Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Členství v radě

Pastorační rada má své stanovy. Je to velmi významný orgán farnosti. Tak ovšem na to pohlížím teď, navíc ještě pohledem CIC, když z podstatných částí kanonického práva mám udělané příslušné zkoušky a svým způsobem teď řeším i problém vlastního domicilu, tedy otázky, zda jsem v Zubří doma a zda o. Pavel je můj pan farář. Tyto kladené otázky předesílám zcela vážně, bez jakéhokoli jiného záměru a nutno říci, že jsem dal svůj souhlas, takže podle stanov, v souladu s Kodexem a možností výkladu.

 

Po tomto nudném úvodu prohlašuji, že článek jako takový bude krátký a nudný, tak jestli chcete, klidně čtěte, ale moc se nepobavíte. Je to spíš taková má nepatrná úvaha nad svou existencí pastoračního pomocníka.

 

Když se po prvé v devadesátých letech volila pastorační a ekonomická rada v Luhačovicích, kde mi bylo po prvé známo, že něco takového existuje, byla to pro mě jen informace o tom, že pan farář má schopné poradce, kteří mu dobře radí.

 

Když byly volby v mé rodné svébohovské farnosti, volil jsem snad jen 1x oproti politickým volbám, kde jsem za nadšeného voliče, který nevynechá jediné volby, ovšem vynechá všechna ne nutná referenda, protože proto si volí, aby nemusel rozhodovat v referendech, byly ty volby do pastorační rady rodné farnosti pro mě jediné, ne však jediné možné, většinou jsem zrovna nebyl na mši svaté, po které se volilo. 

 

Svébohovskou pastorační radu tehdy vůbec jsem měl za radu, která rozhodovala nové věci taky o ministrantech bez ministrantů, co by měli dělat a podle toho se to u mě sešlo s patřičným despektem, takže jsem to schválně nerespektoval a ani u dalších ministrantů se to nescházelo s úspěchem, takže se změny konaly pozvolně a ministranti formovali mimo pastorační radu. 

 

Ostatně mé vztahy s tehdejším panem farářem a děkanem byly více méně vlažné, raději jsem chodil na "kaplanské mše", takže pan farář (děkan) si o mě mohl důvodně myslet, že jsem naprostý bezbožník, když mě vidí u oltáře 4x do roka "omylem". V děkanských termínech jsem většinou ministroval v jiné z farností, kde jsem s ministrováním taky pomáhal. 

 

P. Miroslav Strnad mě nazval "víceobročníkem", protože v neděli jsem býval pravidelně na dvou, někdy i tří mších a ne vždy jsem měl čas na farní kostel, tím méně, když jsem byl v arcidiecézní ministrantské radě za zábřežský děkanát svého času (1998-2002). 

 

Ovšem pan děkan byl povolán na svém místě a není žádný hlupák, takže myslel-li si něco o mě, myslel si to inteligentně sic třeba i negativně, navíc toleroval, že vedu ministranty v děkanátu právě já. A taky ještě nutno říci, že ze začátku svého působení mě pan děkan bral mnohem vážněji a nevím, čím jsem si zasloužil jeho nevážnost.

 

Jak mi tehdy můj zpovědník říkal: "Tvé problémy vyřeší čas a vzdálenost" a musím říci, že v tomto měl zcela jistě pravdu. Otce Františka, byť již není mým farářem mám opravdu rád. Ale, když ho v dáli vidím, by nevznikl nepředpokládaný konflikt, raději přejdu na druhý chodník a pozdravím z protější strany.

 

Když jsem pomáhal v Rychnově na Moravě, vůbec jsem netušil činnost pastorační rady, ta šla úplně mimo mne a byl jsem tomu tak rád, protože to nebyla rada, která by mě nějak úkolovala nad míru toho, co jsem pro farnost dělal nebo nedělal, prostě v těch všech aktivitách mě i o. Pavlovi nechávali volnost.

 

Následovaly pak Drahotuše, kde ze začátku jsem také ještě nebyl pastoračním asistentem, pak jsem tam byl 15 let a řekl bych, že teprve tehdy jsem mohl více docenit činnost pastorační rady pro farnost.

 

Jinak v naší diecézi je kromě pastorační rady, na kterou má farnost dle CIC nárok ještě rada ekonomická, kterou musí mít každá farnost. O ekonomické radě nic psát nemohu, protože ekonomické vzdělání mám sotva ze střední školy a hodně neaktualizované, ale hlavně je v jejich stanovách psáno, že člen farářovy domácnosti v ní nemá co dělat, takže jsem se z podstaty věci nikdy neúčastnil žádného ekonomického rozhodování o farních věcech.

 

V Drahotuších jsem jako pastorační asistent se účastnil už většiny pastoračních rad ne proto, že bych byl kdy jmenován, ale patřil jsem do této rady jaksi automaticky ze stanov, protože se to tak přesně píše: 

 

"ostatní duchovní trvale činní ve farnosti na základě pověření arcibiskupem (kněží, jáhnové), případně laik pověřený arcibiskupem k účasti na pastorační péči o farnost podle kán. 517 § 2 Kodexu kanonického práva".

 

Jinak celé ty stanovy: http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/ol-pasto.htm

 

Ze začátku na mě kolegové z rady byli alergičtí, protože pořád jsem říkal "u nás doma..." a pochopil jsem v kontextu, jak jsem se choval k naší domácí pastorační radě, proč. Ano, ze začátku, první asi 3 - 5 let jsem se v Drahotuších doma necítil a bral jsem se jako sice jejich pastorační asistent, ale jako člen svébohovské farnosti. 

 

Když jsem začal studovat a ještě více se zajímal o tyto věci, postupně mi docházelo, že doma bych měl být v Drahotuších, když svého faráře nevidím moc častěji, než 4x do roka a to ani teď v Zubří není lepší. Pořád však až do konce svého působení v Drahotuších, přestože i vyučující CIC Dr. Monika Menke, mě dokonale přesvědčila pár měsíců před mým koncem, že můj domicil je už drahotušský, zůstal jsem při tvrzení, že patřím do Svébohova a dosud mám trvalé bydliště doma.

 

Drahotuše mě však neopustily ani 2. rok po odchodu z tama, proto má úvaha o mém domicilu je při nejmenším složitá. Někteří farníci, jak jsem zjistil, dosud nevědí, že už v Drahotuších nejsem a jsem v Zubří. 

 

V Zubří se mi sice líbí, ale není to můj domov ani zamýšlený domicil, byť i ten se docela naplňuje a z hlediska práva by farnost Zubří měla být mým domicilem. 

 

Doma jsem však pořád doma, s farníky jsem teď v Zubří, ale Drahotuše mi nejsou vymazány z paměti a že v Zubří se více usadím, to vůbec nezáleží tolik na mě. Společenství je zde výborné, ale nevím, zda jsem platným členem společenství, nebo jen nějaký přívěšek, neužitečný balvan. Sic se snažím být platný, ale nevím, zda jsem takto přijímán.

 

Z výše uvedeného je jasné, že do pastorační rady jsem nikdy nebyl jmenován, ale byl jsem členem z pověření biskupa. Jediná biskupská pověření, která tady mám je kanonická mise a možná pověření k podávání sv. přijímání, což mi nedává automatické členství v pastorační radě.

 

Tak mě otec Pavel jako farář sám oslovil, zda by mě mohl jmenovat a já jsem dal svůj souhlas s tím, že tak může být, jestliže to nebude v rozporu se stanovami, protože členem pastorační rady se může stát jen člen farnosti a já nevím, zda už jsem farníkem, byť je pravděpodobné, že mám zde domicil. Jednoznačné pro mě je, že volen jistě nebudu, ne proto, že bych se bál, že bych zvolen nebyl, což ostatně je také možné, protože kdo by mě rozumně zvolil.

 

Inu, i s tím mám zkušenost, když jsem byl nějakou dobu členem občanského sdružení Malá Antiochia a měl být zvolen do výkonného výboru. To také byly volby z těch, které moc nemusím a když už při nich jsem, tak jsem v tom velmi výrazný. 

 

Pamatuji se ještě jako kluk, když byla valná hromada TJ Sokola ve Václavově, což byla organizace, jíž jsem byl asi nejdéle členem, a já jako jediný při hlasování o nových členech se  skutečně jen tak, bez jakéhokoliv vnějšího důvodu, přihlásil, že se zdržuji hlasování. Ostatně to bylo taky proto, že jsem zrovna nedával pozor a nevěděl jsem, o kom se hlasuje.

 

U občanského sdružení Malé Antiochie to bylo jinak: I dle jejich webových stránek dosud jsem považován za zakládajícího člena sdružení, když jsem se podepsal na příslušný papír. Klidně se přesvědčte https://www.mala-antiochia.cz/onas/

 

K první valné hromadě jsme se tehdy domluvili, že budeme pro sebe hlasovat. Ovšem domluvil se otec zakladatel P. Pavel Jagoš a P. Jan Bleša byť i se mnou, ale od začátku jsem byl připraven, že o. Pavel i bez mého hlasu se stane předsedou sdružení, což se taky stalo, že P. Jan Bleša bude mít a měl plný počet (a o. Pavel plný -1) a já, že jsem nehlasoval za sebe, ani jsem se nedostal.

 

Totiž i z účastníků jsem věděl, že ne všichni pečou se mnou, mé důvodné rozpory ohledně Malé Antiochie už tehdy byly známy a kdekoli na setkáních jsem o nich mluvil, a některé mé obavy se ještě před mým odchodem ze sdružení potvrdily jako oprávněné, byť je Sdružení řešilo, tak ne podle mých představ, což je ostatně zdravé. 

 

Někteří členové Sdružení tehdy moje "roztržky" s o. Pavlem brali jako "žabomyší války", ostatně i v tom měli pravdu, byly to "žabomyší války" a já jsem si toho byl plně vědom, že mé vystupování je spíše provokací, by se věci někam hnuly nejlépe bych je nemusel dělat já a musel to rozhodnout někdo jiný, kdo k tomu bude svým způsobem donucen.

 

Otce Pavla Jagoše a další to tenkrát moc udivilo, ale mě bylo jasné, že při své úvodní řeči ke kandidatuře jsem dal dostatečně najevo, že Sdružení sice začíná, ale já jsem už na odchodu, taky protože o svém odchodu o prázdninách na neznámé místo, kde bude pozdější FARKA, jsem už tehdy věděl a neměl jsem zájem to měnit, jen o tom nevěděli ti, kteří to měli vědět, dozvěděli se to až za půl roku.

 

Tak hned v první větě jsem rázně prohlásil vědomě nesympatickou, leč podle mě pravdivou větu, protože jsem o tom mluvil celé 4 roky před tím: "K tomuto jsme se měli sejít již dávno..." Ještě se mě na počátku setkání podařilo rozlít kafe na bílý ubrus na biskupství, takže potom následující roky, co jsem tam ještě byl, již nikdy nebyl při Valné hromadě ubrus, tím méně bílý.

 

Místo mě se tam dostal můj kmotřenec, který měl o můj hlas víc, než já, ale o tom jistě nikdo nevěděl, protože domluva byla přece jasná a matematicky jsem se přece musel do toho výboru dostat chtě, nechtě, domluveno to bylo dobře. Měl jsem 6 hlasů, což byla asi třetina přítomných a můj kmotřenec 7. Hlasoval-li bych za svého kmotřence a vynechal jiné, bylo by to vážně proti dohodě, protože předběžní členové výkonného výboru byli podobně domluveni.

 

To možná pro obrázek, jaký bych mohl být člen rady. Rozhodně to není takto můj program, protože ten se na pastorační radě vytváří společně a hlavně ve spolupráci s Duchem Svatým.

 

Když byly teď synodální skupinky, mohli jsme pocítit "vanutí Ducha Svatého", ale také jsme byli vyzýváni k tomu, jakým způsobem si máme naslouchat. Bylo také řečeno zcela explicitně, že v podobném duchu by se také měla scházet pastorační rada. A na to se tak nějak těším.

 

Možná toto zamyšlení, které je nějak delší, než jsem si myslel, píšu proto, by bylo jasné, že členstvím v radě nechci získávat žádné výhody a nemám ambice být výš, než jsem, ale jak jsem to říkal otci arcibiskupovi a celé komisi při přijímání kandidátů na jáhny "chci sloužit." 

 

Jako člen však počítám s tím, že budu asi výrazný, protože byť se snažím o skrovnost, nevím proč, výrazný jsem.

 

 

Zobrazeno 544×

Komentáře

jago

Vojto, zdar. Jsi protiváhou tichošlápků. Jsi ošlehán větry, otřískán palicemi, a stále anglicky gentlemanský. Znám to sám. Často chci říct A, ale řeknu B, okolí vše chápe jako verzi C. OK. Keď stě si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte! Prostě Juraj Jánošík.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Kubo, díky za povzbuzení.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio