Den odevzdání diplomové práce

Tak už to vypadá, že mám odevzdáno a vytisknuto.

Bylo skvělé, že dnes byl ministrantský den a svého vedoucího práce jsem potkal na stanovišti Maltézské pomoci a měl jsem příležitost nebo resp. můj vedoucí práce mě oslovil a tak jsme se o tom bavili. Omluvil jsem se mu za nedostatky, které jsem do své práce nezaznamenal.

Každopádně pro možnou příští budoucí práci vím, že takové ty maličkosti asi není úplně ideální nechávat na poslední chvíli, protože pak to jsou skutečné nervy. 

Domluvili jsme se také na možném oponentu práce, tak uvidím, je to v Božích rukou, ale každopádně si také myslím, že mě Pán dal do cesty ten ministrantský den i svého vedoucího práce, takže snad nemusím mít strach. A když by náhodou ano, tak práci už mám v každém případě nějak napsanou.

Asi však těžko zapomenu den, kdy jsem práci odevzdával. Byl to totiž poslední den k odevzdání práce v termínu a až do poslední chvíle jsem na té práci pořád opravoval hlavně v poznámkovém aparátě. Před tím jsem měl práci zkontrolovanou po pravopisné stránce, takže by tam nemělo být moc jiných chyb, ale ten poznámkový aparát se nezdá, ale zabere strašně moc.

Takže 15. dubna, krátce (5 dní, že) před mými 46. narozeninami jsem od brzkého rána seděl u práce a opravoval. Jenže nebyl to den, který by nebyl nabitý normálně i jinak.

V týdnu před tím jsem denně několik hodin věnoval různým úpravám a dokonce za tím účelem jsem ukrojil i trochu neděle, což obvykle nedělám.

Ono v tom týdnu před tím jsem také stihl zhodnotit animátorský projekt, jak píše i tento blog a byla to pro mě výborná a příjemná změna mezi prací.

Jak už jsem v tomto blogu psal, zjistil jsem, že nejvíc z celého studia mě baví moderně řečeno prokrastinace asi tak jako když dítě základní školy má za nejoblíbenější předmět přestávky.

Toho dne odevzdání však byla veškerá prokrastinace nadbytečná a všechny jiné práce jsem vykonával ve stavu jakési nutnosti a napětí nervů a karpální tunely dostaly pořádně zabrat. Avšak na doktora nebyl čas ani prostor, prostě bylo třeba to dotáhnout do konce a už to nevzdat, když je to tak blízko. 

Ony tunely jsou ucpané doposud, v rukách skoro nic neudržím, ale už bude klid a třeba se uklidní i bolesti v zápěstí, ač musím sebekriticky říci, že tleskání na ministrantském dni tomu moc nepomohlo.

Věděl jsem a tím jsem se nejvíce uklidňoval, že po 15. dubnu už bude klid a to v každém případě, ať už práci se mi podaří odevzdat či nikoliv. A kdyby bylo ono "nikoliv", stejně by byl klid a za nějaký rozumný čas bych se k práci vrátil a dokončil co nejlépe všechno to, co bylo ještě třeba upravit, aby práce byla hezčí a lepší, ba přemýšlím nad tím, že kdybych práci obhájil v tom stavu, v jakém jsem ji poslal, stejně tam zapracuji ony poslední výtky mého vedoucího práce a samozřejmě oponenta, aby ta práce byla fakt pěkná, i když i tak na ni mohu být hrdý.

Nechal jsem tu práci přečíst několika lidem a ohlasy byly velmi dobré a i mě samotnému se ta práce velmi dobře čte, což rozhodně nepíši pro pochvalu.

Každopádně ten 15. duben si budu pamatovat hodně dlouho, o čemž svědčí i to, že je dnes duben 27. a já dosud znám program celého toho dne.

Vstával jsem brzy ráno a ještě chvíli věnoval úpravě odkazového aparátu a také rejstříku vzadu, který obsahoval přílohy, zkratky, literaturu a další prameny vč. webových stránek.

V 7:30 jsme se s o. Pavlem sešli na modlitbu a snídani, následně jsem se hned pustil do přípravy náboženství, kterou jsem chtěl udělat co nejjednodušeji. Bylo třeba se věnovat velikonocům, tak jsem během půl hodiny prolistoval učebnice, abych věděl, jak vést výklad a následně jsem zaznamenal do třídních knih, co budeme konat. Jakmile jsem toto dokončil, vrátil jsem se k diplomové práci, že než odejdu do náboženství, budu mít zas velkou část napsanou a po náboženství, že práci konečně s čistým svědomím odevzdám.

Přišla doba odchodu do školy, tedy 11:10 a tak jsem práci uložil a pospíšil do školy. Odučil jsem 1. třídu, následně 2. třídu a ihned po vyučování, a to musím velmi pochválit žáky, že byli hodní, jsem šel na faru na oběd, který otec Pavel připravil a hned následně pokračoval v započaté práci na diplomce. 

Když přišli před časem vyučování žáci, které učím na faře v 15:30, sdělil jsem jim, že si v hudebně budou dělat svoji práci a já pokračoval v diplomce až do určeného času. Čím dál tím víc jsem vnímal, jak mi chybí čas, přestože práce na práci už mělo být málo, ale ono to málo zas tak málo nebylo. I třetí skupina byla ke mě mimořádně hodná, i když oni jsou hodní vždycky. 

Pak už se moc práce udělat nedalo, přišly ženy, které v pondělí přicházejí, nešlo se jim úplně nevěnovat, přesto ale jsem si vzal svou diplomku s omluvou, kterou pochopili na pokoj a ještě před časem mše svaté stačil udělat během zbývajících 45 minut docela dost úprav. 

Do toho mi volal jáhen Martin s tím, že půjdeme do sauny, ostatně jsme tak byli domluveni, věděl jsem o tom. To byla věc, na kterou jsem se těšil, že po odevzdané práci se zklidním v sauně a Bůh požehnal a byla nakonec i ta sauna.

Po mši svaté měly vyučování nejstarší žáky, ty však stejně jako třeťáky ve škole ten den vyučuje otec Pavel. Já jsem se šel při tom naposled už konečně podívat na svou diplomovou práci a s velkou bázlivostí otevřel studijní mail a v něm našel instrukce vedoucího práce staré týden, které jsem si přečetl a koketoval s myšlenkou, že se to ještě pokusím pořešit, zabralo by mě to tak 30 minut práce vymyslet nějaké lepší nadpisy některých kapitol, aby se více navazovaly na výzkumnou otázku, kterou jsem ještě navíc v práci nazýval různě, jako např. základní otázka, což je samozřejmě chyba.

Po krátkém zvažování jsem se rozhodl, že za chvíli mám být v sauně a už jsem dostatečně unavený na to, že už udělám fakt poslední odkazy, uzavřu, uložím, vyplním, odevzdám a k tomu tak došlo v 18:58, tedy 2 minuty před tím, než poslední skupince skončila hodina náboženství.

Pak mi opět volal jáhen Martin s dotazem, jak to vypadá a já mu řek, že ještě chvíli, ale saunu určitě dáme, moc jsem to potřeboval, myslel jsem, že mi rupnou nervy, ale přece jsem profesionál a na faře je moc svědků, kteří by se mohli pohoršit eventuálním výbuchem. A tak v 19:20 už došlo k odevzdání práce, tedy doufám, že správně a vlastně dnes mě vedoucí práce ujistil, že jsem práci odevzdal a 19:35 už jsem měl nachystané kolo, že pojedeme do sauny. 

Tam jsme to všechno probrali. Ve mě nastala velká úleva a pak jsem se ještě na závěr dne pomodlil růženec a další den jsem mohl potkat prezidenta, jak jsem psal v blogu, ale hlavně děkovat Bohu, že tato složitost už je za mnou a prosit za odpuštění, že tu složitost si dělám svým přístupem, který v sauně byl oprávněně nazván "salámový", ještě mnohem složitější.