Roráty bývaly častěji

Slovo roráty jsem zhruba před rokem 2000 moc neznal. Dokonce nebylo toliko známé ani slovo advent. 

Dnes jsou roráty natolik moderní, že je učíme děti v náboženství a slovo advent se používá pro období přípravy Vánoc a všeho toho shonu jak obchodního, tak i církevního.

Myslím, že roce Milénia, tedy už tím adventem 1999 začaly roráty na Zábřežsku ve velkém, denně i v neosídlených farnostech a byla to ranní bohoslužba slova nebo mše svatá, která vždy začínala "Ejhle Hospodin" a dělaly se kolem toho světelné efekty, které v zábřežském podání značily kostel při svíčkách až do evangelia. Asi to nebyly ty roráty v pravém slova smyslu, ale byly to roráty. Několik takových neodborných rorát jsem vedl v Rychnově na Moravě i já coby novopečený akolyta, tedy v adventu 2002.

To, že pravé české roráty byly ke cti Panny Marie, to jsem se dozvěděl ještě než jsem začal studovat CMTF od P. Martina Vévody, který když už roráty, vedl je Mariánky i pro děti.

Bohoslužba to musela být vždy velmi krátká, takže třeba se vynechal úkon kajícnosti, protože bylo "Ejhle..." Rorátní příběhy byly také kratičké a hlavně rychlá snídaně.

V tomto stylu jsem prožíval advent až do roku 2019 každý den, takže doba adventní pro mě byla časem brzkého vstávání po celou dobu do zimy. Nejvíce jsem tak prožíval roráty v Potštátě a Partutovicích, kde byly vždy 2x v týdnu, v Potštátě dokonce v kostele Panny Marie a vždy to obnášelo přespat na faře, kterou jsme si den před tím vytápěli, takže spánek býval lehký a dni slušně naplněné ještě často přípravou živého betléma, což platilo i pro Drahotuše.

Ano, ten duchovní shon k tomu taky patřil, hlavně, když se dopracovával scénář živého betléma, sháněli lidi a další a další a k tomu všechna další krásná pastorační práce. Bylo to hodně práce a vždycky jsem se na to těšil.

Před vánocemi jsme měli hodinu náboženství většinou ve stylu onoho vánočního příběhu, který třeba v Partutovicích jsme tak mohli mít pro celou školu. 

Byly to krásné časy, ale nepíšu to tu kvůli vzpomínkám a kvůli tomu, že v Zubří už advent není časem tak brzkého vstávání a že vlastně to mi k tomu adventu trochu dost chybí, že to brzké vstávání bývá snad jen v sobotu a že počet rorátů tím pádem se vůbec nepohybuje kolem 20, ale jen v jednotkách.

Adventní čas byl vždy časem shonu taky pro kněze, po kterých vždy očekáváme vstřícnost a milost a to, že budou vždy hodní a trpěliví. A bývalo tomu vždy tak.

Zdá se mi však, že tíže adventu na kněze doléhá taky docela dost, když musí slyšet časté zkoušení sborů, aby liturgie byla důstojná a pěkná a mají se účastnit kdejakého koncertu, musí o všem vědět, všechno mít pod palcem a zdá se dost dobře, že ona očekávaná hodnost a milost od kněze už nepřichází, protože podléhají vánoční únavě a dokážou být také pěkně nevrlí, což naštěstí nedávají kajícníkům znát.

Máme se připravit na Kristův příchod a očividně nám to Boží služebníci moc neulehčují, když s útrpností čekají, že přijdou farníci a budou zase něco chtít.

Jistota víry je, že Kristus přijde do našeho srdce, do našich rodin, všude možně za jeden večer stihne Ježíšek navštívit všechny lidi, i když všichni nebudou na sebe hodní a milí. 

Po adventu Vánoce prožívá každý různě. Možná pro děti bude novinkou, a to i pro naše pokřtěné, že Ježíš je ten dar, který přišel mezi nás a obdaroval nás všechny a vlastně každý den nás svou mocí obdarovává, i když se nám o Vánocích představuje jako malé dítě.

Tak nyní prožívám trochu jiný klid adventu a čekání na příchod Ježíše. Mohu sledovat, že jsme nedokonalí úplně všichni a úplně všichni se musíme připravit, aby Ježíš o Vánocích přišel do čistého srdce.

A tak s radostí připomenu dětem, tedy těm starším, ještě jednou, že se mohou připravit na Ježíše dobrou vánoční svátostí smíření, aby Ježíš přišel opravdu do našeho čistého srdce.