Malá ministrantská pouť v Cholině

Ministranti mají dost společných akcí, některé z nich jsou i pro celou arcidiecézi - je zajímavé, že nebylo ještě žádné republikové setkání za celou dobu 35 let, co jsem ministrant i já.

V době, kdy jsem byl kluk a čerstvý ministrant, to byli ještě komunisti a není mi nic známo o tom, že by byla někde nějaká ministrantská pouť. 

Na první ministrantské pouti jsem byl někdy v 90. letech, řekněme po r. 1992 na Sv. Hostýně, nemám k tomu žádných dokladů, jen četné vzpomínky a také to, že na té pouti nás bylo několik set, ani nevím kolik. 

Ze začátku časů otce arcibiskupa Jana Graunera byla ministrantská pouť vždy kolem sv. Václava každý rok a pamatuji si, že bylo ministrantů vždy vyšší stovky počtu, jen namátkově v Zábřeze 15.9. 2000 bylo 800 ministrantů, tam jsem byl organizaci docela blízko a byl jsem tou dobou zástupce ministrantů za děkanát. 

Velmi navštěvované byly i četné poutě v Kroměříži, nebyla tam jen jedna, nicméně jednu konkrétní z doby poslednější mám zachycenou na facebooku a tehdy jsem tam poznal kluky z Horního Lidče, resp. ze Střelné, kteří dosud jezdí na ministrantský putovní tábor, ale na tom samém místě byla i pouť, kde jsem dokonce osobně vyhrál nějaké první místo, tedy pouť tam byla nejméně 3x, co pamatuji, na další té pouti si vybavuji, že jsme tam dostali Nový zákon.

Ze začátku působení otce arcibiskupa byla pouť fakt každý rok, později, asi po roce 2006 se začala nějak znepravidelňovat. Ne vždy byl přítomen biskup, vlastně většinou arcibiskup, třeba jednou, když byla pouť v Olomouci, vedl ji biskupský vikář pro mládež, Mons. Ivan Fišar, či na Velehradě v době, kdy už před tím nějakou dobu ministrantská pouť nebyla tak ve vojenském stylu je vedl vojenský kaplan P. Jaroslav Kníchal.

Většinou se arcidiecézní ministrantská pouť konala na nějakém celkem dostupném místě pro celou arcidiecézi, třeba taky v Hranicích, kde jsem však v r. 2004 zcela mimořádně nebyl (dnes nevím přesně proč), vlastně nebylo moc arcidiecézních ministrantských poutí, na kterých jsem chyběl a vždycky se účastnily větší stovky ministrantů.

Nejvíce, co jsem snad zaznamenal bylo ministrantů ve Zlíně v r. 2006, kdy však to zároveň bylo arcidiecézní setkání pastoračních rad, takže tam v hale bylo na 1100 spočítaných ministrantů.

Dokonce i na Ploštině, která byla dopravně velmi těžko dostupná, bylo ministrantů přeplněno, já jediný bez minstrantského oblečení, protože svoje jsem poskytnul mladšímu ministrantovi, který neměl. Ze začátků se ministranti stravovali z vlastních zásob, později byla i společná forma oběda - párky, řízek či guláš, což se udržuje stále, i když už vlastně dlouho nebyla arcidiecézní ministrantská pouť. 

Z každé té pouti mám nějaké konkrétní vzpomínky, i když dávat to dohromady historicky by bylo poněkud na náročnější bádání, ale není to zas tak moc let, aby se to nedalo dát do kopy, ale není to účelem tohoto plátku.

Kromě arcidiecézní ministrantské pouti se každý rok ve velkých počtech ministrantů drží ranní mše sv. Zeleného čtvrtku v katedrále, kde účast pravidelně stoupá, ale moje ne. Také 1x za 3 roky je v Kněžském semináři ministrantský den, který tento školní rok bude a na který jsme byli v Cholině také pozváni. V Rajnochovicích jsou i ministrantské tábory a jednu dobu byly také pobyty v semináři, kdysi bývaly i ministrantské exercicie, na kterých jsem v životě nebyl a ještě spoustu dalšího diecézního by se dalo vyjmenovat a co se děje pro ministranty v děkanátech nebo ve farnostech, na to mi tento článek nepostačí.

Toto malé ohlédnutí má jeden významný účel a to hlavně ocenit práci, která se pro ministranty koná a poukázat na to, že ministrant je dobře připravován do života ať už manželského nebo i k duchovním povoláním, na které se nikdy na těchto jmenovaných akcích nezapomnělo.

Když bylo další ministrantské setkání naplánováno do Choliny, byl jsem z toho trochu na rozpacích, proč je to pořádáno v krátké době po sobě v "takové díře". Ač je to významné poutní místo, nikoli "díra", to jen v tom smyslu, že je to tak odlehlé, že jsem měl oprávněný pocit, že i v kovidové době byla větší účast, než teď letos, kdy to bylo prohlášeno jako Malá pouť k bl. Karlu Akutisovi, z kterého tam byl jen formulář mše, jeho ostatky a modlitba biskupa před nimi a vlastně ještě byla prezentována vybudovaná ministrantská fara v Náměšti na Hané s kaplí bl. Karla Akutise.

Byl jsem přesvědčen a vnímal jsem, že ministranti se na to těší, že mají dobré zkušenosti z před dvěma lety, ale velké zklamání pro mě byl nedostatek času, kdy jsme se to dozvěděli. Že nás z celé arcidiecéze bylo snad něco přes 100, když moc, tak hodně slabé 200, možná bylo i nějakým váháním nebo jiným záměrem, organizace jako taková na místě byla výborná a klidná, potkal jsem spoustu známých a vlastně celý den jsem si užil.

Pravda je taky taková, že jsem s tím měl ne málo starostí, že ač rodiče spolupracovaly, nakonec nás jelo jen 1 auto a já jsem byl odhodlán jet, i kdyby jel jen jediný ministrant od nás. Jo, vyjednával jsem to celý týden a nevnímám to jako ztracený čas, ba naopak, když jsem viděl radost celé skupinky, kterou jsem měl na starost, byl jsem tomu velice rád.

Dokonce jsem pocítil i výhodu toho, že nás jelo tak málo. Ne, že bych chtěl učit ministranty nejezdit, chtěl jsem je také naučit tím, že jsem jim koupil dárek z pouti, že na sebe máme vzájemně myslet a umět tu radost předat dál, ale především, když nás bylo tak málo, nebyli jsme samostatná uzavřená skupinka, ale mohli jsme poznat ministranty z velké části diecéze, protože naše skupinka byla vlastně ze 4 farností rozložených ve velké části diecéze, jak se zmíním níže konkrétně.

Kromě pořízených fotek a videa, jsem si k tomu připsal ještě toho dne pár poznámek - asi si pamatuji většinu skupinky, kterou tak dali organizátoři dohromady, skupiny č. 10 a také jsme průběžně potkávali ministranty ze Svitav, které známe z ministrantského putovního tábora. 

Bylo moc dobře, že jsme tam byli,  nezúčastnění ministranti se po pouti ptali a také jsem na ně pamatoval s růžencem z pouti, který jsem každému z nich dal, protože je měsíc modlitby růžence a protože také bl. Karlo Akutis měl rád růženec. 

Tak to byla první poznámka po pouti: V Cholině jsem se setkal s mnoha ministranty a někteří další nám byli přiděleni, pracovali jsme ve skupinkách. Z Vidče jelo 1 auto v sestavě Vašek, Petr, Filip, Štěpán a já, z Olomouce byl Andělín a Štěpán a z Dolního Němčí nejmladší Vojta, Andrej, Teo, Kryštof a doprovod rodičů z Olomouce i Dolního Němčí. Ze Svitav byla skupinka, kterou jsme znali z ministrantského putovního tábora - David, Kuba, Matěj, Vojta a další. Ale článek o tom je vlastně tento, který jste si možná přečetli.

Jinak od organizátorů jsem dostal mail, že příští rok na malé pouti v Náměšti na Hané. No, budiž, ale to už jako nebude bývat arcidiecézní ministrantská pouť, jak bývala kdysi? To by bylo moc škoda. O Náměšti na Hané toho zatím moc nevím, jen to, že je tam ministrantská fara, kterou jsem neviděl. 

Bohu díky za tuto pouť.

Na fotkách je zachycena většina atrakcí, první stanoviště byla pro nás adorace, což jsem velmi uvítal a také originální svátostné požehnání, kdy otec Vojtěch s monstrancí požehnal každého klečícího ministranta a také mě, který si šel na bok do lavice sednout, protože klečení mě dělá už nějakou dobu potíže a i to osobní požehnání jsem přijal raději stoje. Na oběd byl výše zmíněný guláš, ale místní ženy toho spoustu napekly, pití bylo k dispozici celý den a radost mi udělalo i připravované kafe v informačním stánku, který byl velmi dobře nejen informační. Mše svatá byla slavena v bílé barvě a ráno, když jsem si chystal svoje cestovní ministrantské oblečení jsem si k albě vzal zelené cingulum, protože se nic zvláštního nepředpokládalo slavit, nicméně instrukce pro kněze byly jasné a všichni ostatní ministranti pochopili správně, takže jsem byl jediný trapasník se zelenou, nicméně nikdo si toho ani nevšiml. Pro mě, "staříka" už jsou průvody přes obec moc dlouhé, nicméně bylo to tak organizované, spíš jsem to respektoval, i když se skřípěním zubů, vlastně kotníků nebo spíš achilovek. Z pouti jsem byl poněkud uchozený, takže ani při mši svaté odpoledne jsem se nepokoušel klekat a velmi nejistou chůzí jsem si šel k sv. přijímání, no a pak taky na nedělní mši svaté jsem úctu klečením nevzdával, ale byl jsem rád, že jsem mohl i těch pár našich ministrantů doprovodit na pouť.  https://www.signaly.cz/fotky/88547