Ne)dobrovolná cesta na Velehrad aneb, když už jsem ten katecheta

No, jeden víkend v roce náleží arcidiecéznímu setkání katechetů. 

Z mé strany jsme tomu nějakou tu pozornost věnoval, ostatně nebyla to rozhodně moje první účast na setkání katechetů, to mi může naše drahé katechetické centrum potvrdit, kdyby mi to někdo nevěřil.

Jsou věci, které chtě, nechtě beru tak nějak, že by to asi mělo být nebo lépe řečeno, když jsem letos viděl program arcidiecézního setkání katechetů, srovnal si to s tím loňským a taky s katechetickým kongresem v Kroměříži, neměl jsem vůbec žádnou chuť jet na to setkání katechetů, protože prostě nemá mi to co nového dát a mou účast zachránilo několik příznivých faktorů (nedbejte na pořadí, těžko je přesně určit)

• ve své povaze mám rád se setkávat a už jen tím to bude setkání užitečné
• jako "jeden z katechetů" jsem to setkání propagoval aktivně, tak by bylo blbý se ho neúčastnit, navíc obecně vnímám tato setkání jako velice praktická a užitečná a byl bych rád, kdybychom se sešli všeci.
• mám rád Velehrad, protože tam máme "pana faráře", nejvýznamnějšího pana faráře naší, tedy svébohovské (aby bylo jasno), farnosti a významného arcibiskupa. Pravidelně ho chodím navštěvovat k modlitbě, podobně i kapli Matky Unie
• ke Stojanovu mám osobní vztah také vzhledem k duchovním obnovám, které jsem zde prožil
• kromě baziliky mě láká i knihkupectví a mešní víno
• skutečně nestrojeně se těším na společenství
• mezi kolegy katechety se cítím "jako doma" a miluji naše drahé katechetické centrum, i když mám k němu významné výhrady, ba řekl bych velmi významné výhrady, o kterých pochopitelně vědí, že na nich nenechám nit suchou.
• určitě by se našlo ještě něco jiného.

A přece jen ani s tím programem to nebylo úplně tak horké. 

Základní téma "Uvádět do tajemství víry", mě poněkud neoslovilo, protože co si katechetické centrum myslí, že jako děláme v katechezi?

Nechtělo by to lákavější téma: "Jak doprovázet od začátku do konce života?" Není to v dnešní době aktuálnější? Když se podívám, jak se vyprazdňují kostely a nikdo nepřibývá, kde děláme chybu v doprovázení? Je jiná doba? "Ujel nám vlak"?

Tak při přihlášce ve svém nechtění jsem přece jen v programu našel oslovující příspěvky alespoň na sobotu: přednáška P. Ludvíka Dřímala o 2. kapitole katechetického direktoria, na to jsem se skutečně těšil a pak loni bylo velmi chváleno Bibliodrama a mě už tak moc chybí divadlo, že jsem se těšil i na to a samozřejmě na mši svatou a oběd, což byl vlastně celý program, který jsem schopný popsat se zážitky, pátek, zbytek soboty a neděle si musíte někde zjistit.

A musím podotknout, že jsem dostal mnohem víc, než jsem čekal, ale o tom dále.

Projíždím tak příručku, která se mi dostala na setkání katechetů, sotva jsem vešel dovnitř v sobotu po snídani, viděl se jen v rychlosti přes dveře s knězem, na kterého jsem se skutečně těšil a který už byl nachystaný na svou přednášku, zatímco já jsem spěchal od autobusu ještě honem rychle vyřídit formality ohledně oběda. 

V naprosto stejnou dobu jsem na chodbě potkal sestru otce Radomíra, která mě svou účastí potěšila, i tím, že taky přijela jen na sobotu, ale přijela jinak na tu samou přednášku, takže mě naladila také mnohem příjemněji. 

Teď, ovšem, k té příručce, která začínala pátkem:

To, že je úvodní setkání a mše svatá je normální - mši svatou jsem si prožil v Rožnově pod Radhoštěm a P. Pavel Hofírek měl vynikající kázání o nově zvoleném otci arcibiskupovi. Jo, časově se tedy bavíme o 9. - 11. únoru.

Na večerní program měli katecheté 2 možné semináře. Bylo to asi jako loni, kdy se zároveň sešli absolventi on-line kurzu, takže jistě pro ně to bylo velmi vhodné. Jedna jak s dětmi prožít téma, ta byla loni v rámci sobotních seminářů a tuším taky na webináři. Další pastorační praxe v našich farnostech mohla být zajímavá neformální diskuse, ale myslím, že synodální proces, který probíhá je v tom velmi užitečný a takových sezení si ještě užijeme. Modlitba examen, to mi nic neříká, to jsme na Teologii nebrali. Aha, možná brali, asi jsem spal nebo mi to nepřišlo vlastní ("Pane Bože, v tebe věřím a už ležím." je mi zrovna sympatičtější): 

Examen je způsob, jak si v Boží přítomnosti projít svůj den, čas vyhrazený k vděčnému zamyšlení nad tím, kde je Bůh ve vašem každodenním životě. Slovo examen pochází z latinského slova, jež znamená jak zkoumání, tak akt vážení nebo posuzování něčeho. Předmětem examenu je váš život – konkrétně den, který jste právě prožili.

Sobota byl den, ze kterého jsem prožil podstatné části a to se podělím i o zážitky a zápisek.

Součástí sešitku byla i anotace workshopů, což mi přišlo trochu nadbytečné, přece jsme vzdělaní a víme. Mělo být tvoření s dětmi, tak to není asi třeba popisovat, na bibliodrama jsem se těšil, takže to tu ještě bude, o flanolografu jsem cosi slyšel a vlastně otec Radomír ho měl, má a využívá, takže jsem to i viděl v praxi, Didaktické metody pro výuku na 2. stupni ZŠ bylo to, co jsme měli loni v rámci on-line kurzu a stejně už jsem to moc krát slyšel. 

Jediné, co tak nějak čtu po prvé je Godly play, ale samo o sobě to zní zajímavě, protože je to anglicky, ale krátká věta by k tom stačila, že půjde o stručný vhled do základů pedagogiky M. Montessori a jistě je to něco, čeho jsem si měl všimnout a doufám, že to bude příští rok, protože prostě mi to uniklo v záplavě zbytečných anotací.

V dnešní době, kdy máme mobilní telefony a ve Stojanově kapli papírové breviáře, mi přijde taky zbytečné neekologické plýtvání papírem, když se opisují části denní modlitby církve, což platí i o neděli. 

Navíc se to dalo organizačně udělat v "triu" a zbytek by naslouchal a všichni by z toho měli možná lepší užitek, než když se před tím vysvětluje kdo, jak a co má číst, jakým tempem a kde pauzy, stejně si to nikdo, kdo se to nemodlí, nepamatuje a pro ty, co se to normálně modlí, je to otrava. Já se teda breviář modlím relativně pravidelně.

Nicméně tužka Katechetického centra byla praktická k učinění zápisků z první přednášky "Identita katecheze", která mě skutečně zaujala, nicméně poznámky, co budou na konci, jsou moje, za nepřesnosti neručím, i ty jsou užitečné, a upřesnit si to lze poctivým studiem Direktoria (někdy si to jistě přečtu, navíc Direktorium jsem v citacích používal i v chystané diplomce).

Když jsem přišel do sálu, kde se přednášelo, paní katechetka Dr. Martina Orlovská právě uváděla P. Ludvíka Dřímala a starala se o veškeré ohlášky. 

Katechetů bylo odhadem kolem 60, rozhodně o poznání méně,  než loni, což ostatně později bylo vidět v kapli, že nebyla tolik plná a taky u oběda a na menším množství seminářů, z nich se ještě nejméně 1 rušil pro nedostatek zájemců (škoda, zrovna ten, který si napsal otec Milan), což je pochopitelně vážná organizační chyba. Když už se plánují semináře, musí být dostatek zájemců. A vůbec přihlášky na setkání katechetů neměli ani žádný formulář, ale byl jsem rád, že jsem měl i svou visačku a velice profesionálně udělanou.

No a otec Ludvík uvedl ještě dalšího významného kolegu, kterého jsem v tom davu málem přehlédl a to by mě moc mrzelo, nicméně jistě bychom se stejně potkali, a tím více jsem byl potěšen dříve, než jsem zaujal místo vedle řeholní sestřičky, které jsem se zeptal, zda můžu. 

Kromě tedy P. Ludvíka Dřímala a samozřejmě P. Petra Bulvase mezi katechety seděl P. Milan Maštera, který studuje katechetiku v Římě. Než jsem se usadil, stihl jsem si s nimi potřást rukou (s o. Ludvíkem až při obědě).

Otec Ludvík pak ještě předsedal slavení mše svaté, při které evangelium přednesl otec Milan a otec Petr zase kázání, které mě vcelku oslovilo, ale dnes už bych se musel podívat, o čem bylo evangelium, abych vydedukoval to kázání, takže jen po katolicku, bylo skutečně i duchovně přínosné a slyšel jsem v něm zhruba to, co jsem už dlouho potřeboval slyšet jako katecheta a co prohřálo mé srdce. 

Prostě ze slyšení evangelia a následné homilie jsem měl skutečně osobní užitek i prožitek, ale již je nesdělitelný.

Při mši svaté jsem tentokrát neministroval, prožil jsem ji v lavici, neboť jsem po cestě potřeboval odpočinout nutně nikoli jen nahodile, ale mši svatou jsem prožil i proto, že v kapli nebyla zima, jak v kostele.

Velkým plusem, který jsem skutečně tak neočekával, byl následný oběd. 

Před ním ještě byla chvilka zastavení se u stolku s potřebami, který byl před kaplí a kde jsme s jednou paní katechetkou z Centra zavedli hovor na vytisknutou postní přípravu s kartičkami s různými druhy úkolů.

Otec Milan to podrobil kritice, se kterou jsem nemohl, než souhlasit, protože přece proč si dělat zrovna takové postní výzvy, prostě moc mě ta nabídka vložená vlastně do těch sešitků s programem neoslovila, ale taky asi i proto, že ve farnosti jsme na ty postní ozdobičky trochu rezignovali a že jediná nástěnka, která se dělá, je vlastně ta s dětmi k prvnímu svatému přijímání. 

Měl jsem k tomu poněkud nejapný komentář: "Barvičky pěkný." Nicméně ve farnostech, kde se to chytí, tak proč ne, že? Ale chytí se to? O tom si dovolím vyslovit pochybnost. Nechal jsem to pak v přednáškové místnosti, ale asi by to bylo nevyužito na rozdíl od materiálů k bibliodramatu, které zůstaly tamtéž.

Co bylo na oběd bych možná dal ještě dohromady, asi úspěšněji, než evangelium ze mše svaté skoro týden po tom, byl moc dobrý, ale to rozhodně není moc podstatné. 

Stále nevím, čím to je, že kde jsem, se nějak nějakým způsobem stanu nějakým centrem pozornosti, aniž bych o to v té míře stál, ale vlastně je mi to docela velmi příjemné a přínosné. 

Spíše jsem přemýšlel, kam si sednu, když vlastně většina katechetů už si nějaké místo za ten pobyt vytvořila. Uvažoval jsem, až jsem došel k jistotě, že je místo u stolu, kde seděli otec Ludvík, otec Milan, sestra otce Radomíra a další katecheté kolem nich. 

Pokorně jsem se tedy zeptal, zda mohu a byl jsem přizván do společenství u jídla, ve kterém se živě diskutovalo a velmi rychle jsem zjistil, že se mohu účinně zapojit a seznámit tak s dalšími novými kolegy i přes známosti, o kterých se mluvilo v souvislostech s církevním děním, ale i tak všeobecně, prostě mi ta skupina vyloženě sedla a cítil jsem se s nimi velmi dobře. 

Nečekal jsem, že právě ta chvíle společenství u jídla dá smysl mému momentálnímu katechetickému smutku, že se mi dostane vhodných slov a budu vtažen do diskuse takovým způsobem - nejen tedy, že jsem naslouchal, ale mohl jsem se i aktivně zapojit a navíc se  mi ještě dostalo pozvání na odpolední kávu a zákusek v cukrárně, takže jsem se ještě víc těšil a krásné společenství u oběda pokračovalo ještě v cukrárně. 

Aby se předešlo klerikalizaci, přítomní kněží pozvali kolegyně katechetky a zaplatili útratu, protože často bývají právě kněží zváni. Já jsem trochu předešel, přišel jsem mírně dřív, takže jsem všem držel místo. 

Před tím jsem ještě stihl koupit v knihkupectví mešní víno a najít tam další knihu, kterou použiji i ve své diplomové práci a pro kterou jsem si zašel pak až potom, co jsem opustil bibliodrama. 

V rámci povídání u kafe a zákusku jsme se také povzbuzovali ke státnicím a k psaní diplomových prací a vůbec jsme se zabývali kromě toho všeho i studiem posvátných věd. 

Právě tyto chvíle na tom arcidiecézním setkání byly pro mě klíčové a povzbudivé a myslím, že mě to nejvíc dalo. Prostě, když se katecheté z různých krajů spolu sdílí, je to velmi přínosné.

Následně byla ještě chvíle času, kterou jsem strávil v modlitbě posvátného růžence, který v programu nebyl, což považuji za velmi podstatnou chybu v programu, protože kdy se jako mám modlit růženec?

Takže od rána jsem prožil přednášku o identitě katechety, mši svatou, oběd, rekreaci se zákuskem a kafem a následovalo mnou vybrané bibliodrama (a pochopitelně taky ostatní jmenované semináře). 

Těšil jsem se na něj a měl jsem se těšit ještě víc. Prožili jsme si příběh Uzdravení slepého v praxi a rozebírali, co všechno ještě se dá do toho dramatu slepce vložit. 

A došli jsme třeba i k migrantům nebo gayům, trans či jakkoliv jinak odstrkovaným lidem dneška, vše však velmi krátce, srozumitelně, do prožitku, co asi mohou prožívat. Pochopitelně těch situací bylo na celé sluníčko, tedy přes 10, migranti, o kterých mluví papež František napadli ještě některou paní kolegyni, ve skupince jsme byli 2 muži a jen jeden katecheta, celkem nás bylo lehce přes desítku, i já jsem napsal více, než 1 nápad, jinak ostatní se neopakovali. 

Obrazů bylo mnoho a já byl ve svém živlu, zjistil jsem, jak moc mi chybí divadlo. Ve skupině jsme měli i malého prvňáčka, který si sice maloval, ale jak ho to přestalo bavit, rád se připojil do dramatu bibliodramatu.

V tom obrazu jsem si vybral jednoduchou roli člověka přicházejícího do města. Když jsem byl, po delším čase, protože na začátku se o tom neznámém muži nehovoří, jen se vytvoří obraz a na jeho místě prázdná židle, když jsem byl vyzván, řekl jsem, co si o tom člověku myslím, tedy: "Co ten tu jako chce dělat?" 

Jak se to dělá přesně by bylo dlouhé, o tom asi trochu víc na stránkách Centra pro katechezi Hradec Králové.

Pro mě tímto krásným zážitkem skončilo setkání katechetů a v knihkupectví jsem ještě zakoupil knihu, pomodlil se v bazilice a šel pěšky do Starého Města, protože autobus jel až po dalším semináři, na kterém už jsem nebyl a usoudil jsem tak, že cesta pěšky bude rychlejší a byla, ne však účinnější, protože nejel vlak.

K tomu ještě podotknu, že cestou na Velehrad, se vstáváním ve 4:00, následnou cestou zpět a při pěší cestě jsem zažíval chvíle ticha, kdy jsem byl sám se sebou a to mi přišlo také velmi důležité. 

V pěší cestě jsem zaváhal jen jednou a to až se setmělo a nebylo pořádně vidět na značky. Orientace mě občas dělá problém, ale všímám si poslední dobou, že po setmění jsem schopen se ztratit i ve známém prostředí či že v noci, když jedu na kole, mnohem tíže rozeznávám rozdíl mezi silnicí a přikopou, i když jsem řádně osvětlen.

Odjížděl jsem tedy pln zážitků a radosti, že jsem byl na arcidiecézním setkání katechetů.

V neděli, kdy už jsem byl zpět ve farnosti Zubří, vrátil jsem se před 22.h v noci, kromě ranních chval a jistě dobré snídaně vedla Dr. Martina Orlovská prezentaci témat diskusních skupinek a následně se setkali s otcem dnes i tehdy již arcibiskupem Josefem, což muselo být velmi přínosné, jelikož otec arcibiskup, a to "nemažu med kolem huby", má skutečně dar dobrého slova, nicméně, že jsem byl "znechucen" před tím moc nelákavou pozvánkou na setkání katechetů, rozhodl jsem se od počátku, že tomu věnuji jen sobotu. Podobně skvělá byla jistě i mše svatá  a následný oběd.

Asi by z toho slušelo udělat nějaké resumé, ale to nevím, jestli si někdo přečte. 

Asi mělo být na začátku.

Arcidiecézní setkání katechetů je výbornou příležitostí ke kolegiálnímu setkání na poutním místě a k povzbuzení vlastní katechetické služby. 

Letošní téma "Uvádění do tajemství víry" velmi dobře zachytila přednáška P. Ludvíka Dřímala "Identita katecheze", kde rozebíral právě ono uvádění do tajemství víry. Naše katecheze je o získávání učedníků, slavení víry, předávání Ježíšova odkazu "Milujte se navzájem". Katecheze má rozeznít, dát zvuk Božímu Slovu, které zaznívá v tichu, aktivizovat schopnosti člověka k naslouchání Božímu Slovu. Katecheze je inspirovaná v katechumenátu. Srdcem kérygmatu je osoba Ježíše. Katecheze je spjatá s církví a je trvalou výchovou ve víře. To jen málo z přednášky 2. kapitoly Direktoria pro katechezi. 

Dalším prohlubováním našeho katechetického života byly nabídky různých seminářů, setkání s kněžími (a posléze i s biskupem) a také přirozeně vytvořené skupinky, ve kterých byla možnost si vzájemně naslouchat. 

Posilovala mě také společná účast na mši svaté i modlitbě. Celkově tedy toto setkání vedlo k prohloubení svého vztahu ke katechetické službě.

Ač jsem do toho nešel s nadšením, přece jen účast na setkání katechetů byla pro mě užitečná a výborná.

Dáno ve středu 14. února 2024, o Popeleční středě

Tak, teď už jen obrázky z přednášky: