Mikulášská pouť aneb "Mikulášský oktáv"

Sv. Mikuláš patří se vším všudy do adventu, ale to jsou vlastně neděle, na které nelze přilepit jinou liturgickou oslavu, než té neděle samotné, která má svůj charakter, takže tam, kde mají kostel sv. Mikuláše, který mimo jiné je světcem nadnáboženským i v naší společnosti a svoje místo má světozněmě zajištěné, takže v těch kostelích mají technický problém správně liturgicky slavit sv. Mikuláše, tak se to dělá všude v těch kostelích velmi různě.

Tento článek bude především o  pouti ke sv. Mikuláši v Partutovicích, která pro mě byla nejaktuálnější letos a kterou jsem prožil velmi intenzivně, aniž by přišel Mikuláš, který teprve dnes, o 2. adventní neděli a na sv. Julii dorazil za dětmi do kostela sv. Kateřiny v Zubří, ostatně i sv. Kateřina má zas z jiného důvodu problém mít ve svůj stanovený čas poutní neděli.

Nejprve však začnu prvním významným kostelem, kde jsem jistou dobu a jisté roky pořádal pouť ke sv. Mikuláši, byla to první moje Antiochie, tedy v Maletíně. Tam jsme ustálili první sobotu v prosinci dopoledne a z jistého hlediska to bylo velmi čisté. Ne vždy byla mše svatá, ale vždycky bylo setkání dětí s Mikulášem a když už jsem to nedělal, vzpomněla si obec, že mají sv. Mikuláše a začali pořádat, nevím však zda dosud pořádají, profánní Mikulášské hody, což je jistě dobrý krok k našlápnutí na připomenutí křesťanské tradice. Když však bohoslovci kdysi měli tam misie, zvali na Mikuláše v létě.

Také nějakou dobu jsem fungoval v Rychnově na Moravě, kde se držela spíše pouť k Narození Panny Marie, což byla kaplička v lese, která podle záznamů ani neexistovala a neměla jistého majitele, ale bylo to významné poutní místo v těch končinách po velmi dlouhou dobu, jakožto však i farní kostel sv. Mikuláše byl poutní a myslím, že jsme slavili pouť pouze v den nezávazné památky.

Kostelů sv. Mikuláše jistě není zas tak málo, ostatně i katedrála v Českých Budějovicích je sv. Mikuláši zasvěcena a jeho svátek se také nepřekládá na neděli a neruší se první či druhá neděle adventní ani nenarušuje chvalozpěvem Sláva na výsostech Bohu.

Ostatně sv. Mikuláš je v těsné blízkosti Neposkvrněného početí Panny Marie a k této první slavnosti církevního roku jsou také zasvěceny četné kostely, ale v nich patrně slaví přesně ten onen den, který pro slavení stanovuje církev, takže 8. či 9. prosince, vždy tak, že nikdy to neohrozí adventní neděli.

Myslím, že další kostely sv. Mikuláše už není potřeba rozebírat, nicméně jako pastorační asistent dříve v Drahotuších jsem se potýkal aktuálně s problémem slavení poutě právě v Partutovicích, kdy za o. Radomíra vše probíhalo tak, že byla mše svatá slavnostní v neděli bližší svátku sv. Mikuláše, bylo -li třeba, požehnal se adventní věnec, ale vše se vším všudy probíhalo ve slavnostním duchu i s chvalozpěvem Gloria a Partutovjankou jako slavnostním doprovodem mše sv. a také byl přítomný kadidlový kouř, prostě se vší důstojností, ale Mikuláš moc do kostela nechodil, protože v Partutovické škole také umí oslavit sv. Mikuláše tak, že do kostela ani chodit nemusí, aspoň ne nutně. 

Nicméně nejméně v začátcích se tam sehrálo i divadlo o životě sv. Mikuláše, což byla první scénka, kterou jsem kdy napsal už pro první pouť v Maletíně, ještě na psacím stroji a zdrojem mi byly ještě staré Naše světla, takže bych byl schopen celou scénku napsat klidně znova a možná by tu měla být, dokonce jsem ji chtěl do blogu napsat hned ze začátku, ale dosud k tomu nedošlo. Také v Partutovicích se jisto jistě tato scénka hrála.

Od začátku jsme také v Partutovicích pořádali 2x do týdne roráty, díky čemuž jsme přespávali na tamní faře a tak jsme zažili i to, že nás pravidelně navštěvoval školní Mikuláš. Celá škola dětí se převlékla za anděly a čerty a jedno z nich za Mikuláše. Také učitelé vzali na sebe tyto masky a v obci navštěvovali občany s přáním a koledou a toto udržují doposud, jak jsem zjistil při poslední návštěvě.

Ostatně, když jsem děti učil náboženství, vždycky jsem jim zdůrazňoval, že mají kostel sv. Mikuláše a jméno Mikuláš se tam často objevuje i u křtu a aby toho nebylo málo, pamatují na něj i v obecním znaku a také při příležitosti pouti obec pořádá oslavu sv. Mikuláše vždy velmi bohatým programem, takže i po svém odchodu z Drahotuš si tuto pouť nenechávám ujít a těžko kdo mě od ní odradí, i když mám tak budík na 3:50 ráno a letos jsem dokonce vstával ve 2:30.

Partutovic jsem si považoval také proto, že jsou to občané velmi družní a skutečně podle svého názvu, a mám pocit, že je tak bral i jejich bývalý pan farář, dnes krásenský pan farář, otec Radomír, že drží partu. On ten název obce má samozřejmě jinou etymologii, ale skutečně ona parta se hodí k povaze lidí z Partutovic.

Když jsem tedy po prvé po svém odjezdu z Drahotuš byl v Partutovicích na pouti, což kvůli kovidu, který v roce 2020 si ještě vybíral daně, bylo až za více, než rok, viděl jsem Partutovice v úplně jiném světle, ve světle i nových zvyků zavedených duchovní správou z Hranic.

Velmi kvalitně se jim podařilo opravit faru vlastně už pár týdnů po našem odjezdu, což souviselo s tím, že to v Partutovicích chtěli ještě za nás a chtěli mít kostel i faru krásnou - tato snaha byla patrná totiž po celých těch 15 let, co jsme tam byli a co se podařilo dát dokopy fasádu kostela, lavice, vnitřní prostory fary tak, že byly obyvatelné, školní hřiště, farní zahradu, misijní kříž, parkoviště a mnoho dalšího, takže došlo potom i na farní fasádu. 

Všechno tam totiž bylo společnou vždy dobrou spoluprací farnosti, obce, školy i zemědělského družstva, jakožto také místních spolků, např. SDH nebo podniků jako knihařství či obecní pálenice, ale také hospody, prostě spolupráce v Partutovicích vždy fungovala výborně a na všech frontách a to dokonce i za komunismu, takže někdy bylo náročné vysvětlit, že nějaký komunismus pronásledoval církvev, když ve sporu ředitelka školy a farář musela pryč paní ředitelka nejen proto, že předseda družstva byl taky varhaník, prostě tam to bylo o lidech.

Chci však především psát o letošní pouti a vlastně se tak dotknu i těch poutí, které už jsem jen navštívil, tedy taky v r. 2021, loni jsem nebyl, protože maminka měla 70.

Pod vedením pana děkana, otce Františka z Hranic, se v Partutovicích také mikulášská pouť odehrává v neděli blíže sv. Mikuláši, vše probíhalo slavnostně, jen v r. 2021 byla barva mše fialová, liturgické texty adventní, ovšem orace, tedy modlitby k sv. Mikuláši a neříkalo se "Sláva na výsostech Bohu", jak se to o adventních nedělích běžně neděje. Jediné Gloria adventu tak bylo poctivě o Neposkvrněném početí Panny Marie. Partutovjanka doprovázela pravidelnou píseň k sv. Mikuláši a hrála slavnostní fanfáry.

Také letos byla mše svatá slavena po mši svaté v Potštátě v 9:30, pan kaplan, otec Pavel, užíval orací i textů o sv. Mikulášovi (tedy ze společných textů o duchovních pastýřích - biskupech), neznělo "Gloria" a mše sv. byla slavena za doprovodu Partutovjanky v bílé barvě a slavnostně s kadidlem, které jsem udržoval já spolu s ministrantem Martinem při Misálu, moc mě potěšilo, že ministroval Šimon Mikuláš (popřál jsem mu také, ať svého druhého křestního patrona řádně oslaví) s panem kostelníkem zase při konvičkách.

Jak to tak bývá poslední dobou, co jsem v Partutovicích, pohledem do kostela jsem znal každého farníka jménem, i když jich byl kostel plný kapacitou nad počet míst k sezení, ještě mnohem plnější kostel, než obvykle, moc jsem se těšil, že s mnohými jsem stihl prohodit docela hodně slov, nepočítal jsem, ani jsem toho nebyl schopen počet rozhovorů po mši svaté a v celém dni, kdy jsem se setkal s mnoha stovkami lidí také díky tomu, že i základní škola se rozhodla při příležitosti pouti oslavit dnem otevřených dveří svoje 90. výročí.

Po mši svaté zase Partutovjanka jako ostatně vždycky, na tom se nezměnilo vůbec nic, hrála před kostelem profánní písně k tanci a poslechu a jako skoro vždycky nikdo netančil, protože byla úctyhodná zima, jako taky skoro vždycky tam.

_{Na rozdíl od Zubří však na zimu byli připraveny řádně i upravenými cestami. Když jsem vyjížděl totiž ze Zubří, po kotníky jsem se brouzdal ve sněhu a ještě jsem vyhrnoval sníh před farou, abych ušetřil práci lidem před ranní bohoslužbou, kdy si potom udělali brigádu farníci, takže večer už byl sníh sklizen.} 

Když jsem však byl už v Potštátě, měli tak brzy po ránu čisté všechny chodníky a přístupové cesty a cestáři jezdili celou noc, zatímco v Zubří v době, kdy jsem vyšel, ještě za 2 dny sněžení neráčilo doputovat jediné vozidlo technických služeb, zatímco v Potštátě jezdili celou noc a uklízeli.

Po mši svaté, když Partutovjanka ještě zahrála, jsme se odebrali, já také, do obecního domu, do sálu na společenský oběd, kterého byli přítomni pan starosta a zastupitelstvo jako hlavní hostitelé, dechová hudba Partutovjanka a členové pastorační rady farnosti v čele s panem děkanem Františkem Dostálem a panem kaplanem Pavlem Fialou a také já jsem byl pozván jako bývalý pastorační asistent.

U stolu hovořili všichni se všemi. Já jsem panu starostovi pochválil novou oponu, že ta před tím byla červená, načež se usmál a sdělil mi, že tu oponu už jsem musel vidět, protože byla vyměněna ještě za našeho působení, což mi poněkud ušlo. Ale ještě mnoho dalších informací jsme si vyměnili a pobavit jsem se stačil se všemi, neboť jsem seděl s Partutovjankou, že měli volno a také v sekci pastorační rady bylo pro mě nachystané místo, které jsem příležitostně taky obsazoval i v rámci delikates připravených na stole.

Po obědě a dalších a dalších rozhovorech, jsem se za doprovodu kolegyně katechetky Marcely odporoučel do školy, kde se mě ujali jako průvodci moji nejzlobivější a zároveň nejmilejší raubíři, o nichž vzpomenuli také farníci, že o nich i o. Radek říkal, že sice mě zlobí, ale mají mě rádi a viděl jsem, že je to pravda i po těch 4 letech, co je neučím náboženství a ještě mě seznámili nejen s novými věcmi, co se ve škole vylepšili za tu dobu, ale i se svými spolužáky, kteří ochotně nás školou provázeli. Během návštěvy školy samozřejmě školou prošli i bývalí žáci a všichni se ke mě docela měli, cítil jsem se velmi dobře. 

Samozřejmě jsem hovořil také se všemi učiteli i paní ředitelkou a jen jsem se bál prohlížet si fotky, protože jsem si byl jist v těch setkáních, že jsem nezapomněl na nikoho ze svých žáků náboženství ani na nikoho z žáků školy, protože zpravidla, když jsme tam učili náboženství, velká část žáků do něj chodila, ale znali jsme i všechny ty, kteří nechodili a často jsme během několika let dosáhli u některých, že se třeba ve třetí třídě do náboženství přihlásili a zůstali do konce docházky v Partutovicích.

Musím přiznat, že jsem si trochu vyléval i srdíčko, jak v Zubří máme po prvním sv. přijímání jen malý zájem o další vzdělávání v náboženství. V Partutovicích tomu nikdy tak nebylo, prostě, kdo chodil do náboženství, opravdu chodil, i když ne do kostela. Velmi mě také povzbudilo, když děti věděly, že ráno byla v kostele mše svatá, i když na ni nebyli, to povědomí v nich zůstalo a myslím, že nejen proto, že jsem jim čas nedělní mše svaté psal na vysvědčení z náboženství.

Jedna paní podotkla, že na mě viděla už na mši svaté, že bych se k nim moc rád vrátil, nevím však, čím jsem si zasloužil, že na mě zřela, co zřela, vždyť přece 15 let mě znali a vím, že měla pravdu. Jen nevím, jak to mohlo být na mě vidět, ale prostě viděla a upřímně řekla.

_{Zuberským to chlácholím mírnější verzí, že na mě viděli pouze, že jsem si přišel odpočinout od Zubří, některé zuberské farníky napadlo, že snad od pana faráře, ale to by bylo krajně nespravedlivé tvrdit, to není pravda a když už, tak opravdu od Zubří a odpočinout, ne odloučit či utéct, aby bylo jasno.} 

Když jsem prožíval pouť, prožíval jsem ji s vědomím, že mě na těch místech bylo dobře, a že i když i v Zubří je mi dobře, tam mě bylo lépe!

Ale, podle Písma, nechci se otáčet zpět, když jsem položil ruku na pluh.

Ano, chybí mi  a velmi citelně mi chybí partutovská parta, potštátské snažení o zvednutí víry ze země (Potštát jako město ze země) či drahotušské "drahé duše", jak říkával jejich bývalý pan farář, P. Josef Husek, který už se za ně přimlouvá u Pána. 

Jako svou povahou "misionář" jsou mi tito všichni opravdu blízcí, ale také ti, u kterých jsem byl před tím i ti, u kterých jsem teď, i když zrovna teď mě naplňují únavou a nedostatkem svých nějakých příležitostí k misijnímu snažení.

Z poutních oslav to však nebylo zdaleka všechno. Také potštátští o mě projevovali zájem, věděli, že mě uvidí alespoň u nich na mši svaté, ale také u rozsvěcování stromečku v Partutovicích, kde zpívalo Potštátské Sluníčko (DPS ZUŠ Potštát s pobočkami ve Stříteži nad Ludinou, Jindřichově, Parutovicemi a Olšovcem) a samozřejmě svůj program zpěvů s kytarou pod taktovkou paní učitelky Aničky měla také Základní škola Partutovice. 

I když mrzlo, sešla se i u toho velká část obce kolem stromečku, u kterého jsme svého času dělávali živý betlém, jak i pan starosta vzpomněl, když jsme spolu hovořili, že ten už se beze mne nedělá.

U stromečku jsem se taky krátce setkal i s potštátskými farníky, v jejich farním kostele ráno jsem jich viděl více, ale taky s dalšími Partutovjáky, které jsem ještě během dne nestihl vidět, vůbec bylo toho strašně moc. Ani jsem nestihl úplně všechno, protože den otevřených dveří měla i Mateřská škola, kde jsem to fakt už stihnout nemohl, ale oni taky přišli ke stromečku, což byl vrchol poutě k sv. Mikuláši. 

Na, a aby toho nebylo málo, také, jako celý následující týden jsem zažil mikulášský zázrak, že po tom programu mě potštátský varhaník Karel zavezl až na faru do Zubří, takže jsem nemusel čekat na vlak.

Tento článek píšu vlastně až týden po pouti, tedy na 2. neděli adventní, když může mít svátek sv. Julie, kterou u nás moc neslavíme, a mluvím-li o "Mikulášských zázracích", tak se je tu pokusím vyjmenovat, ale nebude to všechno, protože Mikuláš své zázračné chování co do ctnosti obdarování dobrem dělal potají, jak víme z legendy, tak ani já nevím, co všechno dobrého pro mě sv. Mikuláš přichystal.

1. Letošní mikulášská pouť v Partutovicích - všechna ta setkání, v neděli 3.12.
2. Mikuláš při náboženství na sv. Barboru - pondělí 4.12., že jsem to prožil i při únavě z pouti
3. Oslava 71. narozenin mojí maminky - úterý 5.12. a následně v M.A. Zubří, kde jsem se byl podívat.
4. Na sv. Mikuláše jsem dostal dárek v Domově pro seniory v Rožnově pod Radhoštěm a také jsem stihl se věnovat své diplomové práci v přeplněném denním programu, že jsem se věnoval dětem v náboženství, jakožto i mohl být na mši svaté v Hospicu Citadela ve Valašském Meziříčí a ekumenické bohoslužbě - středa 6.12.
5. Na sv. Ambrože jsem si uvědomil, že spolu se sv. Augustinem žili ve stejné době, podařilo se připravit slavení pohřební liturgie, aby bylo důstojné a krásné a taky jsem si užil saunu, kde jsem se mohl sdílet se všemi těmi zázraky - čtvrtek 7.12.
6. Neposkvrněné početí Panny Marie jsem oslavil také růžencem a uvědoměním si významu slavení této slavnosti nejen při slavnostní bohoslužbě - pátek 8.12.
7. Sobota měla také náplň v mnoha setkáních od rorátů přes ministrantskou schůzku, také nějaké svatební přípravy, kdy jsem mohl alespoň pozdravit snoubence, pohřební liturgie i večerní koncert, při kterém jsem stihl všechen růženec a zároveň vnímat nádheru adventního očekávání v umění a že jsem se smířil s tím, že jsem nestihl úplně všechno - tedy sobota 9.12.
8. Liturgie 2. adventní neděle, která byla i s dětmi a se sv. Mikulášem v Zubří, pak jsem si mohl nedělně odpočinout a napsat tento nikoli krátký článek - tedy neděle 10.12., čímž končí tento "Mikulášský oktáv"