Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Nejen o sv. Barboře

Tak celou dobu vánoční rozjímám o tom, že bych moh něco napsat, jak jsem prožil advent. Nebyl to jen tak obyčejný advent, byl to advent aktivní, plný toho, jak Pán vede, když si něco vymyslíme.

Otec Radek přemýšlel nad otázkou, co dělat letos při rorátech. Z tohoto důvodu jsem nad tím přemýšlel i já a spočítal jsem si, že rorátů bude v Drahotuších 8 a v Partutovicích 4 a jelikož mám rád světce, napadlo mě, že by nás mohli provázet adventní dobou. A tak vznikla galerie adventních světců. Podle obrázků je určitě poznáte (doufám, že mám všechny):

Tak ti první: -  Sv. Ondřej a sv. František Xaverský. Druhý adventní týden: sv. Mikuláš a Sv. Ambrož, čímž jsme skoro, až na jednu výjímku z doby Vánoční vyčerpali svaté muže (pravda, ještě jsme vynechali sv. Jana od Kříže, protože by děti možná neoslovil) a následovaly ženy, z nichž první místo by měla zajisté mít Panna Maria, neboť církev slaví její Neposkvrněné Početí, ale v Partutovicích jsme ji vynechali sic tam toho dne nebyli roráty. Slavili jsme tedy také sv. Lucii a sv. Barboru. A v Drahotuších byl pro poslední roráty vybrán již vánoční světec sv. Štěpán.

Během adventu také vznikl scénář živého betléma, který se v Drahotuších odehrál na svátek sv. Štěpána. Rozhodně nevznikal horkou jehlou a byl plodem dobré inspirace, kterou se přiznám jsem dostal "shůry". Chtěl jsem, aby to nebylo jako vždycky jen obyčejné odvykládání vánočního příběhu, tak jsem do toho zatáhl židovskou rodinu o velikonocích před prvními Vánocemi a následným svátkem světel, který mě napadl později, teprve potom, co jsem prozkoumával zdroje, aby to nebyla jen smyšlená blbost, ale příběh pohledu židovské rodiny. Klidně se o něj podělím.

Poslední roráty se otec Radek rozhodl udělat poněkud originální a to na obou místech, kde letos probíhaly.

V Partutovicích, kde je vynikající spolupráce se školou, oslovil paní ředitelku a pozval ji osobně na roráty s tím, že pozve celou školu dětí. Jako po každých rorátech byla nachystána pro ně i snídaně.

Paní ředitelka svolila, roráty začaly až v 7:00 pro ty, kteří se chtějí ještě i trochu vyspat a přišla skoro půlka školy dětí. Už mi otec Radek nemusel "závidět", že na roráty chodí jen ty děti, které já učím v náboženství (bylo jich vždycky nejméně 5, z nichž 3-4 byli "moji" - z osmi - a další přišli na pozvání, z nichž na 3. a pak i posledních rorátech byl také můj bývalý žák), neboť mezi nimi byli i skoro všichni jeho žáci, celkem 13. 

Zorganizováno to bylo velice dobře až na jednu maličkost. Po náročné 4. neděli adventní, kdy bylo také velké zpovídání, otec Radek pozbyl hlasu, což byl docela velký průšvih. Nakonec se však ukázalo, že to nebylo tak zlé.

Vždycky v pondělí míváme v Partutovicích náboženství a v úterý ráno byly ony roráty. Já jsem se rozhodl, že poslední hodinu před Vánocemi svým dětem jak v Drahotuších, kde máme náboženství před tím, tak i v Partutovicích si pustíme vánoční příběh jako kreslený film, tedy Příběh oslíka. Trval 48 min, což obsahuje vyučovací hodinu a něco málo navíc.

V Drahotuších je škola velká, tak jsme to měli jen v rámci hodiny. Zatímco v Partutovicích, když jsem to dal najevo, mělo to technické problémy, protože naše počítačová třída byla obsazena, a tak jsme dostali k dispozici po malé chvíli čekání třídu s interaktivní tabulí a na film se mohl dívat, kdo chtěl, takže nakonec celá školní družina a místo 11 dětí v náboženství, shlédlo příběh rovnou 19 dětí a paní učitelky.

Večer před roráty mě otec Radek seznámil s tím, že mší sv. je schopný sloužit, ale promluvit k dětem o sv. Barboře musím já. Popravdě řečeno, tento předpoklad byl již od samého rána, takže jsem na tuto možnost byl připraven a osobně jsem to také viděl velmi pravděpodobné, že to tak dopadne a tedy jsem měl celý den na to, abych si to promyslel. Musí to být krátké, s jasným poselstvím a chytlavé, aby to dětem zůstalo v paměti. A měl bych také navázat na evangelium, aby to nebylo jako pěst na oko, že mluvím o něčem jiném, než o Božím Slově, které nás už vedlo k Panně Marii a jejímu Dítěti.

A tak jsem začal o Mariině odvaze, tedy odpíchl jsem se od poslední věty evangelia, která se všem nejlépe pamatuje, poptal jsem se dětí na jejich odvahu a lehce přešel k odvaze sv. Barbory.

Ona nebyla původně křesťanka, ale něco ji muselo na křesťanech oslovit, že chtěla být jako oni. A nebylo to jednoduché, protože křesťany zatýkali a vraždili. Přece nikdo z nás by se nechtěl kamarádit s vrahy. Pro Barboru byla oslovující jejich vzájemná láska. Ano, chtěla se stát křesťankou! A co na to její otec? Byl z toho nadšený? Rozhodně ne! A Barboru nechal zavřít do věže, jako se zavírají princezny, když se nechtějí vdávat za toho, koho jim otec určil. Nechal ji zavřít, aby se za ni nikdo nedostal. A ejhle, princ se do věže nedostal, ale kněz, který ji pokřtil ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. A Barbora pak nechala si ve věži udělat třetí okno, aby ji připomínalo Nejsvětější Trojici a veřejně to dala znát. A co na to její otec? Máme tady na obrázku meč.

A děti už snadno poznali, co udělal a správně zhodnotily, že to nebylo dobré a ještě jednou jsem zopakoval, že sv. Barbora uvěřila v Boha, ale ne jen tak ledajakého, Boha, kterého vyznávali křesťané. A otec Radek pak ještě doplnil proč máme kytičky zvané barborky.

A Aby toho nebylo málo, ještě po společné snídani s dospělými jsme se vrátili do školy a pozvali děti na otvírání jesliček. A taky přišly, ale já o tom nemůžu moc vyprávět, protože jsem byl doma a ne tam.

A v Drahotuších na posledních rorátech zas otec Radek vymyslel, že kdo přijde včas, 5 min předem, může se oblíct do ministrantského, vč. holek. A o to byl taky docela zájem, tak jsem jim říkal, že vypadají jako andílci:nebylo jich málo ani moc, tak nějak akorát.

 

Sdílet

Komentáře

JiKu No, moje řeč!
Právě proto je to blbý.

Kdo si vymýšlí nové tradice (třeba s bohulibým úmyslem šířit Boží království), má si vymyslet také nový název a nekrást roráty Panně Marii.

Vojtěch Hýbl (VVRH) Jo, to začalo na konci 90. let v Zábřeze, kde začali roráty tradovat jako ranní mši pro děti s kratičkým příběhem a celou ve tmě v době adventní a dokonce jeden rok tak byla nazvána i první nedělní mše sv. A loni, nevím, jak se to ujalo měli "postní roráty" v podobném stylu jen ve středu a v pátek. Nemyslím si, že to musí být nutně špatně, ale ideální to není. Z toho se může stát devalvace, že roráty nakonec budou totéž, co jakákoliv ranní mše pro děti. Ale, když je to smysluplný program správně směřující, tak proč ne.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio