Neumím se modlit

Já vím, že v měsíci září už zas přetahuju, že nedodržuju předsevzetí napsat článek v průměru 1x za 2 dny, tj. kolem 15 článků do měsíce, možná, že dotahuji červenec a srpen, kdy jsem měl jaksi málo inspirace a nyní ji mám přes míru zdravou.

Nemám však na člověka, kněze, příležitostného publicistu, který má to tak napsáno v profilu, a začínám přemýšlet, když čtu ty články, kde bere sílu na to dát i 4 články za den, což jistě není jen "příležitostný publicista" a zcela jistě, na rozdíl ode mne, by si zasloužil sloupec, tedy první místo nejaktivnějšího blogera na Signálech, jak jsem kdysi psal "jen tak", že můj blog nemá takovou úroveň, abych visel na nástěnce. Obdivuji především to, že zmíněný kněz, publicista P. Josef Hurt (je autorizovaný, takže na profil se mohu spolehnout) má co psát a je to čtivé, ostatně https://inigo.signaly.cz/

Já mám taky nějakou tu inspiraci, což píšu především proto, že jsem mizerný bloger, jenže, než vlastně napíšu, co chci psát, čtenář přestane číst, protože se toho dlouho nedočká.

Inspirace pro dnešek je zcela prostá, prostě mě napadlo, že bych měl napsat zase něco osobního, třeba to, za co se neumím modlit a vlastně mi to moc nejde, protože mi to zatím připadá jako samozřejmost, ale začínám vnímat, že to zas tak úplně není.

Možná všude o sobě píšu a moje okolí vnímá, že jsem extrémní extrovert, ale pořád si myslím, že mám dost věcí, které možná právě tou slupkou extrémního extroverta se snažím zakrývat mnohem pečlivěji, než kdejaký introvert a moje možná ve skutečnosti introvertní povaha je vnímána naprosto opačně.

Fakt je ten, že jsem člověk, který nevydrží bez lidí, je nerad sám, i když se sám nebojí, ale prostě někdy to sám se sebou jen tak nevydrží, potřebuji lidi, aby mě odváděli jinam a abych tím kryl svoje vnitřní věci, aby pokud možno nevyplulo na povrch všechno, co nechci, aby na povrch vyplouvalo. 

Dokud je to ve vztahu člověk - člověk, tak by to možná ještě šlo. Ale pokud se mi to odráží i do modlitby a já si říkám, že to Pánu Bohu je stejně zbytečné říkat, on to přece ví a kdybych to říkal v modlitbě, co když se pak prořeknu před lidmi. Pak však ale začínám být neupřímný sám k sobě a narážím na to, že se z mé víry něco podstatného vytrácí.

Kde jsou dva nebo tři... to je perfektní modlitba! To umím, v tom jsem kovaný, na to nemám žádnou trému - jsem profesionální modlič!

Ale zavři se do své komůrky... to je strašně moc těžké. Jsem však vděčný Bohu, když se to podaří a vnímám to jako velmi požehnaný čas.

Tak jsem docela začal mít problém navštěvovat naši zuberskou farní evangelizační buňku. Ano, mám moc starostí, můj "oikos" kromě mě nikdo nezná, nemám ho nikde napsaný, ale myslím na všechny v modlitbě a vždy jen tak opatrně vytahuji za koho se ve svém okolí chci právě zvláště modlit. 

A tak zcela jednoduše se dá najít příčina u jiných, takže společenství se neumí modlit přímluvy, nejsou zcela konkrétní, já vlastně nevím, za co se modlíme. 

A tak jsem si začal uvědomovat, že ani já společenství nepředkládám, za co se chci modlit - nechávám to ve své intimitě a přitom vnímám, že bych tak potřeboval, aby i za mě bylo modleno.

Jeden z problémů mé modlitby tedy je, že si neumím a nechci říkat o to, aby se za mě, za mé potřeby někdo modlil. Jsem si jistý, že za mě se mnoho lidí modlí, ale skrývám, co potřebuji.

Jiný z problémů je, že nerad přijímám neúspěchy a nerad vykládám o svých problémech, prostě chci si to vyřešit sám a bližní, ať se modlí a chválí Boha za to, co se nám daří.

Další je, že naopak, když mě někdo požádá s důvěrou o modlitbu, rád mu vyhovím, když jsem na to připravený a když vím, za co potřebuje, co vnímá ve svém životě jako problém a já vím, že jej rád vložím do modlitby i s těmi problémy, které on dává najevo ve vší upřímnosti, ale já stejnou upřímností nedokážu odpovědět, že i já bych potřeboval, ale raději se budu modlit za tebe.

Asi je toho mnohem více, co v posledku v modlitbě pak nedokážu, ale tento článek nemá být zpovědí. 

Jen jsem tak poukázal na to, že se neumím modlit za sebe a neumím poprosit o modlitbu za sebe. 

Mnohem raději a pohodlněji se modlím za ostatní a vnímám, že mě samotnému modlitba chybí, i když se modlím asi hodně - to nepřeháním, to je daný fakt.