Těžkosti katechety

Myslím, že rubrika, do které řadím toto povídání má docela příznačný název. Nebudu tentokrát psát nic z hodin náboženství, ostatně ještě jsme nezačali školní vyučování, nebo resp. právě v době vydání tohoto plátku jsme započali první hodinu.

Služba katechety není jednoduchou službou, nepotýká se jen se samými radostmi, milými dětmi natěšenými na biblická vyprávění a morální ponaučení, modlitbu a společenství, oddech dětí od jiných náročnějších školních aktivit.

Náboženství je úplně jiný předmět, než všechny ostatní předměty ve škole. U matematiky se děti učí počtům a vidění světa skrze matematické úkony sčítání, odčítání, násobení, dělení, mocnění, odmocnění atp. U jazyka Českého se zas děti učí milovat svůj jazyk, vnímat gramatiku, umět sdělit obsahy atp. Ve výtvarné výchově zase vnímat krásu a sdělit ji prostřednictvím obrazu atd. Také ostatní předměty mají svůj viditelný výstup.

Náboženství však promlouvá abstraktně, o vztahu, kdy nevidíme osobu milujícího, máme věřit a dívat se na svět pohledem, že je to dar Boží. Děti se mají učit vnímat a předávat krásu, kterou nám dal Bůh. 

A tady vnímám náročnost toho, když jim ta krása je předkládána nejprve při křtu, pak dlouho nic a nakonec dojde na naplnění slibu rodičů, že budou děti vychovávat ve víře a přihlásí je tedy do náboženství. 

Je-li tomu tak, pak má katecheta těžký úkol, bez základů stavět nějakou stavbu a vidět před očima, že ta stavba se může zhroutit, protože nemá dobře položené základy.

To je to, co vidím jako největší problém a taky problém toho, že po katechezích k prvnímu svatému přijímání právě ve zbožné farnosti je otřesný propad, kdy mnoho dětí do další katecheze nepostoupí, protože rodiče splnily svůj úkol a další vzpomínka na náboženství jim přijde když ještě dobře, tak k biřmování, i když neví, co to biřmování je nebo při svatbě. 

"Kolečkářů", jak označuje některý typ věřících ve Věroměru dnes již kněz Max Kašparů, zas tak moc není, že by jen při křtu, svatbě a pohřbu viděli kostel.

Motivace pana katechety tak klesají tím více, když ví o tom propadu a že na to není zvyklý z farností, kde víru žijí přesvědčení křesťané. Říkala mi kolegyně katechetka, se kterou jsem v Hranicích velmi dlouhodobě spolupracoval, když jsme si říkali počty dětí, které chodí do náboženství a do kostela a které pak po prvním svatém přijímání odpadají, že procentuálně jsme na tom tak podstatně hůře a že jen díky velkým počtům dětí v nábožku to vypadá, že je to tu zbožnější - není! 

Ostatně takovou předchozí zkušenost mám i já, když jsem kdysi byl nesmírně šťastný, že jsem ze tří ročníků měl 5 dětí, když jich bylo ve třídě 7 nebo dokonce až 8, byl jsem naplněn blažeností, a teď jsem naplněn zklamáním, když počet dětí v jednom ročníku poklesne vůbec a dávám si otázku, proč třeba z loňských 12 prňáků mám jen 16 druháků, tedy o 4 žáky více a že v součtu "svých" žáků po prvé v Zubří klesnu pod 30, zatímco na Drahotušsku jsem byl vděčný, když jsem učil celkem asi nejvíce 18 žáků ze tří farností, ale spíše většinou mezi 12-16 žáky. Ale každopádně se těším i na ta "mála", kterých je ve skutečnosti hodně.

Pro představu, paní kolegyně katechetka, se kterou jsem o tom hovořil, se může úspěšně chlubit tím, že jedno z jejich dětí vychodilo všech 9 ročníků náboženství a dnes je z něj bohoslovec, vlastně taky k tomuto povzbuzení jsem ji navštívil. Já ve "svých" žácích ještě z Drahotuš, které jsem učil většinou 2-3 ročníky, mám některé, kteří do dotáhli max. do 7. třídy a až tady v Zubří zažívám "odpady" vyloženě po 3. třídě, kdy absolvovali první svaté přijímání, na Drahotušsku do 4., příp. 5. ročníku nastoupilo běžně 100% žáků, přičemž přípravu na první sv. přijímání jsem dělal jen 1x v Zubří, pak i v Zubří, ale i na Drahotušsku jsem připravoval spíše jednotlivce, než třídy. 

Zajímavější, a na to se těším o to více, když v Zubří není tolik takových případů, kdy dítě bez křtu z vlastního zájmu se přihlásí do náboženství, protože to je naopak dobrý základ, když má zdravý zájem a dosud jednoho svého žáka potkávám, když se mě u něj maminka ptala, zda neva, že není pokřtěný. On právě prožíval náboženství velice dobře a díky svému zájmu jsem mu mohl předat dobré křesťanské základy, i když ke křtu prozatím nedošel, ač už dnes je dospělý.

V tomto ohledu se v Zubří setkávám taky s nepokřtěnými žáky a jsem za ně nesmírně vděčný, ba dokonce se těším, když jsem na přihlášce viděl vědomě proškrtnutou kolonku křtu, ale zatím z místní mladé zkušenosti je to spíše v uvozovkách, že rodiče zapomněly, že chtěly své dítě nechat pokřtít, tak to doplní před prvním svatým přijímáním, čímž už se ten dobrý základ trochu boří, což je škoda.

Naštěstí je mnoho farníků, kteří dokáží správně povzbudit, kteří ocení katechetickou činnost, ostatně kněží katechetickou činnost taky oceňují a školy více či méně platí, tedy tady v Zubří spíše více, třeba v Hranicích to je mnohem složitější, když za 4 vyučovací hodiny dostane katecheta jednu zaplacenou v hodnotě poněkud úsměvné, ale to není moje věc, v tomto ohledu jsem naopak celkem spokojený, dost dlouho jsem učil zdarma a vůbec mi to nevadilo, ten ideál mám posunutý jinde. 

Mohu vnímat skvělou, oprávněnou naději, že stále je ve zbožné farnosti dost rodin, kteří křesťanství žijí a náboženská výchova jen dokresluje obrázek, který má ovlivňovat budoucí život nejen dítěte, ale pak i dospělého křesťana, když se začne křtem, pokračuje dobrým náboženským životem, náboženskou výchovou po celou školní docházku, kdy děti přijímají Krista v Eucharistii a katechetickou výchovu dovrší ve svátosti biřmování, načež dále pokračují v životě třeba křesťanským manželstvím a v posledku i pohřbem ve společenství církve.

Je však pro katechetu bolestí, když děti náboženství pouze baví, ale o náboženské věci jako takové zájem nemají, protože v rodině nenašly základ, kde by jim byl vštěpován kostel a církev jako domov a tady musím konstatovat, že sice se na děti těším, až je budu učit, ale mnoho z nich z kostela ani z farnosti vůbec neznám a moc se těším i na ty pro mě neznámé a moc doufám, že budeme dobře spolupracovat.

Asi bych to teď měl rozjet zcela konkrétně, proč to vlastně píšu a sděluji obecně tuto jednu těžkost s předáváním víry v rodině a ve farnosti. Přece jen, když předávám třídu žáčků učících se náboženství, není dobře, mám-li obavy, že jsem jim dal méně, než předkládají osnovy pro výuku náboženství. 

Už jednou, skutečně jen jednou, při stěhování do Zubří, jsem měl tyto obavy, že novému knězi neulehčím katechezi dobrou přípravou dětí, měl jsem pocit, že jsem je naučil velmi málo, ale nakonec to nový pan kaplan vzal za skvělý konec a pozval mě na první svaté přijímání, o kterém se tento blog zmiňoval a k víře pak přišly i jejich rodiče, takže počet prvních svatých přijímání byl násobný počtu dětí, které se připravovaly a kdykoli zavítám zpět se podívat do té farnosti, potkám je, vždycky tedy aspoň někoho, a to už mají po prvním svatém přijímání dlouho a v náboženské výchově pokračovaly nejméně do 5. třídy, nevím ovšem, jak teď aktuálně, když už jsou nejstarší z nich v 6. a chodí do školy do jiné farnosti. Z odkazu a dalších odkazů potom to bude asi hodně dlouhý čtení: https://vvrh.signaly.cz/2205/obdobi-prvnich-svatych-prijimani

Jinak jsem se nikdy nemusel bát za "své žáky vložit ruku do ohně". Trochu se bojím až teď po třech letech v Zubří, ale vím, že s Boží pomocí to bude dobré.

Loni jsem měl dvě velké třídy, ostatně tento blog tu a tam se zmínil, z nichž prvňáci byli opravdu úžasní a v katechezi s nimi se mi vedlo velmi dobře, což pro mě byl zdroj povzbuzení oproti druhé skupině, na kterou však jsem se v druhé půli loňského školního roku taky nakonec těšil. 

Druháci totiž, co se teď teoreticky mají připravovat na první svaté přijímání (zda jsou zralí, zatím i já odpovídám, že ne nebo spíše pouze někteří, což je však na posouzení kněze), mě naplňovali bolestí, že zlobili více, než bylo zdrávo a musel jsem usoudit, že nemohu odpovídat za jejich náboženskou přípravu, takže neví se, zda první svaté přijímání vůbec bude, sic někteří by si zasloužili, aby bylo. Že jsem udělil několik dvojek z náboženství svědčí o tom, že jsem byl nad míru nespokojený s tím, že se chovali tak, jako by měli nařízeno si to odchodit.

Možná mám v tom ještě jednu slabost, se kterou musím bojovat: mám slabou spolupráci s rodiči. Taky vím, že to je i opačně, že málokdy rodiče spolupracují s katechetou a to je hlavní věc, která mě odrazuje od té spolupráce, když vlastně ani pořádně neznám rodiče a nevím, co jim říci, když jejich dítě poněkud zlobí. Ani v tomto problému nejsem sám.

Jo, také mě jeden kolega katecheta, vlastně poctivě řečeno i další kolegové z děkanátu, kde jsem své potíže svěřil, jakožto i panu faráři a paní ředitelce (možná škoda, že ne tolik rodičům), že ne každá třída se vyvede. Zda a jak ostatní kolegové podobné potíže prožívají není však předmětem tohoto plátku, ani být nemůže, nejen kvůli GDPR. 

Tento blog se také zmiňuje o třídě, kterou jsem měl ještě v Partutovicích, jak jsem naznačil trochu výš, o "raubířích", kteří se chlubili i tím, že pan kaplan odešel z hodiny, jak ho zlobili. Já jsem nikdy z vyučování neodešel, i když už to bylo na pokraji, ale říkal jsem si v těchto koncích, že alespoň 15 minut z vyučování by se mělo dokázat věnovat pilné katechezi. U těch největších zlobivců jsem tento ideál horko, těžko vyždímal, většinou však skutečně vyždímal, ale pokud jen ždímal, nemohu ručit, že děti umí, co mají umět.

Tak jsem tedy svěřil jednu z těžkostí při katechezi, naprosto upřímně a věrně, jak to je.

Jako velmi důležité považuji říci, že každé dítě, které jsem úspěšně či méně úspěšně učil v náboženství, třebaže už ho neučím, třebaže už je dospělé, znám ho jménem a mám ho zahrnuté ve svých modlitbách. Dostalo se mi také do mysli slova: "Modli se za své žáky!"

Když už jsem ten oříšek naťukl, je slušné ho i otevřít a tak, co se týče obav, otec Pavel otevřel problém naprosto otevřeně na nedělní mši svaté (není třeba se zmiňovat o způsobu - podstata byla, že požádal rodiče o součinnost a řekl problém, který jsem mu po 2 jejich roky svěřoval).

Každopádně, když druhý den jsme učili náboženství, ani s mými druháky nebyl problém. Děti otci Pavlovi přiznaly, že byly zlobivé a celou tu hodinu podle o. Pavla, já jsem tam nebyl, ale věřím mu, byly hodné a byly rády, že mají náboženství, ostatně náboženství mnohé děti z té třídy bavilo, přestože mě zlobily víc, než bylo zdrávo a oni vědí, kteří, což byla i charakteristika "partutovských raubířů", tedy to, že je to i přes to bavilo. Oni ti "raubíři z Partutovic" mě dali skvělou lekci, nicméně ona "zuberská banda" mi dala pořádnou pecku, že takovou už bych nechtěl dostat.

Já jsem dostal nové prvňáky a již od začátku jsem jim řekl, že se "jmenuji pan učitel" a že je obvyklé ve škole, že se učitelům netyká, i když se známe s některými z tábora či jinak, ve škole jsem pan učitel. Seznámili jsme se všichni a děti nezazlobily ani jednou, nicméně jsem se přistihl, že mě to nějak nevadilo, neboť jsem viděl jejich pozornost i bez zlobení. Uvidím, zda se u nich nějaké to zlobení objeví a když ne, budou třeba kandidovat na mou nejlepší třídu - za 18 let jsem však ztratil přehled, která ze tříd byla nejhodnější. Asi bych se podíval na 3 roky před "raubířema", ale včerejší první hodina ukázala, že jsem možná tak hodné děti ještě neměl.

A pak ti loňští prvňáci, z kterých se stali druháci a kteří se dokonce rozmnožili, což mě potěšilo asi ještě více, i když počet 16 v Zubří se mě nezdá zas až tak moc, ale Bohu díky za ně. Ani ti mě nezazlobili a spolupracovali ve všem. A protože, na rozdíl od letošních třeťáků, kteří konečně jsou hodní, mě tito noví druháčci nezlobili ani loni, žádné velké zlobení očekávat nemohu a ani bych ho očekávat nechtěl sic za případné malé zlobení jsem vděčný, protože mě stimuluje a to ti druháčci taky vědí. 

To však neznamená, že když jsem popsal první hodinu, že tu budu psát pravidelně další zpravodajství. Do této rubriky píši, jen když mě osloví nebo napadne něco nového. Toto povídání byl taky nový nápad.