedlivě dostal do vedení, ve kterém už byl od včerejšího večera a byl pověřen ke stavbě nemocnice jako první.

Na vlajkách spolupracovali všichni v tom počtu, jak byly, Guyana tedy jen ve dvou členech, nemocné nohy mohly pracovat také, protože vlajky se malují zpravidla rukama.

Během dne se formovala trasa pokladové hry a celá pokladovka vůbec. Vedoucí museli trasu obejít nejméně dva krát, protože pak museli vyrobené vlajky umístit přesně na stanoviště. Já jsem vymýšlel úkoly nakonec podle světadílů, což se ukázalo velmi praktické, rychlé i zábavné. 

K pokladu pak museli prokázat účast na všech stanovištích (vzali si vždy vlajku, kterou maloval někdo jiný a po té hádali zemi, které ony vlajky patří) a splnění úkolu na stanovišti. Pokud něco chybělo, nebyli puštěni k pokladu - to dávalo další pořadí. 

Anetka z Malawi jako jediná byla nezpůsobilá delší chůze, nemohla o berlích cca 4 km, byla tedy na začátku a na konci pokladové hry. Do legendy nám správným způsobem vstoupil pan starosta a všechny povzbudil k větší kázni.

Na pokladovou hru se vrátil i již uzdravený Marťa z Guyany a mohl ji jít (nikoli běžet, což ostatně nemohli i někteří jiní s ovázanýma nohama). 

Anetka byla strážkyní pokladu, vyšli jsme společně po krátkém pobytu na faře. Než jsme stihli dojít, předběhly nás dvě skupinky, naštěstí ne k pokladu. Stanoviště, kde byla básnička o místu pokladu totiž netrefili, což bylo příčinou, že přišli tak brzo a nevěděli, kde poklad je, byli vráceni po trase zpět a došli tím pádem poslední. 

Avšak skupinka pro Bangladéš nějakým nedopatřením zapomněla jít k pokladu, jelikož v legendě jsem jim zapomněl o pokladu říci a tak se vrátili na faru, přišli až se skupinkou Malawi, dohodli se na tom, že byli u pokladu první se splněnými podmínkami, což i pro mně bylo jednodušší. Obě skupinky tak získaly možnost vystavět seminář, avšak každá v jiný čas, nejprve Bangladéš, protože měl nejvíc dolarů.

Hodnocení se dělalo během tohoto dne průběžně. Často se stalo, že jsem dětem v rámci legendy řekl někdy jen polovinu zamýšlených věcí a pak jsem si je musel zase svolat. 

Říkali mi: "Piš si to!" Ale to se jim řekne, to bych na tábor musel mít ještě týden přípravy navíc, už tak táborová hra obsahovala 60 stran textu jako bakalářská práce. Navíc mnoho legend vycházelo z aktuálního dění na táboře a řešení momentálních situací, které se před táborem ani zapsat nikde nedaly. To prostě přijde, že je potřeba něco říct. A když to potřeba není, tak se toho polovina přirozeně zapomene. 

Ale někdy skleróza se naběhá a tady můžu nechat běhat za sebe děti.

Ke stavbě semináře byla způsobilá i Tanzanie, avšak chybělo jim 5 dolarů, vzhledem k pravděpodobnosti dalších zisků jsem jim předčasně pověření neudělil. Guyana po tom, co se musela vrátit, přišla k pokladu jednoznačně poslední a nebylo jim zatím dovoleno stavět nemocnici s příslibem, že již brzy splní všechny předpoklady sic sotva překročili zisk 1100 dolarů a pokládal jsem za zcela jisté, že stavět seminář již nebudou, ale nemocnici si ještě splní, ne však dříve, než po noční hře.

Také vedoucí dělali vše, aby byly vybudovány misijní stanice. Tento den se mnoho věcí promíjí a soutěžní atmosféra stoupá. Nenachází se žádný důvod skupinky trestat, pouze napomínat a trpělivě řešit případné přestupky.

Po uhodnutí vlajek a dokončení všech úkolů poklad ještě nebyl rozdán, ale ta chvíle se blížila.

A protože nemůžeme zapomenout na Boha, rozhodl jsem se večerní modlitbu uspořádat v kostele s poděkováním za tábor. Modlitba měla formu malé misijní bohoslužby slova. Nachystal jsem si vhodné evangelium (o rozmnožení chlebů), něco krátce dětem řekl, vyzval je k tomu, aby si dokázali odpustit a společně jsme se pomodlili Otče náš a zazpívali misijní hymny. Před modlitbou Otče náš jsme ještě vzpomněli na větu misionáře. Přestože nebyla za celý tábor opakována, Štěpán z Malawi si vzpomněl jako první a ostatní se ihned přidali, bylo to velmi krásné.

Večer pak se šlo spát pokud možno dříve, aby mohla být spuštěna noční hra ve 4:00 ráno. Tato noční hra pak měla i jinou legendu, poctivou z misijních přímluv k misijní neděli. 

Protože šlo o poslední noc, místo večerníčku se promítaly fotky a videa z tábora, z nichž asi polovina je součástí tohoto článku.

Misijní téma v rámci našich farních táborů nemáme po prvé, již jsme jednodušším způsobem také podle strategické misijní hry jeli v Potštátě v r. 2013. 

SOBOTA 24.8. - Sv. Bartoloměj - Další misijní poslání máme doma!

