Pět vět

Včera byla slavnost Ježíše Krista, Krále. O tom nemusím psát nic - mše svatá byla oslavena, kázání proneseno, při adoraci jsme byli zasvěceni. A vůbec, cokoli napíšu, je naprosté nic oproti tomu, že Kristus je Král!

Od jedné maminky jsem dostal velmi zajímavý úkol, resp. její syn dostal domácí úkol, aby si nechal od některých napsat pět vět, v čem je dobrý a odpověděl na ně.

Velmi rád jsem se pustil do toho pro mě snadného a hlavně radostného úkolu okamžitě. Mám to rád i v tom ohledu, že o blízkých lidech bych klidně a rád obhajoval i diplomku.

Uvědomil jsem si přitom, že mnoho lidí je nastavených tak, že by naopak o chybách toho druhého napsali klidně dizertaci, zatímco napsat nebo říci něco dobrého, těžko by hledali slov.

To jsou jakési dva extrémy, mezi kterými je velké množství příznivějších variant, stačí si vybrat.

Nebudu tu psát, co jsem osobně napsal jemu, těch 5 vět se mi ani nevešlo na stranu A4 a ještě jsem k tomu poznamenal, že musím být stručný.

Vrátím se však k tomu, že tento úkol jsem udělal s radostí hned. Dlouho jsem neslyšel žádnou chválu, vždyť ta pravá chvála náleží Hospodinu a když chválíme lidi, chválíme taka dobrého Boha, který je povolal k žití a obdařil je dary.

Napadlo mě přitom, že těch 5 jiných vět bych také mohl napsat o sobě a tím také chválit Boha. Ne, nějaká sebechvála, ale vědomí toho, že Bůh je ten, který mě obdarovává.

Ten úkol napsat to o druhém, byl pro mě tak zásadní, že jsem se tomu věnoval hned. Napsat to však o sobě bude ode mne chtít úsilí, abych po celý den myslel na to, jak mě Bůh má rád a teprve potom udělal těch 5 vět.

Když jsem si chystal náboženství, napadlo mě taky, že si to vyzkouším s dětmi v trochu jednodušší formě. Hodilo se mi to i k tématu výuk náboženství. Asi tady nepíšu nic nového, objevného.

Základní škola Zubří se nejméně po stránce vyučování nikterak neúčastnila stávky učitelů, která ten den připadala, proto i náboženství jsem zcela svobodně učil tak, jako bych učil, aniž by byla stávka.

V  první třídě jsem děti rozdělil na skupinky a v každé skupince si řekli alespoň jednu věc, ve které jsou dobří. Bylo vidět, že je to bavilo a pak při výstupu řekli těch věcí mnohem více. Bylo pro ně povzbuzením, že se mohli bavit o tom, v čem jsou dobří. Téma hodiny bylo o modlitbě a učili jsme se Otče náš. Říkal jsem jim také, že v modlitbě mohou Bohu říci cokoli mají na srdci. Hru jsem začadil na konec hodiny.

V druhé třídě měl každý napsat 3 věci, ve kterých je dobrý on (ona) a 3 věci, ve které je dobrý kamarád (ka) a pak za to dostal každý "1", že dokázal vidět dobro na sobě i na kamarádovi. Hodina pak dál pokračovala o prvních lidech. Někteří z žáků to pojali i tak, že mysleli hned na 3 kamarády a ke každému napsali 1 dobrou věc, což jsem také bral za splnění úkolu.

U nejmenší skupiny tří páťáků a druhačky to mělo asi největší efekt, když zároveň jsme ty tři věci také sdíleli a děti sami se nebály mluvit dobře o tom, o kom psali jako o kamarádovi a vybrali si kamaráda či kamarádku, kterého (rou) znali i všichni ostatní, vč. mě, katechety. Brali jsme pět chlebů a dvě ryby, tedy, že Ježíš si hledá spolupracovníky. Naučili se při tom i jména všech 12 apoštolů.

Co děti psaly zde pochopitelně ventilovat nebudu a ani to nebyl účel, skutečným účelem bylo umět na druhém vidět dobro a uvědomit si cenu přátelství.

Nebyl v tom účel, ale také jsem se dozvěděl od některých dětí něco o sobě, což mě taky inspirovalo k tomu, abych o sobě těch 5 vět ještě nepsal a pořádně si to promyslel.

Ve všech případech jsem šel příkladem a tam, kde jsem to psal, bylo pro mě skutečně těžké napsat o sobě před dětmi ty 3 věci či u prvňáků vyzdvihnout svou věc, ve které jsem dobrý, není to opravdu jednoduchý úkol, ale všechny děti se k tomu postavily zodpovědně a skutečně je to bavilo.

Tak až na sv. Ondřeje jsem se dostal ke svým pěti větám:

1. Jsem komunikativní
2. Chci přinášet radost a jsem pozitivně naladěný
3. Mám rád církev a chci být prospěšný
4. Mám rád lidi
5. Snažím se být spolupracující