Zázračné Boží Tělo

Každoročně patří Slavnost Božího Těla k mému životu už hodně dlouho. Řekl bych, že od té doby, co jsem byl v Drahotuších jsem nevynechal ani jeden rok a když už v Drahotuších nejsem, rád se vracím při této příležitosti nejčastěji na Potštát či do Partutovic a samozřejmě prožívám Boží Tělo v Zubří.

V Zubří se slaví vždy v den slavnosti a musím říci, že ač je velmi hezké a spořádané i liturgicky nádherné, přece jen z mého pohledu tomu cosi schází. Nepřísluší mi, abych kritizoval, a proto to, co tomu schází si dovolím pomlčet a vyzdvihnout především přednosti, která je v plynulosti liturgie. Letos se dá říci, že se Boží Tělo všeobecně velmi dobře vydařilo a že Pán popřál i příhodné počasí pro tuto slavnost.

Nicméně mnohem více jsem se letos těšil na Boží Tělo do Potštátu, protože jsem taky viděl, že místní farní společenství s touto slavností chce a potřebuje pomoci a že také provětrám přátelské vztahy, které mě k těm farnostem vážou a denně na ně vzpomínám v modlitbě, opravdu poctivě denně.

Slavnost Božího Těla otec děkan František přesunul na neděli. Nemusel jsem obzvláště brzy vstávat, protože čas byl stanoven až na 10. hodinu a byl jsem s otcem děkanem domluvený na přesný čas, kdy mě vezme do Potštátu. Netušil jsem, že onen den bude také dnem zázraků a to ne malých.

Jeden z těch zázraků se dá říci, že všechny spoje jely včas a tak podle plánu vycházelo úplně všechno, vč. liturgie. Nejistota panovala nad počasím, ale správně bylo zhodnoceno v důvěře v Boha, že nenechá pršet na svého Syna, který bude procházet městem.

Dříve však, než jsem jel do Potštátu s o. Františkem, stavil jsem se na mši svatou v Hranicích, kde jsem vyslechnul kázání otce Pavla z aktuální neděle. Bylo velice srdečné o uzdravení nemocného s ochrnutou rukou v sobotu. 

Vzhledem k tomu, že mě pravá ruka bolela asi i kvůli počasí víc než běžně, ono kázání mi šlo přímo na tělo. To byl taky celkem zázrak. Otec Pavel promlouval, jak ten nemocný s ochrnulou rukou nemohl moc spolupracovat a že Ježíš ho uzdravil. Vzhledem k tomu, co touto dobou prožívám ve vztahu spolupráce v Zubří to bylo přesně to, co jsem potřeboval slyšet.

O slavnosti Božího Těla v Potštátě jsem věděl už dlouho a tak při nějaké příležitosti, kterou si nějak moc blíže nevybavuji, ale byla, jsem pozval do Potštátu také prostřednictvím maminky malou Magdalenku z Partutovic, která už ministruje a baví ji to a ona opravdu přišla. Měl jsem z toho velikou radost a pan kostelník ji dal do ruky loďku a byla mi velmi užitečnou ke spolupráci. 

Jakoby to kázání otce Pavla v Hranicích zafungovalo okamžitě. Ruka mě sice bolet nepřestala, ale dostal jsem nejen dvě jiné mladé šikovné, na které jsem se mohl spolehnout a také ještě výborné místní ministranty, kteří již se zkušeností od malička věděli, co je potřeba udělat a také místní farníky, když už mi moje ruce nestačily. 

Přestože jsme občas někde zadrhli, bylo velmi hezké, jak byl otec František trpělivý a nechal liturgii plynout i s našimi chybami a sám nám ukazoval tvář Krista, jemuž je libá i naše nedokonalá služba a všem za službu u oltáře vřele poděkoval.

Vůbec spolupráce při liturgii byla záležitostí všech, kteří tam byli. Přišli i hasiči, kteří jinak do kostela moc nechodí, ale přišli s vědomím, že farníci potřebují pomoci a že jim záleží na krásné slavnosti. Přišlo i hodně družiček, spolužaček ministrantů, které také normálně do kostela nechodí, ale přišly a nemusel je nikdo přemlouvat. Jejich rodiče jim pomáhaly s okvětními lístky a koordinovali je, čímž přispěli ke kráse liturgie. Partutovjanka hrála tak, jak byla naučena a také domluvena s otcem Františkem, lid zpíval, přimlouval se, každý se zapojil. Také oltáře byly výborně připravené.

Průvod to byl asi tak velký jako ve čtvrtek v Zubří - pravda, byly to 2 farnosti a při nedělní mši svaté, ale je třeba říci, že minimálně třetina kostela běžně do kostela nechodí, což ostatně platí i o chrámovém sboru, který zpívá velmi hezky liturgické písně vždy při slavnostních mší svatých. Prostě vždycky, když je něco potřeba, přijdou, i když jejich život se neřídí tolik slavením neděle, o čemž ostatně otec František kázal.

Po celé té slavnosti, kdy i počasí přálo a nekropilo nás deštěm, po poledním zvonění ještě mnoho ze zúčastněných uklidili vše, co bylo třeba a teprve potom se rozešli domů. Byla to nádherná oslava.

Já pak jsem ještě byl pozván na oběd, podobně i pan děkan, každý do jiné rodiny, nicméně když už jsem byl v Potštátě, měl jsem plánů navštívit trochu více a podařilo se mi také úplně všechno. Poobědval jsem v rodině ministrantů, pak jsem navštívil krátce paní ředitelku ZUŠ, které je již 92 let a je stále svěží mysli, i když tělo už trochu chátrá. 

Poznala mě i po těch několika letech, co jsme se neviděli a měla radost, že jsem přišel v doprovodu pana varhaníka, jinak bych se k ní nedostal. Vybrali jsme nevědomky přesně čas, kdy očekávala službu charity a vzájemně jsme se povzbudili. Měla velmi krásný úsměv a o všech, o kterých jsme hovořili, všechny znala jménem a vzpomněla si i na přízeň v Zubří. 

Když jsme k ní přišli, ještě nepršelo, i když se patrně k něčemu schylovalo. Vešli jsme dovnitř a naráz se strhnul liják a přerušil i televizní vysílání, což nám dalo přesný časový limit k návštěvě, aby nebyla dlouhá ani krátká. Po krátké návštěvě pana varhaníka jsem pak už musel na autobus, ale nakonec jsem se do Hranic dostal autem, což byl taky zajímavě načasovaný zázrak.

Kromě jiného jsme ještě stihli pokácet máj a navštívit pana kostelníka a jeho manželku jakožto i další, to bude zase na příští návštěvu Potštátu. Při Božím Těle v Potštátě jsem si nádherně odpočinul od starostí, které mě v Zubří trochu trápí, ale nekazí mi radost z víry ani tu lidskou.

A tak všechno, co se stalo naplnilo takovou krásnou mozaiku událostí, které mohu dál prohlubovat v modlitbě i v životě.