Ministrant při ekumenické bohoslužbě

Blíží se týden modliteb za jednotu křesťanů. Od začátku církevního roku dobou adventní již prošla druhá ekumenická bohoslužba, v kostele Všech svatých v Rožnově. Ta první byla na evangelické faře ve Stříteži nad Bečvou na svátek sv. Mikuláše a je o ní taky můj záznamhttps://vvrh.signaly.cz/2312/mikulaska-ekumena-s-ruzencem, jelikož do této rubriky tady na Valašsku lze psát jen velmi vzácně, protože jsou tu jen malé nepatrné příležitosti vidět nekatolického duchovního.

Na Rožnovsku je ekumenické společenství z mého hlediska trochu specifické. Sestává se ze spolupráce tří církevních uskupení, z nichž každé má víc, než jednoho svého zástupce a obec, kterou zastupuje třeba evangelický farář má jen evangelický kostel, katolický farář zas má ve farnosti jen katolický kostel a výjimku snad tvoří CB, která se ve své obci dělí o přízeň s evangelickými křesťany. Pravda, v Rožnově mají také evangelický kostelík, ale ne evangelického faráře, ten dojíždí ze Stříteže. Asi v každé obci se najdou věřící, kteří musí nutně dojíždět někam, aby prožili nedělní společenství ve vybrané církvi. Pořád však viditelnou většinu drží naše milá církev římsko-katolická, což ostatně platilo i na Hranicku, kde však jsem více vnímal při ekumenických bohoslužbách různé, někdy i podivuhodné kousky.

Tu na Rožnovsku jsem zatím nebyl svědkem žádných kousků, pořad bohoslužeb vždycky vytváří společenství, které zve a z toho společenství se také zpívá a bohoslužby dost kopírují řekněme naši bohoslužbu slova, i když různými kousky přeskákanou, jako třeba evangelium a pak teprve čtení, na které se káže.

Ekumenické bohoslužby se tu nejvíc množí v lednu, ale nedbá se příliš termínu týdne modliteb za jednotu křesťanů, takže to první setkání bylo už 10. ledna v římskokatolickém kostele Všech svatých v Rožnově a vyšlo to přesně na den pohřbu pro Zubří významného farníka https://vvrh.signaly.cz/2401/poznate-je-po-ovoci, takže se ekumenické bohoslužby otec Pavel, který spolupracuje s tímto společenstvím duchovních, nemohl účastnit a vyslal jáhna Martina.

Když jsem po prvé byl na ekumenické bohoslužbě někdy v 90. letech v Luhačovicích, platilo tam pravidlo, že bohoslužbu řídil vždy místní sbor - tedy v katolickém kostele katolický farář a v evangelickém zas evangelický a kazatelem byl někdo z hostů. Podobný princip platil i na Zábřežsku. Nikoli tak však na Hranicku a ani tolik ne na Rožnovsku, kde se v katolickém kněžišti naráz objeví velké množství židlí v čele a bohoslužbu vede ten, kdo má zrovna mikrofon, místní jen uvádí, představuje, zakončuje a plní úkol, který má v rámci přichystané bohoslužby. 

Zapojení laiků do bohoslužby pouze zpěvem považuji za slabé, nicméně na Hranicku bývalo zapojení laiků zase o mnoho extrémnější, když se třeba lámaly chleby a skoro nulové, když se mělo pronášet Boží Slovo. Spontánnost byla při těchto bohoslužbách vždy velmi vzácná, nicméně třeba přímluvy by modli čas od času dostat do rukou laici. Na Hranicku, kde jsem to často chystal pro nás katolíky a pro CB, tak v CB jsem toto hodně nechával na spontánnosti, že jsem si myslel, že CB je "spontánní církev".

V cizím sboru jsem se nikdy neoblékal jako ministrant, a když už jsem dostal nějaký úkol, třeba v Drahotuších u Husitů jsem občas četl nějaké čtení, byl jsem buď civilně oblečen mezi lidem nebo jednou mě "donutili" společenky se obléci a sedět čelem k shromážděnému lidu a to si pamatuji, že jsem se dost červenal, přece jen jako ministrant jsem zvyklý být spíš bokem.

Když byla ekumenická bohoslužba v Luhačovicích, ministroval jsem při tom, ale nevěděl jsem, jak se to dělá, tak mi hostující evangelický farář řekl, že mám dělat vše tak, jak jsem zvyklý. Při té bohoslužbě jsem tenkrát po prvé četl z Bible na ambonu a komplikovanější bylo, že šlo o Kralický překlad.

Na zábřežsku jsem ministroval jen v katolickém kostele a když jsem tenkrát byl v evangelické modlitebně, pamatuji si, že pak na dlouho jsem se zablokoval vůbec proti ekumenickým bohoslužbám, když se adventistický duchovní dopustil při kázání velmi hrubého omylu, ve skutečnosti jazykově však šlo pouze o velmi nešťastný přeřek, který ve špatném světle změnil celý význam sdělení a také si to uvědomil a omluvil se, ale už to bylo tak nějak pokažené kázání, že jsem kvůli tomu, že jsem byl pastoračním asistentem v Drahotuších musel velmi upravit svůj pohled na nekatolíky a nebrat je šmahem jako "těžké bludaře", naštěstí jsem nedošel k uvažování, že by snad mohlo jít o "služebníky ďáblovy", jak to jsou někteří věřící schopní vnímat.

V ekumenických bohoslužbách nám přece nejde o zakázanou věc, kterou zakazoval předchozí katechismus, tedy to zalíbení v jinověreckých shromážděních, ale o společné setkání.

Na Drahotušsku jsem tedy také vždy ministroval v katolickém kostele a příslušně se liturgicky oblékal, a jelikož ministranti tam rozeznávali i liturgické barvy přepásáním cingula, tu jsem si vzal bílou, tu zas modrou ke cti Panny Marie, jindy zase zelenou na všední den nebo fialovou jako pokání. Když jsem si vzal fialovou, dotazovala se mě farářka Pavlína proč, jinak jim moje přebarvování nijak nepřišlo, protože katoličtí kněží měli buď bílou štolu nebo i s pluviálem a že otec Radomír měl na ty příležitosti svou oblíbenou bílo-modrou, prakticky Mariánskou, to naštěstí vysvětlovat nemusel.

Když byla teď ta bohoslužba v Rožnově, ocitl jsem se v sakristii a bylo mi nabídnuto ministrování, nicméně hned jsem se na to ohradil a místní pan farář mi to potvrdil, že při ekumenických bohoslužbách se neministruje a tak jsem byl rád, že jsem nemusel ministrovat. Ostatně, když jsem viděl pár krát ještě v době, co jsem byl v Drahotuších, ekumenickou bohoslužbu v Zubří, taky tam nikdo neministroval.

Na Rožnovsku je navíc specifické setkání ještě v adventu a postu. Kostely se střídají podle domluvy a na Zubří, byť jsme dali aktivní nabídku, letos poněkud bohoslužba nevyšla, ona loňská postní bude letos tam, kde už se dlouho asi nebylo, tedy v katolickém kostele ve Valašské Bystřici Nanebevzetí Panny Marie ve středu po popeleční středě, takže 21. února, pokud mě paměť neklame, když kalendář si nevedu.

Nanebevzetí Panny Marie - jak libé pro zasvěcení pro nekatolické křesťany, to zřejmě netřeba vysvětlovat, ostatně vysvětloval jsem to jednou v husitském kostele v Drahotuších, kde jsem nikoli omylem při přípravě bohoslužby nechal zaředit jejich husitské, podle jejich kancionálu, u nás to však máme taky Jezu Kriste, Štědrý Kněže, jehož 5. sloka je mariánská, a ne, že bych to nevěděl, spoléhal jsem na to, že si toho duchovní ani nevšimnou a povšimli si toho nekatoličtí laici a jejich duchovní z CB měl co vysvětlovat, obhájil to tím, že jde o starobylou píseň - a pak, že nekatolíci nemají úctu k Panně Marii.

Letošní téma týdne modliteb za jednotu křesťanů je pro mě velmi oslovující, neb příběh milosrdného samaritána podle Lukáše a zamyšlení nad tím, kdo je můj bližní, to mám velmi rád.

Velmi oslovující pro mě tedy bylo i kázání k Božímu Slovu, tedy k listu sv. apoštola, ale už zrovna nevím, ke kterému. Každopádně evangelický farář ze Stříteže Josef Hurta vytáhl pasáž z toho listu v rámci toho tématu tak, jak by mě to při rozjímání jen tak samostatně možná ani nedošlo, byl tam takový ten moment "aha!"

Po těch ekumenických bohoslužbách se myslím vždy scházeli duchovní k malému pohoštění, jen na Hranicku to za nás bývalo tak, že se sešli k agappe opravdu všichni, kteří byli na bohoslužbě a tak se to tam stalo také mnohem důležitější, než ono to setkání při bohoslužbě. 

V každém případě bohoslužba v rožnovském kostele to byla celkově velmi pěkná, dobře laděná, bez nějakých excesů, nad kterými by někteří uvažovali, zda to tam patří nebo ne, hrála při tom místní schola, v čele stálo 6 většinou liturgicky (podle zvyku těch společenství - tedy katolíci katolicky, evangelíci v talárech) oblečených duchovních, z toho pan farář, rožnovský otec Pavel, jeho jáhen Miroslav, náš jáhen Martin místo otce Pavla, v civilu otec Jan, katolický farář z Valašské Bystřice a evangeličtí bratři za Velkou Lhotu? bratr Pavel, který okomentoval evangelium a téma týdne modliteb za jednotu křesťanů a za Střítež a Rožnov farář Josef Hurta, který kázal a docela lituji toho, že na rozdíl od loňska jsem si to kázání nenahrál a už ani nenahraji, protože na následující bohoslužby neplánuji zavítat ani ne tak proto, že bych nechtěl, ale není to přece jen povinná nedělní účast, že.

Po bohoslužbě jsem byl také pozván na společné pohoštění s duchovními, takže nás bylo "sedm statečných" u stolu. Hostina je dobré pokračování bohoslužby, jsme si při ní blíž a možná se tak můžeme blížit i ideálu eucharistické hostiny, že bychom mohli ministrovat napříč církvemi, ale to je možná budoucnost, o které na naši úrovni nemáme šanci ani pořádně uvažovat a diskutovat smíme nad tím, jak to v tom kterém společenství chodí a že je dobře, že jsme spolu aspoň tak, jak to jde.