Období prvních svatých přijímání

_{Už dost dlouho jsem nepsal nic do rubriky jednoho nezdárného katechety a když už jsem napsal, naopomenul jsem zmínit, že jsem v krizi. Teď mohu rozhodně napsat, tím více, že dnes, kdy by se mělo mlčet, jak nám svým postojem ukazuje sv. Jan Nepomucký, máme setkání zuberských katechetů. Ale to poněkud moc předbíhám dění, které má následovat.}

Když už jsem psal o jakési krizi, tak na rovinu, od loňského října do začátku května t.r. jsem velmi silně cítil, že se ten letošní školní rok v jistých rysech, dle mého názoru, velmi silně nevydařil a že se moc nedalo psát o velkých úspěších. Asi nejkrizovější pro mě byl loňský prosinec a letošní leden, kdy jsem nebyl příliš veselý a kdy se událo i několik konfliktních událostí, které jsem se pokoušel více či méně úspěšně držet na uzdě, aby to nebylo příliš znát, tak teď aspoň tímto způsobem je to ze mě venku. Ale vlastně jsem o tom ani moc psát nechtěl. Jaké byly důležité příčiny, ten, kdo to má vědět, ví.

Musím však říci, že ledy začaly tát ve chvíli, kdy jsem byl pozván maminkou kluků z Potštátu, které jsem jako poslední učil náboženství na jejich první svaté přijímání. Ještě více roztály ledy, když mě o. Milan pozval na první svaté přijímání kluků partutovských, o kterých jsem zde napsal několik hlášek, které připomenu níže. Z Drahotuš, kde bylo první svaté přijímání asi největší, se mě žádného pozvání nedostalo, což jsem rád respektoval, protože přece jen jsem tady v Zubří a to bych celý květen nedělal nic jiného, než navštěvoval jedno první svaté přijímání za druhým až do půli června, i když nepopírám, že by to pro mě byla veliká radost. Každý rád vidí alespoň drobné výsledky své nedokončené práce, která však není jeho prací, ale měla by být doprovázením na cestě za Ježíšem.

Když už však píšu o drobných výsledcích, v případě partutovských kluků, kteří měli první svaté přijímání včera a jehož jsem se s velkou radostí účastnil až tak, že mi o. Pavel řekl, cituji: "Tos je musel mít hodně rád, když kvůli nim vstáváš o půl čtvrté ráno," musím říci, že mi udělali radost mnohem větší, než by mě kdy napadlo či mohlo napadnout, hlavně jeden z nich, který byl náležitě a správně hrdý na své nové jméno, které dostal letos o velikonocích při křtu, aniž bych, když jsem ho učil, tušil, že vlastně nebyl pokřtěný, ač mi připadlo záhadné, že tehdy jsem ho a ještě některé nenašel v křestní matrice. Musím říci, že ta parta mě nadchla natolik, že to včera vypadalo, jako bych je náboženství nikdy nepřestal učit.

První svaté přijímání proběhlo symbolicky ve spojitosti se svátostí křtu, takže kluci měli u prvního svatého přijímání i své rodiče, z nichž někteří také s nimi šli k prvnímu svatému přijímání. Otec Milan kázal právě o tom, že je období prvních svatých přijímání a také vyjmenoval, kde všude v následující době bude první svaté přijímání a já jsem si k tomu doplnil ještě 3 neděle, kdy bude tato slavnost v Zubří a Vidči, ale zatím nikdo mě na to nepozval, což ovšem není podstatné hlavně letos, když pouze dvě třeťačky doučuji a nijak prvokomunikanty na starosti nemám. 

Těch podstatných myšlenek v kázání o. Milana bylo pochopitelně mnohem více, ale nepíšu tento článek kvůli kázání. Ještě jsem zapomněl podotknout, že na konci, dříve, než kluci poděkovali o. Milanovi za vedení k prvnímu svatému přijímání, což bylo velmi hezké (dosud mám z Partutovic hrníček z prvního svatého přijímání z r. 2018, kdy přistoupili 4 holky a 1 kluk, článek o tom je taky), dostali takové upomínky, které by jim mohl každý závidět, hned zarámované a kříž.

Po mši svaté bylo pak náročné období focení, kde jsem byl také pár krát vyblejsknut a pak jsme šli na společný oběd, což v počtu 4+4 prvokomunikantů v místní jídelně ZD je reálné a krásné, že se rodiny umí společně domluvit a tak si i lidsky prodloužit slavnost, pak jsme se všemi přítomnými dětmi (tedy i sourozenci a další příbuzní) ještě trochu zablbnuli nejprve před jídelnou, ale pak jsme se dostali až do jídelny a já se cítil ve svém živlu, ač jsem v tom horku a po obědě byl vykoupán ve vlastní šťávě (docela ze mě teklo), ale měl jsem radost s nimi. 

Měl jsem radost hlavně z toho, že mohu být tím katechetou, který je doprovází na cestě a že oni chtějí být dále doprovázeni. A taky jsme si slíbili, že za 14 dní se zase uvidíme (taky doufám, že i příští neděli přijdou do kostela), protože to mají první svaté přijímání zase kluci v Potštátu, kteří mě pozvali také a i jim jsem přislíbil účast a už teď se na to moc těším.

Pak se stal taky zázrak mého brzkého příjezdu zpět do Zubří. Otec Milan mě vzal na hlavní nádraží, kde mi okamžitě jel vlak, snad kvůli mě (nikoli, ale kvůli překážce na cestě) měl 85 minut zpoždění a ihned následoval vlak do Zubří, takže ještě v Zubří jsem psal členům PR, že se půjdu ještě víc zrujnovat na Hodorf, kde měla proběhnout a proběhla nádherná májová pobožnost s rodinami farnosti Zubří. 

Komunikoval jsem s členy PR po telefonu, protože jsem nevěděl, co bylo v Zubří v ohláškách a hlavně jsem tam nikdy nebyl a je to až na samé hranici obce Zubří, pro mé fyzické síly, nabuzené kluky z Partutovic, téměř nemožné dojít bez újmy na zdraví. 

Přiznám se, že, teď, když to píšu, ještě nevím, jak se dnes dostanu do školy, asi už budu muset za chvíli opatrně jít, protože z té včerejší zátěže mám docela poobrážené kotníkové vazy, takže se mi moc dobře nechodí, ale už krátce po rozhodnutí to zmáknout, jsem taky tušil, že si to "pěkně odskáču."

Nicméně po příchodu na faru v Zubří, nutno říci, že jsem byl spíše odrazován, abych to raději vzdal a odpočinul si, dokonce i maminku jsem v tom neposlechl a nevyspalý, zesláblý, ale nabuzený jsem nakonec to kolo nastartoval a nelitoval jediné minuty. Protože jsem nevěděl, kam vlastně putuji, snažil jsem se držet podle map.cz a rad místních a nakonec a s velkou pomocí mě dobíhající mládežnice (nevím, zda GDPR mi dovoluje zveřejnit jméno) na správné místo došel a mohl se ujmout vedení pobožnosti a zároveň prožíval velkou radost z přítomnosti mladých rodin i s dětmi, které možná spíše běhaly po lese, ale byly tam a zapojovali se do společenství.

Tou cestou nahoru jsem se modlil růženec. Když jsem se rozhodnul, už jsem byl přesvědčen, taky celodenními zázraky, že tam chci opravdu být - alternativní možnost pomodlit se na nějakém jiném místě níž jsem zavrhl ve chvíli, kdy jsem na ceduli viděl, že cíl je vzdálen cca 3 km po žluté, cesta vypadá dobře, ač po půli už mi bylo jasné, že se blížím za hranice svých sil, ale chtěl jsem to dojít a ke konci už skoro za každou cenu a bolesti jsem vnímal jako takovou oběť, kterou chci dát.

Cesta dolů byla pro mě trochu horší, byť při májové, před níž jsem opět byl jako bych se vykoupal v rybníce před tím, nicméně byl jsem povzbuzován spolupoutníkem, který mě odrazoval od té cesty, když jsem byl ještě ve vlaku a moc dobře věděl proč, ale díky němu jsem došel dolů sice pomalu, ale jistě a relativně bezpečně. 

Po tom, co jsem usedl opět na kolo, jsem si zajel k jedné kapličce, na kterou nevyšla letošní májová a dokončil tam růženec. Přemýšlel jsem celou dobu o radosti, kterou mi přináší katecheze a jen teď nevím, když budeme mít dnes to setkání, jak mluvit o své katechetické krizi, do které jsem asi taky někoho namočil. 

Uvědomil jsem si proč to bylo, na co všechno ještě nejsem zvyklý a s čím se prostě musím nějak popasovat.

Hlavně, a to jsem říkal oněm klukům v Partutovicích, když vzpomínali, jak jsem je učil a jak jsem jim ukládal tresty, tak to byli právě oni, kteří mě dali do katecheze mnoho sil a vlastně mám je v čerstvé paměti, i když při příjezdu do Partutovic, a to ví jen o. Milan, jsem si hned prvního popletl, když jsem ho viděl z dálky, ale z blízka jsem je znal po jménech i po vlastnostech a ještě v autě jsme si s o. Milanem o nich povídali a svým způsobem to, čím byli jako prvňáci či druháci, si uchovali do dnešních dnů, ale zdokonalili to ve své užitečnosti, kterou mají i negativní vlastnosti, prostě učí se žít takoví, jací jsou.

_{Že se mi letos náboženství tolik nedařilo, to mě zase povzbudil jeden z dědů na Hodorfu, ale při mnohých setkáních s dětmi a jejich rodiči či prarodiči mimo školu, že to není tak strašné, jak si myslím, ač to se zdá, že je vlastně ještě horší.} 

_{Že se na letošní školní rok nepřihlásili všichni, kteří byli loni, to si uvědomuji, že mě celou tu dobu, než jsem se s tím snažil popasovat, asi nejvíc ubíralo a taky ubírá sil. Cítím se za to osobně zodpovědný, ač zodpovědnost mají také rodiče, kmotrové, děti, farnost i škola - každý na tom svém poli.} 

Já mám každého žáka, i toho, který se nepřihlásí, v srdci a z mého doprovázení alespoň v modlitbě nezmizí.

_{A hlavně, že jsem paní katechetce nepředal všechny děti, které jsem učil loni. Nějak moc jsem si z Drahotuš zvykl, že jsem panu faráři k přípravě na první svaté přijímání posílal 120% přihlášených dětí. V Zubří docela dost postrádám procenta navíc, že by se přihlásil třeba někdo ještě během školního roku nebo začal chodit.} 

_{Taky mě docela trápí to, že ani všichni ministranti z mě ať už známého či neznámého důvodu nechodí do náboženství a že ani není samozřejmost, že děti z vzorných křesťanských rodin vzorně chodí do náboženství, takže úbytky se zdají být velké. Koho za čas budeme učit?}

_{No, a taky, oproti hranickým katechetům se mě zdá, vidím to taky na setkání katechetů, že je zde mnohem menší míra kolegiality, ale to bude i tím, že Meziříčský děkanát je větší, zbožnější a tradičnější a hlavně ho moc neznám. V děkanátě hranickém jsem měl katechety na starosti po 2 školní roky jako "jeden z katechetů" a to mi tehdy taky dost dalo.}

_{Nikdy jsem neviděl jako přínosné, když se ruší hodiny náboženství. I v tomto blogu jsem na to hodně nadával, když si škola vůči nám něco dovolila ohledně rušení výuky - vždy jsem požadoval (uvědomuji si, že jsem si mohl dovolit větší míru agresivity "z legrace") náhradní termín.} 

_{Nedostatek zdraví mě také neodrazuje od toho, abych učil. Ač dnes do školy asi nějak dokulhám, přesto budu učit. Učil jsem někdy i v horším stavu a mám dobrou zkušenost, že děti mají pochopení nebo alespoň mohou být povzbuzením k tomu, že ač nemocen, cítím se lépe. (Rekordně jsem učil v 39, což si zase uvědomuji, že by dnes byla nezodpovědnost)}

_{A když už tak pojmenovávám ty nedostatky, tak také jsou v materiálech, podle kterých máme učit. Naštěstí v této oblasti se konečně rozhoupalo katechetické centrum a vyplodilo první tři polské ročníky, z nichž ten třetí ročník je opravdu kvalita, podle které je vhodné děti připravovat k prvnímu svatému přijímání. Další pak učebnice a sešity dohromady, které vyprodukovalo konečně katechetické centrum v Olomouci, přičemž nejvíce vydařenou vidím "Na cestě s Ježíšem".}

_{Pracovní listy, podle kterých jsem učil dosud se ukazují a letošní rok ukázaly jako už neužitečné, když dětem se nechce tolik malovat a nějak moc je to nepoutá a oni chtějí být připoutáni ke Kristu, ne k pracovnímu listu.}

_{Ne malou překážkou je též slabší náboženská úcta v rodině jakožto občas i předměty, které jsou "důležitější", než náboženství jako např. házená - ovšem k tomu nutno říci, že jsem druhákům slíbil toleranci, že je budu pouštět dřív. Snad si nenacházejí ještě další falešné důvody.}

Takže toto období prvních svatých přijímání mě dalo jakýsi nový náboj a mnohem lépe vidím, že příští školní rok chci fungovat mnohem lépe.

No, a abych na to nezapomněl, tak tu hodím taky odkazky na to, jak jsem učil své drahé partutovské děti, se kterými jsem směl prožít jejich první svaté přijímání (a je jich ještě trochu víc v této rubrice): 

...Vždyť neznáš žádnou súru! ... aneb 24 hodiny a 40 minut v partutovické farnosti | Já za to nemohu, to někdo jiný (signaly.cz)

Ježíšek už teď nebo až na Vánoce? | Já za to nemohu, to někdo jiný (signaly.cz)