Žehnání, nežehnání

Nebude to jako nějaká zbožná povídačka o žehnání. 

Nejprve uvedu vlastně z části homilie z první pouti letošního roku, která bývá v mém rodném kraji v Drozdově na sv. Fabiána a Šebestiána, kdy zastupující kněz, o. František měl promluvu, kterou jsem neslyšel, ale její nosné téma bylo žehnání a bude to první promluva od P. Františka Eliáše, kterou jsem schopen zachytit a ze které jsem měl skutečně radost a byl jsem překvapen, ale o tom později, níže.

O žehnání se hovoří teď velmi mnoho a to díky prohlášení, které vyšlo z Říma a jednotlivé biskupské konference mají potřebu se k tomu vyjádřit. Slováci vydali své prohlášení dříve, ještě dříve biskupové Afriky, jde to celým světem a teď, v poslední době se to prohlášení objevilo i u nás. Nejsem kněz, nežiji v žádném neregulérním svazku, alespoň svědomí mě nic nevyčítá, jsem však hříšník jako každý jiný a když se o tom tak hovoří, nechci "být pátým kolem u vozu" a mlčet, když jiní mluví, nevidím důvod k "mlčeti zlato".

V neposlední řadě nejsem ten, kdo může dát požehnání z moci svěcení, to je možná to požehnání, o kterém je řeč, ale jsem také ten, který může jako člověk žehnat a jehož žehnání je také nějak vymezeno a klidně mohu žehnat kde komu uznám za vhodné, koho považuji za svého bližního a chci mu projevit lásku, tak zkusím něco napsat o tom, jak žehnám a jak chci žehnat a myslím, že to bude velmi užitečné.

Článek vydám hned, ještě dříve, než ta všechna témata otevřu a budu je ve volných chvílích postupně rozebírat s tím, že použiji jen nutné zdroje, jinak vlastní hlavu, tedy nelze očekávat žádné vědecké zkoumání tohoto řekněme fenoménu. 

Co se tedy týče věrohodnosti obsahu, nemohu se odvolávat na církevní struktury, nejsem osoba svěcená, ani velký teolog, jde tedy o můj náhled a osobně si myslím, že v těchto intencích to stejně nevzbudí velkou diskusi a už vůbec ne ohnivou, takže si mohu dovolit ten komfort a očekávat jen to, že to bude k nějakému užitku, minimálně to, že zde zachytím svůj názor a tedy, že můj postoj k věci je zcela jasný, opřený o nějaká fakta, ne však o falešné zprávy či "špatné rozhovory, které kazí dobré mravy", jak o tom někde konkrétně píše sv. Pavel.

Tak nyní, po tom poučení, vydávám tento článek a pod čarou bude první z naznačených pokračování. Uvědomuji si, že jsem článek vydal v den bratrových 41. narozenin, ale zdaleka ještě nebude dokončen, bude dost dlouhý, nikoli však přímo odborný.

O žehnání - z pouti ze 4. neděle v mezidobí

První pouť v roce v mém rodném okolí bývá vždy v Drozdově, kde ctí v místní kapli sv. Fabiána a Šebestiána. Dříve jsem zde chodil pravidelně ministrovat, ale uvědomil jsem si, že na té pouti už jsem nebyl možná od té doby, co jsem se stal pastoračním asistentem v Drahotuších a vlastně ani na bohoslužbách jsem tam už neměl tu příležitost být. Že tam mají nový kamenný oltář a že je ta kaple celkově nově upravená bylo pro mě velmi milým překvapením.

I když už jsem tam na pouti několikrát byl, přesně se nepamatuji, jak bylo řešeno liturgicky drozdovské patrocinium, když sv. Šebestián byl mučedník a v červené barvě s vlastním liturgickým formulářem a sv. Fabián byl papež, slavený v barvě bílé a také s vlastním liturgickým formulářem, společný formulář obou světců Misál nezná. Myslím si osobně, že to bylo vždy v barvě bílé, ale jaký jsme chystali formulář, už si nepamatuji, konec konců na to nejsou ani společné texty, protože buď o mučednících, nebo o papežích, možná by se dal dát formulář o (všech) svatých, možná tak to i bývalo, ostatně některá zasvěcení nezachycuje náš kalendář, takže třeba sv. Mořic je s velkou zřejmostí ze společných textů.

Ještě milejší překvapení pro mě bylo, když jsem se těšil, že bych mohl po té době tam opět ministrovat, docela jsem se na to těšil, ale nestalo se tak. Na internetu jsem viděl, že poutní mše svatá měla být slavena v sobotu 27.1. 2024 v 17:00 a tak jsem se na to tak nachystal. Netušil jsem, že pan farář onemocní a že bude nějaká zřejmá změna, protože jsme byli jediní 3, kdo přišli až do půli mše svaté ke konci kázání P. Františka Eliáše. Všichni ostatní byli informováni s nějakým předstihem, že poutní mše svatá se uskuteční v dřívější čas, než byl všude avizován, dokonce ani na kapli to nebylo opraveno. 

Kromě toho zrovna u otce Františka bych očekával spíše zpoždění, než tak velké uspíšení, že jsem těžko dedukoval, kdy měla mše svatá vlastně začínat, protože na 16:30 byl už moc daleko ve mši svaté (byli jsme tam v 16:40) a mělo-li by to být v 16:00, měl by zas moc dlouhé kázání, což zřejmě neměl, ale měl velmi pěkné téma, kterým své kázání vrcholil a to bylo právě ono žehnání. Jak k tomu došel v liturgii sv. Fabiána a Šebestiána?

Liturgickou záležitost spojení těchto dvou světců otec František vymyslel velmi fikaně a to tak, že mši svatou slavil v zelené barvě a použil texty nedělní liturgie, tedy 4. neděle v mezidobí, cyklu B, kázal na evangelium podle Marka o tom, jak Ježíš v synagoze vyhnal zlého ducha, který o něm svědčil: "Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Vím, kdo jsi - svatý Boží" a Ježíš mu na to opáčil: "Mlč a vyjdi z něho!" 

V homilii kromě světců kaple, kde byla i socha sv. Floriána, přidal tedy i sv. Floriána, což je mučedník slavený někdy 4. května jako patron hasičů, známe. 

Kázání otce Františka právě na tento příběh mě velmi zaujalo, hlavně, když otec František to připomněl ještě před požehnáním a kdy zdůraznil, že onen posedlý byl normální věřící, který vyrušoval v synagoze a potřeboval osvobodit. Možná tak se dostal k myšlence žehnání. 

Jiný kněz, ve Svébohově, otec Alois, zase vnuknul myšlenku právě ve vztahu k tomu posedlému, že ten posedlý byl posedlý mnoha zlými duchy, protože je tam řečeno "co je ti po nás!", nikoli "co je ti po mně!" A zlý duch přece tak mluvil o sobě.

Běžné, co napadá a s čím jsme možná rychle hotovi je, že Ježíš zlého ducha umlčoval proto, aby se chránil, aby nevyšlo jeho mesiánské působení na povrch dříve, než mělo a taky proto, aby o něm tak nemluvil nepřítel, odpůrce. Ježíš s ním nevyjednával a ihned ho poslal pryč, mocným příkazem!

Ano, Ježíšovo slovo má moc a když žehná, žehná jako ten, který má moc, ale to je spíš můj výklad, jak skrze toto Boží Slovo mohlo dojít k tématu požehnání. K tomu by však ještě chtělo hlubší rozjímání nedělního Božího Slova, tak klidně rozjímejme: 

Evangelium Mk 1, 21-28

Učil je jako ten, kdo má moc.

V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagogy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. V jejich synagoze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Ale Ježíš mu přísně rozkázal: „Mlč a vyjdi z něho!“ Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení – a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“ A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.

Také my můžeme ďábla zahánět právě tím, když žehnáme v Ježíšově jménu. To je další moment, který mě napadá v souvislosti s žehnáním a tímto Božím Slovem.

Velice zajímavá jsou v tom ohledu také ostatní texty pro tu neděli nabídnuté. Ještě si vybavuji myšlenku z kázání otce Aloise, že Boží Slovo nás očišťuje. A to je zřejmé také z evangelia, které bylo přečteno. 

Když jsem byl tedy na pouti v Drozdově, neměl jsem příliš potřebu účastnit se další nedělní mše svaté, vždyť podle svědomí jsem byl přítomen nedělní liturgie správně a včas a také jsem si odnesl z lámání Božího Slova právě tu myšlenku žehnání a ta mě provázela celou nedělí. 

Dostal jsem však tu příležitost být také na mši svaté ve svém rodném farním kostele a zároveň při příležitosti 15. výročí křtu svého kmotřence. 

I tedy ze zlomku liturgie jsem vnímal, že Ježíš se mi dává celý a poslední dobou tu skutečnost vnímám stále častěji, když část mše svaté pro své zdraví nejsem schopný pojmout, ale mám vědomí, že jsem se zbožně a spravedlivě účastnil svaté liturgie se vším požehnáním a všemi poklady, které v sobě nese, i když já jsem tak nedokonalý.

Fiducia supplicans a jiná požehnání

Tak tedy máme žehnat a neproklínat, jak nás k tomu vybízí Písmo. Zdarma jsme dostali, zdarma dávat, taky z Písma. Cokoli jste udělali jednomu z nejposlednějších, mě jste udělali a takových věcí najdeme v Písmu hodně, kdy máme druhému přát dobro, aby dobro nám bylo dáno. Církev zná mnoho druhů žehnání, které provádí jáhen, kněz a biskup. Žehnat se dá kde co a má to vždy svůj obsah, má to směřovat k naší zbožnosti a uvědomění si Boží přítomnosti a také Božího konání skrze to, co je žehnáno nebo toho, komu je žehnáno.

A někdy vyvstává taková otázka, zda-li lze žehnat tomu, co k dobrému nepřivádí. Budu-li tedy žehnat pohanovi, přece mu vyprošuji milost od Boha, aby zanechal své jednání a obrátil se k Bohu. Budu-li s ním sdílet společný prostor, chci a musím mu žehnat a jako laik mám pro něj slova požehnání a vlastní blízkosti a může se stát, že právě to se mu stane tou milostí, kterou potřebuje, aby přišel na správnou cestu. 

Je otázka, zda kněz či jáhen nebo biskup může udělit požehnání se způsobem života, s jakým církev nesouhlasí a to si myslím, že tak jistě ne a hříšník si nemůže požehnání vykládat ve prospěch svého hříchu jako potvrzení něčeho, co není dobře. K tomu nemůže požehnání směřovat a nemůže být ani tak chápáno.

Jenže začlo se v jistých dobách žehnat opravdu kde co, třeba aktovky, sportovní náčiní či třeba i velikonoční proutky nebo prý ve válkách zbraně, zastřelená zvířata, ale i zvířata živá a co všechno jde ještě vymyslet. Jak ale rozumět požehnání, které je udělováno. Je třeba, aby mu bylo rozuměno správně, ať se žehná, čemu chce, vždycky je třeba postavit to žehnání tak, aby byl vidět správný směr a byl to směr skutečně správný, ona úzká cesta, která vede ke spáse.

Církev tedy uděluje požehnání nad mnohými věcmi i lidmi a je tedy třeba správně rozlišovat. Žehnám-li tedy třeba zlomenou ruku, nemůže ten, komu je žehnáno očekávat, že, jak to Ježíš udělal, vztáhne ruku a ruka bude v pořádku. Spíše za toho nemocného budu prosit, aby utrpení, které je s tím spojeno přijal a léčil se tak, aby ruka byla zase brzy v pořádku a jako žehnající očekávám od žehnaného, že půjde se léčit tam, kde to jeho tělo potřebuje, tedy v tomto příkladu víme kam.

Takže teď tu dám ještě odkazku, na to, co se asi má rozebrat, než to dál a dále začnu rozebírat podrobněji: https://www.cirkev.cz/pastoracni-vyjadreni-ceske-biskupske-konference-k-deklaraci-fiducia-supplicans_32350

Nad vyjádřením ČBK a jiných, co jsem slyšel

Nad tímto dokumentem FS vydaným dikasteriem pro nauku víry je teď hodně mnoho hovorů a jistě mnozí kněží to vnímají různě kontroverzně. V této věci jsem rád, že nejsem kněz a  dá se říci, že mě se řešení této situace, která vyvolává ještě mnohé další situace, vlastně ani netýká. Nejsem ani zaměstnanec biskupství, jen obyvatel fary, který občas, dost často, něco dělá, ale není "děvečka pro všechno".

Pastorační požehnání je termín, který mě přijde nebiblický, prostě buď žehnám nebo ne a z hlediska kněžského požehnání to bude asi spojené s pastorační péčí, možná taky s tím, dám raději příklad: Když je kněz pozván do rodiny, nakonec všem požehná a není v tom žádný problém a myslím si, že nemůže být v tom problém ani tehdy, když je v té rodině cosi neregulérního a vlastně nebude to jistě nějak řešit, nežehná žádnému hříchu a všem přítomným je jasné komu a proč žehná, nemusí dělat katecheze.

Málo otvírám katechismus, tak ho za mě otevřeli biskupové a dozvěděl jsem se tak, že podle něj je žehnáním "chválou Boha a prosbou za jeho dary" - nebudu zde psát na vše odkazy, není to vědecká práce. Dále je připomínán list Římanům a slova papeže Františka, že Kristus je požehnáním pro celé lidstvo, které všechny spasilo. A z těchto citací mě jednoznačně vyplývá: "Žehnat".

Možná trochu odbočím, když připomenu modlitbu "Zdrávas, Maria", ve které se objevuje, že Panna Maria je "Požehnaná" a "Požehnaný" je i plod jejího života, tak si dávám otázku, proč by se mělo odmítnout žehnání, nežehnat a jen se modlit.

Asi to vypadá, že jsem kritický k tomu, že by se nemělo žehnat a nevidím žádný důvod k nežehnání, ale dočkejme času, ještě ten dokument není celý. Taky bych si měl přečíst ten dokument jako takový, nejen rozebírat prohlášení k němu, která se z různých krajů světa různí.

Každopádně mě nepřipadá, že když v některé krajině biskupové řeknou "ne žehnání neregulérním párům" (je to zjednodušeně řečeno, společnost začala víc hovořit o žehnání homosexuálním svazkům, ale to je ještě mnohem jednodušší a nepřesnější nálepka), není to podle mého mínění neposlušnost vůči Petrovu stolci, ale vyjádření nelibosti k tomu, co vyšlo z Říma za řešení sporu a zároveň v tom dokumentu není nařízeno žehnat, ale umožněno žehnat a to je něco jiného, ač to má, vyhnáno do absurdna, za následek možná to, že z Afriky případní zájemci o to požehnání, najdou-li se vůbec tací, protože ta forma, pojetí či odůvodnění oněch požehnání, se také ve velké většině těch, kterých by se mělo týkat, potká spíše s nepochopením, ale přece, kdyby chtěli, tak by asi museli cestovat nebo telefonovat do středu Evropy či Slováci se projedou do Česka, které má o poznání příjemnější vyjádření k tomuto požehnání.

Když jsem si vygooglil "pastorační požehnání", vyjeli mě výhradně nabídky, což mě nepřekvapilo, vždyť už na začátku jsem uvedl, že ten termín mi připadá nebiblický, k Fuldicia supplicans (psal jsem to zpaměti, nevím, zda správně), z nichž nejkratší jsem našel: https://www.pastorace.cz/aktuality/fiducia-supplicans-pozehnani-nevyzaduje-moralni-dokonalost

V této podobě si myslím, že by mohli být spokojeni všichni, ale jak to mezi lidmi chodí, všichni spokojeni nebudou ani tak. Dovolím si to tedy ve velké krátkosti zacitovat:

...Za druhé poznamenal,
že když se pár spontánně obrátí na duchovního
a požádá o ně, žehná se nikoli svazek,
ale prostě lidi, kteří o to společně požádali. 
Nežehná svazek, zdůraznil papež,
ale osoby, přirozeně s ohledem na kontext,
citlivost, místo, kde člověk žije,
a nejvhodnější způsoby, jak to udělat.

Tedy papež hledá způsob žehnání, nikoli důvod nepožehnání a to je, myslím si, správný a důležitý postoj.

Dokončím však povídání o vyjádření českých biskupských postojů k této věci. Je jasné, že při požehnání nemůže u žehnaných ani u okolí vzniknout pohoršení, tedy nějaký dojem, že se děje něco jiného, než se ve skutečnosti děje. Opravdu v žádném případě se to nemůže podobat žehnáním manželům a to ne kvůli řečem: "Kněz požehnal neregulérní pár", spíše by to požehnání mělo vést k tomu, aby žehnaní nacházeli svoje cesty ke spáse s Boží pomocí a nacházeli také oporu v církvi, která má pochopení pro slabost svých bližních, protože každý jsme hříšní a která má laskavou starost i o lidi, kteří nežijí přesně podle nauky, ale hledají spravedlivě cestu, po které by mohli jít.

Myslím si, že při prosbě o požehnání kněz se dívá na člověka, který o požehnání žádá, ten člověk řekne svůj požadavek a v případě, že by šlo o něco nemožného, třeba, aby požehnal sousedovi tak, že mu spadne dům, jistě by zasáhl svým milým slovem a žadatele upozornil na to, že co žádá, není tak rozumné žádat, že by spíše potřeboval požehnání a modlitbu k tomu, aby se dokázal smířit se svým sousedem.

Požehnání i v liturgii je velmi krátká záležitost, proto mi přijde podivné, aby šlo o neliturgický úkon, ale jistě nějaké jasné teologické opodstatnění to má, když je to tak řečeno. Nemá to vzbudit velkou pozornost a pohoršení či omyl nebo domněnky. Stručně a jasně se má žehnat a v případě nějakých nejasností si to předem vysvětlit, ani to nemusí trvat dlouho. 

Že by kněz neměl být liturgicky oděn, ani ti, co jsou žehnáni, neměli by být jako na svatbu, přece jen nějaký ten oděv by měl být přiměřený - přece nebude kněz udělovat požehnání v plavkách a přijímající požehnání v tom nejluxusnějším oblečení. 

Nemělo by to asi vzbudit pozornost, tak "Pane faráři, jsme na procházce, jsme rádi, že jsme vás potkali, prosíme, požehnejte nám!" Pan farář vytáhne z kapsy palec pravé ruky, strčí ho do svých úst a udělá křížek na čelo každému zvlášť asi jako Ježíš, když uzdravoval slepého a blátem mu potřel oči nebo hluchoněmého, když se dotkl slinou jeho jazyka. No, to by byla podívaná!

Ano, i to požehnání musí mít nějakou "štábní kulturu", ale musí být žehnání v pravém slova smyslu jako všechna jiná požehnání. Stačí tedy přiměřené civilní oblečení, zcela neutrální místo, správné poučení a uctivě žehnající kněžské ruce, též krátkou chvíli na modlitbu a bez svěcené vody, kadidla, prstýnků, křížků a něčeho podobného. 

Zakončení znamením kříže není podmínkou možná i proto, že ne každý znamení kříže umí udělat.

Možná zde je třeba doplnit, že i další církve se začaly zajímat o tato žehnání či dokonce o obřady s tím spojené, takže žadatelé by se mohli obrátit, ač třeba vzorní katolíci, k nekatolickým kolegům, kteří si udělali jasno jinak a nabídnou jim i to, co se nabízet nesluší podle našeho morálního pohledu, ale vnímají zájem a tak rádi někde v Bibli najdou, že snad někdy někde k něčemu takovému došlo a udělají slavnostní obřad. 

To je na jejich kreativitě, ale my víme, že Bůh se stará o každého člověka a každému dá vše, co potřebuje. Když tedy potřebuje požehnání, ať to nedopadne s kritikou, že prosíme a nedostáváme, protože prosíme špatně, což taky cituji někde z Písma.

A ještě jedno: Když už někdo žádá o požehnání, je vidět jeho zájem, zdá se mi, že je zcela vhodné jeho žádosti vyhovět a požehnat. Pokud by po vysvětlení odmítnul, zahrnutí do modliteb, myslím si, není tím, co by uspokojilo či nahradilo ono nepožehnání, samozřejmě je to dobré, protože když na někoho myslíme v modlitbě, už mu také žehnáme, ale za sebe bych to vnímal jako zklamání, že se minula očekávání a že jsem bratrovi nebyl schopen osvětlit, že Bůh žehná každému člověku a že "Požehnaný" přišel také za ním, aby mu požehnal, že přišel jako Milosrdný Samaritán ošetřit jeho rány. 

Běžnost a jednoduchost žehnání

Při každé liturgii jáhen či kněz žehnají a žehnají celému shromáždění úplně normálně, není s tím žádný problém a tyto běžné požehnání přijímá každý.

Také mimo liturgii kněz či jáhen žehnají a ono požehnání bývá vždy krátké a jasné, někdy přichází i k tomu, že žehnaný řekne, proč mu má být požehnáno a kněz či jáhen tak uzpůsobí žehnání i vlastními slovy.

Také třeba po liturgii se žehná dětem a není třeba žádného poučení, že je to to samé požehnání, jako dostali před chvílí, když dostali požehnání všichni ostatní.

Když si někdo přijde pro požehnání, neodvětí kněz, že nemá čas, ale jednoduše požehná, neděje se tak při žádné ceremonii. 

Možná jde jen o to na rovinu říci, že žehnat není nic zvláštního, že je to běžné a že není třeba zvláště vydělovat k žehnání určité skupiny.

Ostatně, když má žehnat laik, také nerozmýšlí odborně nad morálkou žehnání, ale nad tím, aby požehnal a chtěl bližnímu přát dobro.

A to by mohlo stačit, můžu klidně otevřít poslední kapitolu s takovým malým referátem, jak žehnám já, tedy jako laik. 

Jak žehnám já

Prosba o důvěru je vlastně podle googl překladače český překlad názvu dokumentu vydaného dikasteriem pro nauku víry. Přijde mi lepší asi "Důvěrná prosba" - nevím, proč musí mít všechny ty papežské dokumenty latinské názvy bez oficiálního známého překladu, možná i proto, abychom si zopakovali mateřský jazyk církve.

Často se setkávám s otázkami od spolukřesťanů, ale i nevěřících, i když asi nejsem úplně ten, který by na to měl mít tu správnou odpověď, která se čeká od církevní autority, přece jen nezastávám žádný úřad v církvi, jak jsem již poznačil, ale s otázkami se setkávám a podle svých sil a možností vzdělání odpovídám, ale přesně taková je moje věrohodnost. Ten, kterého se dokument týká, má věrohodnost mnohem větší. 

Nechci se však vyhýbat odpovědím na položenou otázku. Tyto otázky jsou stejně spojeny s tím, že žiji blízko kněze a jsem tak nějak blízko zdroje, takže mnoho lidí se na to s důvěrou dotazuje a nebojím se, že by se nedotazovali pana faráře, ale je otázka, zda pan farář ve svém úřadě má tolik času řešit tyto věci.

No a protože jako laik vím, že mohu žehnat a dokonce jsem i relativně často o požehnání žádán, tak vlastně existují mnohé situace, kdy může žehnat laik a dokonce měl by žehnat laik a jak se to dělá, o tom se vydávali i knížky typu "Rodina se modlí", kde jsou žehnání běžná především v rodině, ale také "Benedikcionál" a podobně. 

Mám zkušenost, kdy v rodině jsme ukládali urnu strýce a dělali jsme tak opravdu v rodinném kruhu a byl jsem požádán, abych to provedl společnou modlitbou u hrobu. Jelikož jsem dělal bakalářskou práci o pohřebních obřadech, nastudoval jsem si, co mohu udělat jako laik a tak jsme se společně pomodlili modlitby a četli z Písma. Naše rodina je spíš křesťansky vlažná, takže jsem spíš brán za rodinného odborníka přes ty církevní věci.

Jak jsem naznačil výše, věc žehnání vidím, že žehnat se má při každé možné příležitosti, ale správně a za správnou věc. Při žehnání nemůžeme dělat z Pána Boha blbce, protože Bůh je přece ten, který nám nejvíce rozumí a nemůžeme dělat blbce ani z bližních, protože pak bychom zesměšňovali Boží věci.

V jednom společenství se čas od času modlíme přímluvnou modlitbu za někoho, kdo vidí velkou potřebu, aby se za něj modlilo. 

Předesílám, že vždy jsem raději, když o tom dopředu vím a mohu se připravit na to, že se budu za potřebného přimlouvat, protože už dlouho před tím na něj budu myslet v modlitbě a budu se ptát Boha, jak vhodně se za něj přimluvit.

Když tedy ten bližní nakonec vyrukuje s tím, že ho bolí záda, protože před dvěma týdny havaroval na kole, usměji se nad touto potřebou přímluvné modlitby a než začneme, poučím bližního, že od té modlitby nemůže čekat, že ho ty záda přestanou bolet a že by raději měl po modlitbě zajít k lékaři, který určí správný postup léčení a pokud už to udělal a nepomohlo to, vyzvat ho k trpělivosti a také k dodržování lékařských rad, které jsou mu k prospěchu. 

Někdy se totiž stává i ta věc, že jde někdo k lékaři, doma ukáže léky a člen rodiny řekne: "To je svinstvo, to neber", a pak se diví, že mu není lépe. Takže i u žehnání je třeba rozlišovat kompetence a i když Bůh je všemohoucí, bez našeho přičinění v tom, co můžeme, neudělá žádný zázrak, jak ostatně víme z evangelií, zázraky se děly vždy pro víru, ne pro nevěru.

Ovšem při přímluvné modlitbě klidně zohledním i toto jeho momentální trápení, ale prosím za to, co ho má vést ke spáse... 

...podoba žehnání

Tak třeba "Bože, ulehči trápení tvé/ho služebníka/nice, který/á tě o to žádá, dej mu/ ji správná vnuknutí v dalších životních cestách, aby správně viděla, kde ho očekáváš, aby ti dokázal správně naslouchat a hledat tvou vůli i tehdy, když cítí těžkosti. Žehnej mu/ji v síle Ducha Svatého. Amen."

Častokrát, když vidím člověka, který nějak viditelně potřebuje pomoci, aniž by o to žádal, ve střelné modlitbě poprosím Boha o požehnání pro něj. Je to modlitba krátká a prostá jakýchkoliv ponaučení, tedy ani sebe, ani Boha, ani bližního.

V jednom společenství, které se ve farnosti schází, mě často činí trochu obtíž, že na konci si jeden druhému žehnáme znamením kříže, přičemž jeden druhému udělá křížek na čelo, někdy to ještě palcem potvrdí a užívá slov, které užívá kněz při mši svaté a to mi přijde trochu pohoršující, jako možná záměna za kněžské žehnání, ač je viditelné, že kněžské žehnání to není, protože nežehná kněz nebo laik.

Když třeba při breviáři končí modlitbu laik, a nebo také, když laik nemocným podává eucharistii, je všeobecně známé, že se tak činí prosbou o požehnání a navrhují se slova zcela odlišná od slov kněze:

"Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého a doveď nás do života věčného."

Také benedikcionál obsahuje různá žehnání, která přísluší laika a všude, je-li požehnání v závěru psáno, po žehnací modlitbě následuje forma prosby o požehnání odlišná vždy od žehnání kněžského.

Je ještě jedno zbožné požehnání, které se hojně používá a má dokonce podobu i Mariánskou:

"S Božím Synem Máti, rač nám požehnati!"

Nebo také, jak P. Antonín Mlčák používal tuto žehnací modlitbu:

"S Božským dítkem žehnej nás, ó Maria v každý čas!"

Dělám-li křížek na čelo, není třeba to ani doprovázet slovy, jde samo o sobě o požehnání. Doprovázím-li to slovy, tak jednoduše: "Bůh ti žehnej!"

Také při mši svaté si laici žehnají při pozdravu pokoje zpravidla podáním ruky nebo polibkem a mají-li to doprovodit, doprovodí to krátce: "Pokoj tobě!"

Když se jako křesťané potkáváme na ulici, a v Luhačovicích jsem to konkrétně zažil, že se tak zdravívali křesťané mezi sebou, ale častěji se to užívá, když potkám kněze, tak si vzájemně žehnáme:

"Pochválen buď Pán Ježíš Kristus" ("Chvála Kristu"), odpověď: "Až na věky (Amen)!"

nebo podobně:

"Pozdrav Pán Bůh!" A odpověď: "Dejž to, Pán Bůh!"

Žehná se zpravidla pravou rukou, ale lze žehnat i druhou nebo oběma. Může i nemusí zaznít slova, ale i gesto.

Velice krásné žehnání je třeba obyčejné:

AHOJ!

Při zmíněném společenství si tedy vždy vymýšlím nějakou veršovanou modlitbu.

...moje veršované modlitby žehnání

Ve zmíněném společenství po přímluvách začínám přemýšlet, jakými slovy dám závěrečné požehnání, abych se vyhnul jejich zavedenému (zlo) zvyku.

Nyní, v den sv. Blažeje, přemýšlím podobně nad žehnáními, která jsem právě vymyslel. V onom společenství jsem vymyslel vždy jiné, jen jedno z nich je zde na blogu na jistém místě zapsané. Tato tedy vymýšlím průběžně a docela mě napadlo, že bych si udělal vlastní Benedikcionál mého laického žehnání.

"Bůh ti žehnej v každou chvíli, 

abys byl všem lidem milý!"

"Kéž provází tě požehnání,

bys rozdával bez váhání

z lásky, kterou Pán nám dává,

nikdy dávat nepřestává!"

"Kéž radost, lásku rozdáváš,

když Boží požehnání máš!"

"Boží láska v každé chvíli,

ať je zdrojem tvoji síly!"

"Bůh ti radost, pokoj dej,

to vše bližním rozdávej!"

"Bůh ví vše, co potřebuješ,

požehnání zasluhuješ!"

Že je dnes toho sv. Blažeje:

Požehnání Blažeje

k dobrému nám prospěje,

nemoci, co v krku bolí,

nejen tyto rychle skolí.

Před zlem dalším ochrání

mocné Boží žehnání.

Ve víře Bůh uzdravuje,

nemocné vždy posiluje.

Křížem, když se žehnáme,

víru v Boha vyznáme!

No a hned na druhý den máme mezinárodní den lidského bratrství, který byl OSN vyhlášen v r. 1999 a který podporuje také papež František, takže všichni lidé jsme si bratři i před Bohem: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-02/papez-lidske-bratrstvi-by-nas-melo-vest-dal-nez-k-nenavisti-a-v.html

Tak proč bychom si nežehnali. Žehnat přece může i nevěřící člověk, když může za jistých okolností i křtít, což je úvodní svátost do života s Bohem. A vyprošuje-li i nevěřící požehnání, je to svědectví, že i on má blízko k Bohu, stejně jako hříšník, který si uvědomuje svou nedostatečnost před Bohem.

Dobro přeji Tobě, všem,

vše, co od života chcem,

ať se dobře vyplní,

dobrý život naplní.

Však dobro k dobru patří. 

jste mojí milí bratři!

A ono požehnání třeba párům, legálním i nelegálním, ale každému jinému člověku:

Život dává mnoho věcí,

pozoruj je všechny přeci.

Jak celý svět Boha chválí,

také ty buď plný chvály!

Za to, co ti náš Pán dává,

z lásky dávat nepřestává.

Když ho budeš následovat,

k bližním uctivě se chovat!

Protože je má rád Bůh,

Otec, Syn a Svatý Duch!

Křížem, když se žehnáme,

víru v Boha vyznáme!

Komu tedy žehnat a komu ne, kdy a jak

Svatoblažejské požehnání, ke kterému jsme se přiblížili a které se stále uděluje, například, je požehnání "proti nemocem krčním a všemu jinému zlu". Vyjdu-li do nějakého extrému, uděluje se liturgicky, před oltářem, klidně i po dvojicích.

Stane-li se, tedy, že si půjdou pro požehnání rozvedení, příp. znovu sezdaní, na úřadě manželé, dávno spolu spící snoubenci, gayové či lesby a klidně manželsky oblečení, řádní manželé, celé křesťanské rodiny, ač třeba do kostela už moc nechodí, kterýkoli kněz, který porušil celibát s ženou, která ho svedla nebo kněz, který jinak sešel z kněžské cesty a je suspendovaný, vč. třeba domělého biskupa, patriarchy či týpka jiného náboženství či jiné křesťanské konfese a kdokoli jiný hříšný, třeba i trans, psychicky nemocný, postižený či jinak znevýhodněný, o kterém to všichni ví, že je to i vidět, kněz nesmí jim udělit požehnání?  

"Svatoblažejské"? Nebo třeba taky novokněžské? A co blížící se popelec? Anebo půjdou-li si jako nemocní pro žehnání nemocným, co se taky může dělat při liturgii?

Myslím si, že samozřejmě jim to udělí a nebude moci z toho být morální problém ani, tím méně, neposlušnost papeže. Úkolem církve při požehnání není soudit a odsuzovat, ale žehnat a žehnat správně.

Někdy kněžské požehnání může vypadat i komicky, když třeba v řadě na svaté přijímání je dítě a kněz mu při podávání eucharistie dává křížek nešikovně malíčkem či přehazuje eucharistického Krista do druhé ruky, aby dítě náhodou nechtěně neozdobil zbytky eucharistie na čele. 

Tam by šlo s velkou zřejmostí přece o mnohem závažnější porušení, protože se jedná o úctu k eucharistii a chtělo by to řešit mnohem radikálněji, že by do řady k sv. přijímání se chodilo jen pro eucharistii, nikoliv pro žehnání, které bude při mši svaté později a je jich při samotné mši svaté docela hodně i tak. 

Papež František si nechává žehnat námi všemi, prosí nás, abychom se za něj modlili a my se samozřejmě a rádi modlíme, ne proto, že papež je hoden žehnání, ale proto, aby mu Bůh žehnal pro jeho těžkou službu.

Ono Fiducia supplicans řeší žehnání jáhnů a kněží, biskupů asi taky, prostě osob, které žehnají z moci svého svěcení. 

My, laici, v tomto ohledu řešení tolik nejsme.

Když však si představím třeba mladé kluky, kteří chtějí žít spolu a žádají rodiče o požehnání jejich soužití, neřeší ten dokument, že by to od rodičů neměli dostat v plné míře a ve všem přijetí. Je jen otázka, zda se na podkladě toho dokumentu nezačne zbytečně přemýšlet, že takovou věc by měli rodiče svým dětem odmítnout, ale i tu platí, že nejsem rodič, takže o tom nerozhoduji. Jen předesílám, že do takové situace se mohou rodiče jistě dostat. 

Nicméně Katolické církvi v tomto ohledu může zcela jistě ujet vlak, protože nekatoličtí kolegové pro jmenované skupiny jsou schopni někde vymyslet celý obřad a nevím, zda pak bude vhodné, aby katolický kněz, který to nemůže a tím pádem i neumí, doporučil "konkurenční církev", která tento "problém" má "zmáknutý".

Když se však tak bavím s běžnými věřícími ve farnosti, vnímám, že ten problém vůbec nemají potřebu řešit a že až nastane, budou to mít rychle a snadno vyřešené.

Co tím požehnáním můžeme vyprošovat? Jedině dobro.

Ale asi bych si onen dokument dikasteria pro nauku víry měl přečíst řádně, jako jsem si řádně ještě nepřečetl Amoris Laetitia. Ale od papeže Františka mám dost dobře přečtený jiný dokument Evangelii gaudium, na podkladě kterého dělám diplomovou práci. 

Takže v závěru toho povídání pouze upozorňuji na to, že toto dlouhé povídání je nejvíce podloženo mým náhledem a kdokoli jiný může mít jakýkoliv jiný rozumný názor, je-li tento názor pokládán za rozumný.

Možná podobně bychom měli žehnat úplně všem, ne pro jejich hřích, ale proto, že potřebují chválit Boha navěky.