Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Pane, nauč nás modlit se aneb novoroční předsevzetí

Loni jsem měl vynikající předsevzetí. Na přímluvu Panny Marie se nádheně vyplnilo a "ani jeden den bez modlitby růžence" skutečně vyšel a vychází dál, jsem tomu moc rád, ale nebylo by to bez pomoci Boží.

Naši vládní představitelé byly ve svých komických vánočních a novoročních projevech skeptičtí k vyplnění novoročních předsevzetí. Ale musím přiznat, že i já to dělám teprve po druhé a doufám, že to bude opět úspěšné s pomocí Boží.

Bez Boha totiž žádné předsevzetí skutečně nemá smysl a ať je jakkoliv dobré, bez Boha je jen plané. My křesťané si děláme předsevzetí mnohem častěji a tak, když o tom mluvíme, má to skutečně smysl, protože s tím máme dobrou a pozitivní zkušenost, na rozdíl od našich komediantů, kteří nevědí, co slovo předsevzetí skutečně znamená. Takové splněné postní předsevzetí je skutečně dar od Boha a posila pro náš život a jeho kvalitu směrem k věčnosti.

O tom letošním předsevzetí vím, že bude mnohem náročnější, ale má svůj hluboký důvod a chtěl bych to skutečně prožít.

Ono "Pane, nauč nás modlit se" ve mně znělo již před Vánocemi a uvědomoval jsem si s tím, že když jsem se naučil denně modlit růženec, chtěl jsem více jít do hloubky, protože někdy to v mém podání byla napsaná čárka: "Pomodlil jsem se. Uf, to byla fuška!"

Modlitba totiž není o slovech, ale o vztahu a o velmi důležitém vztahu. A tak toto předsevzetí vnímám jako nový start do celoživotní práce, se kterou nikdy nebudu hotový.

Jenže, aby toho nebylo málo, Pán mi dal také znát, že to mé předsevzetí bere skutečně vážně a dopustil, abych mu od začátku roku byl blíž, nejblíž, jak jen můžu, aby můj vztah byl opravdovější.

Když jsem si užíval vánočního volna plným douškem, jak už dlouho ne postrádán drahotušskými farníky odpočívajíc si od jejich přítomnosti, přestože je mám všechny tak rád, zastihl mě o. Radomír na Nový rok se zprávou, že by byl rád, kdybych brzy přijel jelikož Silvestrovský výlet na běžkách nedopadl pro něj dobře, odešlo mu koleno a je tak významně omezen na pohybu. A touto událostí začalo mé novoroční předsevzetí s velkým Božím humorem.

Mši sv. o. Radomír naštěstí slavit ještě mohl ač z počátku s velkými obtížemi, ale postupem času až do dnešního dne se jeho schopnosti stále zlepšují, takže dnes už ve škole učil náboženství sám. 

První den nového roku měl tři mše sv. a s převozem a podáváním sv. přijímání při mši sv. mu pomáhal akolyta Jindra. Já jsem tedy přijel ještě toho dne večer, hned, jak to bylo možné, 24 hodin před původním termínem svého návratu do práce pastoračního asistenta. Seznámil jsem se s novým fungováním a také s tím, že při každé mši sv., kterou o. Radomír bude mít, budu podávat Krista v eucharistii všem věřícím a tím pádem budu mít ten nejbližší vztah s Ním, jaký může laikovi dovolit biskup.

Na slavnost Zjevení Páně, kdy jsem podával sv. přijímání 4x jsem pochopil moudrost, proč kněz je církevním právem omezen slavit max. 3 mše sv. Všiml jsem totiž již při druhé mši, že místo, abych měl radost z velkého počtu lidí, kteří přijímají Krista, díval jsem se, kdy už konečně skončí řada přijímajících, prostě nejsem na to zvyklý. Ale zároveň jsem si uvědomoval tu velkou blízkost, kdy mohu stále říkat: "Tělo Kristovo."

Další neděli jsem přišel na jiný závažný důvod, proč jsem vyhlížel konec řady k přijímání a to zcela praktický, že "duch je ochotný, ale tělo je slabé." Ono teď v těch vymrzlých kostelích podávat sv. přijímání požaduje i mírný sebezápor, protože ruce zebou a uchopit do zmrzlých rukou Tělo Páně je čím dál tím náročnější. Proto před sv. přijímáním při třetí mši jsem si šel do sakristie ohřát ruce a hned to bylo lepší.

Tím, že o. Radomír je omezen pohybem se mě také výrazně změnil režim a v tom prvním týdnu se mě tím víc dařilo se modlit, abych to nějak zvládal a když modlitba byla slabší, bylo slabší i zvládání některých protivností, neboť s nemocným chlapem je někdy otrava a toho se nevyhne ani občas ani kněz. A v tu chvíli si mohu více uvědomit, že to, co funguje naráz jinak a o co se občas hádáme, bývá někdy pěkná blbost. Kdybychom to raději řešili modlitbou. A tak, když mám natažené nervy, že nestíhám to, co bych stíhat chtěl, protože kdyby pan farář byl zdráv, určitě bych to stíhal a měl bych na to klid, mohu to poručit Pánu a On to uzdraví. Ano, parkrát, v minulém týdnu snad každý den jsem si sáhl na to dno a pár hodin bylo ticho. A pak jsem si uvědomil, že to stejně byla jenom blbost, někdy nějaké slovo navíc, jindy zas nějaké chybělo. 

Prostě je to nádherný zážitek a cítím, že Pán toto mé předsevzetí i tímto způsobem vzal skutečně vážně. Nevím, jestli to dopadne tak dobře, jak růženec, ale věřím, že se více dostanu do hloubi modlitby a že to nebude jen tím novoročním předsevzetím.

Zobrazeno 241×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio