Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Pohřebnímu řečníkovi

V r. 2012 jsem napsal tento článek: https://vvrh.signaly.cz/1212/pohrebnim-recnikem

 

Tenkrát to bylo po prvé, co jsem se ocitl na místě pohřebního řečníka, konkrétního pohřebního řečníka, který měl včera, o svátku Narození Panny Marie pohřeb.

 

Pan Karel, první poválečné dítě na Potštátě, jak o sobě s hrdostí sám tvrdil a jak to bylo v pohřební řeči krásně řečeno, nebyl totiž jenom pohřebním řečníkem, ale hlavně skvělým člověkem, kterého Pán povolal na to místo, které po něm zůstane prázdné a to tak, že výrazně, protože do pohřebních řečí se nikdo moc nehrne a když už v tom někdo je, je správné, aby byl v tom dobrý a bylo to jeho místo, ne něco, co se musí nějak udělat a co udělá ten, na koho padne ten "černý Petr".

 

Mnoho pohřebních řečí jsem slyšel před ním i po něm. Svým stylem každá byla svá a často některé ty řeči do kostela nepatřili a to tak, že vůbec. Představte si, že kněz celou dobu ukazuje směr Kristova zmrtvýchvstání a pohřební řečník vede řeč, kdy by se každý rozplakal, protože z toho zemřelého zbylo už jen tělo a vzpomínky.

 

Pan Karel to dělal podle svých slov, které pronesl na svatbě své dcery 30 let. Když tehdy říkal 30 let, nebylo mu ještě 70. Prostou matematickou úvahou tak docházím k tomu, že to začal dělat jako muž v nejlepších letech a pochopitelně ještě za komunismu. Většinu těch lidí, o kterých hovořil, znal a jeho promluva o jejich životech byla vždy vyvážená i s vědomím toho, že to přednáší v kostele.

 

Jeho řeč sice nebyla konkurencí kněžského kázání při mši svaté, jako v sousedních Partutovicích, když se loučil se zesnulými mnohem profesionálněji dnes již také zemřelý pan předseda Družstva, jehož katolická víra se dala měřit úměrně vyššímu vzdělání a zcela správně se nebál používat i výroky svatých, protože to do kostela zcela jistě patří. I on jistě patřil k těm nejlepším pohřebním řečníkům.

 

Projev pana Karla svědčil také o jeho dobré víře, kterou sice příliš viditelně v té době nepraktikoval, ale kněze a církev vždy respektoval. Delší dobu, když už byl nemocen a nemohl tyto projevy dělat, žil životem svátostným a zemřel zaopatřen. Ono zaopatření je takovou malou beatifikací, že brzy se za nás v nebi bude přimlouvat, pokud se nepřimlouvá již nyní. Dobrá příprava na smrt je skvělým startem k nebi.

 

Při těch pohřebních projevech povídal o radostech a starostech toho konkrétního nebožtíka, koníčky ani rodinu nevynechal stejně jako pracovní zkušenosti a osobní život. Dokázal zapracovat jejich život tak, že přítomní poslouchali a nemuseli brečet či propadat beznaději, ale mohli si odnést pěknou vzpomínku na jejich zesnulého. Měl v tom umění, které se dalo napodobit jen velice těžko a hlavně se toho úkolu nebál, bral to za výbor pro občanské záležitosti při MěÚ Potštát jako milou a potřebnou službu pozůstalé rodině.

 

Ovšem, aby to nebylo jenom o pohřebních řečech a nevyznívalo jako chvalořeč, je třeba zdůraznit, že byl normálním člověkem, který měl rád lidi a s každým se dokázal pobavit. Nepotkával jsem se s ním totiž jenom na pohřbu, ale často i na ulici a také u nich doma jsme byli hosty. Vždy, když jsem se s ním setkal, byl komunikativní a o všem se dokázal bavit. To, že má radost ze života bylo vidět i v jeho nemoci, když jsem ho potkal třeba na procházce.

 

Nikdy jsem ho nepotkal jako řezníka nebo hospodského, na to jsme se poznali příliš pozdě. Miloval svůj rodný Potštát a byl v něm veřejně činný, uměl o tom i psát do místních novin a byť jako herce jsem ho také nikdy neviděl, nemusím věřit tomu, protože to byla viditelná skutečnost, že uměl i divadelně hrát. A velmi mnoho pro něj znamenala rodina.

 

Když tedy vytvářel pohřební řeči, vytvářel je ze zkušenosti života a bylo vidět, že ten život umí žít, i když občas přišli nějaké ty kopance, se kterými se musel vypořádat on či jeho okolí. 

 

V životě určitě obstál a doufám, že na věčnosti se budeme těšit ze setkání. To ovšem musím se snažit žít tak, abych se do té věčnosti vůbec dostal. Když věřím Kristu a hledám jeho cesty, věřím také tomu, že i já se tam taky dostanu.

 

Nemám šanci tu napsat jeho životopis nebo básničku, je dobré a správné věnovat modlitbu, protože také my budeme jednou modlitbu potřebovat.

 

A to, že se pohřeb konal na svátek Narození Panny Marie a také v kostele Panny Marie, to rozhodně není náhoda. Nicméně tento příspěvek nemá být legendou o budoucím svatém. Takových budoucích světců je hodně a proto já osobně velmi rád chodím na hřbitov, protože je to místo ostatků mnoha neznámých svatých a z toho místa můžeme prosit Boha, aby mnohé další povolal do nebe jako svaté, kteří se za nás budou přimlouvat.  

 

 

Zobrazeno 212×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio