Další prázdninová páteční pouť, + P. Josef Pelc

Včera byl druhý pátek prázdnin a oba jsem strávil na pouti. Tentokrát je 13. a tento den je zván jako "Fatimský". Nikoli tedy pátek 13. = smůla - to by byla pověrčivost! Ale pátek 13. ke cti Panny Marie. 

V tento den se pravidelně scházejí k modlitbě a většinou i mši svaté farníci v Soběchlebích. Dosud jsem neměl tu příležitost, až se teď naskytla, protože je charismatická konference a v Drahotuších byla zrušena páteční mše sv. a tak mi to dalo příležitost právě k této pouti.

Těch důvodů k pouti se však a to, podotýkám, zcela nečekaně, ale věřím, že Božím řízením, přidalo trochu víc. Jeden je za Antiochii, ale přiznám se, že jsem na to pomyslel až ex post. Další za ministrantský putovní tábor, na který jsem se tento den zvláště připravoval a otec Martin i otec Kája mě to zcela vhodně připomněli a už o to více se těším na Slovensko. Dalším důvodem je také náš farní tábor, což mě připomnělo hodně i účast některých rodičů, kteří nám s důvěrou své děti na týden propůjčují. Také je to jedna z posledních mší sv. P. Jiřího Doležala jakožto hranického děkana a o to větší také byla účast. Také loňská pouť do Fatimy mě vedla k tomu, abych za tímto účelem modlitby za obrácení hříšníků putoval každý měsíc alespoň duchovně ve výraznější modlitbě. 

V tuto chvíli nevím, kolik jsem vyjmenoval důvodů k pouti, ale jeden zcela záměrně a uvědoměle napíšu až teď a rozhodně nemá v pořadí poslední místo, jakožto odstupňovat tyto věci by bylo zcela nezpůsobilé, ale vzhledem k okolnostem jsem to od počátku dne považoval za prvořadý důvod této pouti a to je náhlá smrt P. Josefa Pelce, kterého si Pán povolal na věčnost v pondělí tohoto týdne.

Ráno jsem se modlil z Prečanovy agendy za zemřelé matutinum a chvály za o. Josefa a dnes ráno, v den jeho pohřbu v Uherském Brodě, s uvědoměním si žen, které časně ráno běžely ke hrobu, jsem se pomodlil těsně po svítání nešpory. Musím říci, že tři dny modliteb, které se konaly za zemřelé, měly velikou sílu a matka církev je dobře vybrala právě pro ty příležitosti. Tak jsem prožíval tyto modlitby žalmů.

S o. Josefem jsem zažil mnoho již od jeho působení ve Velkých Opatovicích, ale zvláště, když byl místoděkanem v Lipníku nad Bečvou. Všechno viděl jasně, organizačně měl vše vždy perfektně zvládnuté a do všeho dával celou svou kněžskou osobnost. Na něm jsem viděl, že své dary nepromrhává a rozdává velmi štědře těm, které mu Pán připravil do cesty. To, že jsem mu mohl jako prvnímu děkanovi tykat - ale vždycky jsem mu tykal "otče Josefe", (mezi tím mnozí další kněží, jímž tykám se staly děkany), bych viděl zcela okrajové, ale také jako doklad jeho velmi družné a společenské povahy a zároveň pokory.

Jeho smrt mě, jako jistě mnohé, zaskočila, ač jsem slyšel zvěsti o jeho nemoci, ale nepokládal jsem je, jako nemoc vedoucí ke smrti - tím víc jsem byl překvapen, ale rád jsem to odevzdal Pánu a byť jsem v den, kdy jsme se to dozvěděli, tj. v úterý, sledoval každou novou zprávu, byly to zprávy očekávání toho, jak společenství církve odevzdá svého kněze do Boží náruče. 

Hned v to úterý byla slavena zádušní mše sv. za o. Josefa v Brodě, ve středu v Lipníku, dnes má pohřeb v Uherském Brodě. Ani jednu z těchto příležitostí jsem nemohl využít a to ani dnes v Brodě, proto jsem viděl jako potřebné celý čas aspoň do pohřbu na o. Josefa myslet v modlitbě.

Uvědomil jsem si, že jsem jen o 6 let mladší, než o. Josef a že 6 let není moc dlouhá doba. V modlitbě pozdravení andělského si můžeme uvědomit tu nejdůležitější hodinu a čas je krátký. Bůh nám dává tento čas, on je Pán života i smrti. "Smrti, kdepak je tvé vítězství? Kdepak je tvůj bodec? Ten bodec je hřích..." Ano, to cituji sv. Pavla s tím, že nad o. Josefem smrt jistě nezvítězila.

Včera tedy odpoledne jsem jel do Hranic vyřizovat spoustu věcí a pak se vydal na kole na pouť do Soběchleb. Nenalistoval jsem si však mapy.cz, tak jsem si nebyl cestou jistý, občas jsem se musel doptat a cesta se mě tak o několik km protáhla, neboť některé "zkratky" kam jsem byl poslán, byly ve skutečnosti dál, než jsem si myslel, že bych jel. Ale dojel jsem včas, mohl se pomodlit bolestný růženec, na mši sv. jsem byl pozván do služby ministranta a po mši sv. byla před nejsvětější svátostí modlitba korunky anděla, po čemž se farnost oficiálně rozloučila. Cestou zpět přes Radotín, Lhotu a Týn jsem se vrátil opět na faru k odpočinku po této cyklopouti.

Měl jsem radost, že jsem směl putovat za tolik věcí a teď to tady píšu.