Jiná svatá Kateřina

V letošním dubnu mám málo článků napsaných, ale témat o čem psát by bylo velmi mnoho, nicméně budu se držet zavedeného nepsaného pravidla maximálního počtu jednoho článku ve dni. Jen tedy navnadím, o čem dál se zpožděním budou další články.

Tento tedy bude o jiné sv. Kateřině, protože dnes slavíme sv. Kateřinu, nikoliv však tu, která je z Alexandrie a je patronkou Zubří, dokonce ani moc tu, která je učitelkou církve a má zrovna svátek, ale pokusím se něco málo o živé světici, která vede společenství a ke svatosti, věřím, dojde zcela jistě, tedy pokud jako všichni vytrvá až do konce. Proběhl také ministrantský den, o kterém je vhodné napsat také pár řádků, tedy trochu více, než v předchozím článku. A také jsem měl setkání katechetů, které mělo téma více, než zajímavé, i když možná i překvapivé a k tomu by měl být článek nikoliv neobsáhlý. V neposlední řadě si také dovolím nějakou reklamu, ale to je hudba blízké budoucnosti. Nezapomenu ani na tradiční májové či návštěvu otce arcibiskupa ve Vidči, ale i to je budoucnost. Je tedy vidět, že bude o čem psát i v měsíci příštím.

Takže témata jsou nastolena, asi můžeme začít.

V zuberské farnosti jsou společenství, která se schází a jedno z nich je takové zvláštní, protože má 6000 členů, což je víc, než obyvatel Zubří a právě toto společenství má na starosti sestra Kateřina, tedy ona jiná Kateřina, o které však přímo řeč nebude, ale o tom společenství, jehož charismatem, jak jsem pochopil je modlit se za kněze, což jednoznačně podtrhuji, že je velmi, ale opravdu velmi důležité a prospěšné.

V Zubří se toto společenství k modlitbě schází pravidelně o 2. a 4. pátku v měsíci po mši svaté a skutečně zbožně se modlí. O vroucnosti jejich modlitby jsem se 1x osobně přesvědčil, nicméně pátky jsou dny, po kterých si rád odpočinu, ne že bych vyhledával přímo modlitební aktivitu, abych byl aktivnější a pracovitější, ale opět zdůrazňuji, že za kněze je třeba se modlit a není to tak, že bych to nedělal i já. Pevně tedy doufám, že to děláme všichni katolíci, tedy za kněze katolické a snad i ostatní církve za kněžstvo svoje, protože modlitba za kněze a jejich povolání je opravdu velmi důležitá.

Aby tedy bylo jasno, o čem se bavíme, rád bych o společenství alespoň odkázal informace, které se sdělují skrze webové stránky farnosti Zubří:https://www.farnostzubri.cz/spolky/sluzebnici-jezisova-veleknezskeho-srdce/

Toto společenství je v Zubří celou dobu, co jsem tady a ještě mnohé roky před tím. Nastává tedy zodpovědět otázku, proč píšu na blog o tomto společenství až teď, protože do té doby jsem se neměl šanci setkat se sestrou Kateřinou a slyšel jsem o ní mnoho. Jen jsem opravdu 1x se účastnil těch modliteb, ale jinak vždy, když 1x do roka sestra Kateřina se svými pomocnicemi přijela do Zubří, měl jsem vždy nějaký jiný smysluplný program mimo zuberskou farnost, tak jsem o tom společenství slyšel zprostředkovaně řekněme spíše horší zprávy a z farnosti znám akorát členy, kteří jsou všichni velmi zbožní a Bohu milí. 

Co se týče dalších zkušeností, měl jsem tu čest být vyučován sestrou Luisou a dostal od ní zápočet za spirituální teologii, podobně jsem měl tu čest s P. Michalem Altrichtrem, který mě vyučoval hned několik předmětů týkajících se právě spirituální teologie a s ním jsem měl ty nejlepší zkušenosti a jeho literaturu s velkou oblibou si pročítal, přiznávám, že ke zkouškám, stále ještě jsem student. Opakuji, sestra Kateřina mi byla osobně neznáma a dozvídal jsem se řekněme spíše horší zprávy, tak jsem toužil se s Ní setkat. 

Knihu Tomáše Špidlíka Prameny světla mám, vřele doporučuji, ale dosud jsem ji ještě nestihl přečíst. Knihu o blahoslavenstvích od sestry Luisy, o tom se tu na Signálech cosi ne moc hezkého píše a dá se říci, že moc nevím, co si o tom myslet, nebo resp. zatím si nemyslím nic a z nečteného mám ještě negativní nádech, takže jistá motivace nebo spíš demotivace se do toho pustit by byla. Množství novén je obdivuhodné, nestačil bych se vše pomodlit za celý život. Stačila mi novéna k sv. Vojtěchovi, byla zbožná, asi tak. Omalovánky kardinála Špidlíka, které mě zbožné ženy ze společenství nabídli do náboženství, k tomu se raději nevyjadřovat.

Jedna z našich farnic navštěvovala kurzy večerní spirituality, pardon, večerní kurzy spirituality, moc moudrá z toho nebyla, ale prohloubilo ji to v duchovním životě, toho jsem si povšiml. Zbožných farnic taky, ale bez setkání se sestrou Kateřinou mi to nedávalo smysl nějak se k tomu stavět ať už pozitivně, a pozitivní rysy tady skutečně jsou, nebo negativně, nemám přece žádnou autoritu k tomu se tak či onak vyjadřovat, když z mé strany je pochybné, zda-li vůbec jsem farník, takže validita mých pohledů je čistě věc mého názoru, který nějakým způsobem sdílím.

Otec Michal Altrichtr nás učil, že existují světci na zemi. Ano, nemůžeme je prohlásit za svaté, když jsou ještě na cestě. Osobně to vidím tak, že se světci musíme stát, jinak to bude průšvih. A povídání dál, na to si raději sedněte, i když u počítače se asi sedí. Ale já to tu utnu, ať se můžete nachystat na trochu těžší stravu. 

Doufám, že nebude v tom smyslu, jak se píše ve Skutcích, když opilec klečí nad mísou a pronáší: "Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ!"

Ano, společenství jako takové je zbožné a krásné. 

To velké setkání se sestrou Kateřinou však  bylo natolik tajemné a opředené legendami, až to bylo podezřelé, mluvilo se o tom, ale nemohl jsem si udělat nějaký úsudek, až když se den před mými 46. narozeninami, ve výroční den zvolení papeže Benedikta XVI., který se už pochopitelně neslaví, protože máme papeže Františka.

Když jsem zjistil, že v nutnosti stejně budu na faře, říkal jsem si, že se na chvíli stavím. Jedna z farnic si povšimla, že jsem se na sestru Kateřinu při její přednášce díval poněkud podezíravě, jak přesně, to nevím od ní. 

Fakt je však ten, že od počátku jsem se necítil ve své kůži, když jsem poslouchal náročný a obsažný teologický obsah, který poslouchaly převážně ženy, které jsou vzdělány věkem nikoliv teologií a z jejího výkladu jim zbyla jediná myšlenka: "moc informací". Ten pocit jsem sdílel taky já. 

Po stránce teologické jsem se neodvažoval nic vytýkat, bylo toho hodně, ale bylo to pravověrné, možná jen to, že v záplavě těch informací unikaly podstaty a pokud se posluchač ztratil, mohl snadno upadnout v omyl, který by mohl mít závažné důsledky pro jeho duchovní život. Já jsem to poslouchal jen několik minut, asi tak do půl hodiny, bál jsem se odejít, byla to těžká strava, za tu dobu jsem se snad dozvěděl celý katechismus, ale to asi trochu přeháním. 

Potom nějak sestra přešla ke svátosti smíření. Některé věci jsem se snažil zpětně si promýšlet a shledával jsem v tom trochu manipulace k exklusivitě, nelíbilo se mě moc, když sestra říkala, že ostatní společenství dávají členům nějaké závazky, u nich nic takového není, naopak, sestry se modlí za ně, své členy, kterých už je 6000 a během několika chvil z úst pomocnice zazněla informace, že dokonce 7000, ale budiž přáno.

Ohledně svátosti smíření jsem nabýval pocitu, že sice vykládala pěkně, jak máme sekat hříchy, být v tom struční a tak jenom jmenovitě, ale na druhou stranu jsem se nedokázal zbavit pocitu, že při špatném pochopení, kdy vlastně nastává hřích, by posluchače mohla nechat sklouznout ke skrupulozitě svědomí, což by bylo rozhodně špatně. Proto jsem se zeptal, nikoliv ze svého zájmu právě na to rozlišení, které ostatně při četbě Pramenů světla, by bylo jasné, ale kdo z těch žen to četl, většinou si tu knihu koupí a mají ji a tak to také říkají a zdálo se mi v pohledu na posluchačky, že se v tom začínají ztrácet a tak ta otázka měla zaznít, ale asi ne ode mne. To se musím zase sestře Kateřině omluvit, že sotva začala zodpovídat mou otázku s poznámkou, že otázky (na které nedošlo) na konci, ale zodpověděla ji správně a náležitě, ale omluvit se musím, protože má motivace nebyla dozvědět se pro mě známou odpověď, tudíž jsem se po otázce začal hrabat v mobilu a poslouchal jen na půl ucha.

Pak si sestra Kateřina brala jednoho po druhém do kanceláře, tam měli soukromý rozhovor, z něj nějaký tajemný lísteček, který byl ještě vykládán a bez mála to vypadalo jako nějaké věštění, ale všechno bylo dobré, ženám se to líbilo a ten lísteček si pochopitelně nechali vysvětlit. Já jsem pak po obědě jen trpělivě čekal, kdy budu moci v kanceláři řešit farní důležité úřední věci, takže nakonec jsem se nedostal ani na poštu.

Závěrem je třeba však říci, že pro mě šlo o první setkání, možná takový šok, ale bylo to tím, jak mě bylo vysvětleno, že nejsem členem, když se pomocnice divily, že nejdu pro radu za sestrou Kateřinou a kdy jsem mírně poodhalil své chabé teologické vzdělání.

Nemohu toto společenství nějak odsuzovat, spíše naopak, jejich charisma je dobré, ale asi by měli popřemýšlet nad tím, jak povedou tato velká setkání k větší intenzitě modlitby, protože duchovní obnova by neměla být jen o jedné přednášce a soukromém rozhovoru. Je možnost adorace, společné modlitby za kněze, mše svaté a dalších věcí, co mi poněkud chyběly. Tak to vypadalo jako schůze se sestrou, ze které si účastníci odnášejí moc informací.

Přesto věřím tomu, že jim Pán žehná a povolává další, aby společnou modlitbou posvěcovali věřící.