Co mi to dá?

Často tady do rubriky "nezdárného katechetu" sdílím své zážitky z vyučování náboženství. Tentokrát tomu tak nebude a pokusím se sdělit pocit z budoucího arcidiecézního setkání katechetů.

Loňské setkání katechetů bylo pro mě velmi přínosné a z jednoho důvodu jsem se na to těšil, protože to bylo vlastně zakončení minikurzu pro katechety, kterého jsem se osobně účastnil a tím více jsem bral to setkání jako povinnost vzhledem k tomu, že jsem katecheta působící ve Valašsko - Meziříčském děkanátu a zároveň absolvent onoho kurzu. Zaujalo mě i téma, protože pro mě bylo aktuální a také P. Doc. Ludvík Dřímal, který otevřel pro nás 1. kapitolu Direktoria pro katechezi.

Letos jsem pevně rozhodnut, že pojedu jen na sobotu, protože cítím, že jako "jeden z katechetů", který má tu zvláštní starost čas od času kolegy svolat na společné setkání a sledovat dění v katechezi, bych se měl účastnit alespoň tímto způsobem. 

Téma setkání "Uvádět do tajemství víry" mi přijde poněkud fádní a řekněme, že nemám se čeho chytit, jen opět Doc. Dřímala, na kterého se upřímně těším, že nám otevře 2. kapitolu Direktoria, které bych si měl konečně přečíst, když už ho také místy cituji ve své budoucí magisterské práci.

Již jsem tedy udělal to, že jsem se přihlásil a sdělil toto své "nic moc chtění", nicméně na setkání se upřímně těším a když jsem tak prohlížel ty pracovní skupinky, co tam budou, s vědomím, že mi to moc asi nepřinese, uvědomil jsem si opak, tedy, že i když se mi zdá, že to tak nějak moc nepotřebuji, tak právě ono sdílet to s kolegy je pro mě nesmírně přínosné a povzbuzující, protože nejsem ten, kdo to má vytvářet, ale ten, kdo si to může užít a v tom vidím právě ten přínos. Tak si chci vybrat Bibliodrama, protože vím, že to mě baví a nebudu se nudit.

Další téma už si vybrat nemohu, protože určitě budu po cestě unavený a ještě se budu vracet zpět. 

Tak trochu jsem se bibliodramatu dotkl a vlastně každý týden dotýkám s dětmi 5. třídy, se kterými bereme učebnici "Na cestě s Ježíšem", protože tam se začíná vždycky s Písmem svatým.

Vždycky si úryvek přečteme a přemýšlíme, co všechno nám může dát do života a čím vším nás ten příběh zaujal.

Otec Pavel je se svými čtvrťáky a páťáky trochu popředu, tak už jsou ve fialové barvě a zrovna jsem měl v zastoupení probrat Proměnění Páně a tam v učebnici se probírá hlavně to světlo. Ale je tam ještě mnohem více vjemů, skrze které mohou světlo vnímat.

Když jsem se tedy zamýšlel nad zvěstí Matoušova evangelia, je v té třídě Matouš, tak jsem mu řekl: "Je to tvoje evangelium, můžeš nám ho přečíst." Nemohl, zapomněl si učebnici. Tak to přečetl spolužák ze třídy, který učebnici měl. Četl to pěkně, jen se trochu seknul ve dvou větách - na konci, když bylo složité slovo "zmrtvýchvstání" a uprostřed, kde přečetl "Je dobře, že jsem tady". 

A hned jsme mohli reagovat na oba ty podněty. Zmrtvýchvstání - přece učedníci nevěděli, co to je a "Je dobře, že jsme tady" přece říkal Petr i za ostatní apoštoly, ale projevil tak svůj pohled.

Už ráno mě napadlo, kdy se vlastně odehrála ta scéna, v kterou denní dobu? Evangelista to totiž nepíše, ale z kontextu se dá něco tipnout: ráno to asi moc nebylo, protože museli vystoupit na horu. A proč vlastně chtěl Petr stavět stany? Sestupovali dolů vůbec téhož dne? A z jiných souvislostí mě napadlo, že se Ježíš často večer chodil modlit právě i s těmi učedníky a navíc ono světlo muselo nádherně zářit večer. Jo, tak jsme si hráli i se světýlky ve dne a asi si děti všimli, že to moc nevynikne. Na druhé straně, když vystoupili nahoru, mohlo to být i po poledni, ale byl jsem tam a i denní výhledy jsou z toho místa nesmírně krásné.

Ráno jsem si také opravoval roztrženou bundu. Tu činnost jsem dělal naposledy před tím asi před půlrokem, ale to mi někdo musel navléknout nit do jehly. Tentokrát jsem to musel zkusit sám a motivoval jsem se k tomu 14 dní, byť se mi to nakonec podařilo za zlomek celé minuty, při troše soustředění. To už jsem totiž v rámci přípravy rozjímal právě nad tím příběhem Proměnění Páně a nad světlem. A došel jsem k tomu, že aby nit prošla jehlou, potřebuji světlo, abych se trefil. Pro děti ten úkol byl docela hračka - nejšikovnějším to trvalo necelé 2 sec, což si stopovali a měli dobrou zábavu z toho, že panu katechetovi to po ranním nácviku za jejich odborného dohledu  a praktických rad trvalo lehce přes 16 sec.

No, při tom všem rozjímání nad tím vším, co dává příběh Proměnění Páně - mimo jiné i podle Matouše větu, kterou mohli slyšet při Ježíšově křtu v Jordáně: "To je můj milovaný Syn..." - jsme sice nestihli probrat světla v podobě bl. Chiary Luce Badano či b. Piera Giorga Frassattiho, ale docela jsme si to užili.

Každopádně letos si náboženství docela užívám, mám samé hodné děti a po loňském arcidiecézním setkání katechetů, které mi dalo další motivace, jak s dětmi pracovat, se jako katecheta cítím mnohem lépe.