Když se říkají špatný věci...

Dnes (tedy 5. července, když jsem to začal psát) máme na Moravě nádhernou oslavu, kterou si každý rok užívám a vlastně po 3. na pouti ve Vidči místo posvátného Velehradu. 

Takový malý Velehrad máme celkem blízko a to je vlastně kostel sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti. Ráno, když se mě zuberský akolyta ptal, zda půjdu na Radhošť, odpověděl jsem pohotově, že ne, protože bych porušil 5. přikázání a musel se z toho zpovídat, což by bylo velmi nepříjemné. 

Přesně tak, zdraví mi už nedovoluje dělat vysokohorské tůry, tak na Radhošť zajdu asi nějakou červencovou nebo srpnovou sobotu, když tam bývá skrovná mše sv. v 11:00, možná, když naše zuberské děti budou mít část příměstského tábora právě na Radohošti, ale tím si nejsem jist, neb základní podmínka je dodržet 5. přikázání. 

Již mám jedno takové poutní místo, kde jsem přesvědčen, že už se v životě nepodívám, protože po výstupu na něj jsem skončil na 6 týdnů o berlích s natrženým svalem následkem výstupu 3 km tam a 3 zpět horským terénem z Červenohorského Sedla k Vřesové Studánce. Možná Pán dá, já odpustím a třeba se to pokusím vyšlapat, když tam postaví zamýšlenou kapličku.

Radhošť jsem absolvoval po prvé jako dítě a mám na něj skvělou vzpomínku z rodinného výletu a pak pár dní potom, co jsem zakotvil v Zubří právě o sobotní jedenácté v srpnu 2020, fotku z pod Radhoště z jisté zastávky mám na pozadí svého mobilu. Nicméně o tom jsem se vypisovat nechtěl, vždyť nadpis zní úplně jinak a o úplně jiné pouti. 

Do Vidče k sv. Cyrilu a Metoději se podívám klidně i rád třeba už i za týden, nebo tak nějak, je to přece jen farnost, která je spravována ze Zubří a tak na tomto a dá se říci, že poutním místě, se ukazuji celkem často a rád, i když někdy kolují blbé řeči. Víte, co já naříkám blbých řečí? Je však škoda si blbými řečmi kazit pouť. 

Pouť je vždycky krásná věc a vždycky povzbudí a potěší duši. Kolotoče na ní nejsou tak důležité, vždyť jsou často docela stejné a podobně i stánky, kde se prodává kde co, jen ne růžence nebo svaté obrázky, což by na pouti být asi mělo. 

Středem poutě je poutní mše svatá a obvykle pouť doprovází výraznější duchovní program v kostele, protože kolem kostela se pořádá pouť a bývá i pouťové odpolední svátostné požehnání, případně je pozván i slavnostní kazatel, avšak přece jen je příležitost patrocinia kostela lépe reprezentována, když poutní bohoslužbu vede pan farář, který lépe dává nahlédnout poutníkům do života farnosti. 

Jak velké překvapení a opravdu nepříjemné je pro mě to, že v této části Valašska je v kostele o pouti jen jedna slavnostní mše svatá třeba doprovázena kapelou a vzorně uklizený kostel, který však bývá vzorně uklizený vždy.

V neděli byla pouť v Zašové, kde měli noční bdění, přidanou mši svatou, svátostné požehnání a krásně připravená divadelní hra, za níž jsem nestihl pochválit jednoho z videčských ministrantů, který v ní hrál naprosto excelentně.

Ostatně, když letos byla pouť na Velehradě, kazatelem byl náš biskup, který momentálně spravuje diecézi a aniž bych jeho kázání slyšel, jsem si zcela jist, že bylo excelentní pro všechny, kteří měli tu možnost si ho poslechnout, protože otec biskup Josef je výtečný kazatel. 

Podstatou poutní mše svaté pro poutníka je možnost přijmout plnomocné odpustky, o čemž tady katechezi psát nehodlám, každý katolík přece ví, k čemu jsou odpustky důležité pro věčnost. Takže nutně nemusím být na Velehradě, když naše věrozvěsty slavíme ve Vidči, byť jen při jedné mši svaté a středně naplněným kostelem lidí, kteří v sobě nesou poklad a někdy i hnůj, který stihnou nakydat.

Poklad je přece dobré zakopat někde na poli a to pole vzorně hnojit, takže přináší bohatou úrodu. Podstata hnoje je v tom, že smrdí a v tom možná dobře, že nejsem obdařen čichem. Nějaký smrad mě tak nemusí zajímat a po pravdě z mé povahy ani moc nezajímá, neb se raději dívám na hezké věci, které z toho vzniknou.

Tento článek však nemá být poutním kázáním, ostatně já nejsem kazatel a moc mravoučných věcí ani neobsahuje. Jen vím, že i ze špatných věcí či nepříjemných řečí, je jisto jistě skvělá pouť, neb užitek z pouti má být od Boha a ne od lidí.

Když se tedy vedou špatné řeči na cizí účet, nemusí mě to nijak zneklidňovat. Víc mě však zneklidňuje, že se tak bezdůvodně kazí vztahy, jak o tom mám jiný článek: https://vvrh.signaly.cz/2306/plac-pri-zpovedi

Některé věci je lepší nevědět a to je dobré rozlišovat. Třeba i včas popřemýšlet nad tím, jak pravdivé, užitečné a dobré je mé slovo pro bližního.

Co se stalo, pohltil čas. Kdo mě možná ranil o tom neví, tudíž nehřeší a já taky nevím, že jsem byl raněn, protože, kdo tu zprávu vydal, se se mnou nesetkal a kdo mi tu zprávu předal, toho si moc vážím, ale předávat mi ji nemusel, vlastně musel, aby mě ušetřil trápení. 

Špatné řeči kazí dobré mravy, to přece známe z Bible.

A tak z té poutě mám mnohem větší užitek. Nejen ten, který zaseli slovanští bratři, sv. Cyril a Metoděj, ale i ten, že více vím, že Pán mi přináší všechno dobré i zlé a že je to v Jeho rukou.