Smutek před Vánocemi a dál

Denně na světě umírají lidé, to je neodvratitelný fakt. Neznal jsem asi nikoho z těch, kteří zemřeli, když v Praze střílel vrah, na první pohled muž inteligentní, možně budoucí filosof. Každý z těch zemřelých měl jméno a měl své vztahy a také lidi, kteří ho měli rádi a potřebovali ho. Každý byl přece povolán do života.

Ta zpráva naší zemí prolétla jako blesk, který hned přesměroval celou naši společnost k tak těžké události, nad kterou by se dalo klást asi mnoho otázek.

S Vánocemi máme spojeno mnoho radosti, ale také velký stres z toho, aby ty svátky jsme prožili co nejlépe a nejhojněji, je mnoho akcí a shonů, nemyslí se na bolest a když někdo v této době umírá, jde vždycky o velkou tragédii v rodině, že umřel zrovna před Vánocemi, když všichni mají radost a naráz se tato radost jaksi snoubí s bolestí pozůstalé rodiny.

Vánoční období však není výjimkou z umírání. Den 23. prosinec se nestal prvním státním smutkem, toho dne měl pohřeb kdysi před lety také bývalý prezident Václav Havel. 

V době vánoční též slavíme památku, která se může zdát krutá a tou je památka betlémských neviňátek, která popisuje snad ještě mnohem horší zrůdnost, což nijak neumenšuje mnohonásobnou vraždu, která se stala a o které v naší společnosti zajisté nelze nemluvit a všude, i ve všech možných projevech se připomíná hned zkraje.

Pro mě a rodinu je každoročně v ten 23. prosinec samozřejmá návštěva hřbitova a modlitba za zemřelé, protože tento den se pravidelně vzpomíná babiččiných narozenin, tedy narozenin maminky mého tatínka, letos by se dožila 113 let - zemřela ve věku 82 let a bez týdne 4 měsíců.

Ten den jsem se také díval live na ČT2, která poskytla přenos bohoslužby za oběti zla, kterou z katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze celebroval otec arcibiskup Jan Graubner s účastí mnoha biskupů, kněží, jáhnů a Božího lidu. 

Velmi mě oslovily pro tuto mši všechny z textů, které byly k této smuteční příležitosti a pro den státního smutku vybrány a i samotné kázání otce arcibiskupa.

Předseda vlády Petr Fiala zmínil oběti tragédie ve svém projevu 3x, což si dovolím tvrdit se vší úctou, že se mi to zdálo poněkud nadbytečné a sám prezident republiky Petr Pavel se také ve svém projevu zmínil o této události, která proběhla celým světem a kondolenci poslal sám papež František kromě dalších mnohých představitelů států světa. 

Odepření zábavy v podobě ohňostrojů na Silvestra či Nový rok mi připadlo adekvátní a to, že některá města přece jen tuto tradici neodepřela svým občanům také rozhodně nebylo špatně - třeba i v Zubří se při této příležitosti novoročního ohňostroje pamatovalo a otec Pavel vyzval k modlitbě Páně za ně a vůbec celkově slavnost proběhla velmi krásně i v tomto stínu, na který nelze nemyslet.

Nějak od té doby, leč uplynulo už skoro 14 dní, nemine snad dne, kdy by ona událost nebyla připomenuta a jistě ještě nějakou dobu bude oprávněně plnit média.

Nejsem velký filosof. Na fakultě jsem byl rád, že jsem filosofií nějak prošel a vím, komu za to vděčím. Nemůžu říci, že by mě filosofie tolik nebavila, spíše poctivě musím si přiznat, že mi opravdu nešla, takže asi nikdy nedám dohromady PhD.  

Možná nám to může připomenout, kolik násilí denně se děje a děje se tak stejně nesmyslně a jaksi není v našich možnostech s tím něco udělat, nějak to zastavit. Válka ve Svaté zemi, na Ukrajině, kdekoliv - mnoho ztracených životů denně, církev volá po míru, svět volá po míru a Písmo samo se v žalmu pozastaví nad tím, že když mluvím o míru, jiní chtějí válku.

Nedávno v jedné vesničce, upřesním, že loni v květnu, také proběhla zpráva, že v jedné obci, která se jmenuje Boňkov (nikoliv ulice v Zubří) muž zabil ženu, muže, dítě a sebe, další žena postřelena stihla utéci a další dítě bylo jinde, jinak by vyvraždil asi třetinu oné obce - tehdy se mě to dotklo hodně osobně, protože to bylo v domě, kde jsem často pobýval a protože jsem znal osobně většinu obětí té vraždy. Vyšetřování asi bylo jednodušší, motiv byl znám, pachatel byl možná i násilnické povahy, ale ani tam se nedalo tušit, že to tak může skončit. Ani k tomu se nedá moc mluvit.

Mrtví, neznámí, kteří žili svůj život, který naráz skončil rukou vraha, na kterého však také se pamatovalo při mši svaté a zřejmě nejen v pražské katedrále. 

Vrah nese vinu, i když jeho život skončil brzy po spáchání činu, ale o něm mi láska nedá, že by ho odsoudila k trestu na věky. I on má jméno, i on žil a možná se i snažil o nějaké hodnoty, když studoval, co studoval, ale skončil špatně a udělal mnoho nešťastných.

Možná se těžko dívá i do Písma, třeba mezi lotry, kteří byli s Kristem na kříži. Ti lotři věděli o Kristu, ale jeden myslel na sebe, aby si zachránil život a druhý si uvědomoval Kristovu nevinnost a také skutečnost, že visí spravedlivě. Ten, který si to uvědomil a obrátil se na Krista získal přes svůj zločin, kterého spravedlivě litoval, život věčný. Ten však, který si chtěl zachránit život, nedostal ani slova odsouzení, ale spravedlivé napomenutí - dostal příležitost poslední chvíle. 

Proč vlastně píšu tento řekněme nekrolog? 

Hned, jak se to událo, začalo se o tom mluvit a nějak jsem k tomu musel zaujmout stanovisko. Už, když byla v televizi zpráva o vraždě v Klánovicích, nezněla mi nijak obyčejně, ale sotva jsem slyšel o střelbě, nabil jsem tušení, že to spolu může souviset. 

Napadlo mě, že šlo jistě o inteligentního muže, který ztratil smysl života a v plném vědomí toho, co koná, chtěl udělat co nejvíce utrpení, možná se i proslavit, neb šlo o vraždu snad největšího rozsahu osamělého střelce a dále nenést následky toho,  co způsobil, vždyť se nebál sáhnout na život vlastního otce i malého novorozeněte. 

Možná mu šlo o to zaset semeno jako nepřítel z evangelia, možná mu i smrt byla lhostejná, možná čerpal nějaké informace, které ho popudily k tomuto masakru. 

Nebyla to vražda bez motivu, i když onen motiv také vyvolává mnoho otázek a možná nejvíc to, jaký moment způsobil, že začal otcem a novorozenětem a pokračoval dál. Rozluštit toto by možná nabízelo nějaká další řešení. 

Že se zabíjí virtuálně nám nepřijde nenormální, je to přece jen na počítači. A není to vlastně jedno? Virtualita či skutečnost. Pro mě osobně jistě ne, nehraji ty hry na počítači, pro jiné možná ano. 

Zdálo se mi, že se přestal všeho bát a v plném vědomí udělal, co udělal. Myšlenka, že by mu nějak přeskočilo, mi připadala nebezpečná a nedůstojná pro vraha, který studoval Filosofickou fakultu a vlastnil průkaz na používání zbraní, pokud by se neprokázal opak. 

Vyvstávalo mi z toho memento, že i normální člověk může v plném vědomí vraždit, že vlastně každý z nás jsme schopni jakéhokoliv hříchu a samozřejmě i opačně jakéhokoliv dobra. 

Kdyby pachateli "ruplo v bedně", zdálo se mi, že by to mohlo umenšovat jeho vinu, a to není to, co bychom asi chtěli, ale po řádném vyšetření se dá připustit i to, že došlo k tragédii, které se dalo stěží zabránit a skutečnost je taková, že tragédie vznikla a už tady je, nezabránilo se jí, už se to fakt nedalo, už každý dělal, co mohl, aby alespoň následky byly menší. A ty škody jsou nevyčíslitelné.

Neznal jsem toho člověka a už jsem o něm napsal tolik věcí. Neznal jsem nikoho ze zavražděných a už mě napadlo tolik myšlenek a ještě to nekončí. 

V každém případě se k tomu je třeba nějak postavit a dělat něco, aby ten čin si nenašel další sympatie, protože jde vskutku o otřesnou událost. Onen David se nemůže stát miláčkem, ale ani nikým, po kom se plive, ani nemůže být jen tak zapomenut. Ta událost musí být zapsána a viník se nesmí stát hrdinou, ale ani chudákem.

Ten první motiv, abych to tu napsal, a píšu to 14 dní od události, byl, že jsem toho měl plný facebook a vlastně denně jsem se s tím setkával a nějak musel vyjadřovat, ale upřímně řečeno, je těžké něco jen tak říci. 

Může být pokušení vyvolávat strach z dalších incidentů, vždyť v souvislosti s tím se připomínal třeba i Uherský Brod nebo se dalo vzpomenout na školu ve Žďáře nad Sázavou či mnohé další, které mi vyvstávají a měli v mnohém podobný průběh. 

Ne, nemůže to být o nějakém strachu, ale o novém nastavení a vyjití cestou dál, vzít si to memento, nejít se strachem, ale s důstojností života.

Ostatně u dálnice je také Devět křížů - a v žádném případě nelze říci, že ta na Filosofické fakultě - to byla jen jedna z mnoha. A stejně tak ne, že po tomto se nic podobného stát nemůže.

Nelze k tomu mlčet, jak prezident Miloš Zeman ve Žďáře a těžko se k tomu nějak mluví, za to je třeba ocenit, že to, co se říká o této popisované a tolikrát zmíněné vraždě je se vší úctou k zemřelým, pozůstalým a také k tomu, který ten čin spáchal jakožto i k jeho rodině, všichni cítí velkou bolest a je třeba se o ni dělit, vzít ten kříž a s novou nadějí do života jít dál.

Těch 18 životů mělo velkou cenu před Bohem, každý má před Bohem své jméno, každého z nás Bůh přece povolal k životu a ač někdy, ve skutečnosti denně, vidíme smrt, Bůh dává život a v posledku život na věky. 

Skutečnost smrti by měla být plná naděje, takže když přijde smrt, můžem mluvit o životě. Ta událost, která nás zasáhla, zasáhla náš život, denně se teď o ní mluví, aby se nezapomnělo na tu hrůzu, která je fakt hrozná, ale ať jdeme dál posilněni novou nadějí a také nadějí na to, že se setkáme a i když tito mrtví za života mě nebyli známi, věřím v jejich věčnost, která nebude jen zapsána do našich pozemských kronik, na všechna ta možná média, ale v našich srdcích a hlavně u Boha.

Každý máme zapsáno,

ať jsme živí nebo mrtví,

u Boha své jméno.

A Jméno nejkrásnější

je Jméno Ježíšovo!

K němu chci!

Denně se přiznávat

a svými ústy jej 

vždy vyznávat.

V modlitbě denně 

Ježíšovo Jméno

budiž pochváleno.

V modlitbě za živé

a taky za zemřelé,

vlastně za všechny!