Tíží svědomí a neodvažujeme prosit

O 27. neděli v mezidobí mě poněkud zaujala slova vstupní modlitby, která se každý rok jaksi opakuje, vždycky na tuto neděli. Často však právě texty modliteb unikají pozornosti, ale tentokrát mě zaujalo, že jsem se soustředil právě na tyto dvě myšlenky uvedené vstupní modlitby. 

Uvědomil jsem si, že v uplynulém týdnu jsme něco prožívali asi v celé farnosti Zubří. Ona tíže svědomí jaksi přitáhla mou pozornost i přes fakt prožité svátosti smíření. Uvědomoval jsem si, že vlastně celá liturgie během týdne mi mluvila do života, také nově získaná novéna k Antonínu Cyrilu Stojanovi a teď ta vstupní modlitba.

Dalo se říci, že se nic moc nestalo a přesto se našlo něco, co se vkrádá do svědomí nejen mého, ale žije tím celé společenství a teď v rámci toho společenství slyšíme při liturgii konkrétní výzvu, nějaký moment, že něco může tížit naše svědomí a v modlitbě psáno skutečně "naše", tedy nikoliv jen moje.

Naše problémy tedy trápí celou církev a celá církev vnímá, že něco tíží naše svědomí a naráz se celá církev přimlouvá a je to oslovitelné pro celé farní společenství. Ano, slyšel jsem to už mockrát, ale nyní mě to oslovilo, protože nyní je něco, co se v rámci farnosti prožívá zcela výrazně a tak, jak jsem výrazně vnímal, jak do toho těžkého týdne promlouvá Boží Slovo, tak promluvila i tato vstupní modlitba nebo resp. tato vybraná část.

Ona tíže svědomí je dána možná i tím, za co se ani neodvažujeme prosit, co si vlastně nejsme schopni pojmenovat, že bychom potřebovali a že vlastně ani pořádně nevíme, co nám Bůh má dát nebo se nám to zdá nemožné či neřešitelné a řešíme si to třeba nějak po svém, protože se neodvažujeme prosit.

A naráz během rozhovorů vzniká myšlenka, že je potřeba se za to modlit a taky otázka, proč už jsme to neudělali, možná taky proto, že jsme se neodvažovali nebo si říkali, že to není potřeba. Celé společenství církve však naráz vidí, že v každém konkrétním farním společenství se nachází něco, co tíží svědomí a taky něco, za co se neodvažujeme modlit a teď naráz i my můžeme vidět, že je s námi celá církev a že nejen my, ale celá církev hledá řešení i toho našeho dílčího problému, do kterého jsme se u nás neodvážili vstoupit a měli jsme vstoupit už asi dávno.

A tak vlastně vnímám v liturgii, někdy, právě teď zcela konkrétně, že celá církev myslí na potřeby každého člověka a každodenní modlitbě je se všemi a pro všechny, ano pro nás všechny, které tíží svědomí a taky pro ty, kteří neumějí a neodvažují se prosit Boha.

Tak to jen krátce rozjímání k té vstupní modlitbě, která si však klidně zaslouží, jako každá jiná i mnohem podrobnějšího rozebrání: 

Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče,
ty ve své štědrosti dáváš prosícím více,
než si zasluhují a žádají;
smiluj se nad námi, zbav nás všeho,
co tíží naše svědomí, a daruj nám i to,
oč se ani neodvažujeme prosit. Skrze tvého Syna ...