Když jsem jeden z posledních...

Pamatuji si poslední chvíle svého nevlastního dědečka. Den před smrtí ještě seděl na židli a večeřel, na druhý den už ležel v posteli a chrčel, dodýchával a přivolaný lékař konstatoval smrt, pamatuji si i hodinu, už nevím přesně ten den, děda zemřel ve věku 82 let, revoluce se ještě dožil.

Z úst některých pozůstalých vím, jak někteří zemřeli opravdu zbožně a krásně, nepochybuji nad svatostí jejich života čím víc jsem je znal zaživa a často taky ještě za zdrava. Mnoho lidí bych mohl svatořečit, ale naštěstí mi církev tu pravomoc nedává, kalendář by nestačil jenom pro mé svaté.

Ano, jako ministrant již jsem mnoho lidí doprovázel při mši svaté ve službě ministranta a za všechny se modlil. Svá statistická čísla účastí na pohřbu se neodvažuji počítat. Kdyby to bylo v průměru 1x za měsíc (občas i 4x v týdnu), tak cca od konce 90. let minulého století.

Také si pamatuji některé, kterým jsem jisto jistě byl mezi posledními, který jim podával eucharistického Krista. Ty jsem znal často už jako nemocné, často velmi nemocné, se kterými jsem směl kráčet tu část jejich cesty.

Co se týče navštěvování nemocných, navštěvuji v největší míře asi v Zubří, jinak od r. 2001 v Rychnově, Třebářově a Mladějově dohromady asi 12 nemocných, něco přes 20 v Drahotuších a okolí během 15 let, intenzivněji spíše ze začátku a asi k 30 v Zubří, nicméně ještě i v Rožnově v Domově seniorů, kde jsem navštívil několik desítek různých různě nemocných lidí, někteří z nich už také zemřeli a ti z nich, kteří žijí, jsou pravidelně navštěvováni se svatými svátostmi.

Otec Pavel mě několik dost krát vzal také k lůžku umírajícího, v jednom případě k čerstvě zemřelé.

Ježíš přichází ve svátosti za těmi nemocnými osobně. Není to jen před smrtí, ale pravidelně. Kněz přece není posel smrti, ale života s Kristem. Kdo přináší eucharistii nemocnému, není v žádném případě poslem smrti, vždyť Kristus v eucharistii se nám dává celý a dává nám vhled do nebeských oslav, do věčnosti a to jak zdravému, který může do kostela, tak i nemocnému, za kterým Ježíš přichází osobně domů.

A nyní mám před očima muže, který se jmenoval jako můj nevlastní dědeček, myslím, že se dožil i toho samého věku. Poznal jsem ho už jako velmi nemocného, vlastně po 4 roky, co jsem v Zubří, jsem skoro každý měsíc mu přinášel eucharistii. 

Nikdy jsem od něj neslyšel jediné slovo, nikdy jsem ho neviděl venku, jen byl přiveden na jedno a to samé místo a při posledních dvou návštěvách už jen v posteli a velmi krátce. Jeho životním svědectvím byla jeho rodina, která se o něj až do poslední chvíle starala.

Byli rádi, když jsme přicházeli za jejich tatínkem s Pánem Ježíšem v eucharistii. Ježíše v eucharistii přijal vždycky a vždycky s úsměvem a opravdovým chtěním. 

Když jsem mu podával eucharistii předposledně už do postele, ještě na posteli seděl, ale tehdy, ač byl posazen, stihnul si ještě lehnout a pak si zázračně sám sedl, přijal eucharistii a opět ulehl. 

Při tom posledním sv. přijímání, už měl speciální postel, už sám nevstal, ale viděl jsem jeho úsměv a těšení. Možná se těšil na jídlo, možná na něco jiného, dalo se těžko říci, zda a nad čím uvažoval, ale podle mého cítění, jsem byl svědkem toho, že vlastně celý život přijímal eucharistického Krista.

První pátek minulého měsíce byl svátek Uvedení Páně do chrámu. Tento den přijímal eucharistii, bylo to jedno z jeho posledních svatých přijímání pokud ne už poslední, které přijímal. 

Nyní před prvním pátkem už přišel rovnou, už ne za Kristem přítomným v eucharistickém chlebě, ale za Kristem přímo do chrámu věčnosti a v den, kdy navštěvujeme nemocné, budeme společně v církvi odporoučet našeho bratra do věčnosti k očekávání slavného vzkříšení a dokonce i v hodinu, kdy jsem jej obvykle navštěvoval doma.