Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Kafe Panny Marie aneb dnes začíná Antiochia

Ano, dnes po značnou část prázdnin začíná Antiochia 4x po 10 denních turnusech. Dlouho jsem do této rubriky nic nepsal, proto dnes rád napíšu a začnu to včerejškem.

Delší dobu již jsem přemýšlel o tom, že na Antiochii jsem již starý a po pravdě za 22 let zkušeností mnozí pravidelní prázdninoví Antiošáci tak přemýšleli již v mnohem mladším věku, než ve kterém jsem já. Osobně již asi od svých 35 jsem přemýšlel o "Antiošáckém důchodu."

Včera tedy definitivně mě hlavou prošla ta myšlenka, že po 22 letech budu mít prázdniny bez aktivní účasti na Antiochii a rozhodl jsem se ji vzít naprosto vážně i s tím, že letos nebudu plánovat ani jakoukoli návštěvu turnusu Antiochie, jak mi kdysi doporučil šéf Antiochie Ondra Talaš po Antiochii v Horním Újezdě 2015, kdy jsem naposledy vedl turnus, následně 2016 jsem byl připraven pomoci na kterýkoli turnus, který to potřeboval a tak jsem vždy po týdnu byl na turnuse B a C. Loni už jsem chtěl udělat letošní krok, nicméně Antiochia byla v Potštátě, tak jsem na turnusu C byl jen jako pastorační asistent také s konkrétními jinými úkoly.

Pán nemá jiné ruce, než ty ruce naše a Antiochia je na tom podobně se šířením radostné zvěsti o Kristu. Nějak podobně mě to napadlo včera ráno a rozhodl jsem se, že ty moje ruce budou letos sepjaté v modlitbě za všechny mladé misionáře na Antiochii a za dílo Antiochie. Rozhodl jsem se udělat pouť za Antiochii a to na poutní místo Panna Maria ve skále u Spálova. Jak jsem pak při pouti zjistil, dá se to přirovnat jako "Svatý Hostýn v Ostravsko-opavské diecézi", ale má svá specifika i oproti ostatním poutním místům. Jedno z nich je, že neputujete na horu, ale dolů. Má velice krásnou historii, ale co o tom budu psát, když se můžete podívat: http://www.farnostspalov.cz/index.php/poutni-misto-maria-stein

To je právě to, co se mě líbí na Antiochii - nejen, že mladí jdou dělat misie a přinášet radostnou zvěst do míst, kde se na ni již trochu pozapomnělo, což je v současné době skoro situace celého českého národa, možná i Evropy, ale také proto, že potřebuje a chce mít i modlitební základnu a proto jsem se tedy rozhodl pro tuto pouť jako základní kámen mých letošních sepjatých rukou pro Antiochii.

Rozhodnutí přišlo včerejší ráno a tak jsem si ten den rozplánoval, aby byl celý proložený modlitbou. Jelikož byl státní svátek, tak na společnou modlitbu se čtením a ranních chval, které byly ke cti včerejší světice sv. Marie Goretti, jsme se s o. Radomírem sešli v 7:00. Po snídani jsem se svým úmyslem telefonicky seznámil jáhna Ondru Talaše a také P. Stanislava Trčku, abych nešel na tu pouť úplně sám a podobně také čerstvě dostudovanou katechetku Lenku, se kterou jsem se setkal osobně v Hranicích (a byl jsem viděn s nějakou mladou dívkou v družném hovoru - podotýkám drahotušským, kteří ji neznají, že to byla právě ona) a samozřejmě to věděl i o. Radomír.

Během dopoledne, jelikož byl státní svátek, jsem se nezabýval klasicky pastoračními záležitostmi, ale rozjímal nad nedělními evangeliemi v červenci, abych ovoce rozjímání mohl potom poslat P. Marku Dundovi. Ovoce rozjímání mnohých dalších pak můžete sledovat každý týden:http://fatym.com/view.php?nazevclanku=hesla-k-evangeliu-14-nedele-v-mezidobi-b&cisloclanku=2018070049

Pak jsem nastartoval kolo a jel do Hranic na oběd. Plán byl takový, že se stavím v Partutovicích, kde budu pokračovat modlitbou uprostřed dne a začnu se modlit živé růžence, dále pak ve farním kostele ve Spálově, kde probíhaly Otevřené chrámy http://www.doo.cz/otevrenechramy, tam se pomodlím korunku k Božímu milosrdenství, pěšky na poutní místo za modlitby všech tajemství růžence, na místě samém se pomodlím nešpory a dám si místní poutní kafe, o kterém ještě nevím, zda ho ještě dělají, měl jsem ho jen jednou a je to místní specialita - něco jako alžírská káva, jen s trochu jiným druhem alkoholu a vypadá i chutná velmi dobře, a na konec přejedu do Jindřichova, kde by v 19:30 měla být mše sv. To byl tedy plán, realita níže.

Po obědě a rozhovoru s Lenkou jsem se vydal na kole směr Partutovice. Z Olšovce je celkem prudký kopec, tak v únavě jsem ho nevyšlapal celý. Chtěl jsem mít čas a nespěchat, proto jsem sestoupil a šel chvíli pěšky za modlitby první části růžence, tedy živé desátky - za Antiochii o hoře Tábor, za Partutovice korunování trním a pak za duše v očistci. Pak pod Partutovicemi před obrázkem Panny Marie jsem opět nasedl na kolo a jel k faře, kde jsem odložil nadbytečné věci a u misijního kříže se pomodlil modlitbu uprostřed dne. Odtamtud jsem směřoval již na Spálov, kde jsem v původním plánu chtěl být na hodinu milosrdenství. Dohnal jsem však partutovské manžele a sestoupil z kola, abych po krátkém rozhovoru opět nasedl a pokračoval v cestě. Do Spálova jsem se dostal na 15:15 a v kostele podle plánu se pomodlil korunku k Božímu milosrdenství.

Pak jsem pěšky putoval dolů k Panně Marii. Putoval jsem pomalu a tak většinu tajemství růžence jsem se pomodlil cestou. Byl jsem tak trochu unaven předchozím stoupáním nahoru a k prudkému klesání dolů nemá mé kolo tak kvalitní brzdy, proto jsem šel pěšky.

Cestou jsem si všiml, že tam mají také peklo, ale to vedlo jiným směrem. Řekl jsem si tedy, že první den našeho farního tábora bude "exkurze do pekla".

Kolem mě jelo spoustu cyklistů a také několik aut, protože jsem putoval v sandálích, rozhodl jsem se jít po úzké silnici, aby k současné dlaze na prstu nepřibila i nějaká na kotník - to už bych fakt vypadal jako invalida.

Když jsem po 17 desátcích růžence došel do cíle cesty, kdy už jsem byl velice mírně zkrápěn z nebe (nebylo potřeba ani deštník a pod tamními stromy nepadla ani kapka), bylo několik poutníků u vody a neustále přicházeli další i během zbývajících tří desátků slavného růžence a nešpor. Ani po nešporách řada neustávala podobně jako v Lurdech u pramene poblíž Gávy, proto jsem na vodu nešel a rozhodl jsem se jít si odpočinout před zpáteční cestou nahoru do Spálova v místní restauraci u Panny Marie, kde právě jsem před několika dost lety (nejméně čtyřmi) pil ono kafe, kterému říkají kafe Panny Marie. Po pravdě jsem se na ně docela těšil, ale udělat mi ho musel pan vedoucí. Zřejmě se o tom kafi moc neví a recept na ně je skutečně tajný. Pokud však tam nějaký řidič pojede autem, musí zůstat v hospodě trochu déle, aby při policejní kontrole nenadýchal nežádoucí věci. Ostatní se tam dívali na fotbal. 

Po 17. hod. jsem se vydal zpět do kopce. U mariánské vody pořád někdo byl. V místě bylo pořád živo, ač nejbližší obec je 2 km, ale velmi hojně se tam tráví dovolená v chatkách či pod stanem. 

Za večerního klekání jsem se vrátil zpět ke kolu, abych dál svou cestu směřoval do Jindřichova na mši svatou, protože ve Spálově v obvyklou dobu nebyla, v Drahotuších právě začínala a v Jindřichově bývala vždy v 19:30, což bylo tak akorát. Když jsem tam však dojel, zjistil jsem, že mše sv. byla v tu dobu již včera a v obvyklý pátek byla zrušena. Tak jsem si vyslech další klekání, přijal telefonicky maminku a řekl si, že když je to tak a mobil už nemá dostatek kapacity, pomodlím se v Drahotuších alespoň Boží Slovo a modlitbu před spaním. Pokračoval jsem tedy v cestě, ale večer po večeři jsem již podlehl cestovní únavě, dlouho jsem to neprodlužoval a šel spát s pocity dobře prožité pouti, i když nakonec nebyla vyvrcholena mší svatou.

Dnes, tedy, začíná Antiochia a já se cítím povolán do služby, ale trochu jinak - se sepjatými rukami.

Je první sobota, jistě se pomodlím růženec, v. otec František má setkání s představiteli východních církví v Bari, které jsem teď sledoval a také my máme ekumenické setkání se společenstvími z Hranicka právě v Husově sboru v Drahotuších a tak ten dnešní růženec se budu modlit nejen za Antiochii, ale i za odčinění hříchů proti jednotě křesťanů. 

A v modlitbě budu pokračovat nejen celé prázdniny. Vždyť modlitba má být naším denním chlebem. A tak to, že budu mít ruce sepjaté k modlitbě za Antiochii beru jako důležitou službu, ale to neznamená, že bych neměl být připraven v případě potřeby přidat své ruce k dílu, i když momentálně mají jen 9 použitelných prstů. Nedokonalosti taky patří k životu, když je dokážeme správě odevzdat Pánu.

Věřím tomu, že se nemodlím jenom já, ale mnozí jiní přidají své ruce k modlitbě nebo ke konkrétnímu dílu. 

 

Zobrazeno 574×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Ano, ani já to nevím, nicméně to chtějí. P. Pavel Hödl mi říkal, že správný oděv kněze pro tyto příležitosti je výhradně klerika jako běžný kněžský oděv pro tuto příležitost. Já v husitském kostele či jiné modlitebně používám také zcela civilní oděv, avšak v katolickém, kde asistuji u oltáře si beru albu přepásanou cyngulem modré barvy. Nicméně v modlitebně CB každý chodí v civilu a žádného liturgického oblečení se tam nepoužívá. V podstatě nám jde o společnou modlitbu, i když se to nazývá ekumenická bohoslužba nebo zkráceně ekumena, ale jazykově to raději nerozebírejme, mohlo by to vyznít jako špatný vtip.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Klerika má být samozřejmě normální kněžský oděv i do obchodu.

Zobrazit 15 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio