Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Originální ekumenická bohoslužba

Jako každý rok v poslední době, tedy vlastně teprve 3. po sobě jdoucí, ale tomu  se už vlastně říká tradice, o svátku sv. Cyrila a Metoděje, lépe řečeno letos v jeho předvečer, aby bylo jasno, tak 4.7.2014 v 16:00 se konala slavná ekumenická bohoslužba ke svátku Cyrila a Metoděje v husitském kostele v Drahotuších. Ta letošní však byla originální, jak samotný název článku napovídá.

Jelikož je už týden a něco potom, bude ten článek buď hodně krátký nebo tu bude hodně omáčky, to v této chvíli momentálně nevím. 

Ekumenické společenství se nám rozrostlo o další církev, církev adventistů sedmého dne, zastoupenou jejím kazatelem Josefem Kubíkem. Bratr Ladislav z CB se omluvil, byl s námi jen duchovně, sestra Pavlína z ČCE sloužila, její manžel fotil, Vlastík jako domácí to vše vedl a také otec Petr a Radek se zapojili.

Možná už jsme měli dost tradičních setkání nad Písmem a přímluvami, a tak pro letošek Vlastík navrhl obměnu, ze které mě před dvěma měsíci, kdy se to začalo domlouvat, projel mráz po zádech, ale hned jsem to vydýchal a začali jsme rozmýšlet nad možnostmi provedení.

Bylo jasné, že chléb a víno určitě nebude, ani žádná forma možné záměny s večeří Páně či mší svatou a nebude to žádná ekumenická mše, protože to není přípustné, tak daleko v té jednotě ještě nejsme.

A tak se domluvilo jen lámání chleba, jenom toto gesto. Originální a pěkné.

Požadavek byl jasný: nesmí dojít k záměně, má to zůstat jen u gesta, které se rozdělí mezi všemi. A bylo udělané také jasné opatření: nesmí se to lámat na stole, kde se láme chléb pro večeři Páně, musí to být viditelně jiný stůl, protože také nejsme společně u jednoho stolu.

Byl jsem plný očekávání, co z toho nakonec vznikne a pár věcí mě ještě napadlo. Pár dní před bohoslužbou, resp. týden a něco jsme se sešli znovu, abychom zkonkrétnili pobobu bohoslužby.

Začínalo to normálně, tedy skoro normálně, protože moment překvapení jsem už znal, byl přidán navíc před požehnáním. Být to katolická liturgie, tak by tou dobou bylo přijímání. Kdo by celou tu dobu spal; nenašel se, Bohu díky, nikdo takový; mohl si to jednoduše splést.

Možná si řeknete, že jsem měl předsudek. Avšak já jsem se celou dobu snažil o to tomu gestu porozumět. 

Lítost nad hříchy, čtení, písně, přímluvy. Normálně bych byl živější, zpíval, zapojoval se s ostatními. Neměl jsem chuť. Přímluv jsem měl spoustu na jazyku, ale neřekl ani jedinou.

Pak přišlo lámání chleba a přijímali všichni. Byla to chvíle překvapení, z ničeho nic. Tedy ne úplně tak: po přímluvách a otčenáši pár modliteb nad chlebem, pak jeho lámání a rozdělování. Mě nepřekvapila, celou dobu jsem na ni čekal, že jsem se ani nemohl dočkat, kdy přijde.

Byla to pro mě záhadná chvíle, která ve mě probouzela otázky, z nichž napíši jen jednu: copak mohu přijmout při bohoslužbě chléb, který není eucharistický?

A nabízeli se mě odpovědi:

Je-li gestem pohostinnosti, pak určitě ano. Je-li gestem přátelství, pak určitě ano. Je-li gestem touhy po jednotě, pak určitě ano. Je-li gestem pokoje, pak určitě ano. Je-li gestem přijetí do společenství, pak určitě ano, protože tvoříme společenství s Kristem. Je-li jakýmkoliv jiným naprosto srozumitelným gestem, které nám má připomenout lásku Kristovu, pak bych takový chleba s radostí přijal a předal dál.

Těmi otázkami jsem žil celý týden, než byla bohoslužba a ještě i potom. Ono lámání chleba mě na ty otázky nedalo opověď a z toho jsem byl trochu zklamaný. Na druhé straně, jak jsem mohl být zklamaný, když jsem celou dobu věděl, že to přijde.

Lidí se na páteční odpoledne sešlo v hojnosti a bylo to krásné společenství. Já jsem sice prožíval své otázky, ale přesto jsem se snažil prožít to společenství i alespoň krátce po bohoslužbě při agapé, které trvalo ještě asi hodinu, pro mě 5 minut, protože jsem měl povinnosti, které jsem nehodlal dělat dlouho do noci. 

Během bohoslužby mě napadla ještě jedna věc: ekumenické bohoslužby, které jsou nám v lednu doporučovány, často jsou plné gest, která neznáme, ale v tom národě, který tu bohoslužbu připravuje, jsou normální a vpořádku. 

Když se ve škole s dětmi učíme o poslední večeři, také si ji katecheticky ztvárňujeme a je to v pořádku, protože je to ve škole a nedělá to kněz a zpravidla to bývá z těch zábavnějších hodin náboženství, na které děti rády vzpomínají. Nebo možná doma v rodině, když je zelený čtvrtek a napodobujeme židovskou večeři. Je to normální a v pořádku.

A tak lámání chleba v ekumenické bohoslužbě může být vpořádku, rozhodně však není normální, je to spíš originální a musí se to dobře vysvětlit, jinak hrozí, že to bude jen prázdné gesto a to by nebylo dobře už kvůli tomu, že Kristus naplnil pětitisícový zástup z pěti chlebů a dvou ryb a ještě zbylo 12 košů zbytků, aby se mohli najíst i apoštolové.

 Čeho třeba je symbolem chleba, toho se v Písmu najde habaděj.

Zobrazeno 813×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio