Každý den něco pro farnost

Teď jsem si vzpomínkově pročítal článek, jak jsem se loučil v Drahotuších. https://drahministranti.signaly.cz/2007/o-velkych-zmenach Musím ještě hodně prostudovat arcibiskupa A. C. Stojana, aby moje budoucí loučení bylo dokonalé - nikdo o ničem nevěděl a nikdo po mě netoužil. Zda je to humor, nechám na čtenáři. Jsme povoláni k mnoha loučení, než přijde věčnost, tak je vhodné si to nacvičit. 

Moje loučení v Drahotuších bylo tehdy strašně hektické. Až se budu loučit v Zubří - to nevím, kdy bude, ale přijde to, především se loučit nebudu, bude to nepozorovaně po všech skončených povinnostech, v době, až k tomu přijde čas, vinu na tom neponese farář ani farníci, ale mé svobodné rozhodnutí, čímž neříkám, že bych se cítil nějak špatně nebo zkroušeně, jsem přece jen v krásné, živé farnosti. 

Píšu o loučení, protože vidím jako důležité, aby odchody probíhaly s čistým štítem, plynule a nepozorovaně. Já vůbec nejsem důležitý - jak jsem psal v tom článku shora, důležitý je kněz ve farnosti, ostatně podle některých farníků, ve farnosti nic nedělám, že. Jsou to dobří a milí farníci a vůbec jim ten názor nemám za zlý.

Píšu teď trochu nerozumně. Musím ještě jednou zdůraznit, že to v žádném případě není rozlučková řeč, na rozdíl od shora odkázaného článku, že je to v duchu článku předchozího, který je o kázání pana faráře https://vvrh.signaly.cz/2309/svedl-jsi-me-hospodine a v duchu slova, které mě napadlo potom, takže je na místě ten článek taky připomenout, ať nedojde k mýlce, že až přijede nejbližší vlak, budu pryč - to by bylo nejen nezodpovědné, ale ještě mnohem méně rozumné, než je tento napsaný článek, který se nehodí číst a pokud to někdo hodlá číst, tak ať to laskavě správně pochopí. 

Ono loučení může být klidně za hodně dlouho, netroufám si říci, za jaký čas - to je v rukou Božích a tak to skutečně stojí, nikoli jinak. Všude, kde jsem byl, jsem se cítil v rukou Božích - i tam, kde na to třeba i nerad vzpomínám.

Nadpis shora je mnohem odvážnější, protože si troufám tvrdit, že každý den dělám něco pro farnost. V tom mám svědomí naprosto čisté a vůbec nic mě nevyčítá. 

Farníci, kteří tvrdí, že nic nedělám, mají na to naprosto nárok, protože mají plné právo nevidět, že něco dělám a má svoboda je i v tom, že nemusím přijímat od nich žádnou ukládanou práci, tedy aby bylo správně rozuměno, žádné nařízení práce, nicméně slovíčko "prosím" u mě funguje a podobně i jiná zdvořilostní slůvka, takže cokoli je potřeba, rád udělám a klidně i hned. Řekne-li mě však někdo po 21.h, že mám jít zavřít kostel ihned, tak to považuji za neslušné chování vůči mě nejen proto, že už tou dobou také žádám odpočinek. 

Ostatně i pan farář tohoto práva občas využívá a naštěstí už netvrdí, že chodím po zmrzlinkách, protože poctivě každý den, co jsem na faře, udělám alespoň něco pro farní společenství (nejen ministranti, nemocní, nemocní v Domově důchodců, náboženství, FEB nebo májové, křížové cesty a podobně).

Fakt je, že nedělám nic, čím bych někoho zastupoval. Jsem sám sebou a cokoli dělám, může s mnohem větší intenzitou dělat kdokoli další - nemám nic z moci svěcení, co by mi ukládalo nějakou výlučnost či exklusivitu. 

V Drahotuších jsem třeba zásadně nedělal kostelníka, takže si kostelníka našli a bylo to dobře. 

Tady v Zubří tedy zásadně nedělám nic speciálního, co by nemohl dělat kdokoli jiný, spolehlivější a lidí je tu na to dost, ač třeba říkají i opak - zkušenost je tu taková, že ve farnosti je zastoupené všechno ve velkém množství, takže si nemohou na nic stěžovat a já nemám co doplňovat, mohu být pouze sám sebou.  

Od faráře ukládanou práci přijímám, protože on má právo na to, aby mi ji ukládal. Také přijímám to, co mi uloží pastorační rada, pokud je v mých schopnostech tomu vyhovět - to co do farnosti a v zaměstnání samozřejmě poslouchám zaměstnavatele, jako každý běžný občan.

Má práce však se nijak nemůže podobat vyhazovači, když já návštěvy a kohokoli vůbec rád přijímám, ale ani ne nalévači alkoholických nápojů či číšníkovi, to není v mé kompetenci.

Drahotuše na začátku jsem nevzpomněl náhodou. Jako pastorační asistent jsem měl a držel povinnost vyplňovat výkaz práce a to elektronicky. Z toho jsem měl jistotu, že každý den něco pro farnost, farnosti či děkanát dělám.

Třeba v rámci eucharistické hodiny, se každý, kdo se účastní toho společenství, zavazuje pracovat 0,5h týdně pro farnost a 0,5h týdně adorovat. Nemohu být členem toho společenství, protože tato idea se mi zcela příčí.

Nechci se chlubit tím, že adoruji nejméně dvounásobek, že bych byl jako farizej v evangeliu a tím méně tím, že práci pro farnost věnuji nejméně 0,5h denně, ale spíš hodinu a více nebo taky zdůrazňuji - někdy, že zcela zřídka i 5,10 a více hodin ze dne, ostatně to také lze doložit v některých článcích, naposledy ve výše zmíněném článku. 

Tedy když jsem byl na třech mší sv., dvou křtech, jedné křestní oslavě, farní veselici a ještě jsem se asi 45 minut hrabal v kanceláři, i když byla neděle, takže od 7:00 do 21:00 bez velkých přestávek samé duchovní věci. A den před tím nebyl o nic slabší, když ráno měli ministranti trénink na fotbal a odpoledne byla pouť za obnovu rodin. 

V Zubří si mohu čas od času napsat na blog, jak moc mám práce. Že si mé práce nikdo nevšímá, by bylo zcela jistě urážlivé a hlavně to není pravda. 

Když bylo setkání pastorační rady s panem děkanem, mohl jsem zodpovědně říci, co ve farnosti dělám. Přesto necelých 50 minut po tom zaznělo z mých úst na postěžování si jedné členky s výrokem: "My tady taky něco děláme!" 

Má odpověď na to: "Všichni tu něco dělají, jenom pastorační pomocník nedělá nic!" Načež následovalo drzé souhlasné mlčení, ale to je můj nejapný výklad. Spíše víc dává logiku, tím více z dané předchozí situace, že jsem tím výrokem vyvedl z míry.

Vypjatých situací je ve farnosti hodně. Ne vždy tedy může být pohodlně a teď třeba zrovna pohodlně není. Ale musím říci, že mám radost, že mohu být ke službě, ostatně tak mi to bylo kdysi doporučeno od biskupa a toho doporučení se poctivě držím až po dnes.

Třeba někdy pro některé může být posezení víc, než modlitba či smažená vejce víc, než májová, což nedává rozum, ale budiž, je to právo názoru. Ještě extrémnější by bylo, kdyby mše svatá byla méně, než farní den - to opravdu někdo hodně přestřelil a možná i já trochu přeháním. To chce klid.

Ano, i v Zubří je mi dobře a jsem rád, že jsem tady, i když si nejsem jistý, jestli jiní jsou rádi, ale jsem tu v rukou Božích.

No a taky musím dbát i na své potřeby - třeba dopsat diplomku či se konečně věnovat novému školnímu roku. Takže toto trudné zamyšlení budu končit.

Měl bych rozmyslet i to, zda ten článek tady vůbec ponechám. Nicméně v církvi jsou i dramatické situace, to je snad každému jasné.