Když na faře je živo...

Před chvílí jsem si dal kafe a přemýšlel, o čem psát, protože jednoduše jsem chtěl něco napsat a chtělo by to i něco potřebného a užitečného a tak vzhledem k tomu, že pan farář má dovolenou, dovolím si napsat článek na motiv známého úsloví: "Když kocour není doma..." Nečiním tak však proto, abych obhajoval to, co se na faře děje bez faráře, pokud se nečiní žádné zlo či dokonce hříchy, co by bylo potřeba nějak řešit.

V tomto ohledu by bylo na místě nastínit mou "pastorační historii", i když čtenářům mého blogu je jistě docela známa, ale s nastoleným tématem to má hluboké souvislosti.

V Rychnově na Moravě jsem pomáhal panu faráři v letech 2000 - 2005 s frekvencí 2 - 5 dnů v týdnu, byla to farnost malá, sudetská, kde se o faru zakoplo málo a dalo se říci, že pokud tam nebyl nějaký pobyt či dnes již + otec Pavel Jagoš nic nevymyslel, málem tu faru nenavštívil ani pošťák. Když na můj návrh se zřídila místnost pro konání bohoslužeb ve všední den v zimě, fara trochu ožila. Ale příprav na křty, svatby či pohřby bylo velmi málo. Má hlavní činnost tam však směřovala hlavně k Malé Antiochii a posléze od r. 2002 také k návštěvám nemocných, nijak mě nezatěžovala myšlenka evangelizace místní farnosti, i když v r. 2002 tam byla Antiochia, která pro život fary byla takovou jiskřičkou, která moc nevzplála. Nakonec jsem opouštěl farnost s větou, kterou jsem řekl jedné z těch farnic, kterou jsem v tom čase navštěvoval s eucharistií: "Špatně je člověku samotnému." Tuto vzpomínku mám v hlavě podnes.

Dříve, než jsem vlastně nastoupil na dráhu pastoračního pomocníka, dá-li se to tak nazvat jako můj životní úkol, jezdil jsem na Antiochii, která často bývala na faře, která byla opuštěná a nebylo na ni živo. Ostatně je hodně far, které jsou bez kněze a chátrají, protože na ně nikdo nezavítá a jejich úřad je uprázdněný, jsou spravovány z jiné, asi (ne vždy) silnější farnosti. Tato skutečnost, ač podstatná, musí teď zůstat stranou mého zájmu, protože článek pak by byl neúměrně dlouhý.

V Drahotuších byla snaha uspořádat farní tým podobný tomu jako je FATYM Vranov nad Dyjí. Ten však byl založen o mnoho dříve a v naprosto jiných podmínkách, takže komunita FARKA plnila hlavně účel koordinace Antiochie. Na starosti jsme z počátku měli 6 farností a v těch farnostech vykonávali různé pastorační aktivity, takže v letech 2005 - 2020 jsme mnoho lidí naučili chodit na faru, ale nikoli zbytečně a nikoli rušivě, učili jsme farnosti, že se mají scházet k modlitbě, jako se k modlitbě scházeli apoštolové a také k činnosti. Drahotušskou faru bylo třeba hned z počátku opravit, což si vyžádalo mnoho dělníků a také mnoho brigádnické činnosti. Také byly zahrádky, kde bylo třeba sesbírat a zužitkovat ovoce a také třeba zpracovat dřevo nebo se také setkat při hře na hřišti, které se zřídilo ze staré stodoly. 

Také na faře v Jezernici, která byla malá se zpočátku vytvářelo mnoho aktivit k setkávání, ostatně tam to začlo Antiochií v r. 2005, dnes je to fara sídelní a také plná potřebných pastoračních aktivit. Farnost se naučila scházet i v tom malém počtu, což můžu dosvědčovat osobně jen do r. 2012, kdy tam byly lidové misie, pak už jsem rozvoj viděl jen z dáli.

Malá fara byla i v Partutovicích, nicméně pro život farnosti docela postačovala. Až do konce působení v Drahotuších jsme tam vždy 1x týdně i přespávali, takže na faře se konávala setkání k modlitbě a sdílení ve velké míře hlavně v tyto dny, ale také, když se přihlásila nějaká menší skupina, aby si udělala tábor. V r. 2008 tam byly lidové misie, které se čas od času obnovovaly. Také farnost dala zelenou hřišti u školy, které z velké části bylo na farním, takže to také bylo k dispozici. Dnes je to fara, která hostí ukrajinské rodiny, po našem odjezdu byla ještě mnohem více opravena, než byly naše průběžné opravy.

Loučka u Lipníka byla farnost, která faru prodala a když se tedy chtěli scházet k modlitbě, jediné možné místo byl kostel a jeho sakristie, všechno to velmi malé prostory. Také v Podhoří na faře žila rodina, nicméně byli zvyklí se scházet nejen v kostele, ale i po rodinách, takže i tato živá farnost žila aktivním křesťanským životem a myslím, že si tak žijí dosud - z této farnosti je nyní animátorka pro mládež děkanátu, která někdy v těch letech, kdy jsme to měli na starosti byla pokřtěna jako dívenka školního věku.

V drahotušské farnosti jsme měli ještě jednu faru, jelikož farnost Středolesí byla zrušena, ale fara i kostel tam stály. Tu faru oživovala a pobyty na ní spravovala farnost z Lipníka nad Bečvou. Pro obec tak fara nebyla k dispozici vůbec, v kostele se scházelo ke mši svaté ze širokého okolí a přišla i rodina, která měla klíče od kostela, ale vesměs protože měli klíče od kostela. Myslím, že na té faře jsem přespal snad 1x za tu dobu, byla to docela možnost odpočinku v mládežnické společnosti a občas jsme se tam nějak ocitli.

V neposlední řadě je třeba zmínit faru na Potštátě, zrovna tuto neděli budou mít hody k sv. Bartoloměji. Byla to obrovská fara, ale také na velké množství území, vždyť farnost jako taková má 4 kostely a mnoho kaplí, ale návštěvníků málo. Přesto všechno tato farnost žila opravdovým duchovním životem. Fara byla využívána a bývá i dosud pro tábory a mládežnické akce, bylo tam ne jedno setkání mládeže děkanátu. V kostele se často scházejí k modlitbám a všechny kostely a kaple farníci udržují. Antiochii jsme tam měli 2x za tu dobu (2006 a 2017) a každý z nich měla velký užitek a dlouho jsme mohli navazovat na to, co bylo společenstvím Antiochie vytvořené. Farníci se dosud schází k modlitbě převážně v kostele a k potřebným úklidům a opravám, kdykoli je cokoli potřebné. Fara sice vypadá jako nejhorší budova ve městě, zámek totiž za tu dobu velmi vzorně upravili, jinak zvenčí vypadal stejně. Je opuštěná, protože nemá kněze, jakožto ostatně mnoho far, ale farnost žije a hledá způsoby, jak oslovovat další lidi k víře a tak jsou v mnohém vynalézaví.

Uznávám, že je to docela obšírné a že dosud jsem nedošel podstaty toho, co vlastně chci napsat, ale ještě chvíli strpení, ještě letmo se podívám trochu jinam. Hned shora jsem poznamenal, že "špatně je člověku samotnému" a také, že pan farář má dovolenou a že to na faře nemůže fungovat jako v úsloví: "...myší mají..." To jen, abych si pamatoval odkud kam jsem chtěl dojít.

Navštívil jsem mnoho far a bylo to vždy velmi živé a krásné. Na lidových misiích v Rychnově na Moravě v r. 2008, když pak byly misie v Partutovicích, jáhen poznamenal, že "když jsem tam byl, bylo mě plno." To asi trochu vystihuje mou povahu, že kde jsem, tam je mě plno, ano často ze sebe dělám střed pozornosti, ale nechci to tak, aby bylo zastřeno to podstatné a to je vlastně to, proč jsme se sešli.

Ano, to je ta hlavní otázka, tedy to: "Proč jsme se sešli!" A tam někde má vyjít pointa tohoto článku, ale mám ve zvyku chodit kolem horké kaše.

Když jsem byl v Drahotuších, ustanovil jsem si zpovědníka, o. Pavla, u kterého jsem nyní na faře v Zubří. Na zpověď jsem tak dojížděl jistou dobu na faru do Dlouhé Loučky, kde otec Pavel vyvíjel mnoho aktivit a i v této sudetské farnosti měl skutečně živou farnost, plnou upřímných a hodných věřících. Na faře měl i nájemníky, kteří do kostela nechodili a taky vytvářeli jistý kolorit fary. Byli to velmi komunikativní lidé, i když taky prostí a bylo jim na faře dobře, dokázali si tam udělat domov.

Farnost je tedy místo domova a doma je klid pro ty, kteří tam bydlí a tento klid okolí respektuje a domácí si ho spravedlivě chrání, aby ho měl tolik, kolik potřebuje proto, aby mohl sloužit v tom, k čemu je povolán.

Když tedy třeba otec rodiny pracuje na železnici a musí brzy vstávat, rodina mu dá tolik klidu, kolik potřebuje, aby úspěšně pracoval a vydělával pro rodinu.

Farnost je pro faráře rodina a fara domov. Tak by to mělo být a tak to bylo i v předchozích popisovaných případech, dokonce i na farách, kde farář byl jen občas.

Když svítí světlo na faře, tak nějak, nikoli však tak, tedy není to citace, to poznamenal dnes již + generální vikář, Mons. Milán Kouba, když tam bydlí kněz, má být farnost šťastná, protože má vlastního otce rodiny. 

Zázemí je pro otce rodiny důležité a je třeba, aby se cítil dobře. A tak i živá farnost musí mít na faře tak živo, aby se rozvíjela, ale také jen tak živo, aby ten, který zastává úřad měl dostatek klidu a mohl se v klidu starat o svou rodinu s pečlivostí a láskou, jak to ostatně s láskou zcela jistě koná.

Nadpis článku zněl, "když na faře je živo..." a ještě dosud nebylo pojednáno o faře zuberské, ovšem nebudu tu popisovat život farnosti, ani fary, ale svou radost z toho, že je na faře živo a to živé také má být zdravé.

Kromě fary v Zubří je tu také kostel sv. Kateřiny, kaple sv. Ducha a sousední farnost Vidče má kromě svého farního kostela taky faru, kde bydlí rodina, a ještě i chatu na Krásné samotě, kterou spravují salesiáni a kde jsem ještě dosud nebyl.

Na faře v Zubří se schází několik hodně skupin k modlitbě či sdílení, 4 skupiny ke zpěvu, ministranti, rodiny ke sportu a také ještě tu bývá "příměstský tábor" a farní den. Kromě toho se najde ještě mnoho dalších příležitostí k setkání. 

Fara je ve své povaze úřad, takže zde probíhají skutečně četné přípravy manželů, rodičů dětí ke křtu, přes školní rok výuka náboženství, pozůstalí k zařízení pohřbu, dělají se zde mnohé administrativní záležitosti, pravidelně dle stanov se schází orgány farnosti jako pastorační a ekonomická rada, občas i kněží a před svátky, ale i individuálně se slaví svátost smíření či vykonávají duchovní rozhovory. 

Zubří je živá a aktivní farnost, faru uklízí pravidelně 4 skupiny a na kostel je jich dokonce 8 skupin, takže během týdne, když k tomu připočtu mnohá setkání venku, návštěvy nemocných a další podobné záležitosti, vidíme strašně moc lidí, že ani po třech letech tady si je všechny nepamatuji a ty, co málo vidívám, ty také málo poznávám, ale setkávám se vždy rád, ale musí to mít svůj řád.

Tak také se setkávám s tím, že se chce někdo setkat a z každého setkání mám skutečnou nestrojenou radost. Jenže někdy už to taky může lézt i na nervy a todleto se mě sděluje velmi těžko.

Tak tedy v tomto týdnu, když má pan farář dovolenou, neplatí to tolik pro mě, protože na živé faře je vždycky spousta práce a spousta náhodných setkání.

Tak v pondělí třeba jsem dostal sms a měl jsem radost z toho, že se jistá paní ohlásila, zda může přijít a samozřejmě jsem odpověděl příznivě. Pak však jsem byl rozhozen z toho, že jsem očekával setkání a nikdo nepřišel, ani nesdělil, že nepřijde - to mě zamrzelo hodně, ano přišlo mi to krajně nezodpovědné - není dobře člověku samotnému! Když totiž třeba úředník čeká na sjednanou schůzku, která se bez důvodu neuskuteční, je to pro něj jistá komplikace - naštěstí nejsem ten úředník. Jinak v Rožnově jsem vyřizoval úřední záležitosti a na jiném pojišťovacím úřadě v Zubří jsem byl zaplatit patřičný poplatek za své rok staré královské kolo, takže i tak setkání jsem měl docela hodně.

V úterý ta samá paní chtěla také přijít. Dobře, měl jsem radost, ale už menší a když přišla, tak tedy dobře. Bez ohlášení přišli pozůstalí k pohřbu, ovšem jsem je rád obsloužil a vykonal vše, co bylo třeba. Přišla také návštěva z Hranic, ze které jsem měl velikou radost, oni taky, že jim 3. pokus mě navštívit konečně vyšel. Pak přišla skupina, co si nacvičuje zpěv - nehlásili se, ale měl jsem radost z jejich přítomnosti zcela opravdovou a nestrojenou a rád jsem se jim věnoval, jak jsem uznal za vhodné a pozvali mě na čtvrteční vystoupení - pravděpodobně se rád zúčastním, ale ve svobodě, nic jsem neslíbil. 

Večer kolem 9. telefonát jiné paní, že by mě ráda pozvala na středeční letní kino. Přemlouvala mě, bylo mi to trochu nepříjemné, ale uvědomil jsem si, že to občas taky dělám, tudíž jsem ji nemohl dát najevo nelibost, neslíbil jsem ji svou účast, poděkoval za pozvání, ale nepřijdu, je to v čase, kdy už chci mít volno, ano, klidně to zopakuji: chci mít volno!

Ono totiž v neděli před tím jsme se vrátili s o. Pavlem z cesty. Už jsem byl unaven a chtěl jsem volno, nechtěl jsem se společně modlit růženec, ale sám a dostal jsem tu nabídku právě od té paní, co nás potkala. Píšu "té paní", ale jen proto, abych ji neidentifikoval v článku - mám tu paní moc rád, podobně jako tu druhou, o které jsem psal stejně. Ono totiž mělo být setkání na hřišti, které se z pozdějšího vysvětlení, nekonalo (z textu výše víte, jak to mám rád) a tak jsem chtěl odjet na kole se modlit růženec, ale nakonec ještě pod kostelem jsem potkal jiného človíčka, který očekával totéž setkání, tak jsme si ho nakonec udělali jinak, nikoli sportovně a velmi mě to uklidnilo, možná i tak, jak modlitba růžence, kterou jsem se nakonec modlil na faře. Ona paní však narazila na to zcela nechtěně, že mě nutila do času, kdy už jsem chtěl mít volno a to si prostě uchraňuji "zuby, nehty". Otec Pavel mé nechtění ke společné modlitbě růžence respektoval.

Dnes, tedy ve středu, když to píšu, je nahlášená skupinka a připravená se sejít ke sportu a k občerstvení, hlásili to i panu faráři (tedy aspoň doufám, protože to tak má být!). Přijdou už odpoledne, jsem na ně nachystaný, vím o nich a rád se jim budu věnovat, a vlastně i oni mě, ale vědí, kdy chci mít volno a budu mít volno, kdy budu chtít, nikoli tak, že si to vynucuji, jak naštěstí zřídka konám v jiných případech a vím, že to budou respektovat. Nejen tedy, že věřím, ale že vím, jsem si tím zcela jist.

Když už jsem tak napočal popis týdne, ještě napíšu další, ale ne proto, aby bylo viděno, že pastorační pomocník má přespříliš práce, ale abych ukázal, že na faře to fakt žije a mimo faru taky. 

Moje maminka si vyžádala, abych s ní zajel na výlet, který pořádá její chráněné bydlení - do Frýdku-Místku, kde jsem ještě v životě nebyl, aspoň o tom nevím, do Marlenky, takže se musím podívat ještě dnes, kde to vlastně je, ať jako vždy nezabloudím. Tak tedy strávím čtvrtek od brzkého rána, proto ani dnešní setkání sportovců nebude trvat přes čas, ač už se na ně strašně moc těším. Právě i z toho důvodu jsem rázně odmítl účast na letním kině nejen proto, že dávají pohádku, která se mi moc nelíbí, ale to paní nemohla vědět, ani jsem ji to v telefonátu nijak nenaznačil, byť jsem sdělil, že tu pohádku znám. No a večer má multižánrové "naše chrámové" nikoli takto nazvané uskupení, vydat svůj výkon na koupališti, tak se zřejmě půjdu rekreačně vykoupat, načež se jistě mohu těšit, ale v tuto chvíli ještě neručím za svou zdravotní způsobilost k tomu výkonu -  to je snad jediná překážka.

A pátek bude velmi zajímavý, protože se stihl tak naplnit, že být jiné povahy, tak se asi někde schovám či vybuchnu jako atomová bomba. Ráno v 8:45 budou kluci, ministranti, trénovat na turnaj, to si zamluvili už celkem dávno, vlastně první ze jmenovaných. Možná nějaká skupinka bude uklízet faru, nevím která, některé uklízejí až v sobotu. Ve 13:00 jsem zván do banky v Rožnově k úřednímu jednání. V 15:00 je pohřeb v Zubří. V 16:00 se v Rožnově setkáme kustodi s autorkou výstavy, která se v 17:00 otvírá a jisto jistě nestihnu mši sv. v Zubří v 17:30, takže nebudu-li na pohřbu, budu na mši sv. v Rožnově v 18:00 a pak už chci mít volno!

Sobota je mše sv. hned brzy po ránu, večer máme sousedské setkání z iniciativy pana faráře, na které se těším. Mám jistotu, že skončí včas, ale také a to hlavně jistotu příjemné společnosti.

V neděli ještě nikomu nepovolanému, ale ani z některých povolaných, není zřejmé že pojedu na hody do Potštátu. Zatím to má být nejdelší cesta mého královského kola, nicméně pomohu si vlakem, jinak bych musel vyjet nejpozději ve 4:30 a najet ten den 100 km. Ještě však k tomu nastuduji jízdní řády a předpovědi počasí. Doufám, že stihnu setkání rodin na hřišti a docela se těším tomu, že přes prázdniny není evangelizační buňka, které už jsem moc krát naznačoval, že scházením v neděli večer mi už narušují čas, kdy chci mít volno, i když setkání, a hlavně toto konkrétní jmenované mám velmi rád.

A tak z toho povídání "Když je na faře živo..." mělo vyplynout to, že mám rád, když je na faře živo, ale také chci mít někdy volno, tedy i já, nejen pan farář a vlastně taky každý kněz (na faře má přece bydlet především kněz) má rád farníky, o které se má starat, ale také sám sebe, aby mohl sloužit svěží, klidný a odpočatý. 

Tak tedy i přes veškerou krásnou živost, Bohu díky za to, i za spravedlivý čas odpočinku.