Pane učiteli, vždyť většinou sedíte!

Ano, už jsem trochu postarší a ne vždy jsem v ideálním zdravotním stavu. 

Letos ze zatím 7 návštěv školy jsem byl ve škole vzdálené cca 300 m od fary 4x na kole a cestu jsem si neprodlužoval přílišným dodržováním dopravních předpisů, neboť směrem od fary ke škole máme jednosměrku a od Tip kafe ke škole je dokonce velmi výrazný zákaz vjezdu všech vozidel - většinou tudy chodí školáci a já si to na elektrokole profrčím 27km/h. 

Vím, že nedávám tak příliš dobrý příklad, proto, když jsem 4. a 5. třídu učil o tom, že Ježíš vyhání zlé duchy, kde je to opřeno o evangelium, že Ježíš "učil jako ten, kdo má moc a ne jako učitelé zákona", dal jsem jim za příklad i sám sebe, že je dobře, že je učím náboženství o Pánu Ježíši a předkládám jim to, jak je Ježíš mocný a že ta bezmoc učitelů zákona mohla být i v tom, že něco hlásali a něco jiného žili. Já náboženství mám sladěné s životem, ale kdybych je učil dopravní předpisy, jistě by mě nevěřili, protože sám jsem s těmi předpisy "na štíru" a musím se učit přecházet na zelenou. Možná tedy v tom mohla být i ta bezmoc učitelů zákona - chtěli po nich dodržovat zákon, ze kterého si sami dělali úlevy.

Tento školní rok máme moc hodné žáky a je mi skutečně radostí je učit a také vést. Byl jsem moc potěšen účastí dětí na akci "milion dětí se modlí růženec", na kterou jsem je pozval a ti, co nepřišli, omlouvali se mi před tím i po tom a já jim trpělivě vysvětloval, že to byla zcela dobrovolná pozvánka a že jsem měl skutečně radost z těch, kteří zjistili, že mají čas a skutečně přišli. Povzbudil jsem je také, že s růžencem ještě rozhodně není konec a určitě i během náboženství se k této modlitbě vrátíme a ještě příležitosti budou.

Ano, máme fakt tak strašně moc hodné děti, že se můžu vyžívat v katechezi a dokonce i zapomenu bundu, se kterou jsem přišel - natolik jsem jimi zaujat, že se těším z jejich zájmu a zapomínám tak trochu na sebe.

A tak, když jsem po malé ministrantské pouti v Cholině, víte, už jsem postarší a mám problémy s klouby, byl natolik uchozený, že už večer na pontifikální mši jsem nepoklekal a kulhavým krokem jsem šel ke sv. přijímání, v neděli jsem také šetřil nohy a věděl jsem, že ani v pondělí, když učím milé děti, hlavně první a druhou třídu, ale ještě i odpoledne, nemůžu toho příliš nachodit, prostě potřebuji trochu klidu od chůze a tudíž i při hodinách náboženství, když většinou obcházím třídu a sleduji, jak děti pracují a vykládám jim při tom látku, bude to asi malý problém a tak musím děti upozornit, že prostě budu sedět. 

Jo, tak si to myslím, že málo sedím, a loňský školní rok to u tehdy neposedných druháků, tak skutečně bylo a otec Pavel mi důrazně doporučil, ať se vrátím za katedru, tedy sedím za katedrou, a nenechám si dětmi tykat. 

To, že jsem si nenechal tykat, to jsem dělal vždy a s čistým svědomím mohu říci, že nikdy žádnému žáku v pozici katechety jsem nedovolil mi tykat, opravdu ne, ovšem tak přísné to není, protože mě žáci většinou tykají, ale přirozeně - někdo z tábora, jiný od ministrantů, ostatní se tak naučí od kamarádů nebo z nějaké akce. 

Tento běh neovlivňuji (záměrně) a nechám si klidně tykat, pokud jsou ke mě uctiví a vnímají, že nejsem jenom jejich kamarád, protože nejsem jejich kamarád, ale ve škole pan učitel. 

Na to důrazné upozornění jsem to dětem tak řekl v první hodině, že ve škole je nutné, že jsem jejich učitel náboženství, tudíž se jmenuji pan učitel, jak jsem o tom už článek napsal a nepřeji si, aby mi říkali "Paní učitelko".

Jako učitel náboženství jsem však nikdy za katedrou neseděl a to ne proto, že by katedra nebyla volná, vždy mi ji učitelé i v Zubří uklízeli (ač na ten úklid si otec Pavel stěžoval, protože on za katedrou opravdu sedí), takže jsem si sednout mohl, ale nesedl, protože se svými problémy s klouby bych v učitelském křesle sedět ani nemohl, je to pro mě značně nepohodlné a vůbec se v tom necítím, nikoli psychicky, ale fyzicky, prostě z toho sezení v učitelském křesle by mě bolel celý člověk - to není výmluva, protože jsem to i zkoušel a vydržel slabou minutu. 

Žáci mi proto často napomínali  - a to je skutečná citace - "Pane učiteli, nehoupejte se", protože jsem na sezení si otočil jednu žákovskou židli a raději seděl na ni, a jak občas nevím, co s bolavýma nohama, tak jsem se občas zhoupnul (nedělám to často) a některé notorické "houpače" jsem taky upozorňoval, že mohou spadnout a já nerad vidím krev. Je krásné, jak dobře, žáci, když je potřeba, dokážou napomenout i svého učitele a učitel takovému žáku poděkuje, nicméně od žáka je to také umění a důvěra, že ví, jak to říci a že učitele neurazí.

Loni u neposedných druháků, o kterých jsem tu psal víc, než moc, ale oni nebyli příčinou mé asi před rokem ukončené "katechetické krize", tu jsem spíše prožíval kvůli slabší kolegialitě katechetů v děkanátu, protože je nás tu moc a nemáme čas řešit jednotlivé problémy, jak tomu bylo v Hranicích a spolupráce s kněžími tu skutečně vázne také celkem výrazně, nicméně poctivě jsem si na to stěžoval, takže tu krizi už mám za sebou a jsem s tím smířený, ale u loňských druháků jsem během hodiny nepoužil skoro ani židli, ať mi bylo, jak bylo, tak byli neposední a dnes jako třeťáci jsou na pana faráře milí, což je velmi dobře.

Nicméně oni byli za ty dva roky neblahou příčinou, že jsem si zvykl náboženství učit v pohybu nikoli za katedrou a že jsem si poněkud nepovšiml sám sebe, že letos mám tak hodné žáky, že opravdu většinou sedím a to i na připravenou pohybovou hru, kdy děti sedí, stojí či pohybují se po koberci a já jen vysvětlím pravidla a sedím při tom na židli, protože jinak bych měl už problém vstát ze země podobně jako z křesla - a děti, které mám, jsou chápavé a berou to a netušil jsem, že mě vidí spíš jako "sedícího učitele".

Když jsem se tak omlouval žákům v první třídě, v druhé už jsem to neopakoval, zareagoval hned jeden z nich velmi uctivě: "Pane učiteli, ale vy většinou sedíte." Až v té chvíli jsem si uvědomil, že pro letošní rok má skutečně pravdu - zapomněl jsem cestovat po třídě od začátku školního roku.

Ještě mám v Zubří takový zvláštní rituál, že ať dělám, co dělám, ať svlékám, co svlékám (a někdy i zapomenu ve třídě ty vrstvy - ta zmíněná bunda nebyla jediná, byla jen jediná, kde jsem si to uvědomil až na faře kvůli pěknému počasí po náboženství venku), tak strašně moc topí, že jsem po náboženství vždycky zpocený, ale náboženství učit v trenkách nešlo ani za kovidu. Zpocený jsem proto, že je mi skutečně vedro nikoli, že bych tolik pracoval.

Doufám, že moje zdravotní katechetické problémy nejsou nakažlivé. Jako katecheta vidím mnohem důležitější nakazit děti láskou, jakou nás učí Pán Ježíš.