Pohřebním řečníkem

Za svůj život už jsem byl ledas čím. Je to výhoda práce pastoračního asistenta, že je tak pestrá nebo nezaměstnaného, že si může vybrat cokoliv.

Tak, když byl Mikuláš, byl jsem občas andělem, čertem, Mikulášem nebo taky ničím. To bylo taky tak pestré. Jako ministrant už jsem dělal také lecos při bohoslužbách v závyslosti na tom, jaké jsem měl pověření a k tomu službu při liturgii, takže jsem to měl také hodně pestré.

Když jsem jednou chystal pohřební liturgii v Maletíně, přijela pohřební služba s rakví a potěžkal jsem si na jistou chvíli i rakev. Včera jsem měl také jednu originální funkci, ke které jsem nikdy nepřičichl a ani jsem neuvažoval, že bych k tomu přičichnout mohl. Ale nastlaly jisté okolnosti jakožto u každé vyjmečné věci, ke které jsem se kdy dostal, že to tak bylo potřeba.

Abych mohl být pohřebním řečníkem, musel být pohřeb, ten byl v malém dřevěném kostelíku v Lipné. Abych mohl být řečníkem, nemohl být řečníkem někdo jiný, protože jinak bych se toho nemohl ujmout, jelikož to vždycky dělá někdo jiný, kdo je k tomu patřičně pověřený. Ten,  bohužel nebyl, protože je nemocný, tak to byla další okolnost pro. No jo, ale jak bych mohl být řečníkem bez řeči, v tomto případě nekrologu. Ten jsem skutečně neměl, dostal jsem jen životopis a byl jsem požádán, abych ho přečetl, tak co se dalo dělat. Jenže jak udělat z životopisu nekrolog? Moc jsem to neřešil a dal to do rukou Božích, protože jinak by to nemohlo dopadnout dobře.

Za dobu svého ministrování jsem měl tu čest s mnohými řečníky, kteří ještě s velkou oblibou používali pro svou často beznadějnou řeč ambon. Někdy to až rvalo uši či drásalo srdce k pláči, když bylo tyto pohřební řečníky slyšet. A teď bych měl být na tom místě já?

Bylo mi jasné, že nebudu normální pohřební řečník, že má řeč bude jiná a bude krátká, protože nebyla nijak připravená, neměl jsem ani žádnou básničku nějakého českého umělce. Také mě bylo jasné, že budu-li tedy řečnit, nebudu tak činit od ambonu a proto jsem vybral pro řečnění místo v kostele naprosto neutrální a tím byl věnec vedle rakve. 

Se skromností jsem tedy začal tuto řeč, vědom si toho, že neznám toho člověka, jen jsem se doslechl již před tím, že dokud mohl, chodil do kostela a nic víc jsem v rukou neměl, než jeho životopis, který jsem si během mše sv. v rychlosti přečetl.

Milí pozůstalí, hosté, všichni, kteří jste znali našeho drahého zesnulého..., nastala chvíle, kdy můžeme nahlédnout do uzavřené knihy jeho života. ... To byl v krátkosti jeho život. Vzpomínejte a možná následujte to, co bylo v jeho životě dobré a pokud vám ublížil, můžete odpustit. Pak se s ním jistě uvidíte tam na Věčnosti.

Možná je divno, proč duchovní zážitky. Právě proto, že to duchovní zážitek byl, byla to malá služba, která se dala poskytnout a kterou nachystal Pán.