Dnes děti vstávaly ve 3:38 (po tom, co jsem se šel koupat a zjistil, že už je tolik, ač jsem vstával na 3:10) a v rámci legendy se dozvěděly, že děti, které otročí v Asii již ve 3:00 jsou v továrně. Šli jsme ke kněžským hrobům před kostelem v Partutovicích a trasa byla mimo silnici na nový hřbitov. Skupinka se střídala v chůzi se svícemi cca 300 + 300 m, tuto trasu mohla jít jako poslední i Anetka. Strach z noci venku byl u mnohých však docela velký, proto bylo možná dobře, že to dopadlo takto. Z původně předpokládaných 20 minut poslední vycházeli již bez strachu za svítání a užívali si východu slunce. Šlo tedy o zcela jiné zážitky. Vystřídaná skupinka pak mohla jít opět spát. 

Noční hry se domluveně účastnil i Marťa a přinesl také želvu, která se stala mazlíkem tábora.

Já už jsem spát nestihl a někteří vedoucí šli spát o hodinu později, protože přišli dary pro misie, které se museli rozdělit a poschovávat. Netušil jsem, že chtějí zapojit do hry i mně, ale nakonec proč ne. No a já jsem doúčtovával bodování, psal diplomy a tak, až nakonec přišel čas druhého budíčku (ještě o minutu později), po kterém nenásledovala rozcvička, protože již byla. 

Když jsem děti budil, budil jsem je jako budíček se slovy "Za 5 minut rozcvička", motivován tak noční hrou "Den v noci."

Modlitba před jídlem byla krátká vědom si toho, že na slavnostní vyhodnocení tábora, kde se rozdalo i zbytek pověření s konstatováním, že za 100 % účast dostává každá skupinka 200 dolarů, čímž všichni vytvořili své misijní vesničky s patřičným zázemím. 

Táborové odměny byly nalezeny celkem rychle a před tím i po tom se balilo a někteří čekali na rodiče. Slavnostní vyhodnocení bylo v 10:15 započato misijními přímluvami se svědectvím dětí z každého světadílu, přičemž svědectví z Asie již slyšeli v noční hře a poznali ho.

Dopoledne a celý den také probíhalo v Partutovicích finále tenisového turnaje, který se hrál od konce června. Ti, co byli sbaleni, mohli si hrát kontrolovaně na hřišti a příp. sledovat i tento turnaj.

Oběd byl naše poslední společné jídlo a pak už pomalu přicházeli rodiče a uklízel se tábor. 

Bylo mi smutno, že to končí. Cítil jsem se hodně unavený, ale šťastný.

Maruška z Malawi navrhla, abychom udělali misijní klubko. Navrhla to tuším už ve středu a musím říci, že tento její nápad mě velice zaujal, protože jsem o tom přemýšlel už od doby, kdy jsem dělal školení o papežských misijních dílech dětí, z jehož pramene také pochází tato táborová hra.

PO TÁBOŘE

Ano, mám v úmyslu obnovit v Partutovicích misijní klubko a pokusit se ho založit v Drahotuších, bude-li zájem dětí. Jako první krok plánuji pozvat několik dětí na misijní pouť teď na podzim.

Dále plánuji, že tradičně bude potáborové setkání zřejmě v Drahotuších v misijním stylu v říjnu.

Když tábor končí, je mi smutno. Celý týden kraválu a naráz takové ticho... Už od pátečního večera jsem měl co dělat, abych ukočíroval tyto své emoce. 

Po rozpuštění tábora jsem se byl chvíli podívat na turnaj v tenisu a dal si kofolu. Pak po složení věcí jsem nasedl na kolo a jel přes Boňkov do Radíkova na mši svatou. Byl jsem velmi unaven, musel jsem jet opatrně. 

Příroda mezi Boňkovem a Radíkovem byla velmi hezká, nikdy před tím jsem tou cestou nešel, ale byl to stoupák větší než od Maria Skály, chudák můj levý kotník. Ta z Partutovic cesta trvala necelou hodinu a z Boňkova se nedalo na kolo nasednout, musel jsem ho tlačit. Večer na faře jsem si pustil zprávy, aby nebyl takový klid.

V Potštátě ve farním kostele pak v neděli oslavili sv. Bartoloměje slavnostní mší svatou i s kadidlem. Tentokrát se nezamotalo a nevysypalo na zcela nový koberec. Jen já jsem zavadil o loďku a požehnal tak nový koberec studeným kadidlem.

Druhý den po táboře o. Radomír navštívil Anetku, aby předal zdravotní dokumentaci. Ač byla skoro půlku tábora o berlích, myslím, že si to tím víc užila. Kéž se ji noha brzy uzdraví. 

Také já jsem udělal oficiální návštěvu Vojty, který už se cítil mnohem lépe a předal mu to, co dostali všichni při vyhodnocení. Již od třetího dne tábora jsme se denně modlili za tyto konkrétní nemocné z našeho tábora, což bylo velmi dobré.

Já jsem po táboře si vzal dovolenou, abych si odpočal a prožil jsem ji sice na faře v Drahotuších, ale prost pastoračních povinností jsem vždy vyjel na nějaký výlet. 

V úterý jsem se podílel na stvoření světa v Ústí a dnes píši v klidu tento deník, protože jsem doma a můj synovec Martinek je zrovna nemocný. Mohu také jeho zdraví vložit do rukou Božích.

Díky všem, kteří se dali do tohoto díla. Množství nesnází ukazuje, že Božímu nepříteli hodně vadí, když se mluví o misiích, je velkým nepřítelem misijního díla, protože jeho prostřednictvím se zvěstuje evangelium.

Můžete se za misijní díla pomodlit růženec:

 

Zobrazeno 139×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio