Když jsem zván ...

Není vždycky lehký být někým pozvaný a přijmout pozvánku, ostatně každé pozvání vždycky přijmu rád a vždycky se těším na ta setkání a občas se toho, kdo mě zve zeptám: "Co ti mám provést?"

Nemám těch pozvánek málo a jsem ve stavu, kdy se musím často rozhodovat komu a kolik věnovat času a ani to rozhodnutí není vždycky jednoduché, protože někdy může být i kritizováno, že jsem se něčeho takového účastnil. Nicméně všeho se účastním zásadně zodpovědně, vědom si toho, na co jsem pozván a že se také může stát, že někdo jiný se pohorší nad tím, že jsem nějaké to pozvání přijal či učinil.

Mnohdy, když některá rodina prožívá výročí, křest či manželství nebo taky pohřeb a dostanu pozvání, velmi si toho vážím a neodmítám, když mě někdo pozve, ač se moc neznáme. Vzniká tak krásná komunikace, sdílíme své radosti a životní osudy, tvoříme společenství a mám z toho radost.

Pozvání mě vždycky činí radost a taky i já moc rád zvu, nerad bývám sám, nerad prožívám samotu bez setkání. Každé to setkání však musí mít štábní kulturu, což bývá někdy slabá stránka i u mě, ač mám jistotu, že se neopiji či neudělám trapas podobného ražení, leda, že občas mám blbý řeči a nějaký ten trapas se mi taky stane.

Některé pozvánky taky vyznívají trochu komicky - třeba takové pozvání na jídlo na popeleční středu, aby se ukázalo, že se postí či na Velký pátek od evangelíků, když oni se zrovna nepostí a my jo, obě jsem zažil, proto to píšu, že jsme (protože pozván jsem nebyl sám) to museli nějak slušně odmítnout.

Podobně může vyznít i pozvánka v páteční den třeba na nějaké hudební vystoupení v pohostinném zařízení, kde určitě se bude nabízet kde jaká lahoda k snědku. Na druhé straně pozvání na páteční svatbu nebo trachtu, to by se odmítat jistě nemělo, protože se máme radovat s radujícími, ale přesto nesmíme zapomenout na kajícnost.

Jsem tedy rád, když jsem zván a když mohu přijít zase mezi další lidi, ale těžko se mi takové pozvání odmítá. Nechci se sám vcucávat, protože to by bylo pohoršením někam přijít nečekán, nezván.

Píšu možná o takové normální věci jako je pozvání k nějakému slavení, ale píšu to i proto, že rozhodně neberu jako samozřejmost být někde pozván a rozhodně tím, že někam jako pozvaný přijdu, nechci nijak provokovat jiné, kteří se mohou cítit pohoršeni, že jsem tam, kde bych být nemusel a že některým věnuji přehnaně mnoho času, protože se s nimi chci veselit a radovat, nikoli jako marnotratný syn s falešnými kamarády, ale jako ten, který byl nalezen a zase žije.

Vlastně jsem to tu poznamenal taky proto, že jsem byl pozván a že si vážím toho pozvání. Něco už jsem oslavenci provedl, ale co to bude, to bude až tam. Krom toho jsem však dostal ještě i další pozvání na ten samý den a také na druhý den potom zase na hody, takže celý víkend budu v nějaké té veselici a některým se zcela oprávněně zdá, že toho mám moc, avšak jiní mi zas řeknou, že nic nedělám, tak pak si z toho mám vybrat. 

Pozvání je přece také součástí pastorace, což je zajímavé, když kněz svá pozvání bere jako pastoraci a pozvání na to samé někoho jiného jen ve smyslu: "užij si to". Nicméně by to bylo správně pochopeno, tak, jak jsem to napsal teď - to není úplně ono, ale těžko lépe vyjádřit podstatu, proč "to ano" a "to ne" - toho pozvat a toho ne, bavit se o tom či o onom. Když šel Ježíš k hříšníkovi, víme, co tam dělal, ale nevíme, jestli to byla pastorační návštěva. Důležité na těch setkáních taky je, kam vedou a je těžké, když to někdo soudí a třeba ani není přítomen.

Možná, abych byl konkrétní, tak dnes, když je památka Panny Marie Bolestné, skutečně vnímám, že budu mít kající den se vším kajícím rázem. Ráno jdeme do školy vyřídit náboženství, pak jsem celou pracovní dobu v galerii a následně pojedu na mši svatou pravděpodobně do Zašové, nemám moc času, kdyby mě někdo měl někdo pozvat. 

Sobota je památkou sv. Ludmily, takže sestra má svátek. Pan děkan CMTF mě pozval (hromadným mailem) na Veni Sancte, při té příležitosti jsem pozval i maminku, taky cursillo v Olomouci má Ultreyu v 10h, ale to je Veni sancte, nerozdvojím se, a jeden farník mě pozval na svou padesátku, kdy začíná oslavu krásně mší svatou v Zubří, básničku k padesátce už mu udělat nestihnu.

Tak teda tu básničku k padesátce jsem stihl během několika málo času, zlomku minuty, když jsem si uvědomil, že se tomu říká Abrahamoviny, tak těsně před oficiálním vyřčením přání:

"Ať máš víru jako Abrahám,

že v žádné chvíli nejsi sám."

 V neděli slaví farnost Zubří výročí posvěcení svého farního kostela a ráno je mše se zaměřením na děti, pak ještě hrubá, na ni už asi jistě nebudu, ale rád si udělám čas na kafe po ranní mši svaté, ze kterého ještě nevznikla farní kavárna, v mnohých jiných farnostech tak moderní a ve Velké u Drahotuš mě pozvaly na pouť k Sv. Kříži už před 3 měsíci a v Zubří budou mít obvyklé sportovní odpoledne a Farní evangelizační buňku, takže těch dvou posledních věcí se účastnit nebudu moci - nemám dar bilokace.

Tak jen doufám, že nepřijde ještě nějaké nenadálé pozvání, už nevím, kam bych to "narval". Jak se znám, tak z konkrétního napsaného programu třeba stihnu někde části, které jsem označil, že se jich nebudu moci zúčastnit, ač mi zkušenost praví, že asi nebudu hodný třeba na Farní evangelizační buňku, protože toho mám prostě moc a "oni to nechápou". Možná by se dalo říci, že neumím říkat ne, ale to není pravda.

Nikde jsem svou osobu nevnucoval, byl jsem pozván a přijal pozvání, tam, kde obvykle chodím, zřejmě pro tentokrát nebudu.

V Zubří se farníci rádi scházejí, ať už je to řádné či neřádné, ale skutečně rádi, což mě velmi ladí, ale na jednoho člověka, i tedy na mě, to může být někdy až moc.  

Ano, mám veselý život, jsem člověk, který rád slaví, takže slaví. A musí se najít čas i na všední život.

Když toto právě píšu, má být pátek a navíc památka Panny Marie Bolestné, tedy kromě Slovenska se bude církev jistě kajícně chovat, zatímco Slováci budou slavit svůj státní svátek a otec Pavel jede na svou obvyklou pouť do Jívové a pravděpodobně by se taky neměl postit, ale to už je na Něm, nicméně o páteční slavnosti se půst obvykle ruší. 

Moje loňská pouť do Jívové dopadla, jak dopadla - blog o tom píše, bylo to tehdy trochu horší, než kdybych se postil, ale také v tom bylo hodně požehnání, ano, měl jsem to zažít.

Takže tam, kde mají kostel zasvěcený Panně Marii Bolestné, budou mít tedy taky slavnost. 

Škoda, že nic nemám tak blízko, abych jel někde slavit místo pátečního postu